Kapitola III.- Štěstí už tě opustilo

Seděl opřený o kmen stromu a pokoušel se usnout. Neúspěšně. Naštěstí cítil teplo kamene v kapse. Vytáhl jej. Opál se třpytil jako slunce a to pro něj dělalo z noci den. Miloval proměnlivost skvrn na tom kameni a přemýšlel, jestli v dějinách lidstva spatřil někdo větší krásu. Požírač duší? Pche. Tak ať. Ať si ta přenádherná věc, co mu přináší takové štěstí a co ho zachraňuje, ať si jeho duši klidně spolkne. Bez duše ostatně žít může- ovšem bez kamene by nemohl.

Kdykoli zamhouřil oči, zdálo se mu, že se propadá do pekla. Obrazy před jeho očima...potoky krve...a ty zoufalé oči té nemrtvé bytosti...Pořád se uklidňoval, že to nebyla jeho chyba- ano, mohl za to Obchodník! Kdyby ho navštívil dříve a prodal mu kámen už tehdy, nic z toho by se nestalo!

A jak se vlastně ocitl na téhle směšné misi? Vážně prohrál v kostkách sám sebe? Znamená to, že je z něj teď otrok? Ale dostane svobodu, pokud přinese ten kámen. Jenže...odkud? To bohužel věděl. A vůbec se mu to nezamlouvalo. Může být rád, pokud to vůbec přežije.

„Nechte ten hrnec na pokoji..." zamumlala Jasnovidka opírající se o stejný strom z druhé strany ze spaní a vytrhla ho tím z myšlenek. „...a pokud chcete toho medvěda zachránit, musíte mi dát klíč od spižírny, jinak mimozemšťané napadnou centrálu..." Reineterila skoro zajímalo, o čem se jí zdá.

Strom, pod kterým seděli, byla košatá rybízovice, na které zrovna rostlo tisíce hroznů chutných bobulí. Měli štěstí, našli snídani dříve, než se vůbec rozednilo. A včera to vypadalo, že bude pršet, ale za celou noc nepadla ani kapka. Každý jiný by si prostě myslel, že to byla klika- jenže mladík se jen usmíval a opatrně schoval kámen zpět do své kapsy.

A v té chvíli to uslyšel. „Našla...jsem tě." Znělo to až moc bděle.

„Jasnovidko...?" Ovšem když se bývalý student podíval na držitelku kamene, spala a dále si poklidně šeptala něco o tom, že musí rychle sehnat dostatek veverek, protože Reineteril namíchl svaz kuchyňského nádobí. Za jiných okolností by mu zalichotilo, že v jejím snu vystupuje i on, ale teď jeho mysl plně zaměstnávala panika. Mělo mu to dojít hned. To ani neznělo jako její hlas. Ale nikdo jiný tady není...tak se mu to muselo prostě zdát.

„Našla jsem tě." Z toho chladného dívčího hlasu by běhal mráz po zádech každému, ale on neměl daleko k smrti strachem. Navíc, měl dojem, že ji už někde slyšel. Ale nikde kolem ji neviděl...

„Kde jsi?" zašeptal tiše a jeho vlastní tón mu zněl přiškrceně a slabě.

„Tady..." odpověděla mu někde z prázdnoty.

„Ukaž se!" vyštěkl, ale snažil se korigovat hlasitost, aby nevzbudil kamarádku. Měl jisté podezření, o koho by se mohlo jednat, a to ho děsilo do morku kostí. Chtěl se přinutit na tu chvíli nemyslet, vytěsnit tu možnost z hlavy.

„Ano, a polož tu vidličku!..." zamumlala dosud spící.

Bytost seskočila z koruny a ladně dopadla do lesní trávy. V bílých vlasech jí uvízl kousek rybízu. „Pamatuješ si na mě, Reineterile?" prohlásila.

