Poznámka autorky: Nějaké ty opravy proběhly. Ale beta-čtenářka to ještě neviděla, takže nevím. A když se na to tak dívám, nevím, jestli to má cenu opravovat. Mám chvíle, kdy jsem na tuhle blbost hrdá jako ještě na nic ve svém životě, a chvíle, kdy se za to stydím.

Kapitola VI.- Vítej v krajině smůly

znovu v přítomnosti

„Rychleji! Dohánějí nás!" panikařil bývalý student a neustále se ohlížel přes rameno.

„Neví o nás, neběží za námi. Tak proč bychom měli běhat my?" Jasnovidka si šla svým tempem.

„To je mi jedno, ale táhneš se jak šnek!"

„Jsem prostě jenom unavená. A nelíbí se mi zítřejší předpověď počasí..." zamumlala.

„Nepovídej. Ještě před chvilkou jsi byla plná energie."

Doběhla ho a sluníčkovitě se usmála. „Hm, pokud bych se vyčerpala a zkolabovala, nesl by mě Reineteril?"

„Nechal bych tě tu a šel dál," odsekl otráveně.

„Ale potom by se pro mě vrátil, jako předtím..."

„Jak dlouho mi to ještě hodláš předhazovat?"

„Dlouho," spokojeně přikyvovala.

„Vážně za námi neběží? Není možné, aby o nás nevěděli. Deireanez je výborný stopař."

„Žádné stopy nezanecháváme." Pokrčila rameny.

„Ale stejně..."

„A ještě něco," zatvářila se, jakoby se chystala vyřknout pravdu o vzniku světa. „Reineteril má dneska narozeniny!"

„Jak to víš?!" vyjekl bez přemýšlení a rázně zavrtěl hlavou. „A jak to s tím zatraceně souvisí?!"

Jasnovidka už se nadechovala k nějaké otázce, ale její společník si uvědomil svou chybu a dodal: „A ne, nechci žádný dárek, a ani ti neřeknu kolik je mi let."

„Skrblíku," zamumlala uraženě.

„Hele, já-"

„Hrozně moc na informace lakomý Reineteril. Já se s ním o ty své dělím a on mi ani nechce říct-"

Oslovený ji přerušil se samolibým úsměvem. „Dohodli jsme se, že to ty mě budeš zásobovat různými vědomostmi a já ti to budu oplácet tím, že tě nebudu ignorovat a občas si s tebou popovídám. O tom, že bych ti měl říkat něco o sobě, nepadlo ani slovíčko."

„Dvacet," prohlásila.

„Co?"

Zamyslela se. „Hm, dvacet jedna?"

„Aha, tohle. Ne, samá voda. Jsem starší."

„Dvacet čtyři?"

„Vedle jak ta jedle. A přestaň už hádat, můj věk se stejně nedozvíš!"

„A víš, kdy budu mít narozeniny já?"

„Jak bych to sakra mohl vědět? Já nemám jasnovidný kámen."

„Já to taky nevím," pronesla jakoby nic. „Ale jednu věc bych si přála."

„Ať je to cokoli, já ti to stejně nekoupím," zavrčel už preventivně.

„To se stejně nedá penězi vyčíslit."

„Tak co to je?"

Neviňátkovsky se pousmála. „Reineteril je roztomilý, když si myslí, že mu to řeknu..."

„Hele, snažíš se mi to snad oplatit?"

Ale než stačila odpovědět, donesly se k nim jiné hlasy. Nezaměnitelný zvuk chumlu lidí hádajících se o směru cesty.

Držitel kamene málem vyletěl z kůže. „Neběží za námi?! Jo, samozřejmě!"

Jen pokrčila rameny. „Ale oni vážně neběží, oni jdou..."

„Dovádíš mě k šílenství!"

„Děkuji!" bezstarostně se zazubila.

„Každopádně, musíme rychle odsud!" Reineteril ji popadl za ruku a skoro ji až táhl pryč.

„Blížíme se k východu. Počasí- slunečno," poznamenala Jasnovidka po chvíli a oba se rozběhli.

Aniž by věděl, co ho k tomu vedlo, věnoval jí úsměv. „Výborně! Kdy už bude konečně pršet?"

„Zítra!" odvětila bezprostředně, zubící se od ucha k uchu.

„Tak to abychom někde ukradli nějaký deštník."

