Přiznám se že s touhle kapitolkou jsem si trochu nevěděla rady. Tak snad se mi i přesto povedla :)

,,Neměly bychom se pro ní vrátit?" řekl Robert a přitom se podíval na Glorii.

,,Ale tati neměj strach ona to určitě zvládne a uvidíš že ještě přileze s tím svým zamilovaným pohledem a bude tě prosit o to aby si jí vzal zpátky...Nechtěla naši společnost, tak ať si teď poradí sama. Já se o ní nebojím, ona to jistě nějak zvládne," odpověděla Glorie a přitom vytáhla z Dianiny peněženky peníze a všechny karty. A zbývají obsah který jí už nezajímal i spolu s peněženkou vyhodila z okna auta ven.

,,Určitě přileze.." dodala ještě a přitom se při pohledu z okna auta zašklebila. ,,Jen k tomu bude mít jeden malý problém," řekla si v duchu a přitom si už Dianu bez dokladu dokázala živě představit.

,,Asi máš pravdu, mé zlatíčko. Ona to zvládne, a třeba jí i bez nás bude líp," odsekl Robert už klidně a přitom se dlouze usmál na svou holčičku.

,,To bude," řekla si Glorie v duchu a znovu se šibalsky zasmála, protože to co Dianě provedla jí nesmírně těšilo.

,,Však ona mě ještě odprosí," dodal po chvíli a pak se už opět naplno věnoval řízení.

,,Tím jsem si jistá," odpověděla Glorie a přitom se jí úsměv na tváři usadil.

,,To jistě bude prosit. A ještě bude škemrat o to aby jí dala zpátky její peněženku, která už je ale kdo ví kde. Ale není to tak i s jejím obsahem," prolétlo jí hlavou a pak se podívala do zpětného zrcátka.

,,Naštěstí ten kostel, i ta zapadlá vesnice už jsou pěkně daleko," procedila skrz zuby potichu a byla šťastná že se Diany už konečně a snad i nadobro zbavila.

A tak se auto hnalo rychle dál, a Robert už neměl výčitky ani z toho že tam Dianu nechal tak samotnou.

Diana zatím pozorovala onoho muže v brnění, který si to kráčel po cestě z kostela.

,,Počkejte!" křikla po něm a on se po ní ohlédl.

,,Co chcete, čarodějnice," procedil skrz zuby a přitom jí věnoval zlostný pohled.

,,Já nejsem žádná čarodějnice, to už jsem vám jednou řekla a vůbec kam si to myslíte že jdete?"  zeptala se Diana a přitom šla sebejistým krokem k němu.

,,Vracím se zpátky do své doby," odpověděl a přitom dal nezpomaloval svůj krok.

,,Aha, tak to jo. A můžete mi říct, která pak je to ta vaše doba. Nebo jste snad ještě z doby, kdy vládly králové a královny. No tak sundejte si už ten směšný kostým!" křikla Diana, protože ten muž už jí opravdu dopaloval.

,,Co si to dovolujete, čarodějnice. Za tohle bych vás měl ztrestat, ale nemám čas, tak mě už nezdržujte," okřikl jí a přitom dál pokračoval rychlím krokem kupředu.

Úzkou silnicí se hnal jeden z těch malých anglických autobusů, jako obvykle rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu...Diana se napřímila, protože nějak instinktivně vycítila, že ten muž vstoupí autobusu do cesty.

 Rozeběhla se...

A právě, když vyrazila plnou rychlostí vpřed, tak vyšel zpoza kostelu farář, a všiml si Diany a také se rozeběhl.

Diana však toho muže dostihla jako první. A skočila do cesty před autobus svoji nejlepší rybičku, od doby, kdy se ji při volejbalu s bratranci z Brna naučila, a dopadla mu na záda a společně pak klouzali po štěrkové cestičce, protože na jeho brnění byly jako na malé loďce.

 Autobus prudce zabočil a minul je pouze o několik málo centimetrů, ale přesto i když se to na první pohled nezdálo Dianu zranil.

„Jste v pořádku?" ptal se starostlivě farář a nabídl Dianě ruku.

„Já myslím... myslím, že ano," odpověděla Diana, jenže když chtěla vstát, tak náhle ucítila nepříjemnou bolest, která jí bránila v pohybu.

,,Zavolám záchranku," řekl po chvíli onen ctihodný muž a když se podíval na muže v brnění, tak ho napadlo že možná i blázinec.

 „V pořádku?" řekla Diana po chvíli a obrátila se na muže na zemi, který už mezi tím vstal a díval se na ní.

Potom jako by ztratila vědomí, protože zavřela oči, ale jediné co si pamatovala bylo jak jí onen muž oděný v brnění vzal do náručí a potom jí někam odnesl a položil. A stále byl u ní a šeptal jí něco do ucha.

Potom si ještě pomatovala to jak jí pohladil po vlasech a jak jí šeptal ,,Že nesmí umřít," a pak už nebylo nic, jen ticho a tma. Jenže náhle jí do očí přišlo jakési světlo a ona viděla naposledy svůj celý dosavadní život.

A pak jí už opět pohltila tma.

Anglie 1564

Nicholas se díval na ženu, která ležela v jeho náručí a která mu připadala nesmírně krásná, než všechny ty ženy, které dosud potkal.

,,Ne nebyla to čarodějnice," řekl si pro sebe.

,,Protože ona byla ten klíč, který hledal k tomu aby se zase znovu mohl dostat zpátky," dodal si, protože držel jí v náručí, ale přesto už byl zase zpátky ve své době...,,Ve svