Poznámka autorky: Jako lítý lenochod se vrhám do oprav téhle kapitoly. Bude se přehazovat uvozovky. Ovšem hlavní jádro oprav teprve přijde...

Kapitola VIII.- ...a tvůj klobouk odvál vítr

„Hele, Jasnovidko," nadhodil Reineteril zvědavě. „co je vlastně ta Adelaide zač?"

„Netuším. Má kolem sebe mlžnou stěnu, kterou můj kámen nepronikne."

Jakmile se zmínila o jejím kameni, trhl sebou. Jak to, že si toho nevšimla? „Copak? Takže jsi přece jenom na nic?"

Přikývla.„Jen o třídu nad návnadou," se širokým úsměvem zamrkala.

„To je fakt...teda, počkat!" věnoval jí zmatený pohled. „Tys právě...tys právě řekla výstavní protivnou hlášku...dokonce trochu sarkastickou..."

„Ohromený Reineteril? A to ještě není zdaleka všechno! Krom toho ovládám i metaforu a oxymóron!"

Ačkoli seděli v krčmě a čekali na objednané jídlo, tudíž byli v relativním bezpečí, on nemohl s jejím bezstarostným tónem držet krok. „Počkat...podej hlášení. Co Deireanez....a co ten zbytek?"

„Spolužáci prohledávají Traldis a zbytek ještě ani nedorazil do města. Tedy, zřejmě až na Adelaide..."

„Ta mrcha! Když si to tak vezmeš, to ona nepřímo zabila Morixe-" V polovině věty si uvědomil, že jí předtím o tom nic neříkal a ona tudíž nemůže vědět, o čem právě mluví. „V-Vlastně nic. Zapomeň na to. To není tvoje věc. Ale i tak...pokusila se mě zabít a postřílela ten zlodějský gang..."

„Čímž Reineterilovi zachránila život."

„CO?!"

„Když se zbavila své ,náhradnice', která se tě chystala se svými poskoky popravit..."

„Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Ale stejně! O co jí sakra jde? Ochraňuje mě, aby mě mohla zabít osobně? Nebo spíše naléhavější otázka - proč vůbec sakra já? Proč po mně jde?"

„Neublížil Reineteril někomu v minulosti?"

„Ne- teda asi jo, víš, jaký jsem... Ale nikdy ne tak, aby mě chtěli zavraždit!" Napadala ho jen jedna situace, kdy jeho oběť rozhodně měla motiv se mstít, ale to "Adelaide" rozhodně být nemohla. Jednalo se o Morixe.

„Nezlomil Reineteril náhodou tomu děvčeti srdce?"

„Zase tak populární jsem nikdy nebyl. A ne, já žádnou holku, co by se jmenovala Adelaide, ani neznám."

„Hm, tak se na motiv asi musíme zeptat jí osobně."

„C-Co?! Ona je...poblíž?!"

„Ne, ale chytíme ji, nebo snad...?"

„Jak ji chceš zatraceně ,chytit'?!"

„Až se ukáže, tak to bude lehké," pronesla s úsměvem, jako by snad na lapení mistryně pastí stačilo přehodit přes ní síť.

„Mě to vůbec nezajímá, hlavně ať to přežiju..."

„A co má Reineteril v úmyslu, až se živý a zdravý vrátí z téhle výpravy?"

„Jít si po svých. Bez nějakých otravných, ukecaných a neužitečných přítěží."

Pokývala hlavou. „Šest z deseti. Reineteril se moc nesnaží."

„Raději se tě ani nebudu ptát, o čem mluvíš..."

„Stupnice protivnosti!"

„Tak už mě chvilku nech, jinak řeknu něco, co bude na desítce."

„Nemožné. To se mu zatím ještě nepovedlo."

„Hele, právě jsem se dozvěděl, že to moje vražednická fanynka myslí vážně. Smrtelně vážně. Musím to rozdýchat a nemám na tebe náladu." Sám věděl, že lže, jako když tiskne. Chtěl, aby s ním mluvila, aby ho utěšovala. Jenže si uvědomoval, že to nemá právo od ní chtít.

