Poznámka autorky: Omlouvám se za další bonusovku. Víte, tohle je vlastně úplná vata. Příběh by skončil úplně stejně i bez toho. Takže to nemůže být samostatná kapitola. Ale na druhou stranu, ačkoli to není vůbec důležité pro děj, je to sakramentsky podstatné pro vyznění příběhu jako takového. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího odporu. Sice to sepíšu a zveřejním, ale dám před to označení "bonusová", aby čtenář věděl, do čeho jde - že to pro mě za mě může přeskočit. Tahle bonusovka konkrétně má za účel hlavně přiblížit Deireaneze a představit Foiren, o které zatím bylo (a bude) jenom zmiňováno. Snad se vám bude líbit!

o přibližně deset let dříve

„Chovejte se slušně. Dost, že se mi podařilo přemluvit Tehiarovy, aby přijeli do takové díry." přecedila skrz zuby docela nervózně působící, ale elegantní žena ve středním věku.

Malá holčička se naklonila ke svému bratrovi. „Kdo jsou to ti Tehi...oni?" zeptala se šeptem.

„Nějaká další nóbl rodina. Kamarádičkují se s tetou." zasyčel nazpět.

„A proč jedou k-"

Ale to už jim sestra jejich otce nehodlala tolerovat. „Mluvte nahlas! Je neslušné si šeptat!"

Její neteř se už nadechovala k omluvě, ale babička jim skočila do řeči. „Reillet, už ti někdo řekl, že když se budeš chovat jako psí čumák, pošlou tě večeřet pod stůl? Nemluv na ty děti jako na vojáky."

„Zajisté, matko." zasyčela. „Ale jistě pochopíš, že tady jde o jejich budoucnost. A nejen jejich! Celého našeho rodu- naší pověsti, našeho blahobytu, našich životů! Je bezpodmínečně nutné získat si Tehiarovy na naši stranu a zařadit jejich majetek pod naši správu!"

Potom si odkašlala a otočila se zpátky k dětem. „Hosté přijíždějí oslavit společně s námi Dny padajícího listí. Zůstanou v tomhle sídle na týden. Ale pro vás je spíše důležité, že mají dceru ve vašem věku. Musíte si s ní přátelsky hrát a nesmíte na ni být protivní, rozumíte?"

Sourozenci se na ni jenom zmateně dívali.

„ Greirenbell?" zeptala se, aby z nich vymámila nějakou reakci.

Holčička rychle přikývla.

„Deireanezi?"

Její bratr udělal to samé.

„Výborně. A teď-" Než stačila ubohá majitelka univerzitních komplexů rozdat další rozkazy, dovnitř vběhl jeden z jejich sluhů.

„Promiňte! Lord a lady Tehiarovi právě dorazili!"

„Sakra!" zaklela a běžela ke dveřím. „O půl hodinu dřív! Krysy!"

Když se o chvíli později vrátila, následovali ji tři úplně neznámí lidé. Deireaneze učili, že by se měl v takových situacích poklonit, a tak vysekl trošku nemotornou úklonu. Jeho sestra zase předvedla téměř bezchybné pukrle.

Dospělí sice jejich pozdravy neopětovali, ale dívka, kterou si vedli s sebou, se uklonila skoro až k zemi. Bylo vidět, že vyrůstala v mnohem upjatějším a vznešenějším prostředí než dva sourozenci.

„Nuže... Vítejte!" Reillet nasadila něco jako úsměv a taktéž se mírně uklonila. „Nejprve ze všeho mi dovolte představit následníky našeho klanu. Tohle jsou dvojčata Deireanez a Greirenbell."

„Děkujeme za přivítání." opáčil cizí muž a napodobil její úklonu. „Zde je dědic našeho rodu, naše jediná dcera Foiren."

„Výborně, výborně! Nyní, když jsme se představili, mohli bychom děti nechat dětmi a jít si vypít kávu. Pokud souhlasíte, ráda bych vám nabídla občerstvení v mé nádherné kaktusové zahradě." Teta si hosty odváděla někam pryč, ale svou dcerku tam nechali.

Zavládlo trapné ticho, které po chvilce jako první prolomila Greirenbell: „Ahoj, Foiren! Určitě budeme kamarádky!"

Děvčátko se nesměle usmálo. „Bude mi ctí." pronesla a vysekla pukrle. Deireaneze okamžitě napadlo, že vypadla z nějaké pohádky o princeznách. Chovala se tak, tak tiše, vznešeně a delikátně, ale dokonce tak i vypadala. Světlé vlásky měla svázané v pevném drdolu s jiskřivou čelenkou a její nabírané šaty se mírně třpytily.

