Poznámka autorky- Tak teď už to jakýmisi opravami prošlo, ale pořád to není to, co si představuji. Plánuji si ještě více pohrát s popisem města, ale to až na to budu mít náladu.

A děkuji moc mé obětavé betě, že mi s touhle kapitolou pomohla!

Kapitola II.- Štěstí tě nikdy neopustí

Reineteril opatrně našlapoval a dával si záležet, aby nebylo jeho kroky slyšet. Tiše se plížil směrem ke stánku a zatím se mu dařilo unikat zrakům nočních hlídačů. Nesměli ho chytit. Naštěstí však žádný nebyl v dohledu. Mladík věděl, co zapříčinilo, že se tady zrovna minulou noc odehrála nějaká velká oslava a všichni náhodou vyspávají...

Sebejistě se usmíval. Náhody v jeho blízkosti neexistují. Kámen má všechno plně pod kontrolou.

Vešel do prodejního stanu a už si vybíral, co si ukradne k zítřejší snídani. Nebylo vyhnutí - od té chvíle, co zjistil, že všechny jeho snadno vyhrané peníze jsou naprosto falešné a bezcenné, by jinak umřel hlady. Věděl o sobě, že není kdovíjak zdatný zloděj, ale kuš už s tím - s relikvií v kapse se mohl bát akorát té největší nešikovnosti.

Zaměřil se na nůši s jablky. Vezme jedno, vezme dvě a v příštím městě si přivlastní další. Nemohl táhnout s sebou zásoby, protože neměl v čem a ani jemu nevycházel svět tolik vstříc, aby náhodou cestou narazil na pohozený vozík, nejlépe s koněm zdarma.

V tom se mu ale hlavou mihla divná předtucha- někdo ho sleduje. Není sám. Prudce se otočil a skoro vyjekl, jen tak z očekávání. Nic tam totiž nebylo. Ale když se obrátil zpátky, náhle zíral přímo do Obchodníkovy z velké části zakryté tváře.

Ten člověk stál pár stop od něj, nakláněl se a tvářil se hrozivě. Reineteril by za jiných okolností začal křičet jako postava z béčkových horrorů, které tak rád četl jako malý, a ještě raději by se dal na útěk, ale přemohl se. Té myšlenky na přehnané strašidelné příběhy se ale nemínil vzdát - ostatně, ať už se v té tmě podíval kamkoli, připadal si jako v jednom z nich.

„Co chcete?" zeptal se místo toho potichu. Už předem se bál odpovědi - beztak to bude další šílený úkol.

„Nic, co bych měl chtít? Jen asistuji svému starému příteli na zlodějské výpravě..."

„Asistujete...?" Řekl bych spíše, že překážíte.

„Možná by tě zajímalo, že jsou ti v patách," pronesla děsivá bytost a zdálo se, jako by se usmála.

Reineteril se chtěl zeptat na spoustu otázek, ale jeho bojové reflexy znenadání zareagovaly. Někdo učinil výpad nožem a bylo potřeba se vyhnout. Chvíli trvalo, než si poté, co riskantně uskočil vzad, mladík spojil tečky, ale došlo mu, kdo se ho právě pokusil zabít.

„Vy...vy jste na mě zaútočil!" osočil se na maskovanou osobu. Děkoval bohu, že vzpomínky na dvouleté lekce šermu ještě nevychladly.

„Bystrá úvaha. Chtěl jsem tě vidět zemřít s tím naštvaným pohledem, jenže tys to nutně musel přežít..."

„No jo, to už je prostě má věčná chyba!" zavrčel oslovený a vřel v něm vztek. A hlavně nepochopení. Proč se mu někdo, kdo po něm chce, aby mu přinesl nějaký další prokletý kámen z cizích krajů, právě pokusil prohnat dýku žebry? Nešlo mu to do hlavy.

„No, asi tě teď zase chvíli nechám jít dál... ale pozor, příteli, oni jsou ti v patách..."

„Kdo 'oni'?!"

„Musím zmizet, nebo mě dostanou taky..." odbyl ho Obchodník. „V čase nouze použij kámen, ale nezapomeň na varování!" A doopravdy se vypařil.

O varování Reineteril dobře věděl. Neměl ponětí, co to přesně znamená, ale snad to, že kameny si berou od uživatele něco nazpátek, nebo že mají limity... vlastně ho to ani nezajímalo.

