Kapitola IX.- Tvá smůla tě vábí do propasti

„Tak co je na programu jako další? Jak je cíl ještě daleko?" ptal se Reineteril s nadějí, že už jsou skoro tam.

„Problémy. Tři dny cesty. Na východě přeháňky, na severu bouřka."

„Vážně se pořád musíš vejtahovat, že umíš předpovídat počasí?" Seděl na kamenitém břehu říčky a doufal, že jeho vlasy a oblečení alespoň trochu uschnou, ale když se podíval na oblohu, došlo mu, že je to k ničemu - neboť za pár minut bude stejně znovu jako myš. Tak si sundal alespoň vestu, protože čím méně mokrých šatů, tím méně to studí. Podíval se na Jasnovidku, jestli se ona taky spravedlivě třese zimou, ale vypadalo to, že to na ni prostě nemělo žádný efekt.

„Hele, jak to, že ti není zima?" prohodil.

„Hřeje mě vina."

„V tom případě bych se já měl přímo péct, ne? Měli bychom už jít a pospíšit si někam, kde se dá sehnat náhradní oblečení."

„Reineteril má pravdu. Možná bude lepší si mokré věci svléct," přikývla, shodila ze sebe pláštík a začala si rozepínat šaty.

„N-Ne! Nemáš žádné společenské cítění, či co?! Je jedno, že jsi promočená až na kost, stejně se před lidmi nemůžeš jen tak promenádovat nahá!" vyjekl její společník rozpačitě.

„Reineterilovi to vadí?"

„Budeš se divit, ale jo! A spíše by to mělo vadit tobě!"

„Hm, tak takhle málo stačí, aby se Reineteril začal červenat...roztomilé..."

„Jak moc tě baví si mě dobírat?"

„Opravdu to chceš vědět?" sluníčkovsky se usmála.

„Radši ne," povzdechl si.

„A co tedy Reineteril studoval?"

„Už se na to ptáš asi po šedesáté," mávl rukou a zvedl se. „Nevím jak ty, ale já jdu hledat přístřeší. Rozpršet se může každou chvíli a já už jsem zmoklý dost."

Jasnovidka taktéž vyskočila na nohy. „Rozumím! Čelem vpřed a pochodem v chod!"

„Kdes nechala zbytek pluku?"

„V čistírně," zamumlala nevinně a s tímhle podivným rozhovorem se vydali dál.

Zatímco pochodovali polní cestičkou, mladíka opět pohlcovaly ty nejčernější myšlenky, jako ostatně vždy, když zrovna nemluvil se svou vyšinutou průvodkyní. Trošku se sice uklidnil, když si nervózně zkontroloval, že neztratil ani jeden z kamenů v řece, ale úplně všechny jeho starosti to nezahnalo. Opravdu ho chce i ona obrat o smysl života? Proč ji vlastně na té loďce nenechal? Vždyť její Požírač duší si vzal... a to byla na té otravné bytosti jediná cenná věc, ne snad? Proklínal sám sebe, že promarnil takovou úžasnou šanci zbavit se té ukecané přítěže jednou provždy.

Na druhou stranu, pořád měl svou dýku... A ona mu přece věří, nedává v jeho přítomnosti vůbec pozor, takže bude tak jednoduché zbraň prostě rychle vytáhnout a než stačí zaregistrovat, co se děje, podříznout jí krk. Znělo mu to jako dobrý plán. To bude mít ta mrcha za to, pokoušet se mu krást kámen!

Ale pak mu došlo, že by to nemuselo projít. Ona je pořád i bez kamene nějakým způsobem vševědoucí, takže by jí její podvědomí jednoduše dalo včas echo a bylo by po momentu překvapení.

Vypadalo to, že se zatím jeho existenci ohrožující hrozby nezbaví. Bude muset počkat, až se třeba společně postaví na hranu nějaké hluboké, hluboké, hluboké propasti a pak ji shodí dolů. A počkat, to ne. Ta propast rozhodně musí být naplněná lávou a ze stran posetá ostny - co kdyby to jinak náhodou přežila?!

