Poznámka autorky: Jedna z kapitol, na kterou jsem se těšila nejvíc. Nakonec se mi bohužel nepovedla v plném efektu, ale... Alespoň se mi to podařilo napsat vcelku krátké (a tím pádem alespoň trošku dějové). No, chtěla bych vás jen tak pro zajímavost požádat, jestli byste mi do komentářů nenapsali, jestli jste to čekali (pokud si to přečtete, pochopíte, o čem mluvím). Mimoto, už zbývají jen přibližně tři kapitoly do konce!

Aktualizace 29.10. - Detekováno několik chyb (jedno opakování slov a dvě nesmyslné/dvojznačné věty). Byly okamžitě odstraněny.

Kapitola XV.- Adelaide

současnost

„Hele, Jasnovidko..." Reineteril se rozhlédl kolem. „Jaké národy vlastně kdysi obývaly Melleossefin?"

„Takové, které vyráběly odolné slunečníky."

„Já jen, že některé skály jsou docela zajímavě tvarované... Podívej se třeba tamhle." Ukázal na jedno z podivných skalisek. Štíhlá a velmi vysoká kopa kamení strašně připomínala vlčí hlavu. Pochyboval, že něco takového vytvořila příroda. „Museli mít pokročilé technologie."

„Pokud Reineteril myslí zdejší architekturu, tak to žádná dávná civilizace na svědomí nemá. Nechali to postavit majitelé hrobek."

„Hrobek? Ona tady není jenom jedna?"

Přikývla. „Ale žádný strach, já si cestu nespletu."

„A pak už jen popadneme ten zablešený kámen, Obchodník si ho vyzvedne a já pak budu volný, že ano?"

„Správně by to tak mělo fungovat." pokrčila rameny. „Nemá však Reineteril ještě další cíle?"

„Jak to myslíš?"

„Nezamýšlí svého přítele pomstít?"

„No... Pár dnů bezprostředně po tom jsem to vážně chtěl udělat. Vážně jsem toužil najít tu bělovlasou mrchu a zabít ji znova, ale když pak našla ona mě...bál jsem se." Při vzpomínkách na večer v lese se otřásl. „Byl jsem tak vyděšený, že mě ani nepadlo, že to ona by se měla bát mě. A pak jsem přišel na to, že ona za to vlastně nemůže, že to všechno Adelaide."

„Tak proč Reineteril jednoduše nezabije viníka?"

„Říkáš to, jako by o nic nešlo..." Ušklíbl se. „Navíc, já už si za svůj život vražd odbyl dost. Nechte mě chvilku životy pro změnu zachraňovat..."

„Takže ses nevzdal snu být lékařem?!" vyjekla nadšeně. A to o tom zabíjení mluvila tak klidně...

„Mohl bych to ještě zkusit..."

Zazubila se. „Vidí Reineteril, jak se bez kamene svět rozzářil?"

„Jen ty jsi stále stejně otravná."

Doopravdy se mu všechno zdálo stejně ponuré jako vždycky, jen jedna starost odpadla - a to byla velká úleva. Nepřipadal si ale v pořádku. Cítil, že pořád kráčí po tenké hranici, že stačí jedno slůvko, jeden pohled, jedna náhodná myšlenka, a on se opět zhroutí. Napadlo ho, jestli napojení na Požírač duší nezpůsobilo jeho mozku nějaké fyzické poškození. Tak či tak, nějak tušil, že se záchvatů nezbaví možná až do smrti.

„Děkuji, mám to v popisu práce!" přikývla vesele a zatočila se.

Usmál se na ni a chtěl jí odpovědět nějakou protivnou poznámkou, ale v tom si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost víc. Nejprve si myslel, že to, co vidí před sebou, je další z podivných útvarů, ale pak rozpoznal vysoký plot a tenkou kovovou věž. Sice to leželo v dolině a nevypadalo to zrovna přátelsky, ale byl si skoro jistý, že našel jejich cíl.

„Je to ono? Ta naše hrobka?" zeptal se zaujatě.

„Zřejmě ano," dívka s úsměvem pokrčila rameny, ale vzápětí ztuhla. „Už ani krok!" vyjekla, ale pozdě.

Její společník už překročil čáru.

Ozval se uši trhající skřípavý zvuk. Znělo to, jakoby zubařská vrtačka velikosti průměrného domu nahrávala duet s padajícím nádobím.

Reineteril si zoufale přitiskl k uším dlaně, ale vůbec to nepomohlo. Podíval se na Jasnovidku. Jen tak tam stála a zírala do dáli. Zdála se mu podivně bledá, ale na zkoumání detailů moc neměl čas, protože sám věnoval plnou energii tomu, aby se nezhroutil. Ten rámus byl tak nepříjemný, až mu připadalo, že ho to rozkládá zevnitř. Modlil se, aby to už skončilo.

