Kapitola XIII.- Požírače duší

Když se Reineteril probudil, byl v místnosti sám. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.

„Zase zmizela..." povzdechl si zoufale, promnul si oči a vstal. „Jasnovidko? Kde jsi?" zavolal, v naivní myšlence, že šla třeba do umývárny, nebo se schovala do skříně, či tak něco- u ní je možné všechno.

Nikdo mu neodpovídal.

Jeho hlavou proběhlo tiché „Sakra!"

Ovšem ani to nepomohlo, černovláska nebyla k nalezení.

Pak ho ale upoutala jiná věc. Na zemi pod dveřmi ležel nějaký kus papíru.

„Jestli je to dopis na rozloučenou, tak..." zaskřípal zuby, ale běžel si to přečíst.

Pár desítek minut na to jen zíral a luštil, protože ať to napsal kdokoli, škrábal jako kocour. Nakonec se ale mladíkovi povedlo tu čmáranici zhruba dešifrovat. Stálo tam:

„Dobré ráno!"

„Prosím, ať napíše, že se šla jen dolů do hospody napít..."

„Když tohle Reineteril čte, já u něj nejsem."

„Ne, na to bych bez tebe vážně nepřišel!"

„Pravděpodobně se už nikdy neuvidíme."

„To si děláš srandu!" vyjekl, ale četl dál.

„Mám pro to tři důvody- jeden obětavý, druhý středně egoistický a třetí učiněně sobecký."

„Hlavně to už vyklop! Ať tě můžu najít!"

„Obětavý důvod: Nadešel čas, aby Reineteril sám rozhodl o svém osudu."

„Chceš tím říct, že jsem to doteď nedělal?!"

„Pokud chce pokračovat v cestě se mnou a dostat se do hrobky, nechť tak učiní z vlastní vůle. Pokud nechce, nemusí se bát, že padne do otroctví. Je to chytrá hlavička, určitě nějak vymyslí, jak utéct."

„No super. Připadám si jako hrdina v nějakém levném fantasy braku."

„Sobecký důvod: Už nemůžu snášet, jak Reineterila pohlcuje Požírač duší. Jednoho dne ho vysaje úplně celého, dokud nezbude jen prázdná fyzická schránka."

K tomu se radši ani nevyjadřoval. „A kdes nechala ten ,středně egoistický' důvod?" protočil namísto toho oči.

„A teď si zahrajeme hru!"

„Čím dál lepší."

„Budeme hrát na schovku!"

„A pak půjdeme na pískoviště..." zavrčel naštvaně, ale pak mu něco došlo. „Počkat, ty ses schovala někde v okolí?!"

„Šance, že mě Reineteril najde, je jedna ku sedmi tisícům tři sta čtyřiceti pěti. Přeji dobrý lov!"

„Hele, chceš ty vůbec, abych tě našel?!"

„Ale protože je to Reineteril, může použít nápovědu. Proto jsem mu nechala svůj Požírač duší. Nápověda se zaktivuje, až na to bude Reineteril připraven."

„Tohle už tuplem zní jako z nějaké klišé knihy!"

„P.S.: Dneska je moc pěkné počasí, viď? Přesně v pravé poledne bude jeden mrak vypadat úplně jako sova!"

„Díky za užitečnou informaci."

„P.S.S.: Mimochodem, Reineteril příliš spoléhá na mou informovanost. Tak moc mi věřil, že nás vedu správnou cestou, že se ani jednou nepodíval na svou mapu."

„Já mám nějakou mapu?" zamyslel se. „Aha, jo! Dal mi ji Obchodník."

„Jestli si teprve teď uvědomil, že nějakou mapu měl- tak už ji stejně nemá. Vzala jsem mu ji ve spánku už někdy předevčírem. Ani si toho nevšiml. Takže svou misi už stejně nesplní. Pokud mě nebude hledat, měl by prostě utéct a žít dlouhý a šťastný život."