On ztuhl hrůzou. Poznával ji. Viděl ji jenom jednou v životě, ale do paměti se mu vryla dokonale. Myslí mu proběhl vztek a spalující zášť, jenže zničující strach odsunul obojí do pozadí. V koutku vědomí si stále vzpomínal na svůj cíl, proč vlastně utekl, ale teď, když se ocitl krůček od jeho splnění, se nedokázal pohnout.

„Ne..." zavrtěl hlavou usilovně po chvíli. Něco v jeho mozku ječelo, ať přestane hrát blbého, ať sebere odvahu, vstane a použije tu dýku, co si schovává za opaskem. Ale v šíleném reflexu ochránit se automaticky přešel na nejpřirozenější obranu. Zapírání. „A jak znáš mé-"

„Říkali to. Tví přátelé. Ti, co po nás jdou."

„A pozor, mají elektrické vařečky..." varovala je Jasnovidka malátně, ani tohle ji neprobudilo.

„Sledovala jsi je?!"

„Samozřejmě. Ale já chci jen odpovědi, Reineterile. Tak mi je dej..."

„Ehm...já tady na odpovědi nejsem, ale za to tu mám jedno spolehlivé spící věštidlo..." rozpačitě se z toho pokoušel vyvléknout. Věděl, co od ní chce on, ale proč ona přišla za ním, to mu nedávalo smysl. A děsilo ho to. „...nechceš se zeptat raději jí? Je upovídaná, to co říká, nedává smysl, ale nikdy se nemýlí! A řekne ti výsledky všech zápasů v kopané!"

Ovšem zoufalá žena mu na to neskočila. Trhla hlavou a na chvíli odhalila jizvu táhnoucí se od levého oka přes krk až hrudníku, kterou jí zakrývaly vlasy. „Marný pokus. Chci zpátky! Řekni mi, proč jsem se najednou probudila v tomhle světě a jak se můžu vrátit! Nepatřím tady!"

„Já nic nevím! Vůbec nic! Jdi do nemocnice, nebo k nejbližšímu černokněžníkovi, zkus požádat o pomoc Anardské, to jsou specialisté přes tvůj obor..." Mluvil jen tak z deliria. Před očima mu pořád pulzoval obrázek z toho osudného dne.

„Nechci, aby se do toho někdo míchal! Proč já..." sklonila hlavu do dlaní. „...ale to vám neprojde! Vy všichni...zjistím, jak se dostat zpátky a vás vezmu s sebou, stejně jako tu prokletou vražedkyni Adelaide!"

V tom okamžiku ticho proťaly vzdálené hlasy. Znělo to jako skupina lidí, která se s velkým zápalem hádá, kterým směrem mají jít. Reineteril ty hlasy poznával, takže nepochyboval, co tady pohledávají. Jdou po něm.

Ovšem, nebyl jediný, kdo si myslel, že je cílem. „Zatraceně! Asi jsem nebyla dost nenápadná, určitě sledovali divně spadané listí, z čehož usoudili, že cestuji stromy a pak šli po stopě- a našli mě! Musím zmizet!"

„...a laskavě si tady nezapomeň talíř." dodala Jasnovidka náměsíčně a schoulila se do klubíčka.

Bělovlasá se otočila a zmizela v lese.

Bývalý student věděl, že také nemůže sedět a čekat, až ho najdou. Vstal a mířil pryč. Ale nedokázal ujít více než tři kroky. Svědomí ho hryzalo až do krve. Nemůže ji tu nechat. Oni by jí sice neublížili, ale stejně by to byla jasná zrada. Domluvili si, že půjdou spolu výměnou za informace, ne? A ona svou část dohody dodržela.

„Uhm...dobré ráno!" zkusil ji probudit, ale nereagovala.

Klekl si vedle ní a zkusil trochu zvýšit hlas, ovšem ani to nezabralo.

Vzal ji za ramena a jemně s ní zatřásl. Konečně zamžourala a pomalu otevřela oči. „Reineteril nemůže usnout...? Jsou dvě hodiny a dvacet sedm minut v noci. Vzbuď mě, až budou alespoň tři," zamumlala ospale.

