Kapitola XI.- Zkáza sobce

Prudce se otočil jejím směrem. Očekával, že měl právě slyšiny a ona tam bude stále ležet "mrtvá", nicméně se pletl. Jeho společnice se opírala o zeď a usmívala se jako měsíček na hnoji.

"Jasnovidko... Ty...ale přece tě střelili a-"

"Myslí Reineteril tohle?" Rozevřela dlaň a ukázala mu zakrvácenou kulku. "Otravná věcička. Vůbec nechtěla ven!"

"Ale...to tě mělo zabít!" namítl nejistě. Prohlédl si ji pořádně. Rameno měla pořád obvázané, ale na čele nezbylo ani škrábnutí- ta rána prostě zmizela.

"Doopravdy-"

"To je vlastně jedno." pořád trošku roztřeseně mávl rukou, přešel k ní a pevně ji objal. "H-Hele, pokud bys...pokud bys teď umřela...kdo by mi předpovídal počasí?"

Nemohl tomu uvěřit, ale ke své snad ještě větší nevíře cítil něco, co už opravdu dlouho ne. Upřímnou radost. Byl šťastný. Ani si to předtím ve svém záchvatu emocí neuvědomil, ale to jeho zoufalství před chvílí spustila právě její údajná smrt.

Samozřejmě, pomyslel i na to, že by mohla být teoreticky nemrtvá, ale tu možnost hned vyloučil. Když ji držel v náručí, slyšel, jak jí tluče srdce. Navíc hřála. Rozhodně se o zombifikaci nejednalo.

"Pokud bych umřela a odloučili bychom se, koho bych si dobírala?"

"Hlavně si ale nevykládej tohle špatně. Byl jsem prostě jen překvapený, protože jsi to udělala tak zničehonic. Pokud bys mě varovala předem, že se chystáš umírat, bylo by mi to jedno. Ale...jsem docela rád, že žiješ." Pohladil ji po vlasech.

Přitiskla se k němu ještě víc. "Technicky jsem neumírala."

"Dobře, tak v tom případě ,že se chystáš nahrát svou smrt'."

"Technicky jsem svou smrt nenahrála."

"Dobře, tak se nechám podat. Co to tedy mělo být?" Konečně ji pustil, ale značně nedobrovolně.

"Reineteril by měl vědět, že mám jeden problém."

"Souvisí to s bazalkou?" povzdechl si otráveně.

"Já opravdu neumím umírat."

"Co?!" vyjekl.

Přikývla. "Jsem v tom mizerná."

"Ale to není z lékařského hlediska možné!"

"K čemu dochází, když člověk zahyne?"

"No...přece k oddělení jeho duše a zániku všech funkcí jeho fyzického těla."

"A co kdyby někdo pořád dělal v jednom stádium chybu?"

"Jak to myslíš?"

"Má duše se nemůže oddělit. Tím se proces zasekne a mé rychlé regenerační reflexy mezitím zhojí zranění, na které jsem umírala."

"Aha...Počkat, to nedává smysl!" pozvedl obočí. "A mimoto, čeho jsi tím chtěla docílit? Jít na střelce s holýma rukama a zavřenýma očima..."

"Matematika!" pokrčila rameny. "Selhala mi. Počítala jsem náboje a myslela jsem si, že už mu došly, ale jeden tam ještě pořád byl..."

"Tys počítala kulky?!"

"A co je na tom?" zeptala se, jakoby to v té situaci snad udělal každý.

Vtom si uvědomil ještě něco. Jak to, že mu to předtím nedošlo? Ale teď mu v hlavě vířilo tolik otázek, že nevěděl, na co se zeptat první. "Poslyš, kde je ta babička?!" vyhrkl vyděšeně a rozhlédl se kolem. Žádné rozstřílené tělo neviděl.

"Odvedla jsem ji do vedlejší místnosti, zatímco se Reineteril běžel schovat."

"Ta druhá polovina souvětí tam nemusela být." zabručel trošku zahanbeně.

Mírně naklonila hlavu a zadívala se na něj tak, že jí nad hlavou skoro blikaly otazníky. "Snad si o sobě Reineteril nemyslí, že je zbabělec?"