„Tak tohle..." Reineteril se mírně třásl. Bolestně přivřel oči. „...si strč někam!" Jen tak, aby trošku uvolnil svůj vztek a ukázal, co si o tom myslí, rozcupoval dopis na kousky. „Žít dlouhý a šťastný život?! Morix je mrtvý, sakra! Jde po mně Deireanez, Adelaide, ta bílá mrcha, Obchodník k tomu a kdoví, kdo ještě! A ty jsi pryč! Dlouhý a šťastný život, jo?!" Rozrušeně očima hypnotizoval kousíčky roztrhaného papíru.

Pak mu ale došlo, že na tohle není čas. „Jen počkej, já tě najdu!" S těmito slovy a bojovým duchem na maximu vyběhl ze dveří a hodlal se zeptat dole v hostinci, jestli ji někdo neviděl.

Ovšem někdy tak v polovině schodiště bylo jeho ohnivé odhodlání naprosto uhašeno pragmatickou realitou. Jak...jak ji chce najít? Copak nenapsala, že se indicie objeví, až když na to bude „připravený"? A navíc...proč ji chce vůbec hledat? Má to smysl? Vždyť ten příslib „dlouhého a šťastného života" nezní zase tak špatně.

Sklesle došel k baru a posadil se naproti hostinského.

Ten málem vyletěl z kůže, když mladíka uviděl. Ještě si včera dobře pamatoval na Jasnovidčino vydírání a také si až moc dobře vybavoval, že bývalý student patří k ní, takže ho považoval za jejího komplice.

„Ta dívka, co tu se mnou byla...kam šla?" zeptal se Reineteril apaticky.

„Obávám se, že se vaše paní se mnou o cíl své cesty nepodělila."

„Moje...co? Aha. Ne, my nejsme manželé."

„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!" vyhrkl hospodský a začal se překotně uklánět. Když ale žádná útočná odezva nepřicházela, nesměle dodal: „Ale včera jste tak vypadali..."

„Možná. Co vám řekla, když odcházela?"

„Vaše chobotnatky nestojí za nic!" zařval oslovený najednou.

„Co?"

„Ne, pane, to nebylo na vás! Jen, že tohle přesně ona řekla..." Na chvíli se odmlčel. „Zjevně měla špatnou náladu."

„Můžu si dát snídani?" Reineteril zněl opravdu deprimovaně, až to i vydíraného hostinského trošku zamrzelo.

„Samozřejmě, pro vás všechno, pane!"

„Tak mi udělejte..." upřeně se zadíval na desku stolu. „...palačinky. Prosím."

„Hned to bude!"

„Počkejte..." zašeptal. „Mohl bych mít takový hodně divný požadavek?"

„Pokud si vaše přítelkyně rozmyslí tu policii, snesu vám modré z nebe!"

„Dáte mi...dáte mi na ty palačinky bazalku, prosím?"

„Ba-Bazalku?" hospodský zmateně zamrkal.

Scéna z Traldisu se mu míhala před oči čím dál víc. A Jasnovidka tehdy řekla... „Jak bych mohl vložit do úst palačinky bez bazalky?"

„D-Dobře tedy." majitel podniku přikývl, ale díval se na studenta jako na idiota.

O chvíli později už se před ním skvěla chutně vypadající porce palačinek, kterou hyzdily malé zelené lístky.

„Nechte si chutnat, pane!" popřál mu hostinský a podal mu příbor.

Reineteril si pokrm chvíli dosti nedůvěřivě prohlížel, ale pak sebral odvahu a kousek ochutnal. Jako první ucítil sladkosti těsta, která se naprosto boxovala se zemitou a svěží chutí bylinky. Nebylo to přímo hnusné, ale chutnalo to dost zvláštně- a on byl upřímně rád, že toho na talíři nemá víc.

Necítil se sice tak posilněný jako po pořádném šťavnatém jablku, ale trošku ho to uklidnilo. Měl teď dojem, že Jasnovidce trošku více rozumí. Možná, že kdyby se jí zkoušel více pochopit už předtím, neodešla by.

„A teď mi dejte tu nejsilnější chapadlovku, co máte." pobídl hospodského už trošku veseleji.

Ten se na něj jenom zamračil a poklepal si na čelo.

Pravda...teď na otravu alkoholem není čas...

„Beru to zpět. Máte pravdu! Měl bych už jít!" prudce vstal, otočil se a dal se na odchod.