„Jsou tady! Dohnali nás, musíme utéct!"

Najednou dívka působila naprosto bděle. „Proč Reineterila pronásledují?"

„To bys měla vědět ty!" odsekl mladík netrpělivě.

„Možná by prostě pomohlo, kdybys přestal utíkat a vysvětlil jim to," prohlásila bezstarostně a znova zavřela oči.

„To nejde! Zabijou mě! Neuvěří mi!" zavrtěl hlavou. „Tak už pojď, nebo tě tu nechám!"

„Krutá výhrůžka..." ocenila přikývnutím, zívla si a pomalu vstala.

„Rychle! Kudy máme jít?!"

„Bere Reineteril v úvahu počet nepřátel, počasí, turistické průvodce, nebo polohu záchytných bodů?"

„Všechno!"

„V tom případě...se ti právě podařilo zmást můj vnitřní kompas! Zadej přesná kritéria, nebo se odtud nepohneme!"

„Nechovej se jako počítač a pojď!" Chňapl jí za ruku a utíkali pryč, na směru už nezáleželo.

V nočním lese sice zářilo spoustu světel, odlesky blikajících rostlin, oči zvěře a světlušky, ale nic z toho nesvítilo dost jasně, aby bylo vidět na cestu. Reineteril se zoufale a téměř poslepu prodíral trávou a nevnímal krásu měsíční záře, která kreslila po listí, ani sehraný orchestr vyjících lišek. Myslel jen na to, kdy a za jakým stromem se objeví někdo z nich a zajme ho. Jasnovidka se nepouštěla jeho ruky a běžela s ním, ačkoli nepůsobila vůbec tak vyděšeně, se zasněným úsměvem na tváři spíše vypadala, že se jí to netýká.

V tu ránu tichý chaos proťal příšerný výkřik. Bývalý student si se směsicí hrůzy a úlevy uvědomil, že ten hlas poznává- patřil jednomu z jeho spolužáků. Trhl hlavou a nezastavoval se. Ani se nezeptal své společnice, co se stalo. Určitě by to věděla, ale on se to dozvědět netoužil. Podle dalšího křiku, kterým se jeho bývalí přátelé svolávali, tušil, že to je jistě něco hrozného. Ale na druhou stranu, pravděpodobně tím pádem přerušili své pronásledování.

Utíkal však dál. Jakmile se zase sesbírají, půjdou po něm. A on se nesmí nechat chytit. V zájmu kamene, prostě nesmí. Zatnul zuby a soustředil se jen na vyhýbání se čemukoli, o co jde v lese zakopnout.

Držitelka kamene nevydala ani hlásku, jen se trochu přiblbě usmívala, jako by snad věděla něco, co by mohlo obrátit karty.

„Musíme běžet rychleji, jinak nás dostanou!" panikařil tmavovlasý mladík a pustil její ruku.

„Klid, vždyť se zastavili, aby ošetřili zraněného..." opáčila dívka nezaujatě.

„Nekomentuj něco, čemu nerozumíš! Víš, co by mi udělali, kdyby nás chytili?!"

„Vyslechli by tě?"

„Možná...ale hlavně by mě mučili a zabíjeli a....obviňovali, ale to je jedno! Vůbec nechápeš, jak se cítím!" zasyčel a zrychlil.

Najednou ale šlápl do prázdna. Ani nepostřehl, jak rychle se to událo, zaregistroval jen bezmoc a pád, potom už jen náraz. Ztratil vědomí.

Jasnovidka, která viděla dobře ve tmě - a navíc si zachovala rozum, si hluboké, ne však nijak rozlehlé propasti všimla včas a zastavila se u kraje. Rozhlédla se na obě strany, zabručela něco o „nešikovi Reineterilovi", nadechla se a skočila za ním.