K jeho uším se donesl zvláštní zvuk. Kroky. Spousta kroků. Netušil čí, ale nejasně mu docházelo, že za chvíli zjistí, kdo jsou „oni"...

„Haló, pokud tady někde jsi - a my víme, že ano - ukaž se!" vyzvali ho a mladík nezapochyboval, že to bylo určeno právě jemu. Ostatně, ten hlas poznával.

„Hej, vážně - my ti neublížíme!" A neříká se tohle právě, když chcete člověka dlouho mučit?

„Reine, měj rozum! Nemůžeš utíkat navždycky! Vysvětli nám, proč si to udělal, a třeba to bude nějaká polehčující okolnost!" křičel další jeho bývalý spolužák. Bytost skrytá za stěnami stanu z toho neměla radost. Tak moc se snažil uniknout Akademii, až se ona vydala za ním.

V tom se ozval další hlas. „Mohou mi pánové povyprávět, jak se dostali do v noci zabezpečené oblasti a co tu pohledávají? Poflakují se kolem a řvou jako na lesy, nechť běží pryč!"

„Hledáme našeho starého přítele... nebezpečného zločince, který-"

„To je mi jedno, ale před chvílí jsem někoho takového viděla - běžel tudy!"

„Děkujeme, slečno!" Muž, který jí odpovídal, zněl, jakoby tomu uvěřil.

„Za málo... A nebojte, vaše teta vám nakonec odpustí!"

„Co? Jak víte, že-"

„To nic, už běžte, ať vám neuteče!"

„Ještě jednou děkujeme!" A opravdu odešli.

Reineteril chvíli počkal, až se ocitnou opravdu pryč, a vyšel ven. Nic si ze zavřeného stánku nakonec nevzal - řekl si, že by nebylo moudré krást, když je nablízku ona. No nic, bude si muset sehnat jídlo jinak.

„Uhádla jsem, že Reineteril má problémy - těch lidí bylo moc, nemohl bojovat, a kdoví, co s ním chtěli udělat - a tak jsem mu přišla trochu splatit dluh!" Šedooká dívka zněla bezstarostně a nezaujatě, jako by to pro ni byla denní rutina.

„Děkuji, to nemuselo být. Žádný dluh u mě nemáš!"

„No tak, zlobí se, že jsem přišla pozdě? Odehnala bych je dříve, ale sháněla jsem zbraň..."

„Zbraň?"

„Zbraň! Všimla jsem si, že Reineteril žádnou nemá, já obvykle taky ne, ale...přece říkal, že mě zabije, pokud ho budu následovat, tak prosím," podávala mu stříbrem zdobenou dýku.

Ostří si podvědomě vzal, ale rozhodně se nechystal svou výhrůžku naplnit. „Děkuji, za tu dýku ti zaplatím, až seženu nějaké peníze. Bude se mi hodit," řekl trochu rozpačitě. Dobře věděl, co asi ta zvláštní bytost odpoví, a upřímně se toho děsil.

A taky že se nemýlil.

„Půjdu s tebou!"

„Nepůjdeš! Chci jít sám!"

„Ale já se tak nudím! Pobyt tady není žádná výzva pro mé schopnosti!" namítala.

„Tak běž někam jinam, ale se mnou ne!"

Ze široka se usmála. „Ale Reineteril mi nemůže říkat, co mám dělat..." zatrylkovala.

„T-to se ani nesnažím! Já tě jen nechci na své výpravě!"

„To přece nevadí!"

„Ne? Mně docela ano!"

„Mé schopnosti se budou hodit!"

„A co umíš jiného, kromě... tipování?"

„Jakoby to nestačilo! Kdyby se mě tenkrát v Akademii zeptal, řekla bych mu, jak to dopadne a nemusel by-"

„To stačí! Kolik toho o...tom...víš?!"

„O čem? O tom nešťastném incidentu? Vím jen, kdy a kde se to odehrálo, a že to muselo být něco velkého, protože to Reineterila hrozně, hrozně moc trápí... ale nic víc! Netuším, o co vlastně šlo."

Bývalému studentovi spadl kámen ze srdce. „To jsem rád... Jak vlastně tvé schopnosti fungují? To jsi naprosto vševědoucí?"

„Ne," zasmála se. „ale vždycky mi prostě najednou naskočí nějaké útržky informací z budoucnosti, minulosti, přítomnosti. Většinou jsou to blbosti a nikdy mi to nedává smysl, ale dovídám se tak spoustu zajímavostí!" Zněla, jakoby ji to prostě a jednoduše vůbec nezaráželo.

