Poznámka autorky: Tahle kapitola není moje nejlepší (což o to, to ani ty předchozí moc ne, vůbec to nejde podle mých představ) a moc se toho v ní neděje. Jen bych chtěla oznámit, že není ještě tak úplně kompletní, že k ní ještě můžete očekávat další bonusovku (kapitolu 14,5), která bude trošku osvětlovat Deireanezovu minulost a tuto vatu doplňovat další vatou.

Kapitola XIV.- Den, kdy se tvé štěstí vrátilo

Reineteril poplašeně zamžikal a uskočil několik kroků od něj. Teprve teď mu to po kouskách docházelo.

„V jaké fázi jsem?!" vyštěkl.

„Jak to myslíš?"

Zoufalý student zatnul ruce v pěst. „Kolik mám ještě času?!"

„Vždyť jsem ti to říkal. Několik dní."

„DNÍ?!" Zatočila se mu hlava. Dní... Pár desítek hodin...

„Přesně tak. Poté kontrolu převezme kámen, přičemž veškeré funkce tvého mozku, krom těch, které udržují přežití, budou deaktivovány. Za pár let následuje definitivní smrt. Hodně štěstí." Obchodníkův tón zněl, jako by se mu to zdálo vtipné. Obrátil se a odcházel.

Tentokrát ho mladík nezastavil. Svezl se na kolena a jen zíral do prázdna. Už stačí jen chvilka a bude po všem. Jeho fyzická schránka možná přežije ještě nějaký ten rok navíc, ale to už nebude on. Pro něj je už za rohem konečná.

Pozoroval lávu a svět se s ním houpal.

Jak jen mohl být tak pitomý?! Co ho tehdy donutilo si ten zatracený kámen vzít?! Mnohokrát si sice říkal, že chce umřít, jenže když teď konečně přišlo na praxi, zdálo se mu to nějaké...předčasné. V tenhle okamžik po smrti netoužil. Dobře si uvědomoval, že za chvilku to může být úplně naopak- že za pár vteřin může žebrat o vlastní zánik, ale pak se miska vah zase na chvíli převáží a pud sebezáchovy zvítězí.

Navíc, on si přece předepsal jiný trest...svůj plán... Už od doby, co poprvé ve svých snech uviděl Morixe v kaluži krve, si přísahal, že tu myšlenku dovede do konce.

Nepochyboval, že jeho nejlepšího přítele zabila Reineterilova vlastní protivnost, a teď toužil tuhle zbraň namířit proti sobě. K nikomu nikdy neprojevit laskavost, říkat lidem co nejčastěji věci, které bolí, a za každých okolností si hledět jenom sám sebe.

V jeho idealizovaných představách by ho takové chování mělo za pár let dostat do situace, kdy ho všichni kolem budou nenávidět. A pak...pak konečně bude někým zrazen. Někdo mu bodne dýku do zad. Někdo ho duševně zraní tak, že na to nadosmrti nezapomene. Tím by se teoreticky měly zabít dvě mouchy jednou ranou- protože on bude tím potrestán za svá provinění a ještě k tomu bude moct svou nenávist přesměrovat ze sebe na onoho zrádce. Dávalo mu to smysl.

Ale ať se snažil sebevíc, nevyšlo mu to. Zkoušel to uplatnit na Jasnovidce- pilně pracoval na tom, aby si ji obrátil proti sobě, jenže ona mu to nějak prokoukla a zjevně jeho protivnost nebrala vážně. Nechápal to. Nejméně mu na tom šlo do hlavy to, že ačkoli to jde přímo proti jeho současnému životnímu cíli, stejně je kdovíproč rád, že to na ni nefunguje. Samozřejmě, v rámci sebespravedlnosti si přál, aby ho nenáviděl každý- ovšem každý kromě ní.