„Reineteril se vždycky dívá někam za člověka, když mu lže. A pokud se mu podíváte na ruce, zjistíte, že drží palec přimknutý k ukazováčku."

Oslovený si zděšeně uvědomil, že je to pravda. „J-Jak jsi to zjistila...? Vždyť tohle o sobě nevím ani já!"

„Prostě Reineterila dobře znám."

„Samozřejmě. Poznali jsme se už před celými třemi dny."

„Ano! To mi připomíná, že třídenní výročí se musí oslavit!"

„Ty jsi vážně divná..."

„Hm, a Reineteril si se mnou povídá...zajímalo by mě, kdo z nás dvou je divnější."

„Máš pravdu. Asi já. Jinak bych se s tebou vážně nebavil."

Najednou vytřeštila oči. „Bazalka!" vykřikla.

„Co?"

„Objednala jsem si přece palačinky!"

„A jak to souvisí s-"

„Reineteril by snad vložil do úst palačinku bez bazalky?" podivila se.

„Ale to je úplně normální! Do palačinek bylinky nepatří!"

„Já vím, že mi ji tam zapomenou dát! Musím je na to upozornit!" rázně vstala.

„To si o tobě pomyslí pěkné věci," povzdechl si, ale ona už si to rázovala pryč. Zavřel oči a zavrtěl hlavou. Tou holkou nepohne snad ani invaze zombie, ale kvůli palačinkám šílí. Vážně případ do blázince. Ale když tak nad tím přemýšlím...jo, je to děsivé, ale mně to připadá i roztomilé...sakra, takže já jsem taky magor?

Svou domněnku si potvrdil, když otevřel oči. Před zrakem se mu totiž rozprostírala téměř učebnicová halucinace. Na Jasnovidčině místě totiž seděl Obchodník a i přes kápi mladík poznal, že se ta záhadná osoba culí jako měsíček.

„Co...Co tu sakra děláte?!"

„Ále, mám tu nějakou prácičku. Jeden vlastník v tomhle městě nezodpovědně zaklepal bačkorami a nechal svůj kámen osamělý...Slyšel jsi už o tom?"

„N-Ne," zalhal.

„Mou prací je ten kámen vyzvednout a opět nabídnout k prodeji."

„To nevysvětluje, co děláte tady."

„Jen si povídám se svým starým kamarádem."

„S tím jděte k čertu!" s očima plnýma zlosti praštil pěstí do stolu. "Prodal jste mi vadný kámen, co? Je na něm kletba - a kvůli tomu po mně teď jde nějaká Adelaide!"

„Kameny nemohou být vadné," zasyčel Obchodník. Znělo to pobaveně. „A to není jediné, v čem se mýlíš, můj starý příteli. Když se lidem děje něco zlého, co neumějí vysvětlit, říkají tomu prostě ,kletba' a přestanou pátrat. Doopravdy je kleteb hrozně málo a tohle mezi ně nepatří, ubezpečuji tě."

„Tak co potom..."

„Je vidět, že se z tebe brzy stane velmi nespokojený zákazník. Pamatuješ si na několik prvních veršů?"

„Jakých veršů...?"

„Každý kámen spolehlivě jistí

to, k čemu přece stvořen byl

a když podvedeš je, hned to zjistí-

zdalipak jsi to pochopil?"

Jakmile dorecitoval, usmál se Obchodník pod kápí. „A ty jsi, Reineterile, zřejmě vůbec nic nepochopil."

„Hele, těch řečiček o tom, jak mě ten kámen sežere zaživa, slýchávám denně dost."

„To si dovedu představit, vzhledem k auře tvé mladé společnice."

„A ano, na to jsem se chtěl zeptat! Kde jste ji potkal a proč jste jí nabídl kámen?"

„Nechceš se na to zeptat spíše jí?"

„Ona to neví. Má amnézii."

„Dobře, tak ti to teda prozradím. Já jí kámen neprodal a nikdy jsme spolu ani nepromluvili."

„Takže vás je na světě víc? Vás, obchodníků?"

„Ne," zavrtěla tajemná osoba hlavou. „Její kámen nebyl zakoupen, nýbrž ukraden."