A pak najednou to ustalo. Zavládlo ticho. Potom se ovšem ozvala další rána, tentokrát to byl ale zvuk tišší a nárazový, mnohem kratší. Svět se roztřásl.

„Zemětřesení?!" vyjekl student zaskočeně. Vrhl se k zemi, aby ho otřesy nestrhly samovolně.

Jasnovidka udělala to samé. „Bezpečnostní systém." Zavrtěla hlavou. Zněla naprosto klidně.

Dole u hrobky poletovalo něco šedého.

„A co je tohle?!"

„Další část zabezpečení. Jsou to ozbrojené přízraky. Starodávná technologie vynalezena jedním černokněžníkem na přelomu epoch. Až se dostatečně zformují, vyrazí nás zabít," lehce se usmívala.

„A jak se z toho dostaneme?" Mladík se ze všech sil snažil znít stejně vyrovnaně jako ona. Po chvíli si uvědomil, že už se o sebe ani nebojí. Prostě se z toho nějak vylížou, jako se jim to povedlo už tisíckrát.

„Stačí se na chvilku schovat. Jakmile se za pár minut systém deaktivuje, bude mu trvat přes několik dní, než se znovu nabije."

„Takže se zachráníme, když zalezeme třeba za tamtu skálu?" ověřoval si a ukazoval na nedalekou kopu rudých balvanů. Oddechl si. Věděl, že je z toho Jasnovidčina informovanost opět dostane.

Ale když viděl první přízrak letět k nim, klid ho přešel. To černé prostěradlo s rukavicí a mečem nelítostně svištělo vzduchem. Ten pohled mrazil studenta až do morku kostí. Z dálky ten „bezpečnostní systém" tak děsivě nevypadal...

Musím utéct! Zmateně se obrátil na svou průvodkyni. Stála bez hnutí a třásla se. Pak střelil pohledem ke skále, za kterou může najít útočiště. Ta skála je pár desítek stop od něj. Jasnovidka dalších několik, jenže na druhou stranu. Přízrak se nachází ještě relativně daleko. On to jistě stihne ke skále včas. Vstal a už se chtěl rozběhnout, ale svědomí mu v tom zabránilo.

„Věřila jsem mu. A on se mnou jedná jen jako s kusem masa. Pokud se objeví medvědi, udělá ze mě návnadu a sám uteče." Její hlas mu hrál v hlavě. Uvědomoval si, že doopravdy nic takového neřekla, ale ta halucinace předtím byla tak reálná...

Strážce hrobky už se blížil k nim.

Času moc nezbývalo.

Musím utéct!

Proč tam ta blbka jen tak stojí?!

Kašlu na ni! Je to její vina!

Přízrak už se sunul čím dál blíž. A nebyl jeden - nyní už po nich šla celá nehmotná garda.

Černovláska se pořád odmítala pohnout.

Může si za to sama!

Musím utéct a zachránit krk alespoň sobě!

Zatnul zuby a se opravdu toužil rozběhnout do bezpečí, ale vlastní nohy ho neposlouchaly.

Vybavil se mu ten večer. „Reineteril je první člověk, kterého jsem ve svém novém životě potkala. Tudíž ho znám už od úplného začátku. Vím o něm všechno a přeji si, aby on věděl vše o mně. On je má nová rodina."

Musím...musím zachránit alespoň sebe!

Musím...

K čertu s tím!

„Jasnovidko!" vykřikl a natáhl k ní ruku. Jeho hlas ji probral z transu a ona se na něj podívala. V šedých očích se jí zablesklo. Uchopila jeho dlaň a společně běželi ke skále.

Ztratili ale moc času. Přízraky zrychlily. Reineteril se vyděšeně ohlédl za sebe. Bez toho rozmýšlení by už byl dávno zachráněn. Na ostří mečů se odrazilo světlo. On z toho nemohl spustit oči. Srdce mu bušilo jako splašené. Jejich pronásledovatelé pořád nabírali rychlost. Nechci umřít tady! Ne!

Jeden ze strážců hrobky je dohnal, rozpřáhl se a sekl. Zasáhl však jen Jasnovidčin pláštík. Děvče se kdoví proč usmívalo.

A pak se znenadání přízraky zastavily.

Student tomu nemohl uvěřit. Ocitali se v bezpečí. Zvládli to.

„Sem na nás nemohou," zavrněla držitelka kamene, sedla si na zem a opřela se o skálu.