A vtom se na něj podívala a asi se chystala něco říct.

„Můj kámen mi nevezmeš!" vyštěkl na ni, ještě než se stačila nadechnout.

Díval se na ni očima plnýma nenávisti a cítil jen a jen pohrdání a hněv. Neuměl si logicky vysvětlit, odkud se to v něm bere, ale důvod pro to přece měl - nikdy, nikdy, nikdy neodpustí žádnému zloději kamenů! Vždyť ta relikvie...ten nádherný drahokam...byl jeho srdcem, jeho duší, jeho vším. Když myslel na to, že mu ho chce někdo vzít, jeho tep okamžitě vystřelil nahoru, vztek a zoufalství se ujaly volantu a cítil, jak se blíží další zkrat.

„Klid. Mě Reineterilův Požírač duší nezajímá," zazubila se a dotkla se jeho ruky.

„V-Vážně?" pomalu se zase uklidňoval a do zraku se mu vracely i ostatní barvy krom rudé. Začalo pršet.

Její úsměv se ještě více rozšířil.

„Dobře, tak já ti budu věřit. Ale měla bys vědět, že pokud mi dáš záminku o tobě zapochybovat, jsem rozhodnutý tě zabít."

„Domluveno!" přikývla, jako by snad mluvili o výletu do nejbližší cukrárny. „A mimochodem, detekována vesnice."

Povzdechl si. „Nejsem sice vševědoucí, ale ani slepý. Spíše mi řekni, co je to zač."

Zamyslela se a zkrabatila čelo. „Já myslím...domnívám se, že to bude nejspíš... vesnice."

„Jsi vážně tak blbá, nebo mě chceš naštvat?"

„Reineteril může hádat..."

Zavrtěl hlavou a obrátil oči k obloze. „Já tě tak nesnáším, až tě mám vlastně rád."

Dalších několik okamžiků na pěšině lemované stromy vládl absolutní klid. Ale pak se najednou Jasnovidka prudce zastavila a vytřeštila oči.

„Pozor-" vykřikla, ale už bylo pozdě. Bývalý student už sám na základě vlastních zkušeností poznal, že právě došlápl na chytře zeminou zakrytý provaz.

Myslí mu přeběhla vzpomínka na minulé "provazochodectví", které ho tenkrát stálo pár nepříjemných chvil hraní si na netopýra nad nabroušenými stalagmity. Tentokrát ho však žádná lana nepopadla. Vlastně se mu zdálo, že se nic nestalo. Uslyšel jen lehké zasvištění a všiml si, že jeho společnice najednou stojí zády k němu směrem ke stromům a nějak divně se třese.

„Jasnovidko, je všechno v pořádku?" zeptal se.

Otočila se k němu. Ačkoli se lehce usmívala, její tvář nabývala trochu bolestný výraz. Z ramene jí trčel šíp.

„Jasnovidko!" vyjekl. V ten moment mu to došlo. Ta střela mířila na toho, kdo spustil past. Mířila na něj a ona vletěla tomu šípu do cesty a zachránila ho. „Zatraceně, vždyť krvácíš!"

„Tahle past je stavěna na odchyt, nikoli na zabití. Trajektorii toho šípu předem vypočetla tak, aby Reineterila neusmrtila, jen ho zranila a dostala mu do těla uspávací jed."

„Díky za informaci, ale teď se starej spíše o sebe! Pojď, vesnice je blízko - a kde jsou lidé, tam jsou doktoři!"

„A sloni..." zamumlala a zapotácela se.

„Ten jed působí, co? Chyť se mě." Natáhl k ní ruku.

Ona se na něj jen dívala skelným pohledem a třásla se. Bylo vidět, že za chvíli omdlí.

„Proboha..." netrpělivě protočil oči. „Hele, pokud si myslíš, že tě budu nést, ošetřovat tě nebo nějak jinak kolem tebe skákat, tak to si na zatraceném omylu. Jo, možná jsi mě zachránila, ale já se o nic neprosil. Pokud je ten šíp otrávený, tak je to tvůj problém."