„Co?!" vyjekl zaskočeně.

„Myslím, že největší nebezpečí pro tebe není ani zdaleka Adelaide, ale spíše zrádná spojenkyně."

„Jasnovidka...mě zradí?"

„Nejspíše jde po tvém kameni."

Reineterilovi se rozšířily zorničky. „Já to věděl!"

„S tebou vážně může manipulovat každý idiot." A s těmihle slovy se vypařil.

"Manipulovat"...myslel Jasnovidku, nebo sebe?

Ovšem její hlas ho probral do reality. „Obsluha stravovacích zařízení je den ode dne drzejší." Blížila se k němu s nasupeným výrazem a v rukou nesla květináč s bylinkou. „Řekli, že palačinky nebudou, když mi na nich tolik věcí vadí, ale že tou bazalkou se klidně můžu zalknout."

„A moje jídlo je kde?"

„Zřejmě stornovali celou objednávku našeho stolu," pokrčila rameny a přisedla si zpátky k němu. Nasadila jeden z těch svých úsměvů a posunula květináč doprostřed. „Ale Reineteril nemusí být smutný! Já se s ním rozdělím!" Uždibla si jeden lístek pro sebe.

„Tak s tím jdi někam. Já na rozdíl od tebe nejsem sudokopytník."

Zmateně vykoukla zpoza větviček. „Reineteril se zdá být v ještě horší náladě než obvykle..."

„A ty jsi ještě desetkrát otravnější a pitomější! Mám se snad smát, když všichni jdou po mém kameni?!"

Chvíli se na něj dívala a nakonec vědoucně přikývla. „Tak tohle s lidmi dělá hlad..." zašeptala fascinovaně.

„Víš, co jsem si teď uvědomil?"

„Vím!" opáčila nadšeně.

„Ale nech si to pro sebe! Já to chci říct." Pro větší efekt se na chvíli odmlčel. „Hele, já nemám nic proti tomu, abys mě doprovázela na mé výpravě, pokud budeš nějak užitečná. Ale vážně nečekej, že na tebe začnu být po nějaké době milý. Uvědomil jsem si totiž...že tě asi nenávidím! Jsi mi úplně odporná, tvé vlezlé a podivínské chování mě děsí a hnusí se mi! Tím pádem z nás nikdy nebudou přátelé, jasné?"

„Ale Reineteril už dávno je můj přítel!"

„Ty to nechápeš..." sklonil hlavu do dlaní. „Říkám ti, ať se se mnou přestaneš kamarádíčkovat, protože to nemá cenu. Je to absolutně jednostranné! Já...já si dokonce přeju tvou smrt!"

„A já si přeju..." temně ztišila hlas. „palačinky!"

„Ty jsi nepoučitelná..."

„Mimochodem," její oči měly v sobě nějakou zvláštní jiskru, která neznamenala nic dobrého. Tak...teď. Teď určitě praskne to s tím kamenem. „co teda Reineteril studoval?"

„V takové situaci se ptáš na něco takového?" Doufal, že si nevšimla, že mu spadla obrovská tíha ze srdce.

„Určitě moderní dějiny!"

„Ne a ne!" zavrtěl hlavou. „A až přestaneš okusovat ten keřík, mohli bychom jít laskavě někam jinam? Rád bych našel místo, kde by mi dali najíst."

„Tak v tom případě archaické dějiny?"

„Nic s dějepisem to nebylo," povzdechl si, ale nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Obchodník. A také už by opravdu uvítal jídlo.

O chvíli později už s mrzutým výrazem stál před dveřmi třetí restaurace, odkud je vyhodili. V jedné Jasnovidka okamžitě po příchodu nakráčela k hostinskému a začala mu bez servítek vyčítat, že podvádí svoji ženu, v druhé se chovala moc hlučně a ve třetí na otázku opatrného provozovatele, jestli ona a její společník náhodou nejsou nějací podezřelí lidé, odpověděla, že "jediná podezřelá věc široko daleko je jeho účetnictví". Jednoduše to vypadalo, že se jí podaří úspěšně zhatit jakýkoli Reineterilův pokus ukořistit oběd.