„Takže neovlivňuješ, jaký druh informací se ti vybaví?"

„Ne. A můžu jít?"

„Proč se sakra ptáš, když jsi před chvílí prohlašovala, že o tom, kdo mě bude cestou otravovat, já nerozhoduji?"

„Nevím, asi ze slušnosti..."

„Vtírat se na soukromé výpravy není slušné..."

„Beru to jako ,ano'!" zajásala.

„Ale to bylo ,ne'!"

„Na podrobnostech nesejde!" mávla rukou. „Juchů, bude to symbióza! Za informace - třeba kam jdeme - ti budu říkat všechno, co zjistím, a za to, že si se mnou budeš povídat a dělat mi společnost, ti dám ještě více informací. To bude super!"

„Takže jen za to, že s tebou občas prohodím pár slov, budu mít něco z té tvé vševědoucnosti?"

„Chytrý Reineteril!" přikývla.

„Musíš být zoufale osamělá. Ale co tě vedlo k tomu, pověsit se na- tedy promiň, vybrat si zrovna mě?"

„Nevím. Je to dobrý člověk," pokrčila rameny.

„Nejsem...rozhodně ne...kdybys věděla...respektive, věděla víc... A i kdyby, tak ,dobrých lidí' pobíhá po světě miliony."

„Ale on mě osvobodil."

„To by na mém místě udělal každý."

„Tak se mi prostě náhodou nachomýtl do cesty. Ujde ten důvod?"

„Ne, pořád mi to není jasné. Ale víš co? Asi nechám vyzvídání, protože na vševědoucí holku prozrazuješ nějak málo."

„Náhodou, v každém mém slově jsou skryté informace nedozírné hodnoty! Víš, proč vyhynuli dinosauři? Já ano!"

„Proč vyhynuli?"

Zamyslela se. „No... protože už žádný nezůstal naživu, přece."

„Aha. Logické," uznal Reineteril. Při slově „logika" se mu vybavilo, proč se vůbec vplížil v noci do hlídaného tržiště a že se každou chvíli můžou odněkud vynořit lehce zmatené stráže. „Dobře, tak ale pokud vážně chceš jít se mnou, měli bychom vypadnout."

„Jasně! Nemůžeme tady postávat a křičet, přijdou stráže..."

Kdo tady křičí, to nevím, ale já to nejsem.

Štěstí opravdu neopouštělo dvě bytosti, protože když utíkaly z areálu, bezpečností pasti byly zrovna na prohlídce a stráže tvrdě spaly. Když nad tím mladík uvažoval, v mysli se mu přehnal stín.

Kámen. Co když jeho doprovod... uhádne jeho existenci? A co když se mu ho tím pádem pokusí sebrat?! Nic bývalého studenta neděsilo více, než to, že by kámen mohl ztratit. Rozhodl se. Kdyby se neznámá pokusila ukořistit kámen, zabil by ji. A pokud by se mu to nepovedlo a ona s kamenem upláchla, zabil by sám sebe. Bez relikvie štěstí jeho život neměl cenu.

Ale zatím to vůbec nevypadalo, že by se měla o něco takového pokoušet. Broukala si nějakou melodii a tiše brumlala slova.

„Co si zpíváš?"

„Já si zpívám?" podivila se a zavrtěla hlavou. „Možná něco ze sna."

„Zdají se ti sny s melodiemi?"

„Možná. Nevím," pokrčila rameny.

„A nemáš ty náhodou vědět všechno?" navážel se do ní. Pod jejich nohama ubíhala dlažba uliček města, které opouštěli. Nocí se neslo pozoruhodné ticho.

I v té tmě byl přesvědčený, že vidí, jak se jí třpytí oči. „Ani ne. Reineterilův kámen taky někdy selže, ne?"

Přikývl, ale pak mu došlo, co vůbec řekla. „T-Ty...ty máš taky kámen?!"

„Reineteril to nevěděl?" zněla vážně překvapeně.

„Jak bych mohl?!"

„Proč ho to tak vyvedlo z míry? Požírače duší jsou přece úplně normální, ne?"

„Požírače čeho?!"

„No, Požírače duší... Tak se jim přece říká. Kamenům. Těm kouzelným."

„Ten název se vůbec nehodí!" osočil se na ni vztekle.

„Ne?" nadhodila vesele.

Zatnul zuby. „Pokud svůj kámen nechceš, můžeš mi ho dát..."

„Ani nápad."

