Kapitola X.- Tvé štěstí už je dávno, dávno z dohledu

před několika hodinami

Spousta klobouků. To bylo to první, čeho si všiml, když se svými přáteli dorazil ke břehu nevelké říčky. Kamenité plážičky lemovaly hory nejrůznějších vyplavených čepic, od cylindrů po ušanky a celé to působilo lehce podezřele.

Nedůvěřivě to proskenoval očima a zastavil se. Poté pár vteřin jen tak nečinně stál a nakonec upřel pohled na přístrojek ve své ruce.

Jeho společníci se mu zvědavě koukali přes rameno. Viděli, jak jejich šéf zírá na nějaké tečky, které krouží v různých spirálách v miniaturní krabičce, a absolutně nechápali, jak z toho může něco vyčíst. Ale jemu to očividně nedělalo problémy, jelikož po asi třech minutách intenzivního pozorování teček zavrtěl hlavou.

„Ne. Jejich stopa končí ve vodě. Ale nejsme u přístavu, takže tady rozhodně nekotvila žádná loď, a vsadím se, že ani neplavali." Deireanez se zamyslel. „Tím pádem se tady museli otočit a jít jiným směrem. Od Traldisu na druhou stranu, řekl bych."

„Ale dostanem ho nakonec, že jo?" zeptal se jeden ze studentů obezřetně, zatímco pochodovali za svou kořistí.

„Samozřejmě. Rein nikdy nebyl nějaký supermozek, který by dokázal unikat mým stopovacím metodám," přikývl oslovený samolibě.

„Ale co ta holka, kterou jsme s ním viděli?"

„Stejně je to ale nefér!" vložil se do toho další. „Ten šmejd zabije svýho nejlepšího kámoše a osud místo toho, aby ho potrestal, mu ještě přihraje takovou kočku. Pokud se z ní nevyklube něco jako nájemná vražedkyně, tak fakt přestanu věřit na karmu."

„Reineteril Morixe nezabil!" okřikl ho jejich vůdce hněvivě.

Ale zdálo se, že je naprosto ignorován. „Mně zase jako taková kost nepřipadala. Je hezká, ale takovým...čarodějnickým způsobem. Bál bych se jí."

„To není pravda! Je to bohyně roztomilosti! Já tomu zatracenýmu vrahounovi tak závidím..."

A zatímco se většina skupiny čile hádala o fyzických půvabech Reineterilovy neznámé pomocnice, on se do rozhovoru nezapojoval. Za jiných okolností by s radostí o takovém tématu diskutoval taky, ale teď ho trápily vážnější věci.

Nechápal to. Vždyť on mu chce jenom pomoct! Touží očistit jeho jméno, tak proč před ním utíká? On přece ví, že ta obvinění jsou směšná- ano, s Morixem se často hádali a možná nebyli přímo ukázkový tým snů, ale Deireanez si prostě nedovedl představit, že by jeho stejně starý spolužák dokázal svému nejlepšímu příteli ublížit. Ačkoli sám neměl daleko k jeho šikanování, stejně ho vždycky chránil. Proč by ho měl sakra zabíjet?

A navíc, dobře věděl, že očistění kamarádova jména není jediný důvod, proč prchající dvojici chytit. Prostě to musel udělat. Záleželo na tom všechno. A on to dokáže...vždyť je nejlepší stopař, nebo ne?

„Hele, podívejte! Ty trosky...to byla kdysi vesnice? Co myslíte?" jeden z jeho kumpánů ukázal na černé a rozbořeně působící pole ohořelých sloupů a harampádí. Deireanez se tam skoro ani nepodíval, nějaká vypálená ves ho nezajímala. Pochyboval, že by se tam Reineterilovi zalíbilo.

Ale další věta jeho spolužáka ho vyvedla z omylu. „Ta cedule! To je drsný, co?"

U pěšinky vedoucí ke spáleništi stála dřevěná deska. Díky poplašenému výkřiku poskoka přitáhla jeho pohled a téměř mu vypadly oči z důlků. Nápis na ní zněl:

„Popel jednou rozfouká vítr

a vzpomínky zničí čas

Nechte všechno plamenem schvátit,

ohni, zkáze na pospas.

-Adelaidina poslední vůle"

Stopaře nezasáhla ta slova, jako spíše to zmíněné jméno.

„Říkala něco o Adelaide! Adelaide! Ta vražedkyně se prý jmenuje Adelaide!" tyhle zmatené věty mu zněly v hlavě. Tohle po něm v naprosté panice křičel Reineteril, když utíkal z pozemku školy.

Sice si uvědomoval, že "Adelaide" může a nemusí být docela běžné jméno, ale těch, kdo vraždí nevinné studenty a vypalují vesnice, asi moc není. Neměl pochyb, že právě narazil na stopu.

„Půjdu se tam podívat." Naprosto schválně použil jednotné číslo. Měl za to, že osamocený a ostražitý průzkumník bude mít v troskách jako z horroru větší šanci na přežití, než štěbetající skupinka.

Každým krokem cítil větší a větší naději - pokud se mu teď podaří prokázat, že Morixovým vrahem je jednoznačně ta záhadná čarodějka (tedy, alespoň předpokládal, že je to "čarodějka"), Reineterila to zprostí vší viny! No, sice ho pak stejně bude muset dopadnout, ale alespoň už může míle předem křičet, že ho už nechce zatknout.

„Je tady někdo?" Upřímně nečekal, že mu někdo odpoví. Kolem se nacházely jen zříceniny nějakých budov- některé měly v sobě díru jako po vybuchlém granátu, jiné poznamenal oheň a některé obojí. Chodníky pokrýval popel. Všude se válely rozbité věci - hračky, pozůstatky elektroniky, roztříštěné nádobí, cáry oblečení. Děsilo ho to. Připadal si jako na vchodové rohožce před domem smrti.

Pak ale jeho pohled přitáhlo blyštivé světlo. Šel za ním a spatřil malý kamínek. Vypadalo to na drahokam, nejspíše safír. Ale kdo kdy viděl obyčejný nerost takhle zářit? Ale i přesto, že se mu to zdálo podezřelé, z toho nemohl spustit oči. Bylo to tak krásné... Vábilo ho to, přitahovalo jako vosu na med a čím dál tím více ho fascinovalo.

Pomalu a ostražitě kámen zvedl. Nebylo to studené, naopak, artefakt hřál a působil jako živý. Pozvedl ho, aby si ho prohlédl proti slunci.

V drahokamu se zableskla jiskřička a jakmile se setkala s Deireanezovýma očima, působila spíše jako blesk.

Mladík sebou trhl a sesunul se na kolena. Najednou se chtěl toho kamene okamžitě zbavit, ale nešlo to - jeho ruka byla jakoby v křeči. Cítil, jak si ta věc provrtává jeho dlaní cestu dovnitř a nemohl to nijak zastavit.

Křičel o pomoc. Nikdo nepřicházel. To on však nevnímal.

Svíjel se a snažil se artefakt setřást, zatímco ten vlézal čím dál hlouběji do jeho žil, až se konečně dostal k mozku. Studentův zoufalý řev ještě zesílil a on se, aby trochu zmírnil bolest, na zemi stočil do klubíčka. Měl pocit, že mu na hlavu útočí šrouby a dráty - ale ne zvenčí, zevnitř. Že kvůli nim všechno pulsuje. Že se přehrabují v jeho mysli, že mu propichují mozkové závity. Že nebude trvat dlouho, než mu prorazí lebku.

Bolest pomalu mizela, ale o to horší bylo to, co následovalo. Neodbytné a neutuchající vlnění, že je od něj něco odtrháváno, že mu právě berou něco násilím, že se dobývají tam, kam by jim nikdy neposkytl přístup.

Foiren...promiň, asi to nestihnu...

Těžce oddychoval. Ty pocity nemizely. Ale už alespoň mohl přemýšlet.

Jo, máš pravdu, jsem blb... Kdybych ten šutr nechal být...

Díky tomu, jak kámen prošacovával jeho mysl, on nevnímal nic kolem sebe a byl absolutně klidný.

Zvoral jsem to... Asi tady umřu, nevadí? Sbohem, Foiren. Za tohle mě v nebi určitě přizabiješ...,Byl tak mimo, že se u těchto slov ještě usmíval. Už necítil ani dotěrnou přítomnost kamene. Vybavila se mu tvář, v jejíchž zelených očích se kdysi odrážela radost. Ovšem to byla už stará vzpomínka. Ona se nesmála už několik měsíců. Jak by taky mohla?

A pak už absolutně celý v transu konečně ztratil vědomí.

...

„Hej, kluku, probuď se!" Ten neznámý hlas byl daleko. Hodně daleko... Ale trochu se přibližoval.

To je ale divný sen.

Už mu přes víčka začalo prosvítat světlo.

„No tak, kámo, tohle není místo na šlofíka!" Cítil, jak s ním někdo lomcuje.

„Fo..." Pak mu došlo, že vzhledem k tomu, že ten hlas prokazatelně patřil nějakému muži, to Foiren asi nebude. „Co...co děláš v mé posteli, Reine?" zamumlal.

„Ty seš opilej?" odvětila mu ta záhadná osoba. Ne, ani jako Reineteril to neznělo.

Konečně ho napadlo, že by se mohl donutit otevřít oči. Ale nechtělo se mu. Ať ho nechají spát. Vždyť budík ještě nezvonil...

„E?" zmateně zamrkal. Toho člověka, co se nad ním skláněl, viděl poprvé. A ostatně, ani ta ohořelá skládka kolem nepřipomínala jeho komnaty v tetině sídle.

„Konečně vzhůru, kámo!" zaradoval se ten chlapík. Mohlo mu být tak přes čtyřicet a se svou výraznou květovanou košilí připomínal zatoulaného turistu.

„Kdo... Kde...?"

„Chápu, že jsi zmatenej, brachu. Našel jsem tě s Áďou v ruce a to je pěkně nebezpečná věcička."

„Áďou...?"

„Aderadanem. To je jeden z typů Požíračů duší. Pěkná potvůrka! Kámen pomsty. Jen málokdo si ho dokáže ovládnout a přivlastnit - což, promiň, kluku, ale není ani tvůj případ. Akoráts ho naštval."

Deireanez už si přestával připadat jako na lodi. „Co jsou to Požírače duší?"

Jeho zachránce se rozzářil. „Naše specialitka! Jsou to kameny, do kterých jsme uzavřeli zlou vůli vzniklou nenaplněnými tužbami. Využíváme je...no, různě! Snaží se toho z člověka hodně odčerpat, ale jinak jsou vlastně fajn! Plní přání!"

„To nechápu. Říkal jste ,kámen pomsty'...Jak by se mohlo něco takového mstít? Chápete, vždyť to ani nemá nohy!"

To té osobě zjevně připadlo tak vtipné, že uběhla nejméně minuta, než byl schopen přestat se chechtat a odpovědět. „Některé kameny, jako třeba Áďa nebo Káťa, pracují na principu náhody. Ovládají okolnosti tak, aby naplnily své cíle. Například, zabíjely by třeba tak, že by si vybraly klidně jen tu jedinou loupežnickou bandu v okolí a nasměrovaly ji na dům, kde bydlí jejich oběť."

„A ta ,Káťa' je co?"

„Kaithan, Kámen štěstí. Jsou docela běžné, ale celkem slabé. Umějí sice vytvořit jakoukoli náhodu tak, aby pasovala vůli jejich vlastníka, ale proti cizím úmyslům nic nezmůžou. Ve srovnání s Áďou jsou to přátelské potvořičky."

Deireanez si oddechl. Byl tak rád, že se "Ádi" zbavil. Ale pak si vzpomněl, proč do těhle ruin vůbec přišel. „Promiňte, pane, ale vy jste odtud?"

„To jsem! Proč, kluku?"

Student přikývl a posadil se. „Víte, někoho tady hledám. Mohl byste mi, prosím, říct něco víc o dívce jménem Adelaide?"

„No, až do toho dne to bývala taková zvláštní bytůstka, docela zlověstná, ale roztomilá. Většinu času trávila ve své laboratoři, nevycházela moc ven. Nikdy se nekamarádila s ostatními dětmi! A jo, ještě taková zajímavost. Ona úplně nesnášela Požírače duší."

„Do ,toho dne'?"

„No, víš...ono se o tom těžko mluví... Prostě jí to jednou v té její sladké kebuli přeskočilo a zapálila tuhle vesnici."

„To je kruté!"

„To jo! Ale...víš, kámo, on tehdy nikdo neumřel..."

„Nikdo...neumřel?" Neuměl si představit, že by si katastrofa, která udělala z vesnice trosky, nevyžádala ani jednu oběť.

„Věř mi, kluku! Nebo víš co? Já ti to ukážu!" Začal se hrabat v kapsách. Nakonec vytáhl nějakou bílou trubičku.

„Co je to?"

„To je, kámo, vychytávka až odněkud z Dainginu! Umí to přehrát hologramy. Není to sice na Elmeře moc běžné, ale díky profitu z Požíračů si starosta mohl dovolit koupit do každé domácnosti ve vesnici jeden. Tím pádem nás mohl svolat a ohlásit nějakou akci kdykoli chtěl a tak podobně."

Mladík jen obdivně hvízdl.

„Tak se dívej. Přehraju ti to. Ale pozor, je to dost drsný."

Stiskl tlačítko a ve vzduchu se rozsvítil obdélník modrého světla. Napřed se tam zobrazovalo jen malinko namodralé zrnění, ale pak se obraz zostřil do podoby dlouhovlasé dívky sedící na židli. V záběru ležela ještě jedna postava- také žena, podle odstínu modré na jejích vlasech asi blondýnka, ale ta se vůbec nehýbala. Vypadala mrtvě.

„Lidé z vesnice!" promluvila tmavovláska. Kvůli rozmazanosti obrazu a té všebytné modré jí nešlo vidět do tváře. „Ačkoli ty přenašeče obrazu stojí pod psa, po hlasu mě určitě poznáváte." On ji teda nepoznával. Nekvalitní vysílání totiž zkreslovalo i zvuk, takže pokud by na něj za pět minut promluvila, on by si ji s dívkou ve videu nespojil.

„Vážně se moc omlouvám, že vás ruším takhle večer. Doufám, že nikoho nebudím," pokračovala Adelaide. „Jen jsem vám chtěla říct, že vás od téhle chvíle za tři hodinky všechny vyhodím do povětří."

I přes tu rozmazanost bylo jasné, že se usmívá od ucha k uchu. Rozhodila ruce. Deireaneze napadlo, že i na té obyčejné židli vypadá jako královna na trůnu.

„Já vím, že to asi budete pokládat za vtípek. Ale! Na důkaz, že to myslím vážně..." Jemně žduchla nohou do mrtvoly pod sebou. „Jak vidíte, zabila jsem starostovu milovanou dcerku. Vážně je mrtvá. Nebo jí mám uříznout hlavu, abyste mi uvěřili?" elegantně pokynula rukou, „Bez problému. Nože už jsem si naostřila."

Pak se na pár řezavých vteřin odmlčela. „A jo, málem bych zapomněla. Pokud mi sem vtrhne šerif a jeho vrtáci, výbušniny, které jsem nastražila všude po sousedství, odpálím teď. Dále, jsou napojené krom ovladače i na mou oběhovou soustavu. Pokud mi přestane tlouct srdce...bum! Takže žádní snipeři a lukostřelci! A dále, pokud by se někomu chtělo mé mistrovské dílko ničit a třeba hledat skryté bomby a po jedné je zneškodňovat, mám pro vás špatnou zprávu. V momentě, kdy jednu vyřadíte, zbytek vybuchne! Doufám, že mluvím jasně."

Rozesmála se na celé kolo.

„Já hlava děravá, málem jsem vám o tom vážně neřekla! Mimochodem..." Opřela se o opěrku své židle. „Zajímá někoho, proč to dělám?"

Znovu smích.

„Samozřejmě, že to nikoho nezajímá! Ale já vám to stejně řeknu. No...tak zaprvé. Jednou jsem si v pekařství objednala salát. Nedonesli mi ho."

Povzdechla si. „Ale to není všechno. Zadruhé. Nesnáším kameny. Nenávidím je!"

Dramaticky mávla rukou. „Zatřetí. Hrozně se nudím."

„A konečně začtvrté," podepřela si hlavu, „jsem přece psychopat. Vážně potřebuju nějaké důvody?" Z jejího hlasu čišel nezájem.

Pak se ale obraz začal třást. „Co to?!" vyjekla Adelaide a seskočila ze židle. „Ruší mi vys-"

Na chvíli jen zrnění. Poté se ale obdélník znova vyjasnil. Před vysílačem tentokrát stála nějaká osoba v kápi.

„Lidé z vesnice!" pronesla. Ten hlas zněl strašně uměle, takže bylo jasné, že je výtvorem nějaké mechanické zvukové měničky na principu mikrofonu. Jak podle hlasu, tak ani podle vzhledu nebylo poznat, jestli je to žena či muž.

„Máme ještě tři hodiny na to, abychom se zachránili! Ta maniačka to doopravdy myslí vážně, takže naše domovy asi nezachráníme...ale můžeme spasit naše životy!"

„To je ten hrdina!" vykřikl člověk vedle Deireaneze.

„Vezměte do kufrů všechno, co má pro vás cenu- jen ne kameny! Vypadá to totiž, že je tu ještě jedno pravidlo, o kterém vám ta vražedkyně ,zapomněla' říct! A to, že pokud někdo pronese Požírač duší ze dveří, vesnice okamžitě vybuchne!"

Pro efekt pár sekund počkal. „A potom se shromáždíte na náměstí. Já tam budu čekat a odvedu vás tajným tunelem pryč. Nebojte, už jsem pro vás zajistil nové byty a domy v novém městě! Dokonce tam na vás čeká i pohádkové finanční odškodnění! Není se čeho bát! Jen se vzdejte kamenů a utečte za lepším životem!"

To zní skoro jako z propagačního letáku...

„A takhle jsme se všichni zachránili, kluku," prohlásil hrdě ten chlapík, zatímco obrazovka mizela a přehrávač se scvrkával zpět do miniaturní trubičky.

„To s tím městem a finančním odškodněním byla pravda?"

„Světe div se, ale jo! I když někdo nechtěl žít ve městě, stejně dostal dost velkej balík, aby si mohl koupit dům v jiné vesnici. Jen, museli jsme tu nechat kameny. Proto jsem teď tu. Hledám ten svůj. Ale asi ho už nenajdu..."

„Aha. A pokud se můžu zeptat, co se stalo s Adelaide?"

„Nevím. Asi se nakonec vyhodila do vzduchu, jak slíbila," pokrčil ten člověk rameny. „Ale je jí škoda. Byla to tak chytrá mladá holka..."

„Děkuju za pomoc. Odteď už to zvládnu sám." Vůbec nevěděl, o čem to blábolí. Co zvládne sám? Vždyť Reineteril pravděpodobně běžel úplně na druhou stranu. Ale víc se bál, že ho mezitím chytili jiní spolužáci. Potom by odměnu nedostal on... A navíc by spadl do své vlastní vykopané jámy. Až bude Rein na dohled, připravoval si, že se jich nějak zbaví, aby se s nimi pak nemusel o nic dělit. Potřeboval odměnu za dopadení celou, do posledního zlaťáku.

Ale teď už měl alespoň potvrzené, že Adelaide není přelud, ale podezřelý, kterého je nutno brát vážně.

„Jo, kámo, a ještě něco. Nechcu tě strašit, ale asi bys měl nějak varovat své příbuzné. Nakrkl jsi Áďu, vzpomínáš? Pár dní by si na sebe měli dávat vážně pozor. Máš někoho takového?"

Deireanez vytřeštil oči. „Babička! Žije poblíž a je úplně bezbranná!" Ne!

„Tak to bys měl běžet, kluku, a doufat, že nepřijdeš pozdě."

Jen vyděšeně přikývl, vstal a utíkal.

Přítomnost

Reineteril tomu nechtěl věřit. Nedokázal myslet na nic jiného než na krev. Byla všude, zakrývala mu oči, zabarvovala svět do červena. Jak se asi Morix cítil, když ho jeho nejlepší přítel opustil a nechal umřít? A jak se asi cítila Jasnovidka?

Třásl se. Kolena se mu podlamovala. Kvůli slzám už skoro nic neviděl. Chtělo se mu jen křičet, křičet a křičet, ale věděl, že by to nepomohlo. To, po čem doopravdy toužil, byl trest. Spousta bolesti, která by vyvážila to, co způsobil jiným. Přál si trpět. Protože jen muka ho potrestají - a jen trest uklidní jeho svědomí. Potřeboval to.

Už se to nedalo snést. Kdysi se mu dařilo myšlenky na Morixe potlačovat, ale teď všechny vyplynuly na povrch. Drásaly ho. Ničily ho. Trhaly mu vnitřnosti na kousky. Ječely po něm, že je vrah. Že je jen kus odpadu, který se neohlíží na ostatní. Že si zaslouží jen tu nejstrašnější smrt. Zaslouží si smrt. Zaslouží si smrt. Nic, než jen smrt.

Tolik se snažil nedívat se doleva, nutil se udržovat pohled na střelci, který kdovíproč setrvával v klidu. Ne, on se nesměl podívat tím směrem. Musí předstírat, že tam žádná Jasnovidka neleží a už vůbec není mrtvá. Není mrtvá! Není! Není mrtvá! Jak by mohla být?! Vždyť beztak stojí někde za ním a láduje se palačinkami s bazalkou. Nedokázal si připustit, že nechal dalšího člověka zemřít. Že zase někoho opustil, nechal osudu napospas.

Proč jsem sakra ještě naživu?! Proč Jasnovidka, proč ne já?! Proč?! PROČ?! Chci zemřít...chci zemřít! Morixi! Promiň!

„Mě to tak mrzí..." zavzlykal. „Slyšíš? Já se omlouvám! Odpusť mi...odpusť mi, prosím...odpusť mi, odpusť mi..." Celý svět se s ním třásl. Už ani nevnímal, že pláče. Chtěl se jen omluvit - Morixovi, Jasnovidce, světu.

Nějak okrajově si uvědomoval, že se na něj míří pistolí, ale to mu bylo jedno. Naopak. V té chvíli mu to vyhovovalo. Přál si už být v Zemi mrtvých co nejdřív - a pak jít říct těm dvěma, jak je mu to všechno strašně líto.

„Omlouvám se!" vykřikl zoufale.

Pak to divadélko útočníka ale konečně přestalo bavit. „Sklapni konečně!" zavrčel a stiskl spoušť.

Nic.

Ještě jednou.

Nic.

Mačkal kohoutek jako zběsilý. Nic. Došly náboje.

„Zatraceně!" okomentoval to a očividně hledal náhradní zbraň. Reineteril se mezitím pořád ještě třásl uprostřed místnosti, ochromený výčitkami a nenávistí. Očekával, kdy konečně přiletí kulka.

Pak ale střelec najednou ztuhl. „T-T...to..." jeho hlas pozvolna přecházel do jekotu. V jeho vytřeštěných očích se odrážel příšerný strach. Děs, který zabíjí.

Bývalý student už zase začínal trochu přicházet k sobě. Jasnovidka je mrtvá. S tím on už nic neudělá. Může nad ní truchlit potom. Teď by měl zabít jejího vraha. Ze své předchozí hysterie si sotva pamatoval pár okamžiků, ale věděl, že se ten stav za chvíli vrátí. Skvělé, alespoň, že ta nepřítelova bouchačka už je k ničemu. To zvedalo jeho šance z nuly na asi tak deset procent. Jen mu nešlo do hlavy, proč se ten muž v okně najednou tváří, jakoby viděl ducha.

Postupoval pomalu vpřed. Bylo mu jedno, že nemá absolutně žádný plán - musí jít hlavně směrem k protivníkovi, ne naopak. Protože vždycky, když on utíká, tak mu někdo blízký zemře. Zároveň se pořád pekelně snažil nedívat se vlevo. Nechtěl vidět její mrtvé tělo a její krev.

Ale vypadalo to, že to zabírá. Nepřítel najednou zavřeštěl jako raněná zvěř a dal se na útěk. Nezdálo se, že má poblíž nějaké spojence.

Mladík se znovu ocitl sám se svými výčitkami. „Promiň, Jasnovidko..." zašeptal.

„Za co se Reineteril omlouvá?" odpověděla.

Osloveného málem trefil šlak.