„Napadlo mě, jestli mě náhodou neplánuješ nechat vyhladovět." ...a pak mi vzít můj kámen!

„Já mu bazalku nabízela."

„Ale já držím jablečnou dietu, ze zdravotních důvodů, víš? Co má bazalka společného s jablky?"

Zamyslela se. „Roste na stromech."

Vtom ovšem zakrákala melodie pravidelného městského rozhlasu. Nic neobvyklého.

Ale možná i proto mladíkovi skoro zatuhla všechna krev v těle, když uslyšel první slovo. „Velice moc děkuji panu starostovi, který byl tak hodný a dovolil mi touto cestou něco vzkázat mému příteli." Ten hlas poznával. Až nepříjemně dobře. „Reineterile, prosím, už neutíkej! Já tě jen chci vyslechnout, nic ti neudělám! Naopak! Já nevěřím, žes to udělal, a chci očistit tvoje jméno! Já, Deireanez, ti dávám své slovo! Věříš mi?"

Ani co by se za nehet vešlo. Jen mě chceš strčit do basy... a potom mi vezmeš kámen!

„Pokud ano, tak se setkáme na náměstí - budu tě čekat!" Po téhle s naivitou pronesené větě zazněla znělka a další pořad už se týkal předpovědi počasí.

„Další zastávka - náměstí! Počet racků-"

„Na to zapomeň! Mají mě za idiota? Já z tohoto města zdrhám. Pokud ještě pořád chceš být v mojí výpravě, nemáš na výběr."

Jasnovidka jen pokrčila rameny a kývla.

Zatímco běželi uličkami Traldisu, dokázal bývalý student myslet jen na jednu věc. Jak to Obchodník myslel, když říkal, že bude brzy zrazen? Proč by vůbec měl být? Ona přece jasně řekla, že se na téhle cestě zdržuje jen proto, aby ji "nezabila samota", tak jaký by měla důvod svou společnost odstranit? Ano, kámen! To je určitě její pravý cíl!

Ale už jen myšlenka na tu relikvii mu vylepšovala náladu. Požírač duší nejen fyzicky hřál, ale dokonce s ním i na jisté úrovni komunikoval - utěšoval ho, chlácholil a sliboval mu budoucnost, zpíval mu a kolébal jeho mysl, zaplňoval jeho srdce tisícem barev a povznášel každý jeho krok. Kdykoli Reineteril zavřel oči, viděl před sebou lesk toho dokonalého opálu- ta krása, ta zář překrývala krvavé výjevy na pozadí, dokázala alespoň na chvíli potlačit vidinu mrtvol, vražd a provinění. Zaplašila taky noční můry.

Bohužel, v kapse ho tížil další kámen - a ten nedělal nic. Zdál se jen jako obyčejný kus šutru, dokonce ani neplnil své základní funkce. Jen dostával svého nového vlastníka do problémů. Chvílemi dostával chuť ho zahodit, ale vždycky se ovládl. Ostatně, s tímhle může držet Jasnovidku pěkně v šachu.

Zase. Zase ona. Ať myslel na co chtěl (tím v tuto chvíli rozumějte "kameny a jídlo"), stejně se jeho myšlenky dříve nebo později stočily k ní. Byla jako rádio bez tlačítka na vypnutí - její věty, její zjev i vlastně ona samotná - to všechno hrálo prostě bez přestání, až do zblbnutí či eventuálně do výbuchu baterek.

Ponořen hluboko do sebe nevnímal, jestli a před jakou dobou už minuli městskou bránu a kde se zrovna nacházejí, dokud ho ovšem zvuk crčící vody nepřivedl zpět. Zamžikal a rozhlédl se kolem. Zastavili se těsně za Traldisem a měli nerušený výhled na vodopád, který stékal ze hradeb, a řeku, která se z něj vlnila a tekla někam do neznáma. Na ní trůnila loďka, rozpadle působící dřevěný čluneček oplývající jedním veslem a barakudu připomínající rybou, která ho obeplouvala pořád dokolečka.