„Ale já nic takového neříkal..." opáčil hospodský bezradně, nicméně mladík už nebyl v dohledu.

...

„Hej, Jasnovidko! Ať už jsi, kde sakra jsi!" pronesl jen tak do ticha, zatímco ho přerušovalo jen bublání lávových gejzírů. Kolem ani živáčka, všichni buďto ještě spali, nebo měli lepší věci na práci, než se potloukat kolem odpočívadla pro poutníky v lávové oblasti, kde absolutně chcípl pes.

Ale právě to mu hrálo do karet. On plánoval říkat opravdu hodně trapné věci, takže byl rád, že nemá publikum. „Chci ti říct, že tohle postě neberu! Večer mi říkáš, jak jsem tvoje jediná rodina a jak mě nikdy neopustíš- a ráno se po tobě slehne zem!"

Uviděl v dálce opravdu velké lávové jezero. Vydal se k němu. „Je mi jedno, jestli mě teď slyšíš, já jen, že se vážně nevzdám! Hele, co naše soutěž?! Já tu tvou směšnou teorii o neumírání pořád ještě nerozdrtil! A to se tak těším na výhru! Tu bonusovou otázku, na kterou jsem se tě chtěl zeptat, až vyhraju, mi prostě musíš zodpovědět, rozumíš?! Jinak...jinak to nejde!"

Žádná odpověď.

„Já to myslím vážně! Přemýšlíš ty vůbec?! Vždyť bez tebe není žádná naše výprava, na kterou ses tak mermomocí cpala, blbko jedna pitomá!"

Ale čím více křičel do prázdna, tím více mu docházelo, že to nemá cenu. Ona ho pravděpodobně neslyší. A pokud ano, tak mu nemá zájem odpovědět. Postupně si to uvědomoval a jeho mysl prostupovalo zoufalství. Vůbec nevěděl proč. Vždyť s tou otravnou bytostí strávil nanejvýš tři a půl dne, ale i tak se bez ní po svém boku začínal cítit provinile a prázdně.

Když nad tím tak přemýšlel, po chvíli přišel i na důvod proč. Ona o něm věděla první poslední, ale on pořád neznal ani její jméno. To bylo to, co ho tak trýznilo. Vždyť existuje tolik věcí, které ona skrývá, tolik tajemství, které ještě čekají na odhalení, tolik detailů, které ještě neprojevila... a proto ho tak užíral pocit, že už možná nikdy nebude mít šanci se tohle všechno dozvědět.

Prudce zavrtěl hlavou. Jak by se s něčím takovým mohl smířit?! Ale jak ji najít? V tom pitomém dopise nebyla žádná vodítka.

A vážně je správné ji hledat? Přece jen, ona odešla z vlastní vůle... Takže není od něj sobecké, když se ji chce pokusit přitáhnout zpět?

Jakmile na to ale pomyslel, něco se mu vybavilo. Sobecké...sobecké...sobecké... Ten její „sobecký důvod"! Zmínila můj kámen! To je ono!

Nové odhalení mu okamžitě vylepšilo náladu, ovšem jeho obsah mu ji rázem zase zhoršil. Jinými slovy...je to „buď kámen, nebo ona".

Sám nevěděl, jestli to, co cítí, je plamenný vztek, nebo prázdné zoufalství, ale bylo mu z toho do breku. Jak by jen mohl pomyslet, že by se zbavil kamene? Toho artefaktu, který ho ochraňoval? Který ho vedl? Který by i bil místo jeho srdce? Ne, ne, ne! To se raději zbaví sám sebe!

Ano...to je pravda...vždyť přímo u lávy...co mu brání skočit? Bál se. Hrozně ho děsila vidina bolesti a posmrtného života v pekle. Ale na druhou stranu...komu by tím ublížil? Nikdo, nikdo by po něm neplakal. Ne, naopak! Všichni by se radovali! A těm, kdo ne, by to možná na pár týdnů zlomilo srdce, ale celý zbytek života by jim to ulehčilo. Ano, to je ta nejsnadnější cesta jak právě teď zlepšit svět! Ostatně, alespoň bude o jednoho vraha a kus oživlého odpadu méně.

