Kapitola IV.- Po tvém štěstí už není ani stopy

Nepříjemný vřískot a ozvěna rychle se pohybujících křídel stále sílily.

„Netopýři, říkáš?" nadhodil mladík soustředěně.

„Něco takového, ale ne přímo oni. Netopýr řasnatý neútočí na člověka."

„A nechceš náhodou ještě dodat taxonomické zařazení?"

Přikývla. „Říše - živočichové, kmen - strunatci, třída - savci, řád - letouni-"

„To byl sarkasmus," obrátil oči v sloup.

Bezstarostně se usmála. V očích jí jiskřilo. „Cítí Reineterilovu krev. Měl by utéct."

„My bychom měli utéct!" opravil ji dotčeně, sám nevěděl proč.

„Jsou moc rychlí," pokrčila rameny. „A co jsi vlastně studoval?"

„V takové situaci se ptáš?!"

„Je na tom něco divného?" pozvedla obočí.

„Jde po nás hejno masožravých okřídlených myší!"

„No a?" tvářila se opravdu překvapeně.

„Uhm, neměla bys alespoň trošku panikařit?"

„Hm..." zamyslela se. Vytřeštila oči. „Pomoc, pomoc! Já umřu! Já umřu! Reineterile, zachraň mě!" potom se na chvíli odmlčela. „Je to lepší?"

„Nesnaž se to odlehčovat!"

„Když je nebudeš provokovat, nekousnou tě!" prohlásila mírumilovně. V šedých očích jí něco zablesklo.

„Neměň téma!"

„Ale oni tě vážně nekousnou..."

„Kdybych věděl, jak otravná jsi, nedal bych se s tebou tehdy před kasínem nikdy do řeči," povzdechl si bývalý student.

„Já zase tušila, že z nás bude skvělý tým, už od chvíle, kdy jsem Reineterila poprvé uviděla!"

„Máš bujnou představivost."

Jasnovidka už to téma ale patrně považovala za uzavřené. „Nedaleko před námi jsou dvě odbočky. Když půjdeš rovně, umřeš. Doprava to samé. Reineteril se vydá doleva, že?"

„Samozřejmě. Ale půjdeme tam společně."

Ona ho ignorovala. „Oni ho nebudou pronásledovat." Vlastníka kamene momentálně pronásledovalo tolik věcí, že si ani nebyl jistý, o které jeho průvodkyně mluví.

„Nechystáš se mi teď snad říct, že se sama postaráš o hejno lidožravých něco-jako-netopýrů, že ne?"

„Nechystám," zazubila se. „Ale není to špatný nápad..."

„Nemáš ani zbraň."

„A Reineterilovi už pro útěk zbývá jen sto padesát sekund."

„To je mi úplně ukradené!"

„Sto čtyřicet sedm, sto čtyřicet šest, sto čtyřicet pět..."

„To ti tak záleží na tom, abych utekl sám?!"

„Sto čtyřicet, sto třicet devět, sto třicet osm..."

„Tak víš co? Já půjdu, když se mě tak moc chceš zbavit!" rezignoval, obrátil se a šel.

„Myslí ti to!" ocenila jeho volbu černovláska.

Ještě naposledy se otočil a zabodl do ní vražedný pohled. „Pokud si potom, co ses vecpala na mou výpravu, dovolíš umřít, tak tě zabiju!" A ztratil se jí z dohledu.

Přesně jak tvrdila, zanedlouho opravdu narazil na rozcestí.

Tak počkat...říkala doprava, nebo doleva? Po zádech mu přejel mráz.

Tři cesty. A na dvou z nich mě určitě dostanou. Čekají tam nepřátelé? Pasti? Obojí? Ale je to divné...díky kameni by se mi mělo tohle všechno vyhnout obloukem...přece neztratil svou schopnost odpuzovat nepříznivé náhody... Znenadání ho něco napadlo. Myšlenka černá jako sníh politý inkoustem.