Mladík ji napodobil a marně se snažil uklidnit zvýšený tep. Přeludy kroužily kolem nich, ale držely si odstup a nevypadaly, že by měly zaútočit. Jemu se ovšem utišit své srdce nedařilo.

„Na cos to myslela..." začal udýchaně, hlas mu nějak vynechával. „...vždyť jsi nás málem oba zabila..."

„Pouze sebe. Nikdo Reineterila nenutil mě zachraňovat."

„Páni, jak já toho lituju..." pokusil se usmát. Konečně se mu podařilo trochu se zklidnit. „A jo, mimochodem... víš, jak jsme se včera vsadili, že pokud dokážu přijít na tajemství tvé nesmrtelnosti, budu se tě moct na něco zeptat..."

„Hm?"

Zaklonil hlavu. „Já to vzdávám. Nic mě nenapadá."

„Jasnovidka vyhrála!" dívka zavýskla. „Ale protože Reineteril skončil druhý, za což je stříbrná medaile, bude i přesto moct položit svou otázku."

„Vážně?" ověřoval si.

Přikývla.

„Dobře... Řekla bys mi, proč máš ty...záchvaty? Víš, co myslím. To tvé zasekávání. Před Traldisem. Na lodi. U Deiovy babičky. A teď před chvílí taky!"

„To nic, to se mi jen vrací vzpomínky." Prohodila bezelstně.

„Co...?! Ale to je úžasné, ne?"

„Byly to jenom útržky, ale před chvílí se mi vrátilo úplně všechno."

„Tak..." Nemohl si pomoct a za široka se zazubil. „Jak se jmenuješ?"

Zarazila se. „Ne, ne... tohle řeknu Reineterilovi, až jeho výprava úspěšně skončí. Nechám si to jako slavnostní překvapení." Také se usmála. To zase trošku vyvedlo z míry jeho. Už mu její úsměv mnohokrát připadal šťastný, šílený, krvežíznivý, nakažlivý, půvabný, nebezpečný...ale v tuto chvíli poprvé předstíraný.

Rozhodl se to neřešit. Určitě se mu to jen zdá. „Tak dobře! Budu se těšit!"

Byl si skoro jistý, že jí tahle debata není příjemná, a přemýšlel, jak změnit téma. Naštěstí ho předběhla. „Mimochodem, Reineteril by si měl být vědom, že osoba, o které se zmiňoval jako o ,bílé mrše', se nachází poblíž. A slunečné počasí by se mělo udržet až do zítřka."

Před očima mu přeběhlo spousta vzpomínek. Ta bytost stojící nad mrtvým Morixem. Ona, když utíkala a křičela po něm něco o Adelaide. A pak taky jejich setkání v lese. Ostatní dva obrázky však ale zdaleka nezůstaly v jeho mysli tak dlouho jako ten první.

Jeho jakžtakž ucházející nálada byla ta tam. To se stávalo vždycky, když si vzpomněl na ten den. Když si vzpomněl na něj. Na ty jeho pitomoučké naivní poznámky. Na tu jeho otravnost kompenzovanou psí oddaností. Na jeho podivnou ušlápnutost, za kterou se skrývalo něco zlověstnějšího, a na to jeho ubíjející nadšení. Měl jsem mu říct, že ho taky beru jako brášku...Vždycky si myslel, že ho prostě dohání svědomí, ale teď si poprvé uvědomil, že to není celé. Morix mu chyběl.

„Jakým právem ho mohla Adelaide zabít? Vždyť mu bylo teprv devatenáct a nic zlého neudělal... A ta coura ho zavraždila... Proč...?" V koutku mozku věděl, že to šeptá nahlas, ale bylo mu to jedno. Vždyť Jasnovidka už o tom beztak ví první poslední. „Víš, jak jsi říkala, že ji zabiješ?"

„Možná."

„Nemusíš. Udělám to já. Vážně to udělám. Morix byl...byl tak nevinný a tak hrozně hodný člověk...a ona..." Cítil, jak se mu oči zalévají slzami. Ale rozbrečet se odmítal. Docházelo mu, že musí rychle přejít na jiné myšlenky.

„Obávám se, že Adelaide mu tohle přání nebude moct splnit. Nejspíš se bude bránit." Černovláska mluvila s ledovým klidem. Student se na ni pečlivě zadíval. Zkoumal ji očima, jako by se snažil najít útěchu v její kráse.

„Najdeme ji potom spolu? Říkáš, že bude klást odpor...ale my dva společně..."

„Nejsem si jistá, jestli to půjde."

Její slova pálila jako pochodně. „Proč mluvíš tak chladně?" zeptal se roztřeseně. „Proč sakra mluvíš pořád tak ledově a netečně?" Ani jí nedal prostor k odpovědi. „Nenávidím tě. Nenávidím tě za to!"