"Reineteril si-" prudce trhl hlavou. Nemohl uvěřit, že málem přešel na její styl mluvy. "Nemyslím si to o sobě. Já jsem zbabělec. Absolutní srab. No a co? Prostě mám rád svůj život..." Alespoň to rád tvrdím. "Sice vždycky uteču, ale alespoň všechno přežiju!" Uvědomoval si, že si jeho racionální a emocionální stránky navzájem protiřečí, ale možná mu to dokonce i vyhovovalo.

Jasnovidka se čím dál víc culila.

"Co je tu tak vtipné?!" obořil se na ni.

"Nic, jen jsem našla další věc do svého seznamu."

"Ne, ne, zadrž! Já nechci vědět, co je to za seznam!"

"Dobře..." vypadala najednou tak zamyšleně. "Ale na druhou stranu..."

"Na druhou stranu co?"

"Možná by tymián dodal sušenkám úplně novou dimenzi chuti."

Převrátil oči. "Já tě vážně zbožňuju. Cítím se vedle tebe tak normální..."

"Tohle si dám taky na seznam!"

"Nechceš mi radši vysvětlit, proč se tvá duše nemůže oddělit?"

Zmateně zamrkala. "Není to jasné? Protože už oddělená dávno je!"

"Co?!"

"Reineterilův zaskočený výraz je vážně rozkošný!"

"Tuhle debatu považuju za ukončenou." uraženě si odfrkl. Každá žilka v jeho těle ještě pulzovala z té šílenosti, kterou si před chvílí prošel. "Tak co by se stalo, kdyby tě někdo gilotinoval? Hlavu neumí žádná bytost zregenerovat."

Zazubila se. "Moje bezhlavé tělo by tam asi zůstalo ležet a můj duch by navždy strašil ubohé kolemjdoucí!"

"To by tě bavilo, co?" povzdechl si. "Dobře, další logická otázka. Jak potom můžeš ovládat svou fyzickou schránku?"

"Nevím, asi to funguje na principu...těch věcí, co si jednu necháš v ruce a druhou položíš na zem, pak mačkáš tlačítka na té jedné a ta druhá jezdí a podkopává lidem nohy!" popisovala to docela nadšeně.

"Chceš mi říct, že jsi vlastně autíčko na dálkové ovládání?!"

"Je na tom něco zvláštního?"

"Ne, ne, ne, vůbec nic. Já už se radši přestanu ptát. Nebo víš co, ještě jedna otázka. Co to sakra před chvílí bylo? To je v těchto končinách normální střílet do domů? Nebo...nebo...Adelaide?"

Zavrtěla hlavou. "Ona ne. Cítím z toho kámen. Ten střelec byl lupič, kterého k přepadnutí tohoto domu zmanipuloval Požírač duší."

"To existují i takové...?" V básničce o nich rozhodně nebyla zmínka. Na žádný verš ve smyslu: "Sousedů zkázou stát se smíš," si nevzpomínal.

"A teď bychom měli jít, než přijde tentokrát Adelaidin útok. Nechci, aby byla babička v ohrožení."

"Jasně. Hlavně že my v ohrožení nebudeme." protočil oči a společně opustili dům.

...a ani jsme jim nevyplenili spižírnu... Kdysi se v nějaké chytré encyklopedii dočetl, že je zcela nemožné, aby bytostem jako on kručelo v břiše. Teď už věděl, že si autoři oné knížky pravděpodobně nikdy nezkusili dát jablečnou dietu. Ale i kdyby to teď s těmi jablky vzdal, stejně by mu to bylo k ničemu, protože se kolem nenacházelo žádné jídlo.

Napadla ho další z nekonečného proudu otázek. "Hele, co ty vůbec jíš? Kromě ,cokoli s bazalkou a tymiánem'."

"No, ještě meduňku..."

"Proč mi to nepřipadá divné?" Naopak, měl pocit, že by mu teď připadl děsivě zvláštní kdokoli normální. "Ale pokud vím, tak tys taky nic nejedla za celé ty tři dny. Moje tělo umí využít jablečnou kyselinu tak efektivně, že mi to stačí jako náhrada obvyklé potravy až na týden. Ale co ty?"

"Nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela..."

Vtom Reineteril identifikoval podél cesty opravdový zázrak. "To je...jabloň!" očarovaně na ten strom zíral.

"Trošku lítost vzbuzující..."

Studentovo nadšení bylo okamžitě to tam. "Máš pravdu...jsem odsouzen k vyhladovění..." Strom opravdu působil trošku okudlaně a hole.