„Proč?! Takže jsi na něm závislá, ačkoli si myslíš, že ti žere duši, co?" zasyčel protivně.

„Hloupý Reineteril," nekompromisně zavrtěla hlavou. „mám ho i přesto moc ráda, takže nechci, aby umřel. Kdybych mu ten kámen dala, stalo by se tak. Vím to."

„Vidíš! Přiznala's, že máš ten kámen ráda!"

„Ale ne... hlupák, hlupák, hlupák... myslela jsem Reineterila, ne kámen..." zamumlala rozpačitě a pravděpodobně se červenala, ačkoli to v té tmě nebylo vidět.

„Mě?" vyjekl zmíněný šokovaně.

Zjevně na vyznávání lásky někomu, koho zná pár hodin, neshledávala nic divného. „Zachránil mě a je to hodný člověk. Proto ho mám moc ráda. Není v tom nic osobního."

Její společník odpověděl zaraženě, ale zcela chladně. „Já tě rád nemám. Jsi otravná, nebezpečná a nechceš mi ani půjčit svůj kámen vševědoucnosti."

Čekal, že se urazí, ale ona se místo toho usmála. „Jsi upřímný! To je dobře! Mně to, co jsi řekl, nevadí. Nepřidala jsem se k tobě, protože bych toužila po tvé lásce, ale proto, že ti splácím dluh a nechci se toulat po světě sama. Je mi docela jedno, co si o mně myslíš."

Raději změnil téma. „A mimochodem, jak jsi vlastně sehnala tu dýku?"

„Až mi Reineteril poví, kam jdeme."

„To ti nikdy neřeknu, zjisti si to sama, jasnovidko." Hm, mohl by jí říkat „Jasnovidka"...

„Protivná lasička, moc protivná..."

„Lasička..." zopakoval po ní skřípějíc zuby.

„Nevím, prostě mě to napadlo. A protivný jsi!"

„Není divu, když na mě pořád někdo mluví." opáčil kysele.

„Tak neodpovídej..."

Neodpověděl.

Trochu se třesoucí pouliční lampa osvětlovala křižovatku. Jedna stezka vedla doprava, druhá opačným směrem. A za světlem už žádná cesta nebyla, jen traviny táhnoucí se k lesu a za lesem něco v dáli, co svítilo červeně a vůbec to nevypadalo přátelsky.

„Kudy teď?" zeptala se dívka.

„Jak to sakra mám vědět, Jasnovidko?" Neuvědomoval si, že má vlastně mapu. Od té doby, co před chvilkou „najal" chodící kompas, už na to ani nepomyslel.

Děvče si otráveně povzdechlo. „Achjo... když půjdeme západně, přepadnou nás jen třikrát, zatímco na východní cestě čtyřikrát, ale za to uvidíme překrásná panoramata."

„Díky. A předpověď počasí nemáš?"

Přikývla. „Slunečno."

„To byl sarkasmus!"

„Přál sis déšť?"

„Tak kterou cestou máme jít?"

Založila ruce na hrudi a zavrtěla hlavou. „Musím vědět, kam jdeme."

„Neřeknu. Trénuj své schopnosti."

Pozvedla obočí. „Nechť zváží pěkně, co jeho slovo žádá- žádná odpověď, žádná rada!"

„Odkdy mluvíme v rýmech?"

„Od včerejška," odpověděla bezprostředně.

„Dobře. Tak já ti to řeknu. Ale utečeš, jakmile se to dozvíš."

Podívala se na něj jako na blázna. „Já nikdy neutíkám."

„Jak chceš. Jdeme... tam." ukázal k červené zemi v dáli.

„Zlý to kraj..." přikyvovala uznale. Ne vyděšeně, ne ustaraně. Prostě jakoby mu chválila dobře vybranou destinaci pro dovolenou.

„Ty o tom něco víš?"

„Já vím něco o všem. Nechceš si se mnou někdy zahrát nějaký kvíz?"

Rozhodl se její otázku prostě ignorovat. „Tak, řekl jsem ti to. Teď tvá část. Co říká tvůj kámen?"

„Že se zítra otřese svět! Mezinárodní utkání v míčových hrách vyhraje Stellea!"

„Ohledně naší výpravy!"

„Naštvaný? Sázel jsi na Sarahu, že?"

„Na Neonii, ale to je snad jedno! Kudy máme jít?"

Svraštila čelo. „No...není to zřejmé?"

„Není! Doleva, nebo doprava?"