Nebyla to pravda. Sám si naprosto uvědomoval, jak moc mu na ní záleží, ale v té zoufalé chvíli pro něj bylo kdoví proč důležité, aby si myslela opak.

„Mým cílem není Reineterilovi ublížit," zavrtěla hlavou. „Ale jsou tu lidé, jejichž cílem ano. Například Adelaide."

„Co proti mně vlastně má? Odkud se známe? Co jsem jí kdy udělal? A kde je?" Jeho myšlenky se však vražedkyně netýkaly. Jen se zoufale snažil se nějak na chvilku osvobodit od obrázku mrtvého Morixe. Něco ho napadlo.

„Nic. Neznáte se. Myslím, že si Reineterila vybrala pouze proto, že-"

„Jasnovidko," přerušil ji. Srdce se mu rozbušilo skoro stejně, jako před chvílí na útěku. Nebyl si jistý, z jakého pitomého důvodu to dělá, ale než si to stihl rozmyslet, přitiskl své rty na její. Přesně jak předpokládal, chutnala mírně po koření.

Čekal, že bude okamžitě odstrčen, ale ona spolupracovala, nejspíš ji to ani nepřekvapilo. Přivinula se k němu a zajela mu rukou do vlasů. Nechtěl ji pouštět. Zamlouvala se mu hebkost jejích rtů i teplo jejího těla, líbil se mu ten euforický pocit, že je tak blízko k ní. Ale pustit ji musel, protože se potřeboval nadechnout.

V té chvíli alespoň trošku přišel k rozumu a rychle ji odsunul dál od sebe. Co jsem to...sakra! „Promiň. To bylo velmi nevhodné." Díval se úplně na jinou stranu. „A n-navíc, nevykládej si to špatně! Prostě jsem to chtěl zkusit, nic víc! Nanejvýš se mi líbíš, ale neber to, jako bys u mě měla nějakou šanci!" Ale byl si naprosto vědom, že ať už teď řekne cokoli, jeho odtažitá maska už je teď stejně v háji.

„Omluvy jsou zbytečné. Jak už jsem vysvětlovala, můj vztah k Reineterilovi je jiný než jeho ke mně. Co jsou pro něj čtyři dny, je pro mě celý život. Také o mě toho zatím moc neví. Časem by se tohle samozřejmě srovnalo, ale chtělo by to léta, než by se jeho pouto ke mně stalo tak hlubokým jako moje k němu. Tím chci říct, že se nemusí omlouvat, protože mně jeho doteky nejsou nepříjemné." Všiml si, že použila podmiňovací způsob. Mírně ho to vyděsilo.

„Když jsi tohleto říkala minule, měl jsem za to, že z tebe mluví alkohol." Povzdechl si. „Teď už mi je jasné, že to nebylo pití, ale trvalá demence."

„To je dobře, že to Reineteril chápe!" zazubila se. Student si nemohl pomoct, její bezstarostný výraz mu připadal hrozně vyhaslý a falešný. Nedokázal si ani představit, jaké trápení v ní musely vzpomínky vyvolat.

„Zdá se, že se bezpečnostní systém deaktivoval. Přeje si Reineteril vykročit vpřed a všechno ukončit?"

Přikývl. „Ať máme tuhle šílenou výpravu už za sebou."

Společně vyšli vstříc hrobce. Do několika minut stanuli před plotem. Nicméně, brána byla zamčená.

Zatímco mladík s nepříjemným pocitem polemizoval o tom, jak chaotických pět dní to zažil, dívka došla k plotu, zalovila v trávě a vytáhla klíč.

Nestaral se, odkud o tom klíči věděla, byl rád, že ho mají. Odemkla bránu, prošli a ona vzápětí znova zamkla.

Tak tohle mu ale už ale trošku divné bylo. „Proč zamykáš?"

Podívala se na něj. „Kvůli bitvě s Adelaide."

„Bitvě...s..." Počkat! „Ona přijde?!" Po zádech mu přejel mráz. Nevěděl, jestli je připravený se se svou úhlavní nepřítelkyní setkat tváří v tvář.

„Ne." zavrtěla hlavou.

„Moment! Ona už tu je?! Kde?" Vyplašeně se rozhlédl kolem. Polil ho studený pot. Teď se konečně dozví, proč musel Morix zemřít...ale pravděpodobně ho to bude stát život.

„Byla tady od samého počátku."

„Čekala tady na nás?"

„Ne, nečekala." černovlásčin tón zněl pobaveně.

„A kde teda je?"

Reineteril nedůvěřivě couvl.

Jasnovidka na něj upřela oči. „Já jsem Adelaide."