...

K večeru následujícího dne měly začínat oslavy. Hodiny na věži zatím odbíjely teprve poledne, ale chlapec se stejně nemohl dočkat. Na Dnech padajícího listí nikdy nebyla nuda, pořád se tam pouštěly lodičky, vystřelovaly ohňostroje a jedlo různé dorty.

Aby si ukrátil čas, vzal si tužku, pravítko, papír, nůžky a lepidlo a chystal se zmizet na tajném místě. O tom úkrytu věděla jen jeho sestra, která ho objevila společně s ním, ale časem se dohodli, že to bude jen jeho území a ona mu tam nebude lézt. Zrovna teď Greirenbell stejně hlídala Foiren.

Už přešel babiččiny pozemky a chystal se vplížit do nedalekého lesíku, když za sebou uslyšel čísi hlas. Otočil se.

„Uf, konečně...Volala jsem na tebe celou dobu, ale ty nic..." Dívka zněla vážně udýchaně.

„Promiň. Ale...kdo jsi?" Snažil si vzpomenout, ale žádné jméno se mu nevybavovalo. Byl si jistý, že zná všechny děti ve vesnici, ale ta holka mu vážně nebyla vůbec povědomá. Toto děvče v šedých teplácích a mikině nikdy neviděl.

„Eh?" Zmateně naklonila hlavu na stranu. Z vlnitých světlých vlasů jí spadla kšiltovka. „Tvoje paměť stojí za houby," mumlala, zatímco z ní oprašovala hlínu.

„Chodíš do béčka?" Byl si jistý, že v jeho třídě určitě není.

„Ne, my dva nejsme ze stejné školy." Povzdechla si. „Jsem Foiren. Foiren Tehiarová."

Chvilku mu trvalo, než mu to docvaklo. Včerejší obrázek kouzelné princezny byl ten tam.

„Neměla jsi náhodou být u G-"

„Belle jsem utekla. Pro můj výzkum jsi daleko zajímavější ty."

„Výzkum?"

„Můj osobní. Na první pohled vypadáš jako blb, ale chci to ověřit." Teprve teď si všiml, že si nese nějaký sešit. „Můžu se tě zeptat na pár otázek?"

„Hele, řekneš mi, že jsem blbej, a pak chceš, abych ti odpovídal?!"

„Jo. Začneme? Tvoje jméno mám, následuje věk. Kolik ti je?"

„Za půl roku mi bude třináct."

„Dva-ná-ct..." Pilně zapisovala. „To je úleva. Než jsem sem přijela, bála jsem se, že budeš mladší než já. I když, možná by bylo ještě horší, kdybys byl o hodně starší. Mně taky bude třináct."

„Proč si to píšeš?"

„Dělám výzkum." pokrčila rameny. „Mimochodem, vidím, že máš papír! Rád kreslíš?"

„Ne." odsekl. „Něco mnohem lepšího."

„A co?" Působila, že se nedá odbít.

„Ukážu ti to, ale jen když o tom nikomu neřekneš."

Uraženě založila ruku v bok. „Tato Foiren umí držet tajemství!"

Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Zápasil s chutí výsměšně jí odpovědět stejným stylem, ale vzpomněl si, že má zakázáno být na ni protivný.

„Tak fajn. Pojď se mnou."

Radostně přikývla.

Propletli se mezi stromy a ocitli se v lesíku. Pro nezasvěceného by se všechny statné borůvkovice zdály stejné, ale Deireanez se dobře pamatoval cestu k té své.

„Jsme tady." prohlásil po chvíli a zastavil se.

„Páni!" žasla Foiren. „Ty máš opravdický dům na stromě!"

„Není to žádnej ,dům', ale letiště."

„To nevadí! Můžu nahoru?"

„Tak jo..." Sice se mu to moc nelíbilo, ale co měl dělat? Zakazovat jí něco by se rozhodně počítalo za protivnost.

„To jste si s Bellou postavili sami?" zeptala se dívka po chvíli, jakmile překonala žebřík.

„Ne. Je to tu už dlouho. I taťka tu chodil, když byl stejně starý jako my."

Děvče se rozhlédlo. Nemohla si nevšimnou papírových vlaštovek a letadýlek všude kolem. Některá visela na větvích, jiná kotvila urovnaná na „podlaze" domku. „Tak tohle ty děláš s tím papírem..."

Přikývl. „Jen abys věděla, já nelepím letadélka, jenom učím papír létat."