Ona však neodpověděla, jen se skácela k zemi. Patrně se praštila o kámen, neboť se kolem ní začínala pomalu rozlévat krev. Jakoby té morbidity nebylo dost, ještě k tomu lilo jako z konve.

„K čertu...Říkám, že jsem nechtěl, ať pod ten šíp lezeš. Byla to tvoje volba, tak si za to nes zodpovědnost." Reineteril sebral všechno své odhodlání a dal se na odchod.

Opravdu nechtěl. Příčilo se mu nechat ji tam ležet v kaluži krve a bláta, zraněnou, v bezvědomí a bezbrannou, ale neměl na výběr. Ačkoli mu každý krok trhal srdce na kousky, prostě musel. Zaprvé nechtěl, aby skončila jako Morix. Zadruhé ji pořád podezříval ze spiknutí za účelem krádeže kamene. Zatřetí si chtěl prostě udržet chladnou tvář sobce a nepokazit si pověst nějakými obětavými gesty.

Po chvilce ji ztratil z dohledu. Zrak se mu zatoulal k nějakým bylinám, které rostly podél cesty. Je tohle bazalka? To už nevydržel.

Za tohle mi zaplatíš!, prolétávalo mu hlavou, zatímco běžel zpět.

...

Reineteril opatrně opřel bezvládnou Jasnovidku o sloup a zaklepal na domovní dveře. Snad jsou doma...

„Kdo je tam?" zeptala se stařenka, která obezřetně pootevřela a škvírkou nakoukla ven.

„Mou přítelkyni trefil otrávený šíp. Pomozte, prosím!" pronesl naléhavě.

Pohled na spící a zakrvácenou dívku dodával jeho slovům na věrohodnosti.

„Dobře, tak ji dones dovnitř, chlapče." Dveře se otevřely dokořán.

„Děkuji moc," pronesl mladík s opravdu upřímnou vděčností, když pokládal svou kamarádku na gauč v útulně zařízeném obývacím pokoji. „Nebojte se, není to vážné. Vypadá to jen na dávku uspávajícího jedu a škrábnutí na hlavě. Když omdlela, poranila se o kámen na cestě," vysvětloval.

Babička smířlivě přikyvovala. „Jsi opravdu moc hodný, že jsi ji tam nenechal."

Kdybyste věděla...

Jen přikývl.

„Půjdu zavolat doktora. A pak vám oběma přinesu nějaké suché šaty. Máte štěstí, že ještě něco zbylo po mých vnoučatech. Oba odešli na univerzitu, můj vnuk i vnučka..." starší paní se laskavě usmála a odešla. "A ano, upeču pro vás i své světoznámé koláčky!" zavolala ještě z kuchyně.

Reineteril si oddechl. Tolik se bál, že narazí na dům někoho protivného a neochotného, ale nakonec se stal pravý opak. Byl vážně rád.

„Babička má pravdu. Reineteril je opravdu moc hodný člověk," prohodila Jasnovidka jen tak z ničeho nic.

„Ty nespíš?!"

„Proč bych měla?"

„Protože jsi dostala anestetikum přímo do žíly a ještě k tomu sebou flákla na kámen!"

„Aha...asi jsem se vážně měla pokusit usnout," zamyslela se.

A v tom mu to došlo. „Tak počkat!" vyčítavě zúžil oči. „Že tys byla vzhůru celou tu dobu?!"

Přikývla. „Chtěla jsem si odzkoušet, jestli mě tam Reineteril nechá, nebo ne. Věděla jsem, že nenechá."

„Ty jedna...! Kdybych to věděl, samozřejmě, že bych tě tam nechal," zabručel uraženě. „A proč na tebe ten jed nezabral?"

Chtěla odpovědět a určitě, určitě by prozradila nějaké zlomové tajemství, jenže do místnosti se vrátila stařenka s ustaraným výrazem.