„Jakmile se dostaneme z kobky, narazíme na město Traldlis. Je osm hodin večer a v celé hlavní čtvrti se zrovna nachází přes tři sta racků."

Mírně pozvedl obočí. „Děkuji, bez téhle cenné informace by do deseti minut bylo po mně..."

„Ráda jsem pomohla!"

„Tvůj kámen je vážně úžasný..."

„A Reineteril mluví nějak podezřele mile."

„V-Všimla sis," zamumlal rozpačitě a raději po ní pro jistotu vrhl vražedný pohled. „Ale pokud nepoběžíš rychleji, tak tě tu nechám!"

„Ale pak netrefíš k hrobce," pronesla nezasaženě, jako by se jednalo o to, co bude dnes v televizi.

„To je asi fakt," bývalý student se ohlédl. "Ale vypadá to, že jsme je setřásli!"

Po dlouhé době uviděli sluneční světlo. Zrovna se začínalo trošku stmívat a zapadající slunce vybarvovalo mraky do nejrůznějších odstínů rudé a fialové. Členové nesourodé výpravy vyběhli z jeskyně ven.

„To je krása!" zavýskala černovláska.

„Měla by ses starat spíše o směr cesty a rozmístění pastí, než o krajinu."

„Reineteril už je zase tak protivný, jak má být!" bezelstně se usmála.

„Co místo blbých poznámek vymyslet, jak se dostaneme dolů?" kriticky se zadíval na město.

Což o to, na Traldlisu jako takovém by ho nic ani tak neznepokojovalo. Svítivá a jiskřivá osada chytala oranžové sluneční paprsky na střechy domů, zalévala své ulice ruchem a dokreslovala sama sebe hudbou složenou z lidských hlasů. Dokonce ani kamenné fasády čtyř vysokých věží na každém rohu čtvercové metropole nevyvolávaly samy o sobě obavy. Naopak. Díky svitu zapadajícího slunce bylo město vybarveno do přívětivých teplých barev a díky tomu, že v tuto hodinu se život v osídleních poblíž sarahských hranic teprve probouzel, hluk obyvatel se stával jakousi lampou, která vábila poutníky jako mouchy ke světlu.

Problém byl v tom, že díky svahu, na kterém stáli, viděli Jasnovidka a její společník stříšky nižších budov téměř z ptačí perspektivy.

„Hm, tohle může být malinký problém..."

„Malinký? Kdovíkolik stop vysoká sráz je ,malinký problém'?!"

„No, když si vezmeš, že svahy od pěti slonů nahoru se počítají za ,střední problém' a od deseti za velký, tak to sedí..."

„Slonů..." opakoval Reineteril nevěřícně. "Ty měříš...ve slonech?"

„Jen výšku! Délku v hadech. Je na tom něco divného?"

To raději nekomentoval. „Tak co, už víš, jak se tam dostaneme?"

Vědoucně mrkla a působila u toho smrtelně seriózně. „Samozřejmě. Mám plán. Reineteril sleze a já mu skočím do náruče."

„To není plán, ale pitomost! Navíc, jak víš, že bych tě chytal?"

„Tak skočíme oba!"

„Pokud ten tvůj pláštík nefunguje zároveň jako hi-tech padák, tak ani náhodou."

„Dobře, tak opatrně slezeme..." řekla to tak, jako by za to chtěla dodat: "Nuda..."

„Na to bych přišel i bez tebe. Chtěl jsem vědět, jestli tvůj kámen náhodou nezná nějaký způsob, při kterém bychom se vyhli hodinovému plazení se po skalách, ale asi ne."

„Tak pojďme!" dívka pustila jeho ruku a přeběhla na okraj sráze. Tam se nejistě zastavila a trochu zbledla.

„Co? Neříkej, že se bojíš výšek," pronesl vedle ní stojící Reineteril pohrdavě.

Přikývla. „Dva a půl slona...ne, tři sloni! To není dobré, to není dobré..."

„Tak to máš smůlu," ušklíbl se a začal pomalu slézat dolů. Naštěstí díky proláklinám v hornině, které umožňovaly dobré uchycení končetin, to šlo dobře.

Bývalý student stál brzy na pevné zemi, ovšem jeho kamarádka se ještě ani nepohnula.

„Co tam stojíš jako přimražená? Takhle nás doženou!"

„Mé nohy...nejsou uzpůsobeny...na něco takového. Spadnu. Vím to."

Mladík si otráveně povzdechl. „Pokud sebou nehodláš hodit, tak tě tu nechávám."

„Abys spadl do nejbližší Adelaidiny pasti?"

To jméno mu působilo husí kůži. „Takže ta mrcha rozestavěla pasti i někde kolem?"

„Jen hádám."

„Což ve volném překladu z jasnovidštiny znamená ,na sto procent', co?" vydechl zničeně. "Ale to na situaci nic nemění! Pojď hned, nebo rozpouštím naší výpravu!"

Ale ještě než to dořekl, ona už pomaličku slézala. Opravdu šnečím tempem a celá se třásla.

Na to se už Reineteril nevydržel dívat. „Nebo...víš co, beru to zpátky, radši si to někudy obejdi... Nemusíš jít dolů hned, já počkám!"

„To je v pořádku, já to zvlád-" a v tom momentě jí podklouzla noha. Vykřikla a zůstala viset ve výšce asi třinácti stop.

„Už jsi skoro dole, skoč!" nabádal ji její společník, ale ve skutečnosti byl možná ještě vyděšenější než ona. Hlavou mu problikávaly myšlenky, které věstily ten nejhorší konec. On vlastně vůbec neví, co je ta bláznivá holka za bytost. Pokud by byla obyčejný člověk...a spadla by z takové výšky obzvláště nešťastně... Před očima se mu mihla vzpomínka na mrtvého Morixe. Ne, podruhé už to takhle skončit nenechá! Nikdo už kvůli němu nezemře! Respektive si to alespoň myslel.

„Spadnu...spadnu..." šeptala a o několik řezavých vteřin později se tak taky stalo.

„Jasnovidko!" vyjekl Reineteril a zoufalství ruku v ruce s panikou trhaly jeho mysl na kousky. Obraz jeho zavražděného přítele mu před očima zesiloval a stával se čím dál tím reálnějším.

Poté jeho pohled zakalily mžitky a po nich přišla tma.

...

„Tak mě Reineteril nakonec přece jenom chytil," poznamenala černovláska náramně samolibě.

„Nechytil. Prostě jsi na mě spadla!" zavrčel oslovený nevrle.

„Věděla jsem, že by mě nenechal zabít se pádem z takové výšky, jen jsem si to chtěla ověřit!"

„O-Ověřit?! Tys to udělala schválně?"

Jen s bezstarostným úsměvem přikývla. „Uskutečnila jsem svůj původní návrh..."

„Ne, tvůj ,původní návrh' přece bylo, že mi skočíš do náruče, a ne že si ze mě uděláš přistávací žíněnku!"

„Detail," mávla rukou. „Ale kdybych umřela, docela by mě to mrzelo, protože už bych nemohla cestovat s Reineterilem...a prošvihla bych dnešní večeři."

„Ty máš ale priority... Navíc bys to stejně přežila, protože ty máš beztak devět životů," povzdechl si. „Ale nechtěla bys už ze mě laskavě slézt?!"

Jasnovidka se zvedla a kráčela směrem k městu. „Už vím!" vykřikla najednou.

„To je u tebe vážně neobvyklé." Bývalý student protočil oči, vstal, protáhl se a šel za ní.

„Vím, jak se Reineterilovi odvděčit!"

„Za co? Za to, žes mě před chvílí málem přizabila? Za to, že ses vecpala na mou výpravu? Za to, že jsi tak otravná? Za všechno zmiňované?"

„Seženu mu nějaký hezký narozeninový dárek!"

„Třeba minutku ticha..."

„Nesplnitelné," neviňátkovsky se culila. „mimochodem, brány Traldlisu nejsou střežené, nebudeme mít problém dostat se dovnitř. Počet racků se od minulého měření nepatrně zvedl o tři."

„Takže žádné potíže na obzoru?"

„Pokud budeme mít štěstí, tak ne."

„My ho budeme mít."

„Ohledně toho, ukázal by mi pak Reineteril svůj Požírač duší?"

„N-Nikdy! Můj kámen nedostaneš!"

„Já ho ani nechci. Potřebuji jen něco zkontrolovat."

Mladík věděl, že to, co se chystá udělat, bude obzvláště kruté, ale chtěl to alespoň zkusit. „Tak víš co... uděláme dohodu. Ty se budeš moci podívat na můj kámen, ovšem na oplátku mi dáš svůj."

„Ne," zamumlala.

„Nic víc k tomu neřekneš? To se ti nepodobá."

„Ne," zopakovala s chladnými jiskrami v očích.

„Tobě ten kámen stejně k ničemu není..."

„A Reineterilovi by byl? Pokud si nebude dávat pozor, přijde o svou duši. Požírač ho ovládne."

„Blbosti. Jsou to jenom kameny."

„Mám ti říct, odkud získaly svou moc?"

„Ne, já to nechci slyšet." A na zdůraznění toho si přitiskl dlaně na uši.

„Stejně se to jednou dozví. Ale jen aby věděl, mě bolí, když je z jeho duše každým dnem ukusováno."

Bývalý student se zasmál. „Dobře ti tak. Ta bolest je trest za to, že strkáš čumák do cizích věcí."

„Možná." Pokrčila rameny, jako by to šlo úplně mimo ní.

„Navíc, když to ,ukusuje z mé duše', tak z tvojí přece taky."

„Ne, Reineteril se mýlí."

„Hele, kam jsi dala svou ukecanost?"

„Nevím."

„Co je to s tebou?" vyzvídal a snažil se soustředit na cestu. Už se nacházeli pár kroků od brány města.

„Nevím."

„Proč jsi najednou tak deprimovaná?"

„Proč to Reineterila najednou zajímá?"

„Protože když se chováš takhle, mám pocit, že za tři minuty sem spadne obří meteor a všichni budeme mrtví."

„Meteor je hořící stopa, kterou zanechávají meteority. Nemůže spadnout."

„Hnidopichu. Prostě mi jen řekni, co se děje. Opravdu mě znervózňuješ."

Ale ona neodpověděla. Bývalý student do ní už raději přestal rýt, ale každou vteřinku ticha se prohluboval jeho nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Ano, předtím jí říkal, ať na chvíli sklapne, ale myslel to spíše jako jakousi bezobsažnou protivnou poznámku, doopravdy tohle nechtěl.

Zase. pomyslel si. Lidé ho prostě berou moc vážně. Jako tehdy, když donutil Morixe stát se nekromantem a...a...dál už se nedokázal přinutit na to vzpomínat. Bolelo to. Ale vybavil se mu jiný případ - když kvůli němu Jasnovidka slezla tu skálu a spadla. Málem cítil výčitky svědomí i kvůli tomu, ale pak si vzpomněl, že takhle to nebylo, že to vlastně udělala schválně, aby ho mohla pošťuchovat. Ale stejně - proč se mu vždycky každá správná protivnost nějak vymstí?

V až trošku morbidním tichu překročili brány města. Okamžitě je obklopili lidé, kolem nich se tyčily budovy a ihned se ocitali obklíčeni nejrůznějšími stánky. Ulice voněla kořením, nocí a jídlem, zvonila lidskými hlasy a tóny kytary, útočila na lidské oči všemi barvami a jednoho by to téměř omráčilo. Z nebe visely pestré pruhy obřadních navoněných látek a když jste vzhlédli nahoru, vypátrali jste snadno jejich pravý původ- snášely se k zemi z balkonů, mezi kterými mnohdy pronikaly úzkou štěrbinkou jen nepatrné pásky slunečního světla, takže podvečerní atmosféra zde vládla po celičký den. Ačkoli neleželo za sarahskými hranicemi, Traldis bylo každým coulem typické Saražanské město.

Reineterila zaujal nedaleký stánek. Na plátně se tam slunily dřevěné figurky různě velkých slonů. Mladíka napadlo, že by to možná mohlo zlepšit jeho průvodkyni náladu. Ostatně, ona působila přesně jako ten typ člověka, který takové věci sbírá.

„Hele, Jasnovidko, podívej-" začal nadšeně, ale jakmile se podíval jejím směrem, zarazil se. „J-Jasnovidko?" zmateně se rozhlížel. Po černovlásce nebylo ani stopy.

„Kde jsi?" zeptal se, ale sám sobě zněl trošku blbě. Je jasné, že mu neodpoví, když se už dávno ztratila v davu.

Ještě chvíli tam postával, ale potom mu došla trpělivost. „Tak já tu blbou hrobku nějak najdu sám!" zavrčel a dal se na odchod.

Cíl pochodu nemusel hledat dlouho. Příjemně vypadající krčma se přímo nabízela, aby tam nějaký hloupý poutník proseděl pár hodin a nechal se mučit vlastními výčitkami. Bývalý student nemusel přemýšlet dlouho. Došlo mu sice, že nemá ani zlaťák, ale snad mu nalijí na sekeru a on pak bude místo zaplacení moct utéct.

Když vešel dovnitř, málem ho omráčila tlustá vrstva těžké vůně fialového vína ve vzduchu. Dalo by se to krájet a Reineteril pár desítek sekund popadal dech, než se jeho plíce alespoň trochu přizpůsobily.

Našel si neobsazený stůl a okamžitě si položil hlavu na dřevěnou desku. Vzpomínal si, že přesně takhle "odpočíval", když si k němu včera přisedl ten voják a hrál s ním kostky. Tehdy se mu podařilo nedopatřením osvobodit zotročenou Jasnovidku- za což se mu prozřetelnost odměnila tím, že o pár minut později uvrhla do otroctví jeho samotného.

Co bude, pokud nezvládne přinést ten kámen? Vrátí se s hanbou a navždy bude muset Obchodníkovi sloužit? Otřásl se. Neuměl si představit sám sebe, jak s tácem se snídaní v ruce říká: „Dobré ráno.", zatímco se zdvořilou úklonou nahrazuje svému pánovi budík.

Proč tehdy jeho kámen nefungoval? Copak ho ta krysa v kápi něčím přebila? Pravděpodobně. A Reineteril se nikdy nedozví čím, protože pokud neumře a zvládne misi, tak už ho to stejně nebude zajímat.

I přesto, že se snažil přemýšlet pragmaticky a klidně o rozumných tématech, na mysl mu pořád lezla otravná Jasnovidka. Vždyť ještě před chvílí říkala, že "nechce umřít, protože by nemohla pokračovat v cestě s ním (a nestihla by večeři)"... Tak proč ho teď opustila? Co se jí to před těmi hradbami stalo? Přehnal to snad nějak? Ublížil jí? Ale vždyť jí už pověděl i mnohem, mnohem horší věci a to brala s úsměvem, tak jak ji mohlo takhle rozhodit pár mírně útočných vět o kamenech?

Čím víc do hloubky nad tím mladík přemýšlel, tím zoufaleji se cítil. Neuměl ale logicky zdůvodnit proč - vždyť tu užvaněnou existenci zná sotva dva dny, může mu být přece úplně ukradená. Ale i přesto, od předvčerejška spolu cestovali dvacet čtyři hodin denně, mluvili spolu jako staří známí a ačkoli si to Reineteril nerad přiznával, nevadilo mu to. Vlastně by mu nevadilo ani strávit s ní ještě více času, více ji poznat, zjistit, co je ta záhadná poutnice zač. Možná proto ho tak mrzelo, že odešla.

Když nad tím hloubal, najednou ho napadla příšerná myšlenka. Co když ho Jasnovidka neopustila, co když byla unesena? Uměl si dobře představit, jak ji někdo násilím táhne pryč, zatímco ona si prozpěvuje a ptá se ho, jestli ví, co bude tento týden za počasí.

Už jen to pomyšlení bývalému studentu nahánělo nepředstavitelnou hrůzu. Před očima se mu znova míhaly vzpomínky na den, kdy se stal prakticky vrahem- na bezvládné tělo jeho přítele ležící v kaluži krve, bez života jen proto, že ho on navedl k něčemu tak nebezpečnému. Přece se zařekl, že už nikoho nenechá skončit jako Morixe. Nikoho nenechá umřít, pokud má možnost mu pomoct. Ale...i přesto, že si byl dobře vědom, že ubohá Jasnovidka mohla být za jakýmkoli účelem odvlečena někam do temnoty, jeho tělo se nechtělo pohnout. Cítil příliš velké výčitky na to, aby se zvedl a běžel ji hledat.

Pořád ležel na stole a nevnímal svět kolem sebe. Ovšem melodický hlas ho brzy vrátil do reality. „Vypadáte opuštěně, mladý pane," pronesla ta osoba.

Reineteril pozvedl oči. Spatřil vznešeně působící ženu s lesklými karmínovými vlasy a černým semišovým kloboučkem na nich.

„Opuštěně...ani ne," zamumlal, pořád v polospánku.

„Nějaké problémy na vaší výpravě?" zeptala se soucitně a přisedla si k němu.

„Jak víte, že jsem-"

„Jen jsem to uhádla," opáčila. Hned mu to připomnělo Jasnovidku, ale ne moc - od téhle dámy to vážně znělo, že prostě dobře tipuje.

„A kdo jste?"

„Kolemjdoucí, které se zželelo vašeho osudu a chystá se vás zachránit."

„Zželelo...osudu? Mého osudu?"

„Jste ve velkém nebezpečí."

Už se začínal pomalu vzpamatovávat. „Poslyšte, já nevím, co jste zač, a je mi to jedno. Přestaňte strkat nos do mých věcí."

„Jste rozkošný. Přijměte pomoc a možná uniknete obrovské katastrofě. Jinak...budete zavražděn."

Jak to může vědět?! Že by...?! „Jste Adelaide, že jo?!" Vždycky si ji představoval nějak takhle. Jako krásnou, elegantní a nebezpečnou čarodějku, u které nikdy nevíte, na čem jste.

„Adelaide..." zamyslela se. „Ano, to jsem..."

„Tak to ti klidně můžu tykat! Zabila jsi Morixe!" obvinil ji, ale nějak to postrádalo zápal. Ochromen jejím kouzlem nějak nedokázal popustit uzdu svým pocitům, hněvu, žalu a spalující nenávisti, kterou k téhle osobě cítil.

„Ou, to ne! To já ne! To byla nehoda!" bránila se nějak zmateně. „A-Ale nechme nějakého Morixe stranou, jde o vás...já vás chci zachránit."

„Proč?!" vyštěkl a ani přesně nevěděl, na co se to vlastně ptá. Bylo tolik "proč", že by se z nich dalo vybírat.

„Protože vidím z hloubi srdce, že jste dobrý člověk, záleží mi na vás..." teatrálně sklonila zrak. „Asi..." pokračovala zlomeným hlasem. „Asi jsem se do vás zamilovala na první pohled!"

Reineteril nevěřil vlastním uším. Osoba, která na něj líčí pasti, může za Morixovu smrt i za skon kdovíkolika dalších lidí, si k němu prostě přisedne v zapadlé krčmě a začne mu vyznávat lásku? „Blbost," odtušil.

„Ach ne, to si, prosím, nemyslete! Dokážu vám své city tím, že vás zachráním!"

„Jak a hlavně před čím mě to chceš pořád zachraňovat? Jediné nebezpečí jsi tu ty."

„Vážně...jsem tak zlá? V tom případě přijďte, prosím, zítra kdykoli do zdejšího hostince U přihlouplé sovy. Nebojte, nebudeme tam sami."

Kouskem vědomí si všiml, že nějaký povědomý hlas u nedalekého stolu volá hlasité: „Na zdraví!", ale nedokázal se přinutit se tím směrem podívat. Jeho zrak přitahovala ta žena, se kterou mluvil.

Ovšem ona se otočila po směru zvuku. Vytřeštila oči, vylovila si z výstřihu vysílačku a honem do ní zakřičela: „Máme dalšího! Ta holka, chytněte tu holku!"

Reineteril na to omráčeně zíral. Nemohl pohnout hlavou, ani nedokázal rozeznat její hlas, takže nevěděl, o jakou "holku" se jedná, netušil ani, proč má Adelaide vysílačku, a o co tady vůbec jde.

„P-Promiňtě, šéfko, ale máme tu...moc dobrý..." hlas z přístroje přerušilo škytnutí. "...pití!"

„Krucinál, mizerní budižkničemové!" zavrčela. „No, my dva se pro dnešek rozloučíme. Nezapomeňte." pronesla směrem k bývalému studentovi, rázně vstala ze židle, přiskočila k němu a objala ho.

„C-Co to děláš?!" vykřikl a než ji stačil od sebe odstrčit, vzdálila se sama a zmizela venku. Za ní se kolébalo i pět pod obraz zpitých poskoků, kteří předtím celou dobu seděli u vedlejšího stolu. Ovšem kouzlo její přítomnosti zmizelo.

Namísto toho se ovšem objevil někdo jiný. „Zničila jsem Reineterilovi rande?"

Oslovený na ni hleděl jako na ducha. „Kde...kde jsi byla? Prostě jsi najednou zmizela...Proč?! Víš vůbec-" vprostřed věty si uvědomil, co říká, a zbytek slov raději spolkl. Víš vůbec, jak jsem se o tebe bál?!