Okamžitě se zastyděl. Uvědomil si, jak divně ta věta zněla. Čekal, kdy se Foiren rozchechtá a začne si ho dobírat. Přinutil se na ni podívat. Vůbec nevypadala, jakoby zadržovala smích.

Dokonce se místo toho usmála. „Jsou opravdu hezká, ta letadýlka. Nezdají se mi ani upatlaná. Musel sis s nima dát hodně práce!"

„D-Dík..." Najednou byl rád, že se jí předtím nevysmíval. „Rodina mojí mamky má v Dainginu letiště. Jednou jsme se tam jeli podívat. Bylo to...prostě super."

„Chtěl bys jednou odjet do Dainginu a být pilot?"

„Ne. Teta by mě roztrhala. A já se na to ani nehodím. Asi bych neprošel zdravotní prohlídkou."

„Proč? Teda...pokud se můžu zeptat."

„Sluch." zamumlal a ukázal si na levou stranu lebky. „Když jsem byl malej, chytnul jsem nějakou nemoc a od té doby na tohle blbý ucho napůl neslyším."

„Tak proto jsi nereagoval, když jsem na tebe předtím z dálky křičela..." vědoucně přikyvovala.

„Promiň." Vzal do ruky jedno z letadýlek a poslal ho po větru pryč. Chvíli plachtilo a pak se zaseklo ve větvích. „A co to děláš za výzkum?"

„Zkoumám tebe."

„Proč?"

„Chci tě prostě líp poznat. Myslím, že je to praktické."

„Proč?" Vůbec nic nechápal. Vypadalo to, jakoby ona věděla nějaký samozřejmý fakt, který se mu nikdo neobtěžoval říct.

„Ty to nevíš?" Vytřeštila oči.

„Co?"

„Podniky a majetek našich rodin se má spojit. Tvoje teta náhodou pozvala moje rodiče na celé svátky - a dokonce jim řekla, že od téhle chvíle můžeme všechny významné dny trávit spolu! A ještě k tomu nakázala, aby s sebou vždycky brali mě! Není ti to trošku divné?"

„Jo, to máš pravdu. A co?"

Foiren z nějakých důvodů zrudla jako rajče. „Chystají se nás...mě a tebe...určitě se nás chystají zasnoubit!"

Chlapec zmateně zamrkal. „É?"

„N-Nás dva...za-zasnoubit! To znamená, že se budeme muset v-vzít, až budeme dospělí!" vychrlila rychle.

„A-Ale...to přece nejde! Vždyť my se...ne-nemáme rádi!" protestoval Deireanez, teď už stejně rozhozený a stejně červenající se jako ona.

„J-Já vím!" Založila ruce na hrudi a zhluboka se nadechla. „Musíme vymyslet, jak z toho průšvihu ven!"

Odhodlaně přikývl.

O tři roky později (pořád jsme sedm let v minulosti)

Deireanez se opíral o stěnu vysoké budovy a pozoroval proudy lidí hrnoucí se od vlaků a ke vlakům. Poslouchal jejich hluk, ale kvůli jeho uchu mu to splývalo spíše v šum. Také se snažil zaslechnout nějaké houkání, ale to marně.

Sám pro sebe se usmíval. Už skoro měsíc zoufale odpočítával dny do začátku těchto prázdnin. Nebylo to však jenom proto, že by mu vadila škola, nebo že by potřeboval více volného času.

Těšil se tolik proto, že měla opět přijet na vícedenní návštěvu rodina Tehiarových - i s jejich dcerou Foiren, jeho nejlepší kamarádkou.

Návštěvy byly domluveny vždy na svátky, prázdniny a každý třetí víkend. Ze začátku to oba brali jako nutné zlo a přinejlepším příležitost, aby vymýšleli různé způsoby, jak překazit plány jejich rodičů. Na pár věcí sice přišli, ale vzápětí vše selhalo. Časem to vzdali. Politické sňatky jsou pravděpodobně jedna z nevyhnutelných nevýhod bytí bohatým a privilegovaným. Ale i tak spolu byli nuceni trávit spoustu času – takže se mezi nimi přirozeně rozvinulo blízké přátelství.

O chvíli později se z nádraží vyřinul další dav lidí a tentokrát mezi nimi byla i ona. Hned jak si Deireaneze všimla, nadšeně zamávala a poté se dala na vlečení dvou obrovských kufrů jeho směrem.

Jakmile se k němu dostala, nechala zavazadla zavazadly a s bojovým pokřikem ho objala.