Jedině že by to náhody nebyly! Kdyby nebezpečí řídily cizí úmysly a vědomě by usilovaly o mou smrt, kámen by na ně neměl žádný vliv! Ale kdo by mě chtěl zabít? Na mysli mu vytanula pěkná řádka naštvaných bytostí, ale žádná z nich neměla prostředky, aby na něj políčila v podzemní kobce past, nebo aby na něj dokonce čekala osobně.

Jeho úvahu přerušil zvuk třepetajících křídel. Okamžitě zbledl alespoň o tři odstíny. Jasnovidka...

Zahnal všechny myšlenky na návrat, zatnul zuby a vběhl do levé chodby.

Chvíli bylo ticho. Vybral si život, nebo smrt? Zdálo se mu, jako by byl každý jeho krok osmkrát těžší než obyčejně a jeho podrážky vydávaly desetkrát hlasitější zvuk.

A pak ucítil, jak mu něco lehce narazilo do nohy, ale ten tlak ihned pominul. Provaz! stihl si pomyslet, vteřinu před tím, než ze stěn vyrazily dva kovové háky, obmotaly se mu kolem končetin a vymrštily ho do vzduchu, nechávajíc ho důstojně viset hlavou dolů u stropu.

Reineterilova první myšlenka zněla: Sakra!, spontánně ho napadnuvší věta: "Je tady moc tma..." byla až druhá.

A když si pomalu začínal myslet, že to už horší být nemůže, uslyšel zvuk kovového šroubování. S hrůzou si povšiml, že se z podlahy vysouvají bodce. Už se pomalu loučil se životem, ale ony se zastavily. Ovšem, moc dobrá zpráva to nebyla, protože to znamená, že i kdyby se dostal z toho závěsu, při přistání dolů mu špička jedné z těch ostrých věcí projede hlavou až do krku.

Už mu to začínalo být jasné. Měl jít doprava. Nebo eventuálně nezmeškat své rande s lidožravými netopýry.

Než ale stihl začít pořádně panikařit, jeho pozornost upoutala další vražedná okolnost. To by sice teoreticky mělo přispět k ještě většímu strachu, ale on v tom viděl záchranu, takže ho to celkem uklidnilo.

Ze stínů se totiž v nestřeženém okamžiku vynořil Obchodník. Kde se vzal, tu se vzal...Reineteril to neřešil. Poprvé v životě byl rád, že tu lišku prohnanou vidí.

„Jak se daří, starý příteli?" oslovil ho ten podezřelý muž.

„Výborně, nevidíte?!"

„Mám přeříznout ty provazy?"

„An- teda ne, ne, prosím ne!"

„Hm, těžko se mi věří, že ses chytil na nejstarší past na světě... přetrhneš provázek a něco tě lapne, nebo na tebe vystřelí šípy, propadneš se, spadne na tebe síť...kreativitě se meze nekladou."

„Tak už najděte způsob, jak mě odsud dostat živého! Chcete přece, abych vám přinesl ten kámen, ne?"

Tajemná bytost si chyceného mladíka obcházela kolem dokola. „Ale je to vážně docela pěkná past. Poctivá práce. Bez cizí pomoci se odtamtud oběť nemá šanci dostat...a s pomocí taky ne. To jsi vymyslela ty, Adelaide, viď?"

„Počkat!" bývalému studentu se vybavila jedna nedávna vzpomínka. „Ona taky říkala...to jméno! Kdo je ,vražedkyně Adelaide'?"

„Vražedkyně přece, trdlo."

„A proč jde po mně?!"

„Tebe to udivuje? To sis ještě nezvykl? Najdi mezi vámi spojitost."

Reineteril nasadil ten nejvzteklejší výraz, kterého byl přes svou nepohodlnou polohu schopen. „Neměl byste být náhodou na mé straně?"