Cítil, že se každou minutu rozbrečí. Proč jen to nechal zajít tak daleko? V hlavě se mu mísily scény, které viděl skrz kámen vypravěče, a snažily se vyvodit nějaký závěr samy ze sebe.

Co si to o sobě vůbec myslím...? Vždyť je přirozené, že se bojí umřít. Ale to ještě neznamená, že je správné, aby bojoval o přežití. Ne, za to, co udělal Morixovi, si zaslouží jen tu nejstrašnější smrt. A hned.

Trošku se uklidnil. Snažil se zhluboka dýchat. Teď, když mu zbývá pár desítek hodin života, rozhodně nemá čas na polehávání a sebelítost! Musí najít Jasnovidku a říct jí to! Určitě by stála o to, aby se s ní alespoň rozloučil...

Jakmile se ovšem rozpomněl na hledání své uprchlé kamarádky, na mysl se mu vrátila skutečnost, na kterou už dlouho nepomyslel.

V sevřené dlani stále svíral svůj kámen. Zvedl ho a podíval se na něj proti světlu. V životě neviděl nic tak nádherného. Pořád z něj sálaly jakési vibrace, které rozechvívaly Reineterilovo srdce, ale už nic...nic víc. Jeho čerstvé zážitky přerušily všechny pokusy o psychické prolnutí, protože jakmile se mu opál začínal opět dostávat pod kůži, tentokrát už o tom mladík dobře věděl a vždy si mezi sebou a Požíračem představil ohavné modro-červené šipky, což byl v tu chvíli jakýsi štít.

Pouto mezi ním a kamenem, jeho závislost, ne, nic z toho se nezlomilo. Ale právě v tento okamžik byl moc šokovaný. A s uvědoměním, že ta věcička ho zabila, jeho zhnusení všechno ostatní přebilo. Dobře věděl, že to se za chvíli změní. Jakmile se srovná s tím, co se dozvěděl, kámen nad ním pravděpodobně opět převezme kontrolu, takže musel přemýšlet rychle.

Snažil se co nejpřesněji si rozpomenout na tu zasněženou noc, kdy opál koupil. Vybavovalo se mu, že mu Deireanez byl v patách a on se mu ztratil v bludišti postranních uliček. A tam, v jedné z nich, pod světlem lampy čekal Obchodník se svým prokletým zbožím.

Všiml si Reineterila a přilákal ho k sobě. Pak mu odrecitoval tu básničku a potom...potom to už šlo prostě z kopce.

Jak ale zněla ta básnička? Určitě obsahovala nějaký návod, jak se kamene zbavit!

Ačkoli mladíka bolelo už jen o takových věcech přemýšlet, musel. Rozhodl se. Dokud mu rozum nezastře slepá oddanost, bude se snažit strávit zbytek svého času užitečně. Například tím, že se omluví Jasnovidce. Ale to jí musí najít- což s kamenem v kapse půjde těžko. Proto musí jeho ochranný artefakt pryč. I za cenu, že tím zničí sám sebe.

„Nejedná se o nějaký amulet. Tohle nosí štěstí- zaručené a věčné štěstí." Tohle přesně mu Obchodník řekl. Na tuhle větu si vzpomínal nejjasněji.

Teď mu to připadalo jenom jako nějaký krutý černý humor.

Zaklonil hlavu k obloze. „Tomuhle říkáte ,štěstí'?" Nevesele se ušklíbl.

Ani o pět minut později na nic nepřišel. Podíval se před sebe a řešení ho napadlo jenom jedno. Pravděpodobně to nezabere, ale zkusit to musí.

„Vážně promiň, brachu." zašeptal kameni a ještě pořádně si ho prohlédl. Poté odvrátil zrak a polkl na prázdno. Ještě chvilku zaváhal. Teď, nebo nikdy!  Napřáhl se a hodil opál do lávy.