Ležel na zemi a udusanou hlínu kolem něj barvilo pár kapek krve, ale nevypadal vážně zraněný. Nejspíše si jen rozbil hlavu. To by pro člověka mohlo v těhle podmínkách znamenat jistou smrt, ale on byl výjimka. Totiž, existovala věc, která ho od ostatních lidí odlišovala - on měl vždycky štěstí. Když si dívka prohlížela ránu na jeho čele, zjistila, že je to jen povrchový skoro škrábanec a pokud se dovnitř nedostane infekce, měl by být v pořádku. Opravdu mu štěstěna přála.

„Až se vzbudíš, řekneš mi, proč se tak bojíš svých bývalých spolužáků? Tenhle kousek informace mi totiž uniká." promluvilo děvče a trošku posmutnělo.

Přešla k němu a klekla si vedle něj. „Bylo děsivé Reineterila vidět takhle vyděšeného. Teď bych jako správná kamarádka měla říct, že ho ochráním, jenže to nemůžu. Jsem slabá. Ale neboj, možná najdu způsob, jak ho ochránit bez boje. To je informace, kterou chci a kterou mi kámen nedá," jemně se usmála. Pravděpodobně se cítila dobře, když si jen tak pro sebe řečnila.

A hodlala mluvit dál. Nejspíš zneužívala toho, že ji neslyší. „Proč to dělám? To je jednoduché! Reineteril mě přece zachránil. A nejen to. Souhlasil, že mi bude dělat společnost, než znovu objevím své jméno. Je to skvělý člověk, který si mé přátelství zaslouží!" pronesla nadšeně.

O chvíli později

„Kde...to...jsem?" zamumlal mladík a pomalu otevřel oči.

Odpověď přišla okamžitě. „Na osmdesáté páté rovnoběžce severní šířky a padesátém osmém poledníku západní délky!"

„Děkuji vševědoucímu atlasu za další absolutně zbytečnou informaci."

„Není zač! A chceš vědět, jaké bude zítra počasí?"

„Ne, díky. Raději bys mi měla říct, co se stalo."

„Předtím, nebo potom, co se Reineteril odvážně vrhl vstříc téhle jámě?"

„Vrhl...jámě...já jsem sem spadl?" promnul si čelo a posadil se.

„Trefa! A máš opravdové štěstí, protože tady nás tví spolužáci rozhodně hledat nebudou. A můžeme navíc pokračovat v cestě, protože tudy vede systém jeskyní."

„Štěstí mě nikdy neopustí..." zašeptal a vzpomněl si na svůj kámen. Hned mu bylo lépe.

„Možná tě už opustilo," pokrčila rameny.

„Jak...jak to myslíš?!"

„No, přece tě pořád někdo pronásleduje..."

„...a potkal jsem tebe..."

„Já jsem štěstí! Ale ten tvůj kámen, to je pěkná smůla," přikyvovala bezstarostně.

Vytřeštil oči. „Ne! Nedám ti ho!" vykřikl důrazně.

„Já ho ani nechci..." s jemným úsměvem zavrtěla hlavou.

To určitě říká jen tak. Každý jde po mém kameni. Bez výjimky. Není nikdo, kdo by mě o něj nechtěl připravit! „Stejně ti ho nedám!"

Slavnostně se jí zablesklo v očích. „Za pár sekund nastane správný čas na to, aby mi Reineteril konečně prozradil, proč ho ti lidé pronásledují."

Trhl hlavou a upřel pohled někam do prázdna. „To ti neřeknu."

„Proč?" zeptala se tónem, jakoby mluvili o tom, co bude k večeři.

„Protože...bys utekla."

„Já přece nikdy neutíkám!"

Zatnul zuby a bolestně přivřel oči.„Já...já zabil...člověka..."

„Vždyť já taky!" odvětila s opravdu podivným výrazem, jakoby ji to děsilo, ale nechtěla to dát najevo.

„Vážně...?"

Přikývla. „Myslím. Něco mi říká, že ano. Nevím proč a nevím koho, ale..."

„No, já ho nezavraždil vlastníma rukama, ale...ale....měl jsem ho chránit!" zaklonil hlavu a v očích se mu usadilo zoufalství.