Nebýt toho, že mu chtějí ukrást kámen, Morix je mrtvý, Deireanez a čmuchalové ve městě, Jasnovidka stále nepostrádá svůj Požírač duší a mimoto zrovna nějak divně ztuhla, by si Reineteril snad i pomyslel, že je to krásný výhled.

Jenže tyhle okolnosti se děly- dorážely na jeho mysl, vychylovaly mu anténky a rušily signál -Ještě Adelaide k tomu! -zabraňovaly mu zůstat v realitě, držely mu hlavu pod vodou, zatímco se marně vzpínal a nalokával se svých vzpomínek, bezbranný, zoufalý, vydaný na pospas, bezradný a zahnaný do kouta - Zabijte mě už! - baterky konečně s třesknutím vybuchly - Morix! - a jejich částečky se roztříštily do světa, zabránily mu ve výhledu a srazily ho na kolena.

Nějak matně zaznamenával, že je nějak blízko země a křičí, jen z plných plic křičí, doufaje snad, že se jeho mučitelé leknou a utečou, že jeho zlým myšlenkám bude ten hluk vadit a že z něj odejde i kousek po kousku všechna bolest. Nestalo se tak. Namísto toho, když už konečně přicházel trochu k sobě, se skrčil ještě víc, snažil se přitisknout si hlavu co nejblíž ke kolenům, protože nechtěl, aby mu Jasnovidka viděla do tváře, aby zaregistrovala jeho slzy.

Ona si však klekla na zem k němu a objala ho. Chtěl jí odstrčit, ale neměl na to psychicky ani fyzicky sílu. Jen se pomalu vzpamatovával, snažil se zadržet pláč a vnímal pouze svůj vlastní zmatek a teplo jejího těla. Ačkoli sám nevěděl proč, jemně si ji přitáhl ještě blíže k sobě.

„Omlouvám se," zašeptal jí do vlasů. „Pořád ti jenom říkám, jak jsi k ničemu, a přitom sám umím jen hroutit se a stěžovat si..." Na chvíli mu připadalo úplně směšné, že ji ještě před chvílí podezíral. Navíc, ty všechny příšerné urážky, co jí říkává...nikdy absolutně nic z toho nemyslel vážně, jenom ji chtěl prostě zranit. Věděl, že je to nutné, ale hnusil se sám sobě.

„To je jenom důkaz, že je Reineteril opravdu člověk." Nedíval se jí sice do tváře, ale nějak prostě věděl, že se usmívá.

„Už jsem ti říkal...že nejsem."

„Tahle to nemyslím. ,Člověk' ve smyslu ,lidská bytost'."

„A copak ty člověk nejsi?"

Ticho. Bez odpovědi. „Nevím," pronesla po několika desítkách sekund.

Nevesele se pousmál a přejel jí dlaní po vlasech. „Už bys vážně měla získat svou paměť zpátky."

„A mimochodem, je už Reineteril dost v pořádku, aby vstal a šel dál? Protože pokud ne, tak se obávám, že nám zbývá několik okamžiků života," prohodila absolutně nezasaženým tónem, jako by jí to vlastně bylo celkem jedno.

Ovšem tím dokonale pokazila melancholickou chvíli. „Co?!" vyjekl bývalý student, honem ji od sebe odstrčil, vyskočil na nohy a poplašeně se rozhlédl kolem.

Nevěděl, odkud nebezpečí přijde - a jestli je vůbec nějaké na cestě - dokud si nevšiml nějaké černé věci plovoucí v jezeře. Chvíli se na to díval a to něco mu upřený pohled oplácelo. Oči toho objektu nebyly lidské - což ovšem vysvětloval fakt, že ta bytost...ta věc...to kdovíco mělo do humanoida daleko. Ale Jasnovidka to vyhodnotila jako okolnost životu nebezpečnou, takže na tom něco muselo být.

A pak se události před Reineterilovým zrakem začaly hýbat jednoduše moc rychle. Na poslední chvíli se mu zaktivoval reflex a dokázal uhnout, zatímco ta příšerka z jezera přistála přímo na to místo, kde před chvílí stál.