Těžce vydechl a položil se do lehu na zem. Nedokázal uvěřit tomu, co právě udělal. Jakou blbost to právě spáchal. Měl v rukou zdroj zaručeného a věčného štěstí- a on ho roztavil. Na druhou stranu ale cítil jakési uspokojení. Zničil důvod své existence. Zničil kámen. Ale...jinak nic. Bylo mu to od srdce jedno. Naopak. Kolébala ho úleva.

Nechápal to. Čekal bolest a zoufalství, ten nezastavitelný vztek... Ten hněv, který začíná jako nevinné stažení žeber. Poté vám trhá žilky v krku a vy křičíte, abyste ho dostali z hlasivek. A pak, ještě než bude pokračovat směrem nahoru, se vám rozleze přes ramena k rukou, posype vás zimnicí a zatne vám každičký sval. A zatímco vy zoufale zabořujete prsty do vzduchu a marně se ho snažíte poškodit, alespoň trošku změnit jeho tvar, ta potvora vztek vám šplhá po míše až k samotnému mozku, vytahuje z kapsy pohrabáč a začíná vám pozvolna přejíždět železnými hráběmi po šedých buňkách. Tento typ hněvu Reineteril očekával, ale nic takového nepřišlo.

Byl za to celkem rád. Nekontrolovatelný vztek totiž nebývá tou nejhorší fází zhroucení. Tou je procitnutí. Když má vaše vidění pořád ještě barvu krvinek, naprosto si uvědomujete, co děláte. Bývalému studentu přejel mráz po zádech, když si na ten pocit vzpomněl. Ta neobytná chuť řvát, ale ne proto, abyste setřásli tu hroznou zlost, ale abyste donutili ostatní zapomenout na to, co právě viděli, abyste jim nějak prorvali díru do mozku, aby vás už přestali odsuzovat, to zoufalství, z toho, jak hluboko jste se propadli, ta touha vymazat tu hysterickou scénu z historie. Ta žízeň po tom, aby ten, na koho ječíte, tasil meč a uťal vaši už stejně dávno ztracenou hlavu. Představa vaší vlastní krve rozstříknuté kolem... Ne, procitnutí bezpochyby páchá větší škody.

Proto byl Reineteril tak šťastný, že to on samotný přijal s jakousi apatií, že se obvyklý proces nespustil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy předtím, než získal kámen, žádným podobným záchvatem neprošel. Poté ano. Poté začaly být na pořadu dne- neúprosně, pravidelně. Ale teď se musel usmát. V té krátké chvíli euforie se cítil, jakoby své zoufalství hodil do lávy spolu s Požíračem duší. Někde hluboko uvnitř věděl, že to není pravda, že se to vrátí, ale v tu minutu byl hrozně moc rád.

Vstal a rozhlédl se kolem. Nedaleko od něj leželo na zemi něco šedého. Bylo to tam už od začátku?

Přešel k tomu. Vypadalo to na kus pletené látky. Zvedl ji. Byla mu něčím povědomá.

„Šála...?" Zaplavila ho nepříjemná nostalgie spojená s čirým děsem. Kdysi také míval takovou. Z heboučké, ale hrubé vlny, šedou a poctivou šálu, přesně takovou, bez které žádný student Severní akademie v zimě nepřežije. Pamatoval si, že ji dostal od Deireaneze k narozeninám. Jeho spolubydlící se tehdy ošíval, že mu ji předala nějaká neznámá spolužačka, která se příliš bála dát ji Reineterilovi osobně, ale on nevěděl, jestli té povídačce věřil. Od té doby tu šálu každý den nosil, z vděčnosti a úcty ke své „neznámé ctitelce", ale tajně podezíral Deie, že to byl doopravdy on, kdo ji upletl.

Jenže potom, co se dozvěděl, že ho Deireanez pronásleduje a chce ho předat spravedlnosti, vzpomínka zhořkla a on se té šály při první příležitosti zbavil. Pokud si pamatoval správně, předal ji Obchodníkovi, zaplatil jí za kámen.