Jasnovidka položila svou dlaň na jeho. „Nebyla to Reineterilova vina, vím to."

„Nevíš o tom vůbec nic!" odsekl a rychle ruku odtáhl.

„Na to je snadný lék! Pro vyléčení ,nevědomosti' použij ,informace'!"

„Jsi tak neskutečně otravná. Už ti neřeknu ani slovo. Zjisti si to sama."

„Můj kámen by to zvládl."

„Tak proč to neuděláš? Poruč mu, aby ti tu informaci dal."

„...a on by si pak vzal něco ze mě. Je nesmlouvavý."

„To nechápu."

„Od začátku se snažím používat ho tak, aby mě nevysával víc."

„Taková blbost."

„Přemýšlel někdy Reineteril, co dalo těm kamenům jejich moc?"

„Ne. A nezajímá mě to." I kdyby to byl ten nejďábelštější z ďáblů nebo gumová kachnička, jemu to bylo prostě jedno.

„Já taky ne!" prohlásila upřímně a mírně zaklonila hlavu na stranu. „Ale vím to!"

„Ó, jak překvapující. Nech si to pro sebe."

„Musíš svůj kámen odnést tam, kde jsi ho našel, jinak se ho nikdy nezbavíš."

„Já se ho nechci-"

Dívčin hlas byl pořád tak nezasaženě povznesený, jakoby ani neposlouchala, co vlastně říká. „Pokud to neuděláš, zbaví se on tebe."

„To není tvůj problém."

„Reineteril se musí kamene vzdát-"

„Říká kdo?!" zavrčel na ni s tím nejnenávistnějším pohledem v očích.

„Lidé, co mají Reineterila moc rádi."

„Kdo?! Uveď aspoň tři!"

Černovláska mírně zčervenala. „Já...já...a já."

„Dej s tím pokoj. Co si myslíš? Že ti teď vyznám lásku? Poučím tě o životě. Nikdo nemá rád hrozně vlezlé divné holky, které umí jen chrlit neužitečné informace a krást lidem kameny!" zavrčel.

„Nikdy bych si nemyslela, že mi vyznáš lásku. Byla bych šťastná, ale vím, že mě nemáš rád." pokrčila rameny a zněla, jakoby se jí to prostě nedotklo. „Cestuji s Reineterilem jen proto, že nemám nic na práci a baví mě jeho společnost, nic víc."

„Posloucháš mě? Já ti právě řekl, že jsi divná, vlezlá, že tě nesnáším a že tě nikdy nikdo nebude mít rád..."

„No a?" usmála se.

„No, měla by ses rozbrečet."

„Ale ty jsi mě nechtěl rozplakat, vím to."

Nevěřícně zavrtěl hlavou. Tou holkou by snad nepohlo, ani kdyby jí před nos spadl meteorit. „Půjdeme dál. Musím se rychle dostat k tomu kameni a odnést ho Obchodníkovi. Pak budu mít konečně pokoj."

„A až dojdeme k hrobce-"

„K hrobce?" přerušil ji. Něco se mu na tom nezdálo.

„No a kam jinam?"

„No, to je asi pravda," souhlasil neochotně. Nevzpomínal si, že by se Obchodník o nějaké „hrobce" zmiňoval, ale...ona to přece musí vědět lépe. Vždyť je to Jasnovidka s tím svým pitomým jasnovidným kamenem.

Vydali se společně hlouběji do jeskyně.

„Bojí se Reineteril netopýrů?" pronesla po chvíli dívka do mírně znepokojujícího ticha.

„Co to má být za pitomou otázku?"

Její šedé oči zajiskřily. „Bojí, nebo ne?"

„Vidíš tady snad někde netopýra?"

„Ne, ale to není odpověď na mou otázku."

„Nebojím. Jsou to jen okřídlené myši. Stačí?"

„Uf, to je úleva." prohlásila a dál ho propalovala vědoucným pohledem. „Nechceš se mě na něco zeptat?"