„Vždyť já jsem," určitě se pod kápí usmíval. Určitě.

A pak se zničehonic kamenné bodce začaly rozpadat.

„Co...?"

„Moc kamene destrukce. Zatím si ho nikdo nekoupil, takže jej přechovávám já."

„Já! Já ho koupím!" vykřikl okamžitě uprchlík ze Severní akademie.

„Obávám se, že momentálně nemáš čím zaplatit, starý příteli."

A v tom momentě se provazy přetrhly a chycený se žuchnutím dopadl na zem. Před očima mu tančili barevní sloníci, hlava ho bolela jako střep a měl dojem, že vyhrál v loterii balíček čerstvých modřin. Nicméně, jinak byl v pořádku. Nejspíše za to mohl poděkovat buďto odolnosti pro bytosti jako on obvyklé, nebo štěstí - ale nejspíše obojímu.

„A teď máš na výběr. Běž dál, vybral sis správnou cestu. Tohle byla poslední past, Adelaide už nezaútočí. Anebo se otoč a vrať se zpět."

Studentovi se vybavila bezstarostná Jasnovidka s tím svým trošku potrhlým úsměvem a hned měl jasno. „Samozřejmě, že se vrátím!"

„Jsi si jistý? Strávil jsi tu docela dost času...bitva už beztak skončila, pokud vůbec nějaká byla. Možná už své kamarádce nepomůžeš...máš odvahu, aby sis to šel ověřit? Je pravda, že může být ještě víceméně živá, ale co když najdeš jen její nepěkně potrhané tělo?"

„To je jedno!" Došlo mu, že neslyšel žádný křik. To ho trošku uklidnilo, ale na druhou stranu si nebyl jistý, jestli by ona vůbec křičela, i kdyby ji pálili pekelným ohněm.

Tak jako tak, navzdory tomu, že se jeho centrum rovnováhy ještě úplně nevzpamatovalo, i přes palčivou bolest a v úplné ignoraci Obchodníka, vstal a rozběhl se zpátky. Sice se mu ještě z vidění neodklidily všechny hvězdičky a nebyl si ani jistý, jestli vůbec běží správným směrem, taky se musel chytat stěn, aby se nezhroutil znovu, ale přesto se alespoň snažil.

Vzdáleně k němu dolehlo, jak na něj záhadný podivín v kápi ještě volá: „A ještě něco, starý příteli! Kámen očekává, že dodržíš vaši dohodu!" Ale pro něho už ta slova nedávala smysl.

Po chvilce se trochu zklidnil, zastavil se a vyčerpaně oddychoval. Zbytečně se namáhá. Ona je dozajista mrtvá. A stejně je to přece jedno. Znají se sotva dva dny, navíc by dal ruku do ohně za to, že otravnější holku ještě nepotkal. Vlastně nemá žádný důvod šílet kvůli její smrti.

Jenže...říct, že ho výčitky svědomí hlodaly, by byl slabý výraz - ony mu přímo rvaly maso od kostí a namáčely každou buňku jeho těla do kyseliny. Ona se obětovala proto, aby on přežil. Jen aby ho vyrvala ze spárů smrti, vyzvala samotný konec k vyjednávání a místo Reineterila nabídla sama sebe. Tyhle věty mu teď kroužily hlavou a on věděl, že si musí její skon alespoň ověřit.

Pak to ale uslyšel. Nejprve si myslel, že to zní jen v jeho mysli, že se to přidalo ke sboru výčitek, ale potom si uvědomil že ne. Byl to sice zdaleka ten nejfalešnější zpěv, jaký kdy slyšel, ale pro něj se to podobalo rajské hudbě. Zřetelně poznával Jasnovidčin hlas.

Utrpení a strasti

zastřely ti zrak,

já zavedu tě do propasti,

do pekel, ne do oblak.

Uvidíme tisíce nočních můr,

chceš se se mnou vsadit?