Jakmile si nad tím trošku popřemýšlel, strach ho přešel. To přece nemůže být jeho stará šála. Tu nechala ta prohnaná liška odpařit se. Ale může se o tom jednoduše přesvědčit! Ta jeho měla na konci nenápadnou červenou hvězdičku. Obracel látku křížem krážem, po chvíli už s jemným úsměvem.

A pak ho v jedné vteřině ten úsměv přešel.

Hvězdička.

„Obchodníku!" zavolal vzápětí. Proč...?! Proč ji vrátil?!

Sklonil hlavu k zemi a náhodou si všiml mírně ohořelého lístečku. Zvedl ho.

Stálo tam: „Gratuluji! Došlo ke stornování obchodu. Přeji hodně štěstí do budoucna a doufám, že si pro další nákup opět vyberete nás!"

Mladíkovi chvíli trvalo, než si to přelouskal v hlavě.

Tak proto vrátil tu šálu...Reineteril musel nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ten parchant..." zamumlal s celkem radostným podtónem. „Ani se nenamáhal mi říct, že prostě stačí kámen zničit..." Asi mě zkoušel, jestli mi to dojde. Pokud bych nejednal dost rychle a nezbavil se té prokleté věci, než se mi stačila dostat do hlavy, zabilo by mě to.

Nebyl si jistý, jestli jeho propojení s kamenem zmizelo, nebo jestli se mu pořád odpočítává těch zlomových pár dní, ale v té chvíli už mu to bylo celkem jedno. Teď, když se z toho všeho vymotal, bude umírat s čistou myslí.

Pak mu ale něco došlo. Obchodník mu sice opravdu neřekl ani slovo, ale přesto není pravda, že by na to přišel sám. Někdo mu to poradil. Někdo mu to opakoval alespoň třikrát denně. To díky někomu ho to podvědomě napadlo.

Jasnovidka... Musím jí poděkovat!

Usmál se a rozhlédl se po krajině. Jeho oči ihned našly skálu, kterou potřebovaly. Nevěděl, odkud to ví, ale byl si naprosto jistý, že to je ono.

Jakmile na to pomyslel, samotného ho to vyděsilo. Proč...odkud se to dozvěděl? Ale dal by za to ruku do ohně...

Po chvíli se ale trochu uklidnil. Cítil velmi známé hřání kamene v kapse- ale tentokrát to nebyl jeho parazit, ale ten, co mu dala do úschovy Jasnovidka. Požírač duší, jehož hlavní funkcí je prozrazovat, radit...a napovídat...

Tak tohle myslela tou „nápovědou"! Proto chtěla, abych měl její kámen u sebe! Pche, ona to plánovala...mrška jedna... Nechtíc se nad tím musel pousmát. On je bez kamene a chystá se ji najít. Všechno dopadlo přesně tak, jak chtěla. Zmanipulovala ho mistrně.

Uvázal si šálu kolem krku a poklusem se vydal k té skále. Už se těšil, až Jasnovidku uvidí. Doufal, že ji svým prozřením alespoň trochu překvapí. Když se blížil místu, kde věděl, že ji najde, nemohl si pomoct a usmíval se od ucha k uchu. Chtěl se jí co nejrychleji omluvit za všechny ty křivdy.

Pak se ale zarazil. Pokud to udělá, úplně tím zlikviduje svůj dosavadní postup ohledně svého plánu. Nesmí se přece nechat přemoct pocity! Musí se chovat jako normálně.

Brzy se mu potvrdilo, že „nápověda" nelhala. Uslyšel totiž notoricky známé morbidní mňoukání, Jasnovidčinu písničku. Zaposlouchal se do textu.

Konečně se čas uložil ke spánku,

už se můry nezachrání,

a já na novou stránku

ti píšu nové varování.

Dokud do cíle zbývá míle,

ještě je pro tebe času dost,

k tomu, abys rozlomil své růžové brýle

a ovládl svou zlost.