„Rovně, přece!" řekla lhostejně a odtančila vstříc louce, kde jí některé traviny sahaly až nad hlavu. Očividně si z toho nic nedělala. Jak může být ta holka pořád tak nad věcí?, projelo Reineterilovi hlavou, ale rázně ji následoval.

„Ti motýli jsou tak krásní..." rozplývala se majitelka kamene, s hlavou zakloněnou k nebi.

„Žádné nevidím," vrtěl hlavou mladík.

„Slepý Reineteril."

„Vždyť je tady větší tma než v pytli-"

„Tebe asi nikdy v pytli nenesli, že?"

„Uhm...ne."

„Mě ano. Když jsem se stala otrokyní."

„To nic nemění na tom, že je tady hrozná tma, sotva vidím tebe, natož nějaké motýly!"

„Tma ano, ale rozhodně ne taková, jako bývá v pytlích. Svítí měsíc!" celá se rozzářila, ovšem ne doslova. Vypadala ale strašně šťastně, točila se a poskakovala.

„Jsi si jistá, že nejsi vlkodlak?"

„Nejsem! Ale co já vím? Neznám ani vlastní jméno..." věnovala mu sebejistý úsměv.

On se neusmíval. „Jasnovidka, co zná výsledky všech sportovních utkání, ví, kolik loupežníků je na cestách, ale nemůže přijít na své jméno. To je trochu divné, ne?"

„Mýlíš se... hned ve dvou věcech!"

„Hm?"

„Zaprvé, není to divné. Je to přece normální, ne?"

„No..."

„A zadruhé, zápas v kopané Deimandie versus Elsie jsem nějak prošvihla, nemám ponětí, kdo vyhrál!" zamumlala uraženě.

„Dobře, oprava - ,jasnovidka, co zná výsledky skoro všech sportovních utkání'. Spokojená?"

„Děkuji." zašvitořila a prodírala se trávou dál.

„Odkud pocházíš? Jsi si jistá, že nejsi Saražanka, když tě tolik fascinuje tma?"

„Netuším, možná jsem!"

„Jak jsi vlastně ztratila paměť?" Reineteril si na rozdíl od ní cestu neužíval, už skoro nic neviděl a brodit se ve vysoké trávě mu nepřipadalo zrovna jako ideál večerní zábavy.

Trochu posmutněla. „Hm...vím jen, že se mi to stalo, když bráška zemřel..."

„Tak vidíš. Vzpomněla sis, že jsi měla bratra. Pokrok, ne?"

K jeho překvapení jen smutně kývla.

„Zkusíme se toho držet. Jak se tvůj bratr jmenoval?"

„Netuším," pokrčila rameny a zastavila se.

„Jak vypadal?"

„Měl černé vlasy jako já...a víc si nedokážu vybavit..."

„Jaký byl?"

„Hodný. Když odešli naši rodiče, on a babička se o mě starali. Bylo mi tehdy dvanáct let a jemu patnáct. Teď by mu bylo dvacet jedna, kdyby žil."

„Skvělé, takže dokonce i víš, kolik je ti let. Pořád nevíš, jak se jmenuješ?"

Zavrtěla hlavou. „Ne, ale za to vím, že plocha měsíce Bayangan je přesně-"

„Nechci to vědět." Když tak přemýšlel, začínal se cítit docela unavený.

„Přespíme v tamtom lese? Nic nás nesežere, ale-"

„Nezajímá mě to. Jsem pro. Lidé musí spát." Zvláště pokud jim zřejmě zbývá necelý týden života, jako mně. „Navíc je jasné, že na nás nic nezaútočí, protože budeme mít štěstí."

„Mohli jsme si odpočinout v tom městě. Našli bychom si nějaký přístřešek, já bych ukradla něco k jídlu a udělali bychom si hezkou večeři."

„Ukradla?"

„Reineteril je sice taky zloděj, ale já se na rozdíl od něj nenechám tak lehce chytit."

„Žádný zloděj nejsem! Měl jsem jen hlad."

„A chytili tě. Třikrát."

„Můžeš toho, prosím, nechat?" zavrčel majitel kamene.

A dále už šli jen za zvuku dívčina pobrukování. „... to, k čemu přece stvořen byl a když podvedeš je, hned to zjistí, zdalipak jsi pochopil?..." prozpěvovala si tiše. Reineterilovi byl ten text hrozivě povědomý. Nějak věděl, že je to něco strašně důležitého, ale nemohl si vzpomenout, kde už to jednou slyšel.