Poznámka autorky- Tuhle povídku jsem psala už celkem dávno (zejména tyhle první kapitoly) a myslím, že ta kvalita už není to, co by měla být. Obzvláště ten pravopis je příšerný! (ale jsem příliš líná dát se do oprav) Tím se jednoduše omlouvám.

Aktualizace 13.12.2015 - Už jsem se do oprav dala. Dobrá, tak teď už se nemám na co vymlouvat.

Kapitola V.- Den, kdy ti štěstí zamávalo na rozloučenou

před nějakou dobou

„Hele, víš ty vůbec, co máš na práci?" zašvitořila na lavici sedící dívka a výsměšně se pousmála.

„Jo, náš každoroční festival ,Vítejte na Severní akademii' měli vždycky na starost lidi z abstraktních věd. Tudíž ty!" přidal se další spolužák.

Oslovený se skoro až třásl. Obklíčili ho, neměl vůbec žádnou naději dostat se ke dveřím. A všichni se zubili jako piraně... „Ale...já nejsem jediný student z abstra-"

„Z naší koleje jsi. Tak co se ještě poflakuješ? Pokud nenachystáš stánek a všechno nezařídíš, bude to hanba pro nás všechny."

„Ale..."

Jeden z jeho vrstevníků se zasmál. „Ó, tady pan čaroděj má námitky! Tak co, že by ta úžasná magie, co vás učí, měla dneska poruchu?"

„No tak, vždyť by to pro tebe měla být hračka! Minulej rok organizátoři vystřelovali ohňostroje z ruky, měnili kytky v motýly a...bylo to prostě super!" zavýskal někdo další, ale potom jeho výraz zpochybovačněl. „Neříkej, že ty to nedokážeš!"

„Tak neschopnej!" další osoba se řehtala.

To už nevydržel. „Já...já...nejsem neschopný!"

Jeden z jeho momentálních protivníků se k němu naklonil. „Tak to dokaž!"

„Já...já..."

„Ó promiň, zapomněl jsem, že ty umíš jen fňukat a vylívat si srdíčko Reineterilovi..." dotyčný spolužák mu posměšně tleskl před obličejem a mladíkovi opravdu vhrkly slzy do očí. Ostatní se rozesmáli.

„Nechte mě být...prosím..."

„Ne, dokud nám neslíbíš, že za nás připravíš náš stánek na festivalu, a víš co...ještě bys nám mohl, ehm, pomoct s úkoly! Víš, tou otravnou esejí o koexistenci přímek..."

„A-Ale já o tom nic nevím..."

„To nevadí, tak si to půjdeš zjistit!"

„A...mám to napsat tobě, pod tvým jmén-"

„Ne, blbečku! Napíšeš to nám všem, tolikrát, kolik nás tu teď je, pod jménem každého z nás a tak, aby nebylo poznat, že to všechno psal jeden člověk. Rozuměl?"

„Ale...to nestihnu..."

„Tak to by ses měl na festivalu obzvláště snažit, abychom si to když tak rozmysleli..."

„A...a pokud nerozmyslíte?"

„Tak tě ani Reineteril nezachrání," zašeptal druhý mladík dramaticky a on i jeho přátelé se dali na odchod.

Morix ještě slyšel, jak nějaká holka říká: „To jsi trošku přehnal, ne?", načež jí oslovený odpovídá, že to nemyslel vážně, že ho jenom strašil - ale to ho moc neuklidnilo. Ať se ho třeba ani nedotknou, už jen to ponížení bude bolet.

Ale na druhou stranu měli pravdu, on asi opravdu nezvládne uspořádat tak dobré festivalové představení jako jeho předchůdci. A ani nedokáže napsat všechny ty eseje... Za pár dní to všichni zjistí, pošlapou ho, už se nikdy nevymaní ze škatulky „netalentovaný budižkničemu"...Ale to přece není pravda, on má nadání! Vždyť to říkal Reineteril!

Vtom ho něco napadlo. Ano, on přece není sám, může si zajít pro radu! Jeho bráška mu určitě bude umět pomoct. S touhle myšlenkou v hlavě vyběhl ven a zamířil ho hledat.

Když dorazil do učebny, kde by za chvíli měl mít jeho nejlepší přítel přednášku, nemohl uvěřit své smůle. On tam nebyl.

„Nazdar, Morixi. Hledáš Reina?" ozvalo se za ním.

Bleskově se otočil. „Uf, to jsi jen ty, Deireanezi... Um, ano, hledám. Nevíš, kde by mohl být?"