Moje varování je jako v lávě květy

-na každé straně se opakují ty samé věty.

Všiml si, že rýmy už nejsou tak flexibilní a výstižné jako v minulých slokách- občas musela dokonce zrychlovat, aby nafrázovala příliš dlouhé verše do správného rytmu. Navíc měl pocit, že poslední rým se nemýlí- bylo to už opravdu jako kolovrátek, sloky se sice lišily, ale v základu všechny říkaly to stejné.

Vyjadřovaly nářek smutné bytosti, která se z nějakého důvodu chystala ublížit svému blízkému příteli a chtěla po něm, aby utekl a zachránil se, ještě než to stihne udělat. Měla dilema- nemohla mlčet, protože jí na něm příliš záleží, a nemohla mu to říct přímo, protože by zničila vlastní plány. Možná, že každá sloka znázorňovala jeden její nezávislý pokus sdělit mu to, ale pokaždé selhala, a proto se pravděpodobně píseň v ději nikam nehnula.

Reineteril si řekl, že se na tu písničku musí někdy Jasnovidky zeptat. Zejména ho zajímalo, kde takový morbidní nápěvek slyšela.

Neomlouvat se, neděkovat. Dokud mě k tomu nepřinutí. Student se zhluboka nadechl a vykročil zpoza skály. „A koho odháníš teď? Další netopýry? Klobouky? Nebo snad mě?"

Seděla na hromadě kamení a když ho uviděla, zazubila se od ucha k uchu. V očích se jí zablesklo. „Neodháním, přilákávám!"

„A co, prosím tě? Problémy?"

„Námořníky!" pronesla hrdě a tvářila se u toho zcela vážně.

Po tomhle se mi docela stýskalo... „Vážně? Hraješ si na sirénu?"

Přikývla. „Reineteril je hlavička!"

„V tom případě nejsi jenom siréna- ty jsi speciální siréna. A přitahuješ jenom speciální námořníky."

Tázavě naklonila hlavu na stranu.

„Hluché námořníky." objasnil.

Usmála se ještě více. Když tam tak seděla na hraně nevysoké skály, culila se a pohupovala nohama, působila jako část obrázku vystřižená z plakátu a dolepená do prostředí pustých lávových jezírek.

„Takže Reineteril si vybral? To jsem ráda. Zítra bude masivní bouřka. Ideální počasí pro obrovskou oslavu. Uspořádáme obří večírek a-"

Její jindy lhostejný hlas se chvěl nadšením, ale mladík byl skeptičtější. „Ještě není co slavit." Když to říkal, vybavil se mu rozhovor, který vedli v tom zaprášeném hostinci. Vrátila se mu i ta myšlenka, která ho napadla tentokrát. „Morixovi žádná pitomá oslava život nevrátí." Tentokrát to vyslovil nahlas.

Stačila čtyři slova... čtyři slova, která dokázala naprosto rozdrtit jeho odlehčenou náladu. Ano, stavy, kdy každý „šel po jeho kameni" možná byly jen výplody toho, jak chapadla Požírače duší jezdila po jeho mozku, ale Morix, ubohý, mladý, nevinný a zavražděný Morix byl naprosto skutečný a s parazitickými drahokamy neměl nic společného.

Mladík zkřivil tvář a schoval obličej do dlaní. „Sakra..." zasyčel. Ale nepomohlo to. Cedulka „zabil jsem svého nejlepšího přítele" blikala v jeho hlavě vesele dál.

„Odpověděl by mi Reineteril na jednu otázku?"

„Hm?" vzhlédl k ní, ale nezněl moc nadšeně.

„Proč se obviňuje?"

„Hele, tak na tohle vážně nemám náladu."

„Detekováno nedorozumění. Myslím tím- proč se obviňuje z Adelaidina zločinu? Brát na sebe vinu za svůj vlastní zločin, to prosím, ale trápit se kvůli provinění někoho, čí tvář v životě neviděl?"