„Už ses probudila, mé dítě? To je dobře," povzbudivě se usmála. „Ale...pan doktor je zrovna na služební cestě v Enya City..."

„Ale ona potřebuje vytáhnout ten otrávený šíp hned. A pak jí někdo musí vydezinfikovat a obvázat ránu. A to ještě ani nemluvím o té hlavě. Je to jen škrábnutí, ale může se to zanítit," odporoval bývalý student nekompromisně.

„Ale pan doktor tady není..."

„Co je to sakra za lékaře, když si odjede na služební cestu a nenajde za sebe náhradu?!"

„Bude to nejspíš muset počkat do zítřka."

„To má mít v sobě zabodnutý šíp ještě den? To tu není ani žádný medik?"

„Ne."

„Praktikant?"

„Ne."

„Zdravotní sestra nebo bratr?"

„Ne."

„Lékárník?"

„Ne."

„Kdokoli?"

Stařenka opět zavrtěla hlavou. „Obávám se, že se nedá nic dělat. Pokud bychom se ji pokusili ošetřit my, mohli bychom jí tím ještě více ublížit."

Reineteril očima hypnotizoval koberec. „Přineste mi lékárničku," zašeptal. „Přineste mi svou lékárničku, prosím!"

A opovažte se říct, že žádnou nemáte...

Babička byla v mžiku zpět a podávala mu krabičku s poněkud nakřivo nalepeným červeným křížkem.

„Děkuji." Našel, co potřeboval. Dezinfekci, kousek obvazu s polštářkem k zastavení krvácení a spoustu obyčejné gázy.

„Teď sebou nevrť, jinak to bude bolet ještě víc," upozornil "pacientku" ledově.

Ta jenom netečně přikývla. „Já Reineterilovi věřím," dodala po chvíli absolutně bezstarostně.

Zaznamenal, že šíp naštěstí prošel skrz a bude tudíž bezpečné ho prostě vytáhnout. Zhluboka se nadechl a dal se do práce. Jasnovidka se tvářila, jako by se jí to nijak netýkalo, jen jedinkrát sebou trochu škubla. Ani potom, když z otevřené rány začala téct krev, neprojevila větší známky zájmu. Bývalého studenta to udivovalo a děsilo zároveň.

Když jí obvazoval zranění a sledoval její podivně klidný výraz, cítil se příšerně. Pokud vážně byla celou tu dobu při vědomí, znamená to, že když ležela na mokré silnici, zraněná a opuštěná, vnímala každou vteřinu? Opravdu to podstoupila jen proto, aby ho donutila přiznat, že není tak sobecký? Ale to co on udělal, bylo více než "sobecké". Znovu jí říkal kruté věci- proto, že ho zachránila, že pro něj udělala dobrý skutek.

Už jen to pomyšlení ho dohánělo téměř k slzám. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ho plánuje svět ještě nechat čekat? Vždyť se tak snaží...musí to přece přijít každou chvilku! Událost, která ho zahubí a přitom zachrání, která bude trestem i úlevou... Aby to přivolal, nesmí polevit. Nikdy se to nestane, pokud ho lidé kolem něj nezačnou nenávidět, takže se k nim prostě nesmí chovat laskavě. Naopak. Každé jeho slovo musí být plné jedu, nemůže zapomínat ani na časté zrady a odměřenost s chladem, ano, ano, ještě chvilka využívání jeho přirozeně protivné povahy k uskutečnění tohoto plánu, a pak už se to určitě stane!

Přesto se ale kvůli nejnovějšímu incidentu s Jasnovidkou cítil trošku blbě. Ale na druhou stranu, ani ona není bez viny. Takhle zkoušet jeho přesvědčení- to vůbec není fér! Ne, ne, ne, jak ho vůbec mohlo napadnout, že se omluví? Navíc, všechno je to v rámci plánu. Žádná krutost či hrubost není přehnaná, dokud to poslouží dobré věci.

„No, myslím, že je to hotové. Zítra ti ty obvazy vyměním." S jistou samolibostí musel uznat, že se mu to povedlo. Doufal, že nic nezanedbal a že všechno od výběru obvazů po umístění spínacích sponek je přesně tak profesionální, jako to vypadalo.