Vzpomněl si na ty chvíle před vstupem do Melleoseffinu. Morix, Jasnovidka i on sám, tři lidé, kterým ublížil nejvíce. To by bylo na jednu misku vah, ale co dát na tu druhou? Nejistě se ještě více přiblížil k horoucí lávě. Jaké dobro kdy vykonal?

Mohl jsem se stát lékařem. Kdybych zachraňoval lidi, bylo by to spousta, spousta dobra... Jenže ne. Já namísto toho...

Svezl se na kolena. Třásl se. Už zase... Cítil, jak to na něj opět jde. To zoufalství. Ta nezadržitelná hysterie. Obrázky... Obrázky krve... mrtvol...krve...mrtvol...krve...mrtvol...

„Morixi!" zařval k nebi. Oči se mu opět zalévaly slzami. Ale tentokrát se držel, nechtěl si dovolit do toho zase spadnout. Silou vůle se snažil zapudit obrázek svého zavražděného přítele a nahradit ho třeba...třeba, ano! Usměvavá Jasnovidka bude to pravé. Jenže to bylo ještě horší. Jasnovidka, kterou zklamal. Jasnovidka, kterou byl tolikrát připravený bezcitně obětovat. Jasnovidka, která ho opustila.

Nedokázal se přinutit myslet na ni jinak. Už se mu nevybavoval její úsměv, ale jen ta šílená jiskra umírajícího tygřete v jejích šedých očích, kombinovaná se strnulým šklebem. Ten výraz plný zoufalství...něco tak nepřirozeného, děsivého, nelidského- ale přitom tak smutného. A ta slova, která k němu patřila- výhrůžné, ale přitom na její poměry podivně poddajné věty- řeči o tajemstvích, smrti a kamenech. Kdykoli si na to vzpomněl, po zádech mu přejel mráz. Ale v té chvíli si jinak představit nedokázal- jen jako smyslů zbavenou, šílenou, nebezpečnou a hrozně nešťastnou.

Pak se mu ale podařilo se trochu uklidnit. Poslední zbytky pochybností o tom, zda-li ji má hledat, zmizely v nedohlednu. Možná...možná že jí dokáže pomoct. Možná, že by na ni mohl mít stejný účinek, jako ona na něj. Uvědomil si totiž, že ty výčitky („démoni", jak jim říkala), neútočily tak silně, dokud nepotkal ji, ale na druhou stranu, nebyla jen katalyzátorem, nýbrž zároveň také lékem.

Když s ní mluvil, démoni se dávali na útěk. Už po pár slovech jeho záchvaty mizely a řezavý vztek a paranoia ohledně ztráty kamene byly ty tam, jakmile se ho dotkla. Napadlo ho, že pokud jsou tyhle účinky vzájemné, pak by jí mohla jeho přítomnost trošku ulevit, ať už ji pronásleduje cokoli.

Už se rozhodl. Najde ji. Z miliónů důvodů, ale klidně už jen proto, aby ji našel.

Musel ale sklesle uznat, že tím pádem je zase na začátku. Sice si už ujasnil, co chce, ale pořád ještě nevyřešil své dilema. Vytáhl z kapsy svůj kámen. Najednou si s ním nepřipadal tak svázaný, ale něco na něm ho stále fascinovalo. Způsob, jakým se ten opál leskl...jakým sálal světlo až k Reineterilovu srdci a až skrz něj...

„Je hezké potkat v nehostinných skalách starého přítele." Až teatrálně kamarádský hlas zazněl tak znenadání, až mladík málem nadskočil leknutím.

„To jste...vy!" konstatoval Reineteril překvapeně a prudce obrátil hlavu po směru hlasu. Obchodník stál vedle něj. Student trošku zahanbeně polemizoval, jak dlouho už je ta záhadná bytost poblíž. Jestli všechno slyšel...

„Přesně tak, já. Copak, můj mladý kamaráde, neztratil jsi nic?"

„A-Ano! Hledám tu dívku, která byla vždycky se mnou..."

„Proč? Není to snad skvělé, že ses jí konečně dokázal zbavit?" Obchodníkův hlas zněl až výsměšně. Bývalý student prostě nějak cítil, že se ta bytost vedle něj usmívá.

Srdečně doufal, že se mu podaří ten úsměv smazat, když ho vzápětí ze všech sil praštil.