Takhle z blízka připomínala klobouk. Ne, ne, to byl klobouk. Tedy, alespoň býval. Teď se to pyšnilo kukadly z knoflíků a po celém obvodu to zdobily čepele. Ať už to vytvořil kdo chtěl, jako pokrývka hlavy už to rozhodně sloužit nemělo.

„Co je to?!"

Jasnovidka se zamyslela. „Syntetická bavlna s přídavkem saténu."

„Ne z čeho je to, ale co to k čertu vlastně má být!"

„Zbraň na útěku. Vědecký experiment. Prudce jedovatý."

„Kdo to vyrobil- ne! Spíše, kdo to na nás poslal?!"

To nepovažovala za otázku hodnou odpovědi. Bylo předem jasné, že viník začíná na "A" a není to "ananas".

Klobouk tvrdý dopad zřejmě omráčil, ale mladík věděl, že to ještě není konec- ostatně by prostě neodpovídalo Adelaidině stylu. Zaostřil pohled na město, ale pak si vzpomněl, že je tam Deireanez, a rychle si to rozmyslel. To se raději nechá přiotrávit oživlými klobouky. Ale pak jeho pohled padl na tu loďku. Nebylo co řešit- úniková cesta nalezena. Popadl Jasnovidku za ruku a běželi k plavidlu.

Onen majestátní koráb se nebezpečně zakymácel a málem se převrhl, když jeden po druhém doskakovali na palubu. Jasnovidka se vědoucně usadila přesně naproti veslu, takže Reineteril hádal, že veslování bude na něm. No, lenost byla lenost, ale stejně by se cítil blbě, kdyby si tam jen tak seděl a veslovala by ona.

Na váhání nebyl čas. Z vody se téměř synchronizovaně vynořilo přibližně patnáct jedovatých klobouků a vystřelilo směrem k nim. Situace nevypadala dobře - oni byli pomalí a čepice rychlé, působilo to jen jako otázka času. V té chvíli, zatímco se snažil ze všech sil veslovat, z celého srdce toužil po nějakém převratném nápadu, který by je zachránil.

Proč ale vlastně potřebují "nápady"? Vždyť mu slíbili zaručené a věčné štěstí, tak ať se štěstěna prostě přestane flákat! Samozřejmě mu v té zoufalé chvíli nedošlo, že "štěstí" se dá uplatnit jen v záležitostech řízených náhodou, v předem pečlivě naplánovaných situacích je na tom asi jako kapr na schůzce piraní, ale to je možná dobře. Kdyby nad tím měl sílu a vůli přemýšlet, rozdrtilo by to jeho poslední naděje.

Naštěstí, zase tak rychlé klobouky nebyly- ty, které se rozhodly plout, za nimi zaostávaly, a ty, které to vzaly vzduchem, plachtění po několika vteřinách zmohlo a stejně dopadly do vody. Jen jedna obzvláště dovedná ušanka už skoro, skoro doskočila na palubu, kdyby ji ovšem na poslední chvíli s sebou nevzal protivítr.

Tak přeci jen máme štěstí.

Úspěchy povzbuzeného Reineterila znepokojovala jen jedna věc- jeho průvodkyně byla už podezřele dlouho zticha, jen tak seděla a dívala se do prázdna. Připomnělo mu to ty chvíle před Traldisem, ale teď se chovala snad ještě sklesleji. Vůbec ji nepoznával.

„Jasnovidko!" oslovil ji a pokusil se na chvíli nemyslet na to, že se mu každou chvíli může přisát na krk zabijácká čepice. „Co se děje?"

„Osmdesát tři hadů před námi se nalézá dvanáct slonů vysoký vodopád," pronesla, aniž by hnula brvou.

„To myslíš vážně?" Sice moc dobře nevěděl, kolik "dvanáct slonů" může být, ale odhadoval, že hodně - a "osmdesát tři hadů" zase zatraceně málo.

„A v podvečer bude pršet."

„Hele, uvědomuješ si, že teď budeme muset skočit mezi ty vražedné čapky, že?"

„Nikam neskáču," zašeptala.

„Ale tahle loď ten vodopád nepřežije a my už tuplem ne!"

"Nikdo neřekl, že Reineteril neskočí."

„Co...? Jak to myslíš? Hele, vážně máme čas na vybavování se?!"