Zeširoka se usmála a v očích se jí něco blýsklo. „Už konečně vím, co Reineteril studoval."

„Tak si to nech pro sebe."

„Proč? Reineteril se snad stydí za to, že z něj jednou bude doktor?"

„Nebude. Se školou jsem sekl."

V hloubi duše ho to mrzelo. Opravdu si jednou chtěl otevřít nějakou malou ordinaci někde, kde by ho nikdo neotravoval. Nemusel by s lidmi nějak zvlášť mluvit a sbližovat se s nimi- prostě by jim vždy poradil nějaké léky, ošetřil by je při nehodách a tím by to haslo. Když by zrovna někoho neléčil, mohl by si jednoduše třeba číst a procházet se po přírodě, prostě si užívat čirý klid v té nejkoncentrovanější formě. Navíc, lékaři dostávají plat od státu, takže by si za všech okolností žil na vysoké noze a nemusel by se o nic starat.

Takhle si svou budoucnost představoval ještě den před Morixovou smrtí. Ale pak už na to nedokázal myslet. To proto, že pro něj v tu noc "budoucnost" přestala existovat. A všechny její chatrné zbytky, které se v něm ještě udržely, smyl ten den, kdy získal svůj kámen.

„To je škoda. Měl by se vrátit a dostudovat."

„To těžko. Kdybys věděla, co jsem udělal-"

„Já to vím," přerušila ho. „Myslím, že by se Reineteril neměl obviňovat. Všechno je to Adelaidina vina."

„Adelaidina vina...Proč? Vždyť já ji sakra ani neznám..." Pak si ale uvědomil, že ta stařenka je pořád s nimi v pokoji a že by tím pádem neměl říkat moc divné věci. Raději změnil téma. „Hele, takže proč teda na tebe nepůsobí ten uspávací jed?"

Zamyslela se. Po několika desítkách sekund se zhluboka nadechla. „Nevím," prohlásila.

„A nad tím jsi musela přemýšlet tak dlouho?" povzdechl si.

Majitelka domu mezitím někam opět odešla. Možná šla pro to suché oblečení, o kterém předtím mluvila, nebo jim prostě chtěla dopřát soukromí.

„A mimochodem, Jasnovidko, co tvá paměť? Nezapomnělas náhodou, že pořád ještě čekám na tvé jméno?"

„Až si vzpomenu, Reineteril se ho dozví jako první," pokrčila rameny, ale něco bylo jinak než obvykle.

„Co se děje?"

„Rodina Sarahských dneska pořádá obrovský ples."

„Ne, co se děje s tebou?"

Jen na něj překvapeně zírala.

„No, víš," nadhodil nervózně a díval se úplně jiným směrem. „tehdy v té hospodě, když jsi řekla, že mě prostě dobře znáš, i když jsme se potkali před třemi dny...zdálo se mi to divné, ale, ale..." Přistihl se, jak se mu zadrhává hlas. „ale...myslím, že teď už jsem to pochopil. Já tě asi taky dobře znám, Jasnovidko. Takže je úplně jasné, že poznám, když je s tebou něco v nepořádku!"

„Reineteril o mně neví nic."

Pozvedl obočí. „Hele, pokoušíš se mě parodovat?"

„Ne, proč?"

„Tak přestaň chodit kolem horké kaše a vyklop to. C-Co..." nějak se to nedokázal přinutit vyslovit. Zhluboka se nadechl. „Co tě trápí?!" vyhrkl rychle.

„Málo bazalky v krvi!"

Zavrtěl hlavou. „A já idiot už si chvilku myslel, že se mi konečně chystáš odpovědět vážně..."

„Reineteril to možná podceňuje, ale pokud se to rychle nenapraví, mohla bych dokonce dostat rýmu!"