Věř mi, tam v mraku chmur,

tam tě hodlám zradit.

Prosím, neutíkej

vzlykám tiše

a navzdory své pýše

varuji tě naposled

Tak uteč, další šance už nenastane

v neslyšeném hluku

a pokud nebojíš se, co se stane

jen mě vem za ruku

Rozhodni se, škemrám v kleče

- dvě možnosti máš na výběr

Zachráníš se, či poznáš ostří meče?

Jen studený vítr ti určí směr.

Když běžel za zvukem písně, vnímal každé slovo textu. Proč si vybrala tak morbidní písničku? Co se tím snaží říct? Je to snad nějaký vzkaz? Reineteril usoudil, že asi nepřímo - možná to souvisí s tou záhadnou Adelaide? Pokud má ta mrcha tolik vůle zabíjet, aby se namáhala líčit na své oběti past v studené špinavé kobce, určitě by ji napadlo odstranit i Jasnovidku. Sice mu nebylo jasné, jak může o schopnostech kamenů vědět, ale došlo mu, že když přišla na trasu, kudy půjdou, určitě by se nějak dostala i k této informaci.

Bývalému studentu přelétla hlavou myšlenka, že by mu jeho společnice chtěla tím tragickým nápěvkem sdělit, že ho do toho zatáhla ona a že kvůli ní je teď v nebezpečí. Moc ho to ovšem netrápilo, protože v žebříčku děsivých věcí, které mu momentálně jdou po krku, Adelaide zase tak vysoko nestála.

Konečně doběhl až do míst, kde se předtím rozdělili. Ona tam stála a mávala mu na pozdrav. Kolem žádní mrtví netopýři - vlastně ani živí ne.

„Reineteril se vrátil...Nebylo to nutné, dohnala bych ho, kdyby šel dál...ale jsem moc ráda, že se o mě bál!"

Oslovený prudce odvrátil pohled. „Vrátil jsem se, jen abych zkontroloval, jestli si náhodou neporušila slib. Nic víc."

„Já ti neslíbila, že neumřu..." pokrčila rameny vesele, jakoby mluvila o dnešním obědě.

„To je jedno, ale vzhledem k tomu, že ses na tuhle výpravu vetřela bez mého souhlasu, je to snad slušnost!"

„Mám radost, že tady jsem! Myslím, že zažíváme spoustu zábavy a bude to určitě ještě lepší!"

„Před chvilku mě na útěku před lidožravými netopýry pověsili za nohy nad kamenné bodce, ještě nikdy jsem se takhle dobře nebavil..."

„Viď? Jsem ráda, že to Reineteril vnímá stejně!"

„Sarkasmus je něco, co jde absolutně kolem tebe, že?" povzdechl si. „A mimochodem, jak se ti podařilo zahnat ty okřídlené krysy?"

„Začala jsem zpívat."

„Zpívat?"

Přikývla, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. „Nemají rádi smutné písničky."

„Uh...to vážně všechno vysvětluje."

„A co tedy Reineteril kdysi studoval?"

„Jak tohle prosím tě navazuje na náš rozhovor?"

„Co studoval?"

„Jako bys to nevěděla."

„Umění?" vypadala, jako že se na to opravdu soustředí.

„Ne."

„Inženýrství?"

„Ne. A přestaň hádat!"

Zamyslela se. „Můžu se zeptat Reinterilových spolužáků..."

„Pokud je ještě někdy uvidíš..." zamumlal bývalý student potěšeně.

Vůbec nezměnila výraz ani tón. „Budou tady za tři minuty."

„Co?!" mladík málem nadskočil šokem na místě.

„Vypadá to, že se rozhodli použít tuhle kobku jako zkratku."

To už se ale její společník vzpamatoval. „Tak pojď, nesmí nás chytit!" vykřikl, otočil se a běžel pryč.

Jasnovidka se prostě nezasaženě usmála a vydala se za ním.