„Tato Foiren hlásí centrále svůj návrat do zapadákova!"

Zazubil se a přitiskl si ji k sobě. „Zajisté, madam. Ihned uvědomím všechna laserová stanoviště, aby po vaší flotile nestřílela."

„Myslíte obranné prvky nainstalované na všech strategicky zásadních kurnících, poručíku Deireanezi?"

„Přesně tak. A vy, pokud smím hádat, má paní, mi určitě na důkaz vaší přízně přivážíte čerstvý smog."

„Ach, je mi líto... Vinou nedočkavého kočího jsem nestihla nachytat do lahviček dostatek jedovaté mlhy... ale za to mi bude ctí vám věnovat krásně naleštěnou plastovou ceduli, kterou mí sluhové našli ležet u cesty."

Pustili jeden druhého a po chvíli se oba rozesmáli. Tohle vtipkování mělo svou tradici- pokaždé, když se setkali u nádraží, si říkali přesně tyhle věty, něco jako soukromý vítací ceremoniál. Foiren si přísahala, že si jednou nějakou plastovou ceduli opravdu přiveze.

„Tak co?" zeptala se nedočkavě.

„Co myslíš?" ušklíbl se.

Věnovala mu křivý úsměv. „Vzhledem k vašim nezvladatelným sklonům si místo studia lepit letadélka, bych řekla, poručíku, že jste u těch příjmaček shořel jak seno na hranici."

„Vzali mě! Nemám páru, jak se mi to povedlo, ale nějak jsem to napsal...a vzali mě!"

„Super!" vyjekla nadšeně a plácli si.

„A jak jste dopadla vy, má paní? Nedostalo vás záludné nebezpečenství přijímacích zkoušek na kolena?"

„Ani nápad!" zavýskala. „Třetí na listině!"

„Ze tří?"

Zazubila se a škádlivě do něj žduchla. „Že já vám již nikdy víc nepřivezu žádnou vznešenou ceduli, poručíku..."

Usmíval se taky, ale najednou jeho výraz zvážněl. „Je vážně fajn, že jsme se oba dostali, ale... škoda, že každý jdeme na jinou střední."

„No tak, vždyť se setkáme na výšce, ne? Sice nemám tucha, co budu studovat, ale dobře vím, že si diplom získám na vaší univerzitě." Uchopila jeden z kufrů, Deireanez vzal ten druhý a společně se vydali od nádraží k sídlu.

„Moje teta by tě pověsila za uši, kdybys šla studovat někam jinam."

„Tebou by zase nakrmila nějaký masožravý kaktus."

Zasmál se. „No, co ty víš...nikdo neví, co se stalo se studenty, kteří mizí z akademie..."

„A s těma, co na konci devítky pořád ještě neznají rozdíl mezi sudokopytníkem a lichokopytníkem, viď?"

„U-Um... Já už to vím!" Nervózně se ušklíbl. „Měli jsme to na příjmačkách! Takové otázky jsou pro mě hračka!"

„Vážně? Pak mi to dozajista zodpovíte správně, že ano, poručíku?"

První vteřinu se z toho chtěl nějak vymluvit, ale potom v tom zavětřil svou šanci. „Jak si přejete, madam. Ovšem, dovolil bych si přednést vám návrh. Bude to sázka. Jelikož jsem si vědom, že holdujete hazardu..."

„Jen pokračujte. Nemohu se dočkat, až si vyslechnu vaši nabídku."

„Pokud řeknu správnou odpověď, vyhraju sázku já, a když ne, tak je výhra tvoje."

„A co se chceš vsadit?"

Díval se do země. „Když vyhraju, půjdeš se mnou dneska ven."

„No, to půjdu tak jako tak... A co budeme dělat?"

„To, co vždycky." Upřeně sledoval vzorek na potahu kufru. Vší silou se snažil zastavit ruměnec, který se mu hrnul do tváří. „Půjdeme tam, kam vždycky, a budeme dělat to, co vždycky, jen v tom bude jedna změna."

„Hm?"

„B-Budeme...budeme tomu říkat ,rande'!" zadrmolil rychle.

Taky se začervenala a honem se podívala jiným směrem. „D-Dobře, vaši výzvu při...přijímám, poručíku. Položím vám tedy tu otázku."

„Sudokopytník...ehm..." Dělení kopytnatců bylo to poslední, na co se mu chtělo myslet. „Sudokopytník je...má to sudé číslo! Dva, čtyři, šest, osm, devět, jedenáct...ne... Já to nevím..."

Přikývla. „Správná odpověď."