„Rýmu dostaneš akorát tak z toho, že tady pořád sedíme promočení jako myši." Vtom mu ale v hlavě svitl nápad. „Já se půjdu zeptat, jestli si teda můžeme půjčit nějaké suché oblečení...až mi ovšem řekneš, co máš za problém."

„Mě to nezajímá. Chlad na mě nemá žádný efekt. Ale pokud Reineteril rád mrzne, tak je to dobrý nápad."

„Hele, žádné námitky ohledně toho, že si pro to oblečení můžeš zajít i sama?"

„Můžu...ale je zbytečné to říkat, protože to nepotřebuji a nechce se mi." Apatie, která byla cítit z každého jejího slova, úplně protiřečila její obvyklé osobnosti.

„Aha." Plán selhal. „Ale nesnaž se to zamluvit! Netvrď mi, že ti nic není! Předtím na lodi ses úplně zasekla a tehdy před Traldisem taky, nemysli si, že jsem si toho nevšiml. A...pokud mi to neřekneš...pokud mi to neřekneš..." Nemohl uvěřit tomu, co se chystal říct. „Pokud mi to neřekneš, jak ti asi můžu pomoct?!"

„Reineteril se to nikdy nedozví."

„Proč?!"

„Protože ho mám moc ráda."

Uraženě se ušklíbl. „A přesně proto bys mi to říct měla."

Jakoby najednou někdo přepnul program, její apatie byla rázem pryč. Napřed se posadila a aniž by stále před ní klečícího Reineterila nějak varovala, předklonila se a zcela záměrně mu spadla do náruče. Nečekal to, takže ji samozřejmě nechytal a skončili v leže na zemi. Nějak mu to připomnělo včerejší odpoledne u útesu.

„Jsou věci, které se neříkají zadarmo. Pokud se to chceš dozvědět, musíš zaplatit cenu. Jsou to tajemství... Reineteril jimi může zaplatit... Koupí si mě? Já udělám cokoli, řeknu mu cokoli, ochráním ho před Adelaide, ochráním ho před každým...jen za pár tajemství," zašeptala mu do ucha, zatímco se vzpamatovával.

„Ty..." zasyčel a odtáhl ji od sebe. „Když jsi předtím ,omdlela', asi ses praštila do hlavy, co? Právě jsi mě dokonale přesvědčila, abych ti nikdy nic neříkal!" Měl ještě další zmatené výčitky, které by dodal, ale pohled do její tváře ho umlčel.

Její smutný úsměv dokonale korespondoval s jejíma šedýma očima, které se zdály úplně prázdné, až na jiskřičky nekonečné temnoty a zoufalství. Byl to absolutně šílený výraz, který nevěstil nic dobrého. Jakoby se právě chystala někoho zavraždit, nebo sama umřít - eventuálně obojí.

Vyschlo mu v krku. Nedokázal vyslovit ani písmenko a ani ho nenapadalo nic, co by měl říct.

Ale ona najednou zamrkala, otřásla se a její úsměv se rozšířil. „Dneska je moc hezké počasí, že?"

Ze srdce mu spadl velký kámen. „Díky bohu...ale už nikdy nic takového neříkej, prosím..."

„Až bude škaredě, tak to říkat nebudu," pokrčila rameny ledabyle.

„To počasí jsem nemyslel..." opáčil, pořád trochu vyděšený. „A už ze mě můžeš slézt, ne?"

Když o tom později přemýšlel, došlo mu, že měla pravdu. On o ní vůbec, vůbec nic neví. Neznal její jméno. Ani minulost. Její cíle taky ne. Ze všech základních informací si uměl vybavit jen její věk a to, že vlastnila kámen. Nebo ještě stále vlastní? Celé se mu to zdálo podezřelé. A co mu připadalo nejdivnější, byl fakt, že podvědomě chtěl ty mezery zaplnit, chtěl se o ní dozvědět naprosto všechno.

Pak mu ale došlo, že měla pravdu i v další věci. Možná opravdu ještě nebyl připravený ty věci znát. Kdyby mu totiž řekla důvod, proč ztratila svou duševní rovnováhu, nebyl si zatím jistý, jestli by to dokázal přijmout a dívat se na ni stejně jako předtím. A navíc, pokud si to měl přiznat na rovinu, tak ho její temná (respektive, ještě temnější než obvykle) stránka prostě děsila.