Jeho starší spolužák ležérně opřený o rám dveří se tvářil se, jako by ho to absolutně nezajímalo. „Za chvíli by měl přijít. Copak, potřebuješ se s něčím svěřit?"

„Chci požádat o radu..."

„Jakou?"

„Musím všem předvést, že mám na to stát se plnohodnotným černokněžníkem! Co by bylo nejefektivnější?"

„Hm...Metání ohnivých koulí?"

„Oheň je hrozně pokročilá schopnost, to nezvládne skoro nikdo..."

„Proměny?"

„To taky. Proč si všichni myslíte, že se na abstraktních vědách učíme takové věci? To není žádné pronášení zaklínadel, žádná levitace, telekineze, telepatie, přeměňování, ani nic podobného, abstraktní vědy jsou úplně o něčem jiném."

„Promiň, promiň. Tak co nekromancie?"

„Nekro...nekromancie?"

„Oživování mrtvých."

„Já vím, ale..."

„Nemá to nějakou valnou pověst ani úspěchy, ale rozhodně to udělá dojem! Můžeš nějakou duši, která je v tom momentě zrovna na odchodu, prostě přitáhnout zpět. To bys zvládl, ne?"

„Ale..."

„Oživit mrtvého samozřejmě nejde, ale alespoň se můžeš pokusit o napodobeninu."

„O...zombie?"

„Něco takového. Dokážou to jen ti největší černokněžníci, samozřejmě...ale já slyšel od Reina, že ty prý na to máš..."

„To mám!"

„Ale promiň, možná jsem ti nasadil do hlavy brouka. Zapomeň na to. Nekromancie je moc nebezpečná." Deireanez to ale říkal podobným tónem, jako by se za to chystal dodat: „A právě proto to musíš zkusit."

Morix jen přikývl a běžel pryč. V hlavě mu blikalo zmatení, ale když uviděl svého „staršího brášku" kráčet po chodbě naproti němu, rozzářily se mu oči. „Ahoj!" vykřikl.

Reineteril jen pozvedl ruku na pozdrav. „Co se děje?"

„Dali mi za úkol zařídit stánek naší koleje na festivalu..."

„No a? To přece není tak těžké, ne?"

„Ale...oni chtějí, abych k tomu uspořádal i každoroční přehlídku kouzel..."

„No a?"

„Ale..."

„Nechceš mi snad tvrdit, že nezvládneš ani něco takového, že ne?"

„Co mám dělat?"

„Jít brečet k někomu jinému. Já na tebe nemám náladu."

V očích mladšího z nich se zalesklo něco temného. „Ale...kdybych někoho oživil, pak by se situace změnila."

„Oživil? Jak to myslíš?"

„Nekromancie," pronesl Morix tiše.

Jeho přítel se ale rozesmál. „Nebuď směšný! To je obor pro naivní hlupáky, kteří nedokážou pochopit, že mrtví nikdy z hrobu nevstanou!"

„Ale..."

Nicméně, Reineteril ještě neskončil. „Navíc, ty jsi na to příliš velký srab! Nezvládneš to. Běž se radši učit, jak proměnit jablka v kytky."

„B-Bráško..." vykoktal oslovený omráčeně.

Oči staršího studenta se zúžily zlostí. „PŘESTAŇ!" vyštěkl. „Přestaň! Přestaň mi tak říkat! Já nejsem tvůj bratr!"

„A...ale..."

„To se nezmůžeš na nic lepšího než pořád jenom dokolečka ,ale'? Hele, já už tě mám po krk! Už mě nebaví vodit tě za ručičku, pořád tě bránit a poslouchat tvoje nekonečné fňukání! Jo, uznávám, asi jsem ti to měl říct už dřív, ale doufal jsem, že si to uvědomíš sám!"

„O čem to mluvíš...?"

Uvnitř jeho hlavy koncertovalo zmatení s provinilostí, smutek hrál na smyčce a ponížení brnkalo na basu. Ano, on byl snad ta nejubrečenější osoba, kterou jen znal. Ale nemyslel si, že by ho za to měli soudit tak přísně. Čím se vlastně provinil? Upřímností? Že neumí skrýt své emoce? Co je na tom špatného?! Kolik bolesti způsobí ostatním jeho slzy? Žádnou! Tak proč slýchává pořád tolik kritiky, tolik povýšeneckých a záštiplných poznámek? Copak si snad oni myslí, že pláče proto, že chce? Že se slzy dají zastavit, že se jim dá poručit? Vždyť přece jen vyzařují pocity, které jsou moc silné na to, aby se udržely jen uvnitř.