„Au..." zasyčel starší z nich a mírně se zapotácel. „To bylo od tebe ošklivé, kamaráde."

„Ode mě...ošklivé? Ne, v porovnání s tím, co vy jste udělal mně, jsem vám nezkřivil vlásek!" Reinetrilem proudil vztek. Měl tolik otázek- a tentokrát se hodlal domoct odpovědí...po dobrém, nebo po zlém. „Co jste vlastně sakra zač?!"

Druhý muž si povzdechl. „To kdybych tak věděl, starý příteli..."

„Co...?"

„Nevzpomínám si na nic před tím, než jsem začal prodávat Požírače duší."

„J-Jako Jasnovidka!"

„Možná." prodavač už to zřejmě považoval za uzavřené téma. „Mimochodem, důvod, proč jsem tě navštívil, mladý příteli, je ten, že začínáš zapomínat na dohodu se svým kamenem."

„Jakou dohodu...?"

„Měl by sis pospíšit. Už ti zbývá asi jen pár dní. A protože to nebyl tvůj záměr, nevím, nevím, jestli to dopadne v tvůj prospěch."

„C-Co by mělo nějak dopadnout?! A co nebyl můj záměr?!" vyštěkl oslovený okamžitě.

„No, už musím jít. Sbohem, můj mladý přítelíčku!" Obchodník se otočil a dal se na odchod.

Po pár krocích ale ucítil, jak ho někdo chytil za rukáv.

„Ne! Ještě nemůžete jít pryč! Když mi to neřeknete, tak..."

Záhadná osoba se otočila a podívala se Reineterilovi do tváře. Mladíkovo duševní zdraví už zřejmě viselo jenom na vlásku- což ostatně vysvětlovalo rychlé střídání nálad a nekončící sérii hysterických záchvatů.

„Tak?"

„Tak...mi alespoň řekněte, jak...odkud vzaly kameny svou moc!" Jasnovidka mu to nabízela tolikrát, ale on vždycky odsekl, že to slyšet nechce. Je čas si to konečně poslechnout.

„Jsi skutečně připravený to vědět?"

„Prostě mi to řekněte, prosím!"

„Naštěstí mám zrovna u sebe Kámen vypravěče, takže to nebude problém."

„Kámen vypravěče?"

„Požírač duší, který dokáže prostorově přehrát jakýkoli příběh."

„Dobře...použijte ho, prosím!"

„Jak je libo..." Obchodník vytáhl zářivý onyx a přitiskl ho Reineterilovi na čelo.

Obraz se před jejich očima změnil. Lávové skály i hostinec zmizely a nahradilo je vyprázdněné kasíno. Servírka utírající stoly a nějaký muž krčící se u hracího automatu byly jediné dvě živé bytosti široko daleko.

„Pane..." zabroukala žena poněkud otráveně. „Tento podnik už před deseti minutami zavřel. Neráčil byste už odejít?"

„Ještě...ještě chvilku..." zaúpěl.

„Přijďte zase zítra."

„Ne...! Zítra už bude pozdě... Já...já ty peníze musím mít dneska!"

„To je mi líto, ale-"

„Prosím!" zavřískal zoufale, zatímco zmateně prohledával patrně vlastní peněženku. „Ne...už nejsou..."

„Došly vám peníze?"

„N-Ne!" Otočil se k ní. V opuchlých a unaveně působících očích se mu třpytily slzy. „Já mám... tohle!" Vytáhl z kapsy kámen.

Reineteril zalapal po dechu. Zřetelně poznával svůj Požírač duší.

„T-To je velmi vzácný opál! Moje matka! Patřil mojí matce!"

„Je zajisté krásný, ale teď běžte domů, prosím."

„N-Ne! Já vám ho prodám! Za pár drobných! J-Já...přísahám!"

„Ne. Odejděte, prosím, než zavolám ochranku." Servírce už patrně docházela trpělivost.

„P-Prosím! Já musím ty peníze vyhrát nazpátek!"

„Tak jste je v prvé řadě neměl prohrávat. Ven!" Ukázala na dveře.

Chvilku se nic nedělo, ale pak se zoufalý zákazník konečně začal šourat k východu. „Jste bezcitná." zavrčel na rozloučenou.

Scéna se opět změnila. Nyní se mladík a bytost v kápi dívali na sloup u kolejí, o který se opíral člověk, pravděpodobně jejich starý známý z kasína.

„Nemůžu se vrátit domů..." zašeptal. „Moje výplata je v tahu..." Přes tu tmu nebylo nic moc vidět, ale jeho hlas prozrazoval, že pláče. „Co budeme jíst? Já už si..." hlasitě vzlykl. „Já už si nezasloužím se jim podívat do očí..."

„Mluví o své ženě a jejich dítěti. Mají jedenáctiletého syna." upřesnil Obchodník.

„Ale já jen chtěl, aby'sme toho měli tenhle měsíc víc... Slíbil jsem si, že klukovi koupím k narozeninám to kolo, co si tak přál... Zvoral jsem to..." Zaklonil hlavu k obloze.

„Ale proč mu jeho kámen nepomohl?" zeptal se Reineteril zmateně.

„Protože to tehdy byl ještě obyčejný kus opálu. Své schopnosti a význam získá teprve až za chvíli."

Zhroucený člověk schoval tvář do dlaní. „Vždyť to byl tak dobrý nápad..."

Někde v dálce zahoukal vlak.

„Kdybych tak měl štěstí! Jenom kousek štěstí!" zavzlykal zoufalec a pomalu vstal. Kámen, který dosud svíral, mu vypadl z ruky.

„Nestane se to, co si myslím, že ne?!" vyjekl držitel Požírače duší vyplašeně.

„Jen se dívej." Obchodník zněl celkem potěšeně.

„Promiňte..." popotahoval muž, zatímco se ploužil blíže ke kolejím. Reineterilovi něčím připomněl jeho samotného.

U kolejí se člověk zastavil, klekl si a položil hlavu na chladný kov.

„Ne! Idiote, co to děláš?! Myslíš..." křičel mladík a když oslovený nereagoval, přiskočil k němu a pokoušel se ho od těch kolejí odstrčit silou. „Myslíš, že tímhle svému synovi nějak pomůžeš?!"

Ale nemělo to cenu. Jeho ruce jím jen neškodně procházely a jeho hlas k němu nedoléhal. Přeci jenom, byl to jenom starý příběh.

Ovšem Reineteril se nemohl prostě vzdát. „Nedělej to!"

„Marná snaha, mladý příteli. Do vyprávění nemůžeš zasáhnout."

„Ne!" Bývalý student bezmocně sledoval, jak se světla vlaku přibližují. Ten člověk jenom vzlykal, ale nehodlal se pohnout.

Lokomotiva už byla skoro u nich. „NE!" zaječel vlastník kamene, než o pár vteřin později prakticky přišel o sluch. Neslyšel nic než příšerné skřípění brzd a úderů kol do kovu. Bezbranně si přitiskl dlaně k uším. Byl to ten nejhlasitější a nejpříšernější zvuk, který kdy slyšel.

Vlak projel. Reineteril ztěžka dýchal a pomalu se podíval vedle sebe. V mžiku se odvrátil a snažil se zastavit reflex zvracet. Už se nedokázal přinutit podívat se znovu.

„Je...mrtvý, že?" zašeptal.

„No, lidské bytosti nejsou zrovna přeborníky, když jde o přežití bez hlavy."

Mladíkovi chvilku trvalo, než byl schopen znova vstát. „Obchodníku... Kdyby se ten chlap nenechal rozdrtit rychlíkem, myslíte, že by mu jeho rodina odpustila?"

„To není naše starost." bytost v kápi mávla rukou. „Spíše se podívej, co se stalo s kamenem."

Opál svítil a kapky krve na něm matně poblikávaly.

„Co se stalo...?" zeptal se vyděšený student.

„Kámen nasákl zoufalou tužbou jeho bývalého nositele a zaktivoval se jeho krví. Za pár hodin už bude vydávat dost silné vibrace, aby přilákal hledače z vesnice Hiana, a ti z něj udělají plnohodnotný Požírač duší."

„A...co se bude dít pak?"

„Pak? Požírač se bude snažit naplnit svůj cíl, samozřejmě."