„Konečná stanice! Prosíme všechny cestující, aby opustili loď." Významně se na něho podívala.

„Jo, všechny cestující!"

Zavrtěla hlavou. „Pokud nechce Reineteril zemřít, nechá mě tady."

„Nesmysl! Vidíš, jak jsou ty klobouky pomalé? Doplaveme ke břehu a zdrhneme jim!"

„To není možné."

„Proč?!" Teď ale začínal opravdu panikařit.

Usmála se. „Já neumím plavat."

„Co?!" Student vytřeštil oči hrůzou. Pokud zůstanou na lodi, na sto procent umřou, a pokud vyskočí...nenechal by Jasnovidku utopit se, ale kdyby se ho chytila...ačkoli je to kruté, jen by ho zpomalovala a klobouky by je dostaly.

Záhadné děvče se k němu naklonilo. „Chce Reineteril umřít?"

Odpověděl naprosto automaticky. „Samozřejmě, že ne!" Vodopád už se přiblížil natolik, že musel křičet, aby přehlušil zvuk padající řeky.

Zamyslela se. „V tom případě to musím udělat tak, abychom přežili."

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Mladík jí věnoval zmatený pohled a ona začala zpívat.

Další čas již není k mání,

ani není cesty zpět,

hvězdy tě již nezachrání

a ani štěstí jakbysmet.

Tam, kde naděje není,

tam kde nestvůry zuby cení vztekle,

tam tě prosit budu o odpuštění,

můj příteli, v pekle.

Jakmile její absolutně nemelodické mňoukání dolehlo ke kloboukům, začaly se jeden po druhém potápět. Reineteril si vzpomněl, že tehdy v jeskyni se s lidožravými netopýry zřejmě dělo to samé.

Ovšem, když hrozba vzteklých čepic zmizela, mohli provést plán "nějak se na ten břeh prostě dostaneme". Naštěstí, v klidné téměř stojaté řece byste nenarazili na silný proud, takže by to teoreticky mohlo opravdu vyjít. Student skočil do vody a jeho společnice ho mírně nervózně následovala, chytila se ho jako klíště a snad jen to, že jim štěstěna držela palce, jim zajistilo bezpečný návrat na pevnou zem.

V okamžiku, kdy se vydrápali na břeh, to mladík naprosto vzdal. Zavřel oči a jen tak ležel, těžce oddychoval, mokrý jako myš, vyčerpaný jako sysel a zmatený jako krtek v oceánu čekal, až se mu začne vracet chuť do života. Měl tolik otázek, musel se zeptat rychle, než je všechny zapomene, ale jeho hlasivky neměly dost energie k provozu, takže pouze nabíral ztracené síly zpět a říční oblázky mu připadaly jako ten nejměkčí polštář.

„Hele..." zasípal, jakmile už mu bylo alespoň trošku lépe. „co to mělo...co to mělo znamenat?"

„Vodopády vznikají, když-"

„Vodopády ne..." rozkašlal se a prskal ne zrovna chutnou říční vodu. "ty řeči o sebevraždě... A proč jsi nezazpívala proboha dříve?"

„Chtěla jsem zemřít."

„Dobrá odpověď..." zavrčel, co mu síly stačily. „Proč?"

„Reineteril tohle nechce vědět."

„Používáš proti mně mé vlastní zbraně...to má být fér?" slabě se zasmál. „A co tě přinutilo změnit názor?"

„Vzpomněla jsem si, že toho s Reineterilem máme ještě hodně před sebou!"

To ho přivedlo na jinou asociaci. „Ale víš...těžko se mi to říká...ale teď mi to došlo..." Natáhl ruku k obloze. „Když jsme se potkali poprvé a ty jsi říkala, že ,se tvé schopnosti budou hodit', myslel jsem, že jsi mluvila o kameni. Ale to není jenom kámen, co? Ty jsi vážně nebezpečně dobrá."

„A Reineteril je už zase podezřele milý."

„No a co?" zasyčel, ale moc přesvědčivě to neznělo.

A zatímco seděli u břehu a nabírali nové síly, mraky na obloze předvídaly déšť.