Ale jeho nejlepší kamarád tomu očividně nerozuměl. „Už od prvního dne, co jsme se potkali, mě jenom otravuješ, zpomaluješ, visíš na mně...ale to skončilo!"

Mladší z nich nemohl uvěřit svým uším. Tak takhle si jeho jediný přítel celou dobu vykládal jeho chování...? Ano, stěžoval si často. Ale nedělal to proto, že by hledal soucit, či snad pomoc. Chtěl se prostě jen svěřit, udržet hovor, ukázat, čeho všeho si na světě okolo všímá a co mu vadí- poodhalit tím o kousek svou duši. Nevěděl, že o to ten, se kterým toužil sdílet své myšlenky, nestojí.

„Ale...já tě mám rád jako svého brášku..." Morixovi už se zadrhával hlas a po tváři mu stékaly slzy.

Oslovený se znechuceně ušklíbl. „Tak ,brášku', jo?! Jako že bych já mohl takovou bezcennou nulu považovat za bratra? Přestaň mě ztrapňovat!"

V chlapcově zoufalé mysli svitla naděje. „Ale...takže pokud přestanu být ,bezcenná nula', budeme kamarádi?"

„Proč ne. Přiměj mě změnit na tebe názor..."

„Vzkřísím mrtvého člověka."

„To neuděláš, srabíku," odfrkl si Reineteril povýšeně.

„Uvidíme!" mladík si setřel slzy z obličeje, otočil se a utíkal pryč.

Hodiny neodbytně vyzváněly desátou hodinu večerní. To byl čas, kdy měli přijít. Morix polkl na prázdno. Jakmile jeho obecenstvo dorazí, začne s obřadem. Není pochyb o tom, že když se bude pečlivě řídit pokyny z knihy, zvládne to. Schopnosti na to má. Dokáže to a ukáže bráškovi, že je ho hoden.

Do už připravené haly postupně vcházeli jím pozvaní spolužáci. Vybral ty, kteří na něj hodili práci na festivalu, a taky Deiraneze a samozřejmě i jeho, ale ani jeden z těch dvou nepřišel. No, to nevadí. Dozví se to od svědků. Studentem abstraktních věd projel mráz, když si vzpomněl na jejich rozhovor dopoledne. Hlavou mu tepalo spousta výčitek, zlosti a smutku, ale na druhou stranu cítil napětí a jakési zadostiučinění. Už jen krůček, jen krůček a donutí Reineterila se omluvit.

Hosté v místnosti živě žvanili, pravděpodobně si vychutnávali vymýšlení sarkastických a jinak výsměšných poznámek. No, však je to přejde, idioty. Posadili se na do kruhu rozestavěné židle, vedle desítek svíček, tmavých dek, lebek, vraních per a dalších dekorací. Žádný z těch předmětů neměl žádný zvláštní význam - sloužily jen k navození atmosféry. Chlapec dobře věděl, že jediné dvě substance opravdu potřebné pro obřad byla ta kniha a on se svou mocí.

Morix se zhluboka nadechl a přešel do středu kruhu. Odkašlal si. „É...děkuji, že jste přišli."

„Za nic, rádi se pobavíme tvým neúspěchem!" vykřikl někdo z publika.

„Chci vám předvést své schopnosti."

„Myslíš ty blbosti, které se učíte v abstraktkách?"

„Ne," zavrtěl hlavou soustředěně. Uvnitř se třásl jako osika, uvědomoval si, jak hroznou, sobeckou a nebezpečnou věc právě dělá, ale už nemohl couvnout. „Sílu, kterou má v sobě každá živá bytost. Vložím moc své vůle do slov a vytvaruji magické proudy."

„Co to mele?" zašeptala jedna holka.

„Neslyšelas ,magické proudy'? Bude čarovat! Húúú!" odpověděl jí někdo a vyvolal salvu smíchu.

Teď už se mladík chvěl i navenek. Nikdy v životě se necítil hůř...ale na druhou stranu ani lépe. „Bude se jednat o nekromacii!"

V obecenstvu to zašumělo. „A kde máš mrtvolu?" nadhodil jeden z jeho spolužáků posměšně.

Student stojící uprostřed kruhu do něj zabodl pohled. Starší z nich trošku zbledl. Měl nepříjemný pocit, že tohle přece nemůže být jeden a ten samý člověk, kterého ráno šikanovali.