„Ale v-vždyť já to nevěděl!"

„To nevadí... Já...já..." Pořád se nedokázala donutit podívat se jeho směrem. „Mám zájem přijmout vaše pozvání, poručíku, a nějací sudokopytníci mi to nepřekazí."

Deireanez netušil, co na to říct. Cítil se tak trapně a rozpačitě, ale na druhou stranu byl nějak šťastný. Zazubil se na ni a ona mu úsměv oplatila.

O další roky později – nyní už jsme jen přibližně půl roku v minulosti

„Tak co se s ní děje?!" vykřikl Deireanez znovu. Připadalo mu to, jakoby už tu otázku opakoval po sto padesáté. Srdce mu splašeně bilo.

Jeho teta ho ale ignorovala, stále jen nasupeně pochodovala v kolečku a stejně jako on, i ona opakovala pořád ty samé věci: „A to si říkají ,šlechta'?! Nemohu uvěřit, že se mezi dvaceti šesti vznešenými rody velké Sarahy našlo místo pro takové opelichané darmožrouty!"

„A já zase nevěřím tomu, jak ukradení vám já a Gr-"

„Ticho." její hlas byl tichý, ale silný. „To pro vás dva udržuji čest a slávu našeho rodu. To vám dávám to nejlepší vzdělání. A tvá drzá ústa si dovolí pronést, že jste mi ,ukradení'..."

„Omlouvám se, tetičko..." Její synovec trhl hlavou. „Ale, prosím, řeknete mi už konečně, co se stalo s Foiren?"

„Probudily se u ní symptomy. Ty zpřelámané krysy musely už od začátku vědět, že je vadná, a přesto..." zasyčela zlostně.

„Nemluvte o ní jako o věci!" vyjekl. „Je to člověk...a budoucí člen naší rodiny!"

Starší žena si odfrkla. „Budoucí člen rodiny? Ty si ji po tom všem ještě pořád chceš vzít? Už nemusíš. Šlechtických rodin je spousta. Našla bych ti vhodnější manželku."

Prudce zavrtěl hlavou. „Ani náhodou! Já a Foiren už jsme si na sebe zvykli!"

„Když na tom trváš..." povzdechla si. „A pokud chceš slyšet přesný název toho, co ji právě zabijí, jdi se zeptat doktora. Mě to nezajímá."

Zbledl. „Za...zabíjí...?"

„Snad si nemyslíš, že se za pár dnů probudí? Podle lékařské zprávy by se záchvat mohl potlačit určitou léčbou... a jinak navrhuji pár měsíců počkat a pak ji odpojit z přístrojů."

To je vtip, že jo?! „N-Ne! Ale léčba přece existuje!"

„Vskutku, ale stojí sedm set tisíc sarahských zlaťáků." Majitelka univerzity se zadívala na své kaktusy. „Problém je v tom, že Tehiarovi..." nakrčila nos pohrdáním. „...ty krysy v skutečnosti před patnácti lety zbankrotovaly a nás viděly jen jako příležitost splatit své dluhy! Podvedli nás, podvraťáci!"

„Takže...oni nemají na ty léky dost peněz?"

„Samozřejmě ne. Proto se ostatně nám, mnohem bohatším, pokusili vnutit tu svou oškubanou dcerušku."

Vůbec se mu nelíbilo, jak o Foiren mluví, ale byly tu i důležitější věci. Pokusil se o alespoň náznak úsměvu. „To je skvělé, že léčba existuje! Sedm set tisíc, to je pro vás jako nic! My jí to zaplatíme, že jo?" Jeho teta však neodpovídala, jen se na něj dívala jako na pitomce. „Že...ano?" zopakoval nejistě.

„Oni z nás udělají idioty a my na oplátku zachráníme jejich dceři život? Vážně?!"

„A-Ale..." Nevěřil svým vlastním uším.

„Takhle život nefunguje. Nemám s Foiren Tehiarovou nic společného a nehodlám jí pomáhat." Otočila se k němu zády a láskyplně pohladila jeden z kaktusů. „Pokud se ti to nelíbí, vezmi to do vlastních rukou. V žádném případě ode mě pomoc nečekej, ale...čirou náhodou dneska ustanovím odměnu za dopadení Reineterila Ailesmontena na sedm set tisíc."

„T-Takže..."

„Pokud mi svého zločineckého kamaráda přivedeš, získáš sedm set tisíc." Obrátila se zpátky k němu a věnovala mu významný pohled. „Už máš nějakou představu, co si za ně koupíš?"