„Zde, doufám, že vám to bude sedět." Stařenka se vrátila do místnosti a nesla nějaké oblečení.

Jasnovidka se hluboce uklonila. „Promiňte, babičko, ale já to nepotřebuji. Můj původní oděv na mně uschne."

„Tak já to taky nějak vydržím. Přece jenom, stejně je malá šance, že by mi to bylo dobré." Reineteril pokrčil rameny.

Majitelka domu jen přikývla a konverzovala o něčem s černovláskou, ale on už to nevnímal. Pohled mu totiž ulpěl na jednom z obrázků na stěně. Zachvácen panikou se nemohl soustředit na nic jiného. To si toho sakra nemohl všimnout dříve? Ta zarámovaná fotografie zobrazovala mladého muže s do pečlivého copu spletenými tmavě rudými vlasy a ledabylým úsměvem. Tu tvář by bývalý student poznal všude.

„Váš vnuk," vyhrkl a bylo mu absolutně jedno, že oslovené právě přerušil monolog o louhování čaje. „Váš vnuk...se jmenuje Deireanez, že?"

Babička přikývla. „Jste kamarádi?"

„V současné době moc ne." Absolutně se nesoustředil na to, co říká. Musím pryč! Co kdyby se jeho pronásledovatel náhodou rozhodl navštívit své prarodiče?

Mladíkova vyděšená mysl se snažila co nejrychleji najít co nejpřesvědčivější výmluvu, proč odsud rychle zmizet. Jeho kámen vysílal vibrace, pulzoval a hořel, jakoby snad sdílel jeho emoce - možná jakoby je dokonce produkoval. Tak či tak, oba - vlastník i artefakt - dýchali pro jednu věc - aby zůstali navždy spolu. Oba ovšem z trochu jiného důvodu.

A to bylo minutku předtím, než dopadla první salva.

Najednou se rozletěla okna.

Střepy plachtily vzduchem. Jeden ho škrábl, další se zabodl u jeho hlavy. Když se zmateně rozhlédl po místnosti, zjistil, že ji někdo proměnil v zimní království. Odevšaď trčely kousky skleněného ledu a spálené parapety nahrazovaly jinovatku.

Nevnímal, co dělá Jasnovidka. Nepátral ani po tom, kdo na ně útočí a proč. Chtěl se jen schovat.

Zahlédl, jak někdo nahlíží do vypálených oken. Potom spatřil i pistoli toho člověka. To nebylo vůbec dobré, ozbrojený jen dýkou a nedisponující žádnými tituly mistra boje neměl šanci. Splašeně se rozběhl pryč, pryč z toho zničeného domu.

Je konec, pomyslel si. Otočil se k nepříteli zády a ten teď zmáčkne spoušť.

A taky že ano. Reineteril slyšel výstřely a viděl, že se ve zdi a ve všem kolem něj objevují díry, ale kámen ho v kapse dosud hřál. Měl štěstí. Natrefil na vraha s mizernou muškou.

Skryl se za stěnou a snažil se ztišit zvýšený tep. Vtom mu to ale došlo. Vytřeštil oči a zoufale se roztřásl. K...Kde je Jasnovidka?! Uvědomil si, že ji tam nechal. Utekl sám, ani se za ní neohlédl. Před očima mu přeblikl obrázek mrtvého Morixe. To, co cítil, nebyla bolest. Měl pocit, že se každá buňka v jeho těle vzbouřila a požírají se navzájem. Trvalo to vteřinu, ale pro něj to bylo několik hodin. Trhl hlavou.

Tentokrát ne!

Vyběhl z úkrytu právě včas, aby ji zahlédl se zavřenýma očima a nataženou rukou kráčet k útočníkovi, a taky právě včas na to, aby viděl, jak jí kulka proletěla hlavou a jak padá k zemi.