Všichni napjatě čekali, až Morix znova promluví. „Žádnou mrtvolu nepotřebuji. Přitáhnu sem duši někoho, kdo právě v ten moment zemřel a ještě nestačil odejít do světa mrtvých. Pokud bude jeho vůle žít dál dost silná, objeví se slabá silueta jeho hmotného těla, která se časem může stávat čím dál tím skutečnější."

„Takže...vážně obživne?"

„Ne. Touhle metodou ne. Jeho srdce zůstane tiché a jeho duši dříve nebo později stáhne svět mrtvých zpět. Ale alespoň na malou chvíli uvidíte pravou zombii."

Hosté stále nevypadali přesvědčeni. Někteří se smáli, jiní jen povytahovali obočí a další měli očividně v úmyslu obřad potopit ještě dříve, než vůbec začne.

„Ale na celém světě každou sekundu umírá spousta lidí. To je přivoláš všechny?" ozval se nějaký dívčí hlas.

Chlapec si každou vteřinou připadal jistější a jistější. To, že to má v rukou on a že ho poslouchají ho nabíjelo jakousi zvláštní energií, která potlačovala strach, výčitky i stud. „Jen jednoho. Koho byste si přáli?"

„Tak třeba nějakou mladou kočku!" zaburácel další spolužák a i tuhle poznámku následoval smích.

„Jak chcete. Můžu začít?" zeptal se jen tak pro jistotu, ale jeho oči už zabloudily k otevřené knize na stojanu.

Odpovědí mu bylo něco mezi pískáním, povzbuzováním a bučením, takže jen přikývl a začal předčítat.

Zatímco se soustředil, nevnímal dějí okolo sebe, ovšem nálada jeho obecenstva se zhoršovala a prohlubovala každým okamžikem- všemi smysly cítili tlak něčeho zlovolného, nebezpečného a nepřirozeného, vzduch kolem nich jako by se ochladil o desítky stupňů a některým začínaly před zrakem tančit mžitky. Každý z nich se pomalu ale jistě propadal do absolutního děsu a zoufalství, ale účel to splňovalo. Rozhodně to na ně zapůsobilo.

Jenže rituál teprve začínal. Morix celou myslí ponořený do zaklínadla monotónně vyslovoval věty starého jazyka, zatímco se za ním začínal mihotat tmavě fialový stín. Napřed to připomínalo jen jakousi skvrnu, pak to nabralo průměrnou lidskou výšku, poté humanoidní siluetu, v té fázi tomu začaly prosvítat zářící oči bez zorniček, které se za chvíli ovšem ustálily do podoby běžných lidských zraků. O dalších pár sekund později se začaly tvarovat detaily, jako rysy obličeje, oblečení a proudem energie do všech stran rozfoukané vlasy.

„O-On...vážně...přivolal zombii!" vykřikl jeden z diváků a stejně jako v ostatních, ani v něm už by se krve nedořezal.

„U-Utečte!" zařval jiný a celé obecenstvo to pochopilo jako příležitost k vypuštění paniky a překotně se hnali ke dveřím.

Ovšem chlapec předčítající z knihy to nevnímal, možná o tom ani nevěděl. I bez publika obřad stále trval.

Fialová opadla a bytosti se vrátily její původní barvy. Její bledá kůže kontrastovala s tmavýma očima a hrůzně ladila s jejími sněhobílými vlasy. Oblečená byla v lehkých letních šatech, které možná kdysi bývaly světloučce zelené, nyní však vinou krvavých skvrn chytaly poněkud karmínové zbarvení.

Nyní, když se duch zhmotnil celý, kouzlo zčistajasna zhaslo. Student se chytil za hlavu, zaúpěl bolestí a sesunul se na kolena vyčerpáním. Cítil se provinilý a vyděšený, ale jedna věc ho uklidňovala- tyhle hrůzy jen dokládají, že to dokázal. Jen ti nejlepší černokněžníci že zvládnou něco podobného? V tom případě už mu nikdo nikdy nebude moct říct, že je slabý či neschopný. Reineteril se mu omluví a prohlásí ho za svého bratra.

Tyhle pocity však vzaly za své, když nemrtvá promluvila: „P...Proč...?"

Vstal, obrátil se k ní a chtěl ji pozdravit, všechno jí vysvětlit a poslat ji zase zpátky, ale v momentě, kdy ji uviděl, mu vypověděl hlas. To její pohled. Ještě nikdy nespatřil v ničích očích tolik bolesti.

„Proč...proč rušíš můj spánek?" ještě trošku chraptěla, protože si její nové hlasivky dosud nepřivykly na svou existenci.

„P-Promiňte-"

„Chci slyšet proč!" zaječela, nenechala ho to doříct.

„J...Já-"

„Aha, už to chápu! Jsi pomocník té mrchy! Kde je?"

„Nevím o čem to ml-"

V návalu náhlého vzteku ho chytila pod krkem. „Kde je Adelaide?!"

„Pusť...te mě..."

„Tak kde ta coura je?!" lomcovala s ním, zatímco v jejím nitru hořel oheň nenávisti a touhy po pomstě.

„Nez...nám...ji..."

Mrtvá se zamyslela, ale její stisk nepovolil. Díky své zombifikaci získala sílu, kterou nedokázala ovládat, a nejspíš si ani neuvědomovala, co dělá. „Nemůžu si vzpomenout na její tvář...ale ať si ta démonka nemyslí, že ji to zachrání! Řekni mi, kde je!"

„Pus...ťte... mě...prosím..." zaskuhral chlapec bezmocně.

„Já jí servu maso z kostí! Její hříchy jí nikdy neodpustím!" Kdyby se nekonečná zlost a zuřivost chtěla zhmotnit, nejspíše by si propůjčila podobu té dívky.

„Pro...sím..." studentovi už vážně docházel čas. Potřeboval se nadechnout, teď hned!

„Jak vůbec mohla?!" a s těmito slovy se ani nepokusila dostat svou novou sílu pod kontrolu a mrštila jím proti zdi.

...

„Hej, co má ten povyk znamenat?" pronesl Reineteril značně otráveně směrem k několika jeho spolužákům, kteří v záchvatu paniky pobíhali kolem, plakali, nebo se třásli v koutě. Bylo jich asi kolem sedmi a všichni vykazovali na vlas stejné příznaky.

„Mrtvola..." zahučel jeden z nich, přičemž mu z očí tekly slzy.

„On...on to vážně udělal..." brumlal další, skrčený na zemi do klubíčka.

Tmavovlasému mladíkovi se v hlavě náhle spojily dvě a dvě dohromady. „Morix!" vykřikl. Okamžitě všeho nechal a vší rychlostí vyběhl směrem k tréningové hale. Říkal, že tam bude, nebo ne...? Sakra, co když si to pletu s laboratoří? Hala, nebo laboratoř? Co z toho?! Zatraceně, pokud přijdu pozdě...ne, ne, ne, na to nesmím myslet! Zatímco se snažil přemýšlet, po zádech mu přejížděl mráz a výčitky svědomí se spojily se strachem o přítele a teď ho imaginárně natahovaly na skřipec.

Co to proboha udělal? Nechtěl říct ani jednu z těch věcí, které dopoledne křičel, ale...když v něm vřel už od rána takový vztek...a vybít si jej na bezbranném Morixovi se přímo nabízelo... Ale v žádném případě si nepřál, aby dělal nějaké nebezpečné věci jen kvůli nějakému zavděčení se! Pokud se mu vážně něco stalo... Reineteril se za to nepřestane nenávidět do konce života.

Doběhl k tréningové síni a rozrazil dveře.

První, na co mu padl pohled, byly svíčky. Spousta různobarevných zhaslých i zapálených svící rozestavěných všude po místnosti. Jejich plamen jakoby zvěstoval požár.

Jako další si všiml bělovlasé ženy v zakrvácených šatech a jizvou přes celý obličej. Stála tam nehybně, připomínala sochu.

Pak ztuhl.

Jeho oči se zatoulaly k Morixově mrtvole.

„Ne..." zašeptal nevěřícně, zapotácel se a ustoupil dva kroky vzad. Jeho mozek ztratil schopnost racionálně myslet.

„Morixi!" vykřikl a rozběhl se k němu. Ta neznámá tam pořád stála bez hnutí a pozorovala to všechno naprosto chladným pohledem.

Jak si myslel, jeho přítel už byl doopravdy po smrti. Ležel na zemi pod zdí s vytřeštěnýma očima a hlavou položenou v poněkud nepřirozeném úhlu. Pravděpodobně mu něco zlomilo vaz. Nebylo jasné, jestli úmrtí způsobilo tohle, nebo rána na spánku, ze které vytékala rudá krev.

V té minutě si Reineteril konečně uvědomil, že není v místnosti sám. Nemusel být detektiv, aby mu došlo, kdo je vrahem.

„Ty!" zavrčel nenávistně a setřel si slzy z očí.

Ovšem ona neodpověděla. Namísto toho se rozběhla pryč a než se otřesený a žalem šílený student stačil vzpamatovat, proskočila nedalekým oknem ven.