Poznámka autorky: Už i tohle prošlo beta-čtením! Hloubkovými úpravami zatím ještě ne.

Kapitola I.- Máš štěstí?

Hodiny na ztrouchnivělé zdi ponuře tikaly, jenže je nikdo neměl šanci uslyšet.

Vzduchem se neslo miliony zvuků - zejména lidských hlasů, jejich výkřiků, slov i šepotu a ostré cinkání sklenic, lahví, chřestění řetězů a dusot bot, zvonění zbraní... a uprostřed toho všeho krátké zakvílení zvonku.

Někdo se připojil k osazenstvu rozlehlé místnosti. Někdo vkročil do kasína. Nikoho ale nezajímalo, jestli, a s kým chce hrát. Nikdo muži v respekt vzbuzující uniformě, a nešťastně se tvářící dívce jdoucí za ním, nevěnoval pozornost. Voják se trochu přiopile usmíval a pohazoval si s balíčkem peněz tak nápadně, že by mu jej polovina kolemsedících nejraději ukradla, nebýt výhružného meče a malé pistole za jeho opaskem. Z jeho postoje bylo jasné, že přišel všechny ty zlaťáky pohrát, jenže nikdo se neměl k tomu, aby ho vyzval.

„Hej! Kdo si hodí kostky o toto?" zařval a zamával nad hlavou penězi.

Bez odpovědi.

Zabručel a hledal, kam by si přisedl. Dneska mu přálo štěstí. Nejen, že ho povýšili na generála, ale pocit v jeho hlavě napovídal, že se mu dnes nachomýtne do cesty i štěstí ve hře. Možná to zbytek kasína nějak cítil, a proto s ním nechtěl hrát...

Jen jeden člověk seděl zrovna sám a vypadal dost bohatý na to, aby mohl ještě hrát a dost opilý na to, aby s tím souhlasil. No, „bohatý"...bez okolností by tohle slovo v jeho popise málokdo použil. V šedé košili a tmavé vestě působil, jakoby už přišel i o kabát, a umouněný široký klobouk, který byl kdysi před desítkami let možná zdoben ptačími pírky, ležel na stole před ním. Husté vlnité vlasy kdovíjaké barvy - buďto temně hnědé, nebo černé, podle toho, jak na ně zasvítilo slunce - měl rozcuchané a sahající po polovinu jeho krku mírně odstávaly do všech stran. Nicméně, před tímhle zanedbaným tvorem se na stole leskl jediný zlaťák a z toho voják usoudil, že je naprosto zralý ho prohrát.

Stůl, u kterého odpočíval mladík, který mimochodem působil, jako by hluboce spal, měl jen dvě židle. To novopečenému generálovi moc nevyhovovalo, ale v konečném součtu mu to vlastně bylo jedno. On si sedne a otrokyně si prostě postojí. Proč by se měl namáhat se sháněním místa pro něco, co padlo jeho armádě do zajetí před několika týdny - a naprosto uboze mu to bylo věnováno, jako prémie za mimořádnou statečnost?

„Hej! Probuď se a hraj se mnou!" praštil pěstí do stolu. Jeho spolusedící sebou trhl a pomalu otevřel oči.

„Tak se dívám, co to za kreténa... tedy, chtěl jsem říct ,za ctihodného generála'...no prostě, kdo a proč mě to budí. A ono si to jen chce zahrát kostky." povzdechl si rozmrzele.

„Hej! Nevidíš, s kým mluvíš?!"

„Vidím nějakého chlápka, jak se s cílem obrat mě pro zábavu o peníze, neúspěšně snaží nabídnout mi hru v kostky. A pravděpodobně mě zmlátí do bezvědomí, až dokončím tuhle větu. Je ještě něco dalšího, na co bych se měl podívat?"

„Ty..." voják zápasil s nutkáním mu opravdu jednu vrazit. Jenže to by se připravil o výbornou oběť... „...zahraješ si se mnou kostky!" dořekl místo toho a neznělo to o nic méně výhružně, než kdyby za to dodal to zlověstné „nebo...".

„Tak dobře. Nemám ale skoro nic, co bych mohl vsadit."

„To nevadí..." Už se těšil, jak ho bude ponižovat, až se stane jeho dlužníkem.

Na stole už byly připraveny kostky i balíček karet, protože jen díky tomuhle vybavení si zapadlá krčma mohla říkat „kasíno". Jinak tady neplatila žádná pravidla ani systém. Bank byl to, co si hráči sami donesli, a výši jackpotu určovalo bohatství vašeho soupeře. Takový podnik se nedal vykrást- nebylo tu totiž ani co vzít.

„Dneska mám štěstí..." zazpíval generál, shrábl tři z kostek a nadšeně si jimi třepal v dlaních.

Dívka krčící se u nich to jen pozorovala a neříkala nic. Její ruce se ocitaly v provazech a druhý konec lana měl připnuté k opasku její věznitel. I přesto její šedé oči svítily podivuhodnou nadějí.

Voják rozhodil kostky na stůl. Zkrabatil čelo a počítal. Padla dvojice - trojky a jedna šestka. Hm. Usmál se, to bylo víc než dobré...

„Omlouvám se, ale myslím..." mladík bez zájmu sebral tři dřevěné krychličky, ale i přes netečný výraz jeho tváře mu v tyrkysových očích tančily jiskry. Docela kruté jiskry. Hodil kostky na povrch stolu. „...myslím, že porovnání se mnou máte dneska spíše smůlu."

To nebyla zase tak pravda. Slovíčko „dneska" dělalo z věty lež. Dokud to potrvá, štěstěna mu bude nakloněna každičký den. Zkontroloval, jestli to v kapse pořád má, a když si spokojeně ověřil, že předmět nezmizel, pozoroval soupeře, jak bezradně civí na dvě šestky a jedničku. Dvakrát vyšší kombinace.

Generál neochotně vysypal z váčku zlaťák a cvrnkl jej na druhou stranu stolu.

„To byla jen náhoda! Znovu!" zaburácel nasupeně.

O hodinku později už voják nevěřícně překlápěl měšec naruby, jenže ten zel prázdnotou.

„Jak...? Podvádíš!" vykřikl.

„Ó ne, už jsem to říkal, mám štěstí. Jak se dá v kostkách podvádět?"

„Jak to, žes pokaždé vyhrál?!"

„Mám to říct po třetí? Jsem jen šťastlivec." Pravý důvod mu říct samozřejmě nehodlal. Kdo by mu taky uvěřil, že existuje kámen, který znásobí vůli držitele a obrátí náhody vždy v jeho prospěch? Sám by na to nikomu neskočil, kdyby mu ovšem onen kámen v současnosti nezahříval kapsu.

„Ne! Hrajeme ještě jednou! Chci to zpět! Vyhraju..." cizincův hlas začal opilecky kolísat. Pití, které jim zaměstnanci lokálu nosili, se na něm začínalo projevovat.

„Ale všechen váš majetek, co máte momentálně u sebe, už patří mně." připomněl mladík, neúmyslně trochu výsměšně.

„Ona..." generál nahlas škytl a ukázal na svou společnici. „...ještě ne!"

„Ona...?"

„Jo, otrokyně. Obyčejná coura z jedné vesnice, co 'sme našli vyp-" další škytnutí."-álenou. Všechny zatracený civilisty 'sme sebrali a ona je moje!"

„Ach tak. Hrajeme?" přikývl jeho soupeř a vůbec nevypadal, že by ho to šokovalo.

Stačilo sotva pět minut a velitel nestačil zírat.

„Jak...zase's vyhrál..." poznamenal opravdu vyděšeně.

„Tak, a teď už nemáte o co hrát, že? Tak vypadněte!" odvětil oslovený a snažil se tvářit co nejpřátelštěji.

„Ještě se...škyt!...uvidíme!" zabrumlal vojenský hodnostář výhružně, velmi neobratně vstal, a odpotácel se pryč. Po chvíli si uvědomil, že přišel i o svou otrokyni, a tak odvázal provaz, který ji k němu poutal a ona okamžitě uprchla.

Mladík u stolu si pochybovačně prohlédl hromadu zlaťáků, která se před ním vytvořila, odsunul ji dál od sebe, opřel se lokty, zavřel oči a snažil se znovu usnout.

V tom ho ale vyrušil bohužel známý hlas. „Vidím, že prožíváš ten nejobyčejnější den, Reineterile... Spokojený s kamenem?" Bylo jasné, že se ta děsivá bytost nachází za ním, ale oslovený se raději neotáčel.

„Co po mně chcete?"

„Nic, copak nemůžu ani pozdravit starého přítele?"

„My nejsme přátelé!"

„Vážně? Tak proč mě pořád prosíš o pomoc?"

„Já...?! Nikdy jsem vás-"

„To už jsi zapomněl, kdo ti dal ten kámen?"

„Nezapomněl. Děkuju..."

„Tak mi dlužíš malou službičku. Zahraj si se mnou jednou kostky."

„Jste blázen?! Vždyť vy o tom kameni víte!"

„Ano, vím. Ale přesto chci hrát. Divné, ne? Ale trvám na tom. Možná ti něco zajímavého ukážu, Reineterile."

„A o co se chcete vsadit? Vás přece nezajímají peníze."

„To ne. Cenu si řeknu až po hře."

Každého rozumného člověka by to odradilo. Kdo by šel do hry, kde neví, o co se hraje? Jenže on věděl, že s prohrou už se dávno neznají. Možnost, že by nezvítězil, se zdála předběžně vyloučena. Co může ztratit?

Cizinec si přisedl k mladému muži, se svou vlastní sadou kostek v ruce. Hlavu mu zakrývala temná kápě, přes kterou bylo vidět jen konečky tmavých vlasů a chladný úsměv. Reineteril ani neznal jeho jméno, a tak mu ve své mysli říkal „Obchodník" a neoslovoval ho raději nijak. Jednu věc si ale ujasnil- neměl toho divného člověka vůbec rád.

„Tak, začínám..." Obchodník rozhodil kamenné kostky po stole. Tři šestky!

„Nemá smysl, abych házel..." konstatoval Reineteril oněměle.

„Přesně tak. Myslím, že jsem vyhrál. Ach ano, proč tvůj kámen nefungoval? Tuhle otázku si pokládej a já ti zatím vysvětlím, co se ti podařilo ztratit."

„To nemusíte. Chcete kámen zpátky, že?" mávl rukou mladík, ale pořád tomu nemohl uvěřit. Zdálo se mu to neskutečné a cítil zvláštní zoufalství, ale stále si to neuvědomil naplno.

„Žádné takové! Ten je navždy tvůj...respektive, teď spíše můj, jak se to vezme."

„Co to říkáte za nesmysly?"

Krutý úsměv osoby v kápi děsil všechny okolo. „Je mi líto, příteli, ale před chvíli jste prohrál... sám sebe."

...

Světlo hvězd zdaleka nestačilo osvětlit jeho myšlenky. Ztrácel se ve svých vzpomínkách, ve svých pocitech, dokonce i na rovné cestě před kasínem. Nevěděl, co má dělat. Měl by utéct. Rozhodně nesmí uposlechnout...uposlechnout svůj první rozkaz.

Něco mu však říkalo, že jen poslušnost mu zajistí přežití. Nemohl se smířit s tím, že získal práci...o kterou se nehlásil a za kterou nedostane žádný plat. Prý stačí jedna mise a bude znova volný...Upřímně mu připadala celá ta věc s „prohráním sama sebe" úplně stupidní, jenže si nedovolil Obchodníkovi odporovat. A navíc, nemusel přece shodit oblohu, stačilo jít podle mapy, kterou už měl u sebe, přinést nějaký kámen - Proč se všechno v mém životě musí točit kolem nich?, napadlo ho - a vrátit se. Vrtalo mu hlavou, proč si tam Obchodník vlastně nezajde sám, ale nechtěl se ptát.

Cesta by mu prý měla trvat sotva dva týdny, jídlo ať si obstará příležitostně, a až se vrátí, prý už bude mít navždy pokoj. Ani kámen odevzdávat nemusí. Znělo to skvěle. Kdyby ovšem nehrozilo, že se nikdy nevrátím...

Loudal se po nerovném chodníku a zatoulaný v myšlenkách si vůbec nedával pozor na nástrahy. Poznal, že je v nebezpečí, až když ho upozornil hlasitý zvuk rychlých kroků a stín útočníka se zlověstně vynořil přímo za ním.

Reineteril si uvědomil, že mu nezáleží na zlaťácích, které si s sebou nese, takže lupiče jednoduše uplatí a půjde si svou cestou dál. Nemohl se bít, protože se u něj nenacházela žádná zbraň, a do toho, aby se pral obyčejnou fyzickou silou, se mu prostě nechtělo. Navíc, napadala ho jen jedna věc, za kterou by mohl bojovat. Jeho mysl totiž vyvozovala jen jediný závěr- kdyby se pokusili dotknout jeho kamene, určitě by je zabil. Nenechá nikoho, aby mu jej vzal. Vůbec nikoho.

Prudce se otočil a následně pozvedl obočí čirým překvapením. Očekával cokoli, ale že jeho pronásledovatel zvedne ruce a vykřikne: „Neubližujte mi, prosím!", to opravdu ne. Zíral na to jako jelen a téměř tomu nevěřil.

Ten údajný lupič byla dívka, možná ještě o pár let mladší, než on. Lesklé černé vlasy jí spletené v pečlivém copu sahaly až pod pas a její velké šedé oči jiskřily. Spodní lem tmavě modrých šatů, které měla na sobě, plandal po zemi a její krátký zelený pláštík s kápí působil mírně ohořele. To děvče se ale i přes svou očividnou chudobu a zanedbanost usmívalo a její tvář Reineterilovi připadala znepokojivě krásná. Celá mu přišla nějak zvláštně půvabná, ale nejen to, také povědomá. Už ji někde viděl, tím si byl jistý.

„Proč bych ti měl ubližovat?" zeptal se zmateně, aby nějak odpověděl.

„No, nevím. Mému minulému pánovi to přišlo zábavné." pokrčila rameny, jakoby mluvila o počasí.

„Sadista...P-počkat!" všiml si, že se jí kolem zápěstí táhne tlustý provaz. „Ty jsi ta otrokyně, kterou ten blbec prohrál!"

„Myslí vám to!" přikývla nadšeně.

„Tak...co tu ještě děláš?"

„No, co bych dělala..." zase ten bezstarostný výraz. „Doprovázím svého pána! Konečně jsem se zbavila toho vojenského hrubiána, jsem tak šťastná...pokud ovšem vy nebudete ještě horší. Ale asi ne, vypadáte jako milý člověk."

„Tak počkat! Tím ,svým pánem' myslíš...mě?"

Přikývla.

„Aha, jo. Já tě vlastně vyhrál." zamyslel se. „Jenže já nejsem otrokář! Připadá mi to ubohé. A zvrhlé. Běž si kam chceš, jsi volná...propouštím tě..."

Dívka vykřikla „Juchů!", a začala radostně poskakovat okolo něj, přičemž působila opravdu šťastně.

Pak se ale najednou zastavila. „Kam jen půjdu...? Mou vesnici vypálili."

„Mohla bys začít tím, že si doděláš školu. Znám jednu univerzitu-" V polovině ho nějak přešla chuť větu doříct. Už jen při vzpomínce na to místo propadal depresi.

„V pořádku! Já mám všechny školy v malíčku! Dostudovala jsem už dávno..."

„Pak si najdi útulek a začni pracovat, než si vyděláš na bydlení. Pak pracuj dál."

Vypadala, že se hluboce zamýšlí. „A kam jdete vy?"

„Tam, kam rozhodně nechceš."

„Kam?" nedala se odbýt.

„Nechceš to ani vědět."

„Uhm...dobře, tak mi to říkat nemusíte, ale..." působilo to, jakoby se jí nad hlavou rozsvítila žárovka. „půjdu s vámi!"

„Co?!" vyjekl Reineteril překvapeně.

„Nemám kam jít a tak jsem si řekla, že doprovodím hodného člověka, který mě zachránil." vysvětlila úplně samozřejmě, jakoby se to stávalo prostě každému.

„Ale...jak jsi poznala, že jdu na výpravu?"

„Tváříte se výpravnicky." Pokrčila rameny, jako by to mělo všechno objasnit.

„Ale copak si neuvědomuješ, že výpravy bývají zpravidla nebezpečné?"

Věnovala mu nechápavý pohled. „No...a? Je v tom problém? Bojíte se? Nemůžu vás chránit, nejsem v boji dobrá, ale dokázala bych sehnat-"

„Ne, já se nebojím!" přerušil ji. „Ale ty bys měla! Místo, kam mě poslal, není pro nikoho, natož pro-"

„Malé naivní holky? Odpustím vám jen z vděčnosti, ale urazilo mě to- umím se totiž o sebe postarat!" odsekla zraněně a její oči se vyčítavě zúžily. Neříkala náhodou před chvíli, že neumí bojovat? Neprotiřečí si trochu?

„Chtěl jsem říct ,elegantní dámy', ale nenechala jsi mě to dokončit..."

„To je v pořádku, vím, že mě Reineteril nechtěl urazit! A žádný strach, mé schopnosti se budou na cestě hodit!" přikývla vesele.

„Jak znáš..."

„Opravdu se budou hodit!"

„O tom nepochybuji, ale jak znáš mé-"

„Prostě mě napadlo, že byste se mohl jmenovat Reineteril a vida, bylo to správně!"

„A jak se jmenujete vy- tedy ty..." Nevěděl, jestli jí má nadále tykat, protože ona mu celý rozhovor vykala a očividně toho nehodlala nechat, ačkoli ho oslovila křestním jménem - které mu pořád vrtalo hlavou, jak získala. Nevěřil, že si ho prostě vysypala z rukávu.

„Musím si na vlastní jméno teprve vzpomenout, ale jakmile ho budu mít, budete první, komu ho řeknu, slibuji!"

„Divné..." uniklo mu spontánně. Mrzelo ho to, nechtěl svůj skepticismus ohledně dívčina duševního zdraví vyslovit nahlas. Věděl, že ji tím opět raní.

Přikývla. „Taky si myslím...hlavně to dnešní počasí je nanejvýš pochybné..." zadívala se na oblohu. „A vlastně, proč vás ten člověk v kápi někam posílal?"

„Jak víš, že měl kápi?!"

„V osmdesáti procentech ji mívají..."

„To nezodpovídá mou otázku!"

„Já některé věci prostě vím." srdečně se usmála, ale docílila tím akorát toho, že to vyznělo ještě děsivěji.

„A proč vás tedy-" chtěla zopakovat svou otázku, ale tentokrát skočil do řeči on jí.

„Přestaneš mi už konečně vykat?"

„Přestanu!" souhlasila nadšeně. „Můžu Reineterila oslovovat ve třetí osobě! A proč ho-"

„Neřeknu ti to. Stejně za chvíli přijdeš s tím, že to prostě víš, nebo žes to uhádla. Nechám tvé schopnosti pracovat."

„To nevadí, stejně máš pravdu... a není to pro mě nakonec ani důležité. Splatím Reineterilovi, že mě vysvobodil!"

„Nic nesplácej. Jen jdi svou cestou a nech mě na pokoji."

„Souvisí tvůj smutek s tím, co se stalo tenkrát na Severní akademii?" vyhrkla bez přemýšlení.

Vytřeštil oči a jeho výraz zostřil. „To není tvoje věc!"

„Reineteril na to nerad vzpomíná? Tak promiň...neměla jsem to říkat!" omluvila se, ale on už kráčel pryč.

Ještě naposledy se otočil. „Běž si po svých a pokud mě zkusíš sledovat, následovat, stopovat, nebo cože to máš v úmyslu - zabiju tě," zavrčel a opravdu rychle se dal na odchod.

Přemítal, jestli to nebylo zbytečně drsné, ale už neměl čas to napravit. Nebyl si vlastně ani jistý, jestli tam podivná kráska pořád ještě stojí, ale rozhodně si ji přeřadil na seznam lidí, které už nikdy neuvidí.