„Adelaidina...zločinu?" Měl silné deja-vu, že podobný rozhovor už několikrát absolvoval. Ale vždycky se to zaseklo právě tady, nikdy se nedozvěděl žádnou odpověď navíc.

„Ano. Řetězec." U normálního člověka bychom ten tón nazvali asi „mrazivý", ale u Jasnovidky byl úplně běžný. „Adelaide zabíjí mrtvou. Mrtvá se mstí na Reineterilově příteli."

„To jsem pochopil, sama mi to řekla, ale... Nezjistil tvůj kámen o Adelaide něco nového? Kdo to je? Kde je? Co chystá? Proč to dělá? Co proti mně má?"

„Nic, nic, nic. Ale je nebezpečná."

„Počkat...ty že shledáváš někoho ,nebezpečným'?"

„Uvidíme v hrobce. Tam končí Reineterilova pouť. Od té chvíle už ona nebude mít žádná vodítka o jeho přesunech."

„Počkat! Jak vůbec ví o naší výpravě...dokonce i o jejím přesném cíli? Ne...řekni, prosím, že Obchodník celou tu dobu nebyl na její straně..."

„Už Reineteril chápe význam důvěry?"

Převrátil oči. „Co sem zase taháš tohle?"

„O žádném Obchodníkovi mi nikdy neříkal. Takže pokud bych neuměla hádat, neznala bych odpověď na jeho otázku."

„Dobře, tak promiň... A ta odpověď je?"

Teď se beztak zatváří tajemně, pak se dramaticky odmlčí a nakonec řekne: „Nevím!". Ha, už tě mám přečtenou!

Zatvářila se tajemně, pak se dramaticky odmlčela a prohlásila: „Obratlovci, kmen ostrozubí."

„Mohla bys to laskavě brát vážně?"

„Promiň. Tentokrát to řeknu pořádně- strunatci, obratlovci, savci, ostrozubí."

„No nic, odpovědi se asi nedočkám. Raději položím další otázku. A prosím, spolupracuj, jde mi o život..."

„Jen se snažím být věrohodná. Přesně takhle odpovídají opravdoví jasnovidci."

Najednou se mu v mozku něco spojilo. „Hele, Jasnovidko... nebyla to náhodou Adelaide, kdo ti vymazal paměť?"

Ne, ne, ne...ona už přece říkala, že o tom nic neví...

Jen tak mimoděk kývla. „U-Um. Byla."

„Co?! A to jsi nemohla říct dříve?"

„Proč? Je to důležité?"

„Celkem. No nic, tak máme stejného nepřítele. Navíc, další zločin, za který tu mrchu poženu před mírovládní soud."

Jasnovidka najednou vytřeštila oči. „Mírovláda je proti ní bezzubá. Jenom já dokážu Adelaide chytit!" Hravý podtón z jejího hlasu úplně zmizel. Rty se jí zvlnily do nepřirozeného úšklebku. „Zabiju ji."

„Počkej..." Reineteril zaváhal. „Vždyť ty už ses s ní jednou zřejmě střetla a prohrála jsi. Navíc, není potřeba, aby ses snižovala na její úroveň. Já už vrah jsem, takže to když tak udělám já."

„Chce Reineteril abych mu řekla tajemství...?" zašeptala.

„Do toho."

V jejích očích se leskl jakýsi strach. „Já..." Provinile se zadívala dolů. „Já...odtud asi nebudu umět slézt." Připomínala kočku uvízlou na stromě.

„Tak proč jsi vůbec lezla nahoru?" povzdechl si. „Navíc jsem si doteď myslel, že řešíme vážná témata." zavrtěl hlavou. „A proč mi vůbec takové věci oznamuješ? Až se ti bude chtít dolů, tak na mě stejně bez varování skočíš."

„Přesně tak!" Věnovala mu široký úsměv. Když se na ni díval, neubránil se myšlence, že ta její vyšinutost musí být svým způsobem nakažlivá. Třeba teď mu kvůli tomu bylo úplně jedno, že ho chtějí všichni zabít, když se ta podivínka takhle culila, musel se usmívat taky.

„Copak, Reineteril vypadá obzvláště zamyšleně..."

Ušklíbl se. „To nic, já jen, že by z tebe nakonec byla pěkně inovátorská siréna." A mě bys chytla bez námahy...

Neodpověděla, jen se předklonila a spadla mu do náruče.

...

„Ztratili 'sme ho. Ani Dei už stopu nechytí." zašeptal jeden ze studentů a ustaraně sklonil zrak k zemi.

Jejich velitel zatnul zuby. „Dejte mi trochu času!" Tečky na přístroji se pořád ne a ne spojit. Asi se málo soustředil.

Poté, co jim došlo, že byli záměrně posláni nesprávnou cestou, nezbývalo jim nic než zoufalství. Reineterilova kamarádka je převezla a jejich cíl se ztratil v nedohlednu.

Jedna z teček konečně našla své místo. Deireanez ale pouze nevěřícně zavrtěl hlavou a hledání resetoval.

„Našel jsi něco?"

„Vůbec nic. Ukazuje mi to, že je Rein v Melleossefinu. Co by tam dělal?"

„Ale to tvé udělátko se nemýlí, ne?"

„To by ses divil. Tyhle přístroje jsou v nesprávných rukou hrozně nespolehlivé. Musíte přesně vědět, jak s nimi zacházet, aby se jim dalo věřit."

„Ale to ty víš, ne?" nedal se odbýt jeden z jeho poskoků.

„Doteď jsem si to myslel. Jenže..." znovu zavrtěl hlavou.

Jeho spolužákům div že nepoklesla čelist. Pyšný Deireanez přiznává chybu a zpochybňuje své schopnosti. Něco takového viděli poprvé v životě.

Mezitím se tečky opět spojily – se stejným výsledkem. „Zase Melleossefin! Ne, sám tomu nevěřím, ale on tam prostě je! Musí být!"

„Tak tam pojďme! Konečně toho parchanta chytíme!" zaradoval se ten užvaněný student.

Stopař jenom přikývl. Už ztrácel trpělivost. Nebavilo ho to. Jak dlouho ještě bude muset pronásledovat svého nejlepšího kamaráda? Navíc, už chtěl jít domů. V zájmu pověsti školy jim jeho teta tento hon sice povolila – aby nemusela do incidentu zatahovat policii – ale ani tak to věci nesvědčilo. Bude muset studovat déle než ostatní, aby to všechno dohnal.

A to navíc nebyl jediný důvod, proč se strašně těšil zpátky na Akademii. Hrozně se mu stýskalo. Pak si ale uvědomil, že by ten pocit nezmizel, ani kdyby celou dobu seděl doma. Ostatně, mohl by jen sedět u jejího lůžka a pozorovat, jak se na přístrojích mění číselka. Ale stejně byl přesvědčený, že by tam měl být. Je jedno, jestli můžou nebo nemůžou komunikovat, teď, když ho potřebuje nejvíce, by neměl odcházet. Navíc, každým dnem by se mohla probudit! Naděje nebyla velká, ale i tak... a Deireanez si u toho hrozně moc přál být.

Jenže moc dobře věděl, že kdyby se teď otočil a dal se na cestu domů, všechny by zradil. Důsledky by byly strašlivé. A jeho teta by z něj asi nadělala hnojivo pro své drahocenné kaktusy.

Teď už z toho nemohl vycouvat. Ale...ještě k tomu všemu Melleossefin! Mezi těmi skalisky, skálami a skalkami by se snadno schoval i průvod slonů a hledat tam Reineterila bude zatraceně složitý úkol. Povzdechl si. Promiň, Foiren, dneska se domů nevrátím...