„Vím. Byla jsem sehnat dárek Reineterilovi k narozeninám." Jasnovidka se tvářila, jako by se nic nestalo.

„To jsi celá ty," otráveně zavrtěl hlavou. Pak si ale vzpomněl, že jsou i důležitější věci k vyřešení. „Poslyš, potkal jsem Adelaide."

„Nepotkal," namítla zcela nezasaženým bezstarostným hlasem.

„Jak to? Vždyť tady b...počkat, to byla podvodnice, že jo?!"

Vědoucně přikývla a posadila se naproti němu. Tvářila se smrtelně vážně. „Uvědomil si Reineteril, co s ním tedy měla v úmyslu?"

„No...chovala se strašně divně. Vyznala se mi a zkoušela mě přesvědčit, že jsem v hrozném nebezpečí."

„To aby si získala tvou důvěru."

„Ha, takové laciné triky! Kdyby nebylo té její zatracené aury, tak..."

„A když se Reineterilovi vrhla do náruče..." černovláska mluvila zcela bezprostředním a obvyklým tónem.

Mladík si vyděšeně sáhl do kapsy. Jak si myslel, byla prázdná. Vytřeštil oči. „Ta coura mi ukradla kámen!"

„Bingo!" zazubila se dívka.

Ale jemu to nijak veselé nepřipadalo. Třásl se, čím dál tím víc bledl a omámeně zíral na své ruce. „Já...já už nemám kámen! Vrať mi ho!" vyštěkl zoufale.

Usmála se na něj. „Reineterila nezajímá, co jsem mu koupila?"

„Sklapni! Můj kámen..."

„...je pryč! Miluji šťastné konce!"

„Ty..." zkřivil tvář vztekem. „Celou dobu's to věděla! Vědělas, že budu v tomhle zapadákově okraden a neřeklas mi ani slovíčko! Zradilas mě!"

„Ti poskoci, které jsem opila...do zítřka vystřízliví. A pak nás oba najdou...a co potom?"

„Neodbíhej od tématu, kryso!"

„Co kdyby se Reineteril šel se mnou projít po městě? O dvě ulice dál budou za chviličku ohňostroje!"

To už bylo na jeho hysterický záchvat prostě moc. Vstal a když promluvil, už sice neječel, zato se mu ale podařilo do hlasu vecpat spoustu pohrdání. „Procházet se s tebou?! Pche! Já? Se zrádkyní? Neztrapňuj mě!"

Najednou se mu v hlavě něco otřáslo. „...Neztrapňuj mě!"  Přesně tohle řekl Morixovi...tímhle ho vyprovokoval, tímhle ho zabil... Už to nevydržel. Zraněně vykřikl, přitiskl si dlaně ke spánkům a z očí mu vytryskly slzy. Sesunul se zpátky na židli, bezvládně si položil hlavu na stůl, ruce natáhl před sebe a plakal.

Ucítil teplo a jemný tlak na své dlani. Jasnovidka ho brala za ruku a proplétala si s ním prsty. Vzhlédl k ní. „Promiň..." zašeptal.

„Reineteril se nemá za co omlouvat. Nemyslel to vážně. Nechtěl mě zranit. Navíc měl pravdu, já tohle opravdu věděla."

„Jasnovidko..." Teď už se na ni nedokázal dívat. Druhou rukou si otřel slzy. „...pojďme se podívat na ten blbej ohňostroj..."

„Dobře. Počet racků se znova změnil, pět jich odletělo."

Pokusil se o slabý úsměv. „Ještěže tak. Nemám ty bílé potvory rád."

Společně vstali a dali se na odchod.

„Tahle hospoda je stejně na nic. Jejich víno chutná jako kaktusová polévka," zakyselila se černovláska.

„Jedla jsi někdy kaktusovou polévku?"

Podívala se na něj jako na blázna. „Ne. Proč?"

„Že se ptám..." zasmál se.

„Teď já! Teď jsem s dotazy na řadě já! Co Reineteril studoval?"

„To bys chtěla vědět, co?" potutelně se usmíval. V chladném, ale přesto hřejivém traldilském vzduchu mu v ten moment bylo nějak podivně dobře. Úplně zapomněl na kámen.

Se smíchem a v náladě, která věštila bouři před klidem, se nesourodá dvojice vydala dál.