Zavrtěla hlavou. "Ne, jedno jablko tam je."

"Vážně?" Rychle přešel ke stromu. Měla pravdu. Opravdu tam bylo.

"A pokud je červivé, tak mě trefí šlak." Utrhl osamocené ovoce a pečlivě si je prohlížel. "Vypadá v pořádku." Ani nemohl uvěřit svému štěstí. Ještě jablíčko trošku vyleštil a chystal se ho sníst, ale prostě to nešlo. Výčitky svědomí.

"Zatraceně..." zasyčel, tasil dýku a rozřízl jablko na půl. Otočil se k Jasnovidce. "Tu máš. Dobrou chuť." podával jí druhou polovinu rozkrojeného ovoce.

Přikývla a vzala si. "Myslím, že se to Reineteril snaží zakrýt marně."

"O čem mluvíš?"

"O tom, že je ve skutečnosti hrozně hodný člověk."

Sarkasticky se uchechtl. "Já to neskrývám. Nevidíš tu svatozář, co mi levituje nad hlavou?"

Podivně se na něj zadívala. "Hm...myslím, že mám řešení Reineterilova problému."

Povzdechl si. "Další dokonale navazující rozhovor?"

"Ale neřeknu mu jaké, dokud neuhádne, o jakém problému mluvím."

"Hele, ty o mně víš první poslední, tak proč bych ti měl ještě něco říkat?"

"Je vidět, že to Reineteril vůbec nechápe."

"Tak prosím, slečna chytrolínka mi to jistě ráda objasní."

Ale ona se očividně do vysvětlování moc neměla. Místo toho se rozpustile zatočila a vzhlédla k obloze. "Vidím červánky...jsou tak krásné..."

"To mě nezajímá. Pro mě je hlavní, že už končí další naprosto šílenej den." sedl si do trávy pod jabloň a také zaklonil hlavu k nebi. "Víš co? Dneska se ujmu koutku statistik já. Tři. To je číslo, kolikrát mi za posledních dvanáct hodin šlo o život."

Sedla si vedle něj. "Hm. Tři...To je celkem slabý výkon. Svět by se měl více snažit."

"Odkud bereš ten svůj klid?"

"Z bazalky." pokrčila rameny.

"Jo, a ještě jedna věc... Teď tu tvoji teorii o neumírání určitě položím, uvidíš. Tak! Připravená?"

"Nechť Reineteril vznese otázku."

"Když máš prý tak rychlé regenerační reflexy, proč se ti ještě nezahojila ta ruka?" jeho hlas zněl docela vítězně.

"To bude asi kvůli tomu jedu. Nebo kvůli tomu, že jsem chtěla z Reineterila vypáčit přiznání ohledně studijního oboru. Vyber si."

Nespokojeně si podepřel bradu. "Sakra. Když říkáš, že za to mohl jed... No nic, tak ti tu tvou směšnou hypotézu rozdrtím jindy." Zničehonic ale dostal nápad. Skvělý nápad. Geniální nápad. "Poslyš, Jasnovidko, zahrajeme si hru! Já se budu ptát za účelem odhalení pravého tajemství tvé nesmrtelnosti a ty mi budeš odpovídat. Pokud tě donutím změnit tvou výpověď, vyhrál jsem! Pokud ne, vyhrálas ty. A vítěz může tomu druhému položit jakoukoli bonusovou otázku, na kterou ten druhý musí odpovědět- a musí říct pravdu. Tak co ty na to?"

V očích jí zaplálo nadšení. "Copak? Reineteril rád prohrává?"

"Beru to jako souhlas. Hra může mít neomezený počet kol. První kolo si dáme teď, další kdykoli v průběhu zítřka, až mě napadnou nové otázky."

"Štíty aktivovány, deflektory v provozu, soutěž může začít!"

"Fajn! Tak zaprvé! Když říkáš, že tvá duše není v tvém těle- kde teda je?"

"Reineterilovi je souzeno se to brzy dozvědět. Ale blíže, než si myslí."

Slepá ulička. Ale já se nevzdám! Potřebuji se zeptat- a musím ji nějak přinutit odpovědět! Takže ji musím porazit! Student už se nadechoval k další otázce, když v tom najednou zaslechl povědomé hlasy.

"Babička je v pořádku... a co víc, máme stopu! Ten popis přesně odpovídá Reinovi!" Ten samolibý podtón by zmíněný poznal naprosto všude.

Deireanez se svou bandou poskoků mu jsou v patách.

"Dokonalá příležitost, abychom si to s přáteli ujasnili!" navrhla Jasnovidka.

"Ty si ujasňuj co chceš, ale já zdrhám!" vstal a dal se na odchod.

Pozdě.

Jeho bývalí přátelé už vyšli zpoza rohu a spatřili je. Reineteril se nedobrovolně zastavil a otočil se k nim, připravený se kdykoli rozběhnout a utéct.

"Támhle! Máme ho!" vykřikl jeden z nich.

"Zdravíčko!" odvětila Jasnovidka a zamávala jim.

Deireanez před sebe natáhl ruku a vykřikl: "Reine, neutíkej! Prosím! My tě nechceme-"

"NIKDY! Živého mě nedostanete!" zaječel vyděšeně oslovený.

"Prosím, vyslechni si mě! Pokud se nám nevydáš, Foiren-"

"To je její problém! Nanejvýš pak ještě tvůj, ale můj ne! Bez trapných výmluv, Deireanezi! Chceš mě zabásnout, co?! Chceš, abych pykal za Morixovu vraždu! Ale já to n..." Pak si to uvědomil. V jeho hlavě jakoby třesklo. Bolelo to.

On to byl. Zabil ho...ne bělovlasá zombie, ne Adelaide, ale to on, jeho věty věty zapříčinily jeho smrt.

To...To je ono... Proč se vlastně...proč se vlastně nenechám zavřít? Ztěžka dýchal. Zasloužím si to...jsem vrah... Ale pak mu hlavou problesklo něco jiného. Kámen! Kámen nechce, abych šel do vězení! Houby, vždyť já se nesmím nechat odsoudit! Na co jsem to sakra myslel?! To tak měknu?! Musím kámen udržet na svobodě!

"Ne! Já vím, že jsi to nebyl! Ty bys mu neublížil! Pachatelem je Adelaide!"

To byla pro jeho protivníka příležitost. "Tak proč mě tím pádem nenecháš být, hyeno?!"

"Protože chci odměnu, která je na tebe vypsaná!"

"Ha! A prý, že jsi můj přítel!"

"Ale já jsem! Jen potřebuji peníze!"

"Hm," Reineteril si pohrdavě odfrkl. "A to ti jsou prachy důležitější, než já?"

Jeho oponent zneklidněně přivřel oči. "Ano."

Mladík nemohl uvěřit vlastním uším. "A ty mě zkoušíš z něčeho obviňovat? Ty?! Sarahský šlechtic, jehož rodina se topí ve zlatě a on i přesto loví lidi pro odměnu? Chamtivé prase! Hrozně jsi klesl, Deii!"

"Ty o tom nic nevíš." zašeptal stopař raněně.

"Vím toho dost! Odcházím! A pokud mě budeš pronásledovat, zabiju tě!" Vzpomínal si, že něco takového řekl i Jasnovidce. Okamžitě toho zalitoval. Pokud to dopadne jako s ní...

"Ale Foiren-"

"Já už tě neslyším!" Bývalý student se otočil a šel pryč.

Teď už zuřil i Deireanez. "Ty sobecký parchante! Kdyby sis jednou viděl i za špičku tvého egoistického nosu, tak bys možná poznal, že ničíš všechny okolo! Lidi, kteří ti chtějí pomoct! Lidi, kteří tě mají rádi!" syčel. "Vždycky jsi býval takový..."

Severní akademie

před čtyřmi lety

"Přísahám." pronesl tiše a očima studoval linie koberce.

"Tak ty ,přísaháš'..." starší žena si každé slovo jakoby převracela v ústech. "To zvládne každý primitiv. Nejsem si jistá, jestli víš, co to obnáší, Deireanezi."

"Vím, tetičko. Naplním vaše očekávání!"

"Ó, vážně? Může naprosto nedisciplinované, prostopášné, nezodpovědné a lehkomyslné dítě říct, že ,naplní očekávání' jakožto následník našeho vznešeného rodu?"

"Jistě pochopíte," nejistě k ní vzhlédl. Třásl se. Pokud řekne něco špatně, on i sestra se mohou se vzděláním rozloučit. "že v prostředí, kde jsem vyrůstal, jsem se toho o aristokratických mravech moc nedozvěděl."

"Ach ano. Nechápu, proč můj pošetilý bratr ve své poslední vůli tak trval na tom, ať tě i Greirenbell vychovává naše matka na venkově. Vyrostli z vás vidláci..." zaskřípěla zuby. "Ale naštěstí jste alespoň projevili zájem o vyšší vzdělanost a přišli na tuhle školu."

Jako bychom měli na výběr... kdybychom chtěli studovat jinde, přestala bys nám posílat peníze.

"Děkuji moc za pohostinnost."

"Zatím nemáš za co děkovat. Pokud neodpromuješ s nejlepšími možnými výsledky, pak mi teprve děkuj, protože pak by ode mě byla tahle šaráda čiré plýtvání časem."

"Slibuji, že rodinu nezahanbím. Získám potřebné tituly a stanu se reprezentativním členem našeho rodu." odkýval. "A můžu...smím se ještě na něco zeptat?"

"Hm?"

"Foiren už sem taky dorazila?"

"Již před týdnem. Do začátku prvního semestru zbývá sice ještě necelý měsíc, ale studenti, kteří získali mimořádné stipendium a z nějakého důvodu nemají kam jít, se sjíždějí na koleje už teď. Tvůj spolubydlící už zde také je."

"Spolubydlící?"

"Myslel sis, že teď, když jsi oficiálně uznaný šlechtic, se tak k tobě taky budou chovat? Žádné takové. Tobě i tvé sestře se dostane naprosto obyčejného zacházení. Ještě jsi nevystudoval- tím pádem ještě probíhá tvá výchova. A ta musí být drsná- protože ani fazole bez tyčky správně nevyrostou." láskyplně se zadívala na rostliny na okně.

"Rozumím." přikývl.

"A nyní se běž zabydlet na kolej. Svá zavadla najdeš před svým pokojem. Budova 8, blok C, levé křídlo, apartmá číslo 135. Zapamatuj si to."

"Omluvte mě, tetičko." uklonil se a odešel.

Jakmile se za ním dveře ředitelny zavřely, oddechl si. Už od malička ho připravovali, že se něco takového stane- že z něj jednou bude velký pán, který jezdí v kočáře, bydlí ve vlastních komnatách, nosí brýle ze zlata a kolem něj poskakuje nejméně dvacet sluhů- a vždycky se na to moc těšil. Ale teď ta radost nějak vyšuměla. Napřed disciplína, pak sluhové, komnaty a kočáry? To nebude lehké...zejména když ho mentoruje jeho děsivá teta.

Sestra jeho otce nebyla děkanem univerzity, nýbrž jejím vlastníkem. Všechno kolem výuky šlo mimo ni- ona se starala o ekonomiku, pověst školy a o to, aby ji každý poslouchal. Jejich rod velmi dbal na vzdělání, proto založili tuhle soukromou univerzitu- a ona doufala, že právě Deireanez ji jednou zdědí. Jeho sestra měla očividně jiné plány a po studiu hodlala odjet za prací do Dainginu, takže nebylo proč váhat.

Ale alespoň že teď bude moct být častěji s Foiren.

Nepříliš nadšeně se dal do hledání budovy osm. Pozemky Severní akademie byly tak velké, že připomínaly spíše malé město, takže už předem věděl, že to nebude lehké. Navíc, všechny stavby vypadaly skoro stejně- jejich rudé střechy architekti vytáhli do špiček, po obvodu umístili ve tmě svítící skleněné rampouchy a omítku přebili nějakým lesklým nátěrem, který z dálky připomínal led. Všechny cesty a chodníky někdo sestavil z pečlivě vybraných světlých kachlíků, na které vyryli sněhové vločky. Celé to mělo být asi odkaz na sněžné hory pár desítek mil za školou.

Což ovšem zároveň znamenalo, že všem studentům, kteří nepatřili k teplotám odolným typům bytostí, byla permanentně kosa.

Když po necelé hodině Deireanez konečně dobloudil k sto pětatřicátým dveřím v levém křídle bloku C osmé budovy, opravdu tam našel své kufry. A co víc- k jeho překvapení dokonce zjevně nevykradené.

Zaklepal na dveře.

Nic.

Vzal za kliku a vešel dovnitř.

Ohromením mu poklesla brada. Představoval si cokoli, jen ne tohle. Na druhou stranu chápal, proč asi polovinu studentů tvoří lidé jako on- prominentní synáčkové a dcerušky ze zazobaných rodin.

Jeho "pokoj" by se totiž dost dobře mohl vydávat i za tu šlechtickou komnatu z jeho snů. Proto nebylo divu, že je školné tak vysoké.

První, čeho si všiml, byla na huňatém koberci stojící luxusní fialová pohovka a televize naproti ní. Dále zahlédl plně vybavenou kuchyňku, moderně působící stůl, akvárium a pár nebezpečně zakroucených lamp. Potom zaregistroval i pár dveří- ty asi budou vést do ložnice a koupelny. Ale nakonec ho nejvíce zaujaly dekorace. Na stěnách i ze stropu visely modely různých planet a kostry mechanických přístrojů, například malinké a zcela průhledné autíčko. Když už nic, tak to alespoň vypadalo dost působivě.

"Ty asi budeš můj nový spolubydlící." ozval se hlas. Deireanez se otočil. Stál za ním mladík v uniformě medicínské fakulty.

"To ano. Jsem Deireanez, z prváku. Těší mě!" natáhl k němu ruku.

Ten člověk se usmál a potřásl si s ním. "Já se jmenuji Reineteril a taky půjdu do prváku. Rád tě poznávám!" stisk jeho ruky zesílil. Šlechtici zpětně došlo, že ten "úsměv" předtím byl spíše úšklebek. "Horní palandu si zabírám já a pokud budeš nechávat špinavé oblečení válet se na zemi, nacpu ti to do chřtánu. Rozumíme si?"

"Myslím, že jo." odsekl. "Já zase nestrpím nepořádek na stole. A televizi, když se budu chtít učit." Nevěděl, jestli je moudré oplácet mu to stejnou mincí, ale říkal si, že nemá co ztratit. Pokud na něj zaútočí, tak ho prostě přepere.

"Fajn..." ten člověk pustil jeho ruku. "Budeme kamarádi." S těmito slovy kolem rusovláska prošel a nezapomněl do něj pořádně žduchnout.

A takhle začalo jejich přátelství.

Přítomnost

"Zatracený Deireanez... beztak se nějak dozvěděl, že mám kámen, a jde po něm!" supěl mladík a dál si vedl svůj monolog. "Nesnáším ho! Nesnáším ho! Ne, oprava- nesnáším celý svět! Proč, proč mi všichni chtějí sebrat můj kámen?"

Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se kolem. Krajina se měnila. Už ubývalo stromů, zato se ale začínaly kolem hemžit skály.

"Taky se ti to stávalo? Že tě všichni chtěli jen okrást?" zeptal se.

Bez odpovědi.

"Hele, ty jsi uražená?"

Opět nic.

"Jasnovidko-" Podíval se vedle sebe. Ohlédl se dokonce i za sebe. Nic. "Kde jsi?!" Zase!

Uvědomil si, že když dramaticky opouštěl svého bývalého spolubydlícího, byl tak zabraný sám do sebe, že se nepřesvědčil, jestli jde ta podivná bytůstka s ním. Pravděpodobně ji tam nechal.

To snad ne! "Jsem takový vůl!" vykřikl k obloze.

Zatočila se mu hlava.

Jediný člověk, který se choval, jakoby o Reineterila stál i přes jeho odpornost...a ten idiot ho nechá za sebou. Nikdy nevěděl, co si jeho společnice myslela, ale byl si jistý, že je na jeho straně...až do teď.

Prolétla mu hlavou ještě jedna myšlenka.

Ona...ona mě vyměnila za Deireaneze... Ano, nedávalo to smysl a znělo to zatraceně blbě, snad i směšně- jenže vzhledem k jeho zhroucenosti tomu byl ochoten uvěřit.

Vtom ucítil, jak mu někdo zezadu přejel hřbetem ruky po vlasech až ke krku. "A ty se jí divíš?" zašeptal ten někdo. Byl to ženský hlas, ale hrozně syčivý, nezřetelný a tichý.

"Kdo jsi?!" prudce se otočil. Nikdo tam nestál.

"Můžeš hádat..." ta záhadná osoba byla opět za ním a ovinula mu ruce kolem krku. On raději zavřel oči.

"Adelaide?"

"Možná..."

"Nech mě být!"

Hrála si s jeho vlasy. "Nikdy...Já budu vždycky, vždycky, vždycky u tebe...nezbavíš se mě..."

"Proč?!" Proč se mi tohle děje?!

"Ty se ještě ptáš?" chladně se zasmála.

"Pusť mě!"

"Už jsem řekla, že nikdy..."

Před očima se mu začínaly dělat mžitky. Zapotácel se. V hlavě mu pulzoval obrázek mrtvého Morixe- Morixe, kterého on zabil. "Už dost!" vyjekl a přitiskl si dlaně k hlavě. "Dost...prosím..."

"Tak ty prosíš, hm...?"

Pevně stiskl víčka k sobě, aby udržel slzy. "Odpusťte mi, odpusťte mi..."

"Dobře víš, že ti nebude odpuštěno nikdy..."

"Ale...mě to moc mrzí!" Teď už to zastavit nedokázal. Slzy mu stékaly přes tváře až ke krku.

"Opravdu? Ale to nestačí. Celá tvá existence je zločin."

"Ne, není..." vrtěl hlavou zběsile, aby sám sebe přesvědčil, že má pravdu.

"Jak tohle můžeš říct?" Cítil, jak mu ta bytost pokládá ruku na čelo a jemně mu zaklání hlavu. "Reineterile, který neumíš nic jiného, než opouštět své přátele..."

"To není pravda..." bránil se, ale slabě.

"Sám víš, že ano. Udělal jsi to Morixovi. A Jasnovidce alespoň desetkrát. Před chvílí i Deireanezovi. Všem, kdo ti věří, všem, kdo tě mají rádi, ty bodneš dýku do zad. Jen je využiješ a pak překročíš jejich mrtvoly ke svému cíli..."

Mladík se vytrhl z jejího sevření a znova se otočil. Tentokrát ta osoba nezmizela, ale najednou nějak vypadala přesně jako on. Ten druhý, stínový Reineteril byl mrtvolně bledý, mírně pohublý, z očí mu tekla krev a mířil na svého dvojníka pistolí.

"Nenávidím tě!" zasyčel a vzteky zúžil své vyhaslé oči.

"C-Co jsi zač...?!" Bývalý student absolutně šílený zoufalstvím vyděšeně couval zpátky.

"Nepoznáš sám sebe, špíno?! To kvůli tobě vypadám takhle! Nenávidím tě! Nenávidím tě! Modlím se, ať shoříš v pekle!" Přešel k oslovenému a hrubě do něj strčil, až zhroucený vlastník kamene spadl na zem.

Ten si zmateně, poníženě a bolestně odstranil štěrk z tváře a pomalu se obrátil zpátky ke svému mučiteli. Na to, aby vstal, neměl psychicky sílu. Ale když se znovu podíval na neznámou bytost, zjistil, že místo jeho dvojníka nad ním stojí Morix. Byl celý zakrvácený a oči měl opuchlé od pláče.

"Proč jsi mi to udělal, bráško?"

"Morixi..." Chtěl toho tolik říct, toužil se omluvit tolika různými způsoby, ale vyschlo mu v hrdle. Nedokázal už ze sebe vydat ani hlásku navíc.

"Vždyť já jsem tě měl moc rád..." po tváři mu stekla slza. "Tak proč jsi mě zabil?"

Student se zmateně rozhlédl kolem sebe. Místo skalní cesty viděl to kasíno, kde vysedával ještě před pár dny. Ale teď bylo prázdné... kolem nikdo...jen on a jeho výčitky.

"Reineteril mě nezachránil." odněkud z prostoru vystoupila Jasnovidka. "Věřila jsem mu. A on se mnou jedná jen jako s kusem masa. Pokud se objeví medvědi, udělá ze mě návnadu a sám uteče."

"To ne..." zkoušel odporovat, ale marně. Přes slzy už sotva viděl, natož aby mohl přemýšlet a mluvit.

Její šedivé oči ho sledovaly s čirým pohrdáním. "Reineteril si zaslouží smrt."

Najednou tam místo ní stál opět Morix. "Kéž bys místo mě umřel ty, bráško..."

Proměnil se v mladíkova dvojníka. "Už jsem ti řekl, ať shoříš v pekle!"

"Zaslouží si smrt!" pronesla černovláska.

"Zasloužíš si smrt, bráško!" přidal se jeho nejlepší přítel.

"Zasloužíš si smrt a nic jiného!" zopakovalo do třetice všeho dobrého jeho zubožené já.

"Zasloužím si smrt..." přikývl a pak konečně ztratil vědomí.