Reineteril cítil, jak se mu mírně točí hlava. „Jaký...jaký cíl?!"

„Příteli, ty nejsi obyvatel Hiany. Tohle tajemství ti nemůžu svěřit."

Oslovený se k němu přiblížil a popadl ho za ramena. „Prosím! Copak nevidíte, jak moc jsem do toho zapletený?! A navíc, tohle všechno jste mi měl říct už tehdy, když jste mi ten kámen prodával!"

„Já věděl, že z tebe bude obzvláště nespokojený zákazník..."

„Chci to vědět...udělám...udělám cokoli!"

„Propána, Reineterile...vždyť ty už jsi udělal všechno, co jsi mohl."

„Prosím...já to vážně nikomu neřeknu..."

Obchodník si povzdechl a vytrhl se mu. „Dobrá, dobrá. Jakmile se to dozvíš, potopí tě to ještě níž. Ale když na tom tak trváš..."

Obraz se opět změnil. Nyní stáli v jakémsi černém prázdnu a před nimi se v éteru točil přenádherný citrín.

Nad polodrahokamem se objevila průhledná lidská silueta. Chvíli padala skrz kámen a pak zase zmizela.

„Požírač duší se zrodí, když je naplněn silnou touhou umírajícího člověka." objasnil prodavač. „Charakter toho přání určuje výsledné schopnosti kamene. Řekněme, že je tohle Mialithan. Kámen vzkříšení."

„Takže aby vznikl, musel někdo spáchat sebevraždu proto, že se mu nedařilo někoho oživit..." odtušil Reineteril.

„Správně. Mialithany fungují tak, že zabraňují duši odejít do světa mrtvých. Drží nebožtíka na zemi, dokud nevyprší časová doba, nebo není efekt přerušen. Daň za jeho použití je vlastní smrt. Samozřejmě, dají se využít jen v případě, že je vaše mrtvola ještě čerstvá. Pokouší se napodobit život, takže zabraňuje rozkladu- ale čas vrátit neumí."

„A dál?"

„Pak si kámen hledá nositele." Vedle Požírače se objevila další humanoidní silueta. „Poskytuje mu své schopnosti..." Mezi citrínem a jeho člověkem se objevila modrá šipka ukazující od drahokamu k bytosti. „...a vyžaduje za to postupný přístup do veškerých koutů jeho mysli." Další šipka, červená, ukazovala od tvora k artefaktu.

„To zatím chápu. A potom?"

„V další fázi, jakmile kámen zmapuje a z jisté části ovládne veškeré jeho vědomí- a tím jej učiní de facto bezbranným..." Figurína se nyní zabarvila do modra. „...udeří a přetáhne jeho duši do sebe." Šipky zmizely a kámen se rozzářil červeně.

„Takže jeho duše...je teď zavřená uvnitř?"

„Ano i ne. Je tam, ale přitom není. Už to totiž dávno ztratilo význam, strukturu a funkce duše. Požírač to totiž nevědomky proměnil spíše v jakési palivo."

„Ale...proč to všechno?"

Obchodník se uchechtl. „Z čeho byl kámen stvořen? Z nerostu a tužby. Celá jeho existence slouží jen k naplnění onoho přání. Proto potřebuje lidskou duši a k ní loutce podobné tělo- neboť sám nemůže do světa lidí téměř nijak zasáhnout." Citrín stále rudě zářil, ale vteřinu za vteřinou ten svit slábl. „Ale tím si vyčerpává palivo, které získal z ulovené duše. A ono nakonec vždycky dojde."

Rudá zmizela.

Reineteril si myslel, že už je konec, jenže prodavač stále pokračoval: „Jenže, jakmile zmizí poslední stopa po jeho původní duši, tělo odumře." Figurína odpadla, ale okamžitě ji nahradila nová. „Mimochodem, bez výjimky aniž by kámen naplnil svůj cíl. A tak hledá novou kořist..." Znovu se objevily dvě šipky. „Chceš, abych ti to přehrál ještě jednou?"

Student zavrtěl hlavou a obraz se rozplynul. Nyní stáli opět u lávového jezera a Obchodník mu zrovna sundával z čela černý onyx.