„Nechci."

„Zítra má být slunečno. Nízká oblačnost. Ideální tlak vzduchu. Biotechnická zátěž jedna." oznámila jen tak, čímž dokonale navázala na předchozí rozhovor.

„A co mi tím chceš sdělit?" odsekl jedovatě.

Usmála se na něj. „Má Reineteril nějaké sourozence?"

„Proč bych ti to měl říkat? A co tím sleduješ?"

„Chápu, že se svou sestrou nevycházíš."

„Začni si své poznatky o mém soukromí nechávat pro sebe!"

„Dohodli jsme se, že ti budu tlumočit, co říká můj kámen."

„Ale jenom věci, co nevím!" zasyčel.

Jejich kroky se ozývaly s jemnou ozvěnou. Vypadalo to, že kromě tmy, mdlého světla, které sotva stačilo na rozpoznání cesty, a nich samotných tam nic nebylo.

Ale Jasnovidčin hlas nezněl ani vyděšeně, ani deprimovaně. „Já ti rozumím. Reineteril je smutný, vyděšený, podrážděný, zmatený, a tak si to vylévá na mně. Vím, že to tak nemyslí, takže mi to neublíží, neboj se!"

Bývalý student sebou trhl. Její slova mu vůbec nedávala smysl. „Přestaň! Přestaň, prosím..." Zastavil se, bolestně přivřel oči a mírně se otřásl. „...přestaň ke mně být tak laskavá..."

Otočila se na něj. „Zamítnuto."

„Varuju tě...bude se to jen zhoršovat...čím milejší na mě budeš, tím víc tě budu nenávidět a tím víc ti budu ubližovat. Jsem hrozný člověk, víš?" Před očima mu znovu probleskla ta vzpomínka.

Přikývla, jako by se o nic nejednalo. „Vím. No a?" Bezstarostně se usmála a vzala ho za ramena. „A čím více mě budeš nenávidět, tím milejší na tebe budu! Vždyť Reineteril a já jsme kamarádi, ne?"

S povzdechem nevěřícně zavrtěl hlavou. „Potkali jsme se včera..."

„Záleží na tom?" zeptala se nechápavě. „Navíc, můj kámen je mocný. Velmi mocný. Už teď vím o Reineterilovi všechno, jako bych ho znala už od dětství, ale to je mi jedno. Chci ty informace slyšet od něj samotného. Chci ho poznat ještě víc."

„Nic ti neřeknu," odsekl rázně.

„Něco zkusím," oznámila a znenadání se k němu přitiskla. „Jak jsem si myslela...tluče ti srdce a hezky hřeješ."

Mírně se červenal a spíše byl momentálně trošku omráčen šokem. „D-děkuji...t-ty taky..." ale pak se vzpamatoval. „Běž ode mě dál! Možná si to neuvědomuješ, ale tvá gesta jsou příliš důvěrná!" Jemně ji od sebe odstrčil.

„Vážně?" zeptala se, jako by si toho nebyla vědoma. Pravděpodobně opravdu ne.

„Chtěla jsi mi ukrást kámen, že?" obvinil ji okamžitě.

Upřeně se na něj zadívala. Nadechla se a soustředěně prohlásila: „Koušou netopýři?"

„Uh? Jak to mám vědět? A jak to s tím souvisí?"

Nasadila nezúčastněný výraz. „Nevím."

A v té chvíli uslyšeli zlověstný pleskot spousty křídel.

Reineteril zpozorněl, tasil dýku a rozhlédl se kolem sebe, aby určil, odkud přijde útok. Ačkoli vlastně bojovat vůbec neuměl, s kamenem v kapse se ale cítil nepřemožitelný. Ať si přijdou klidně nestvůry z pekla. Na tom nezáleží. Ale když se tak nechal opájet mocí toho artefaktu, pořád nemohl zahnat pocit, že se mu v koutě mysli přehrávají dokolečka slova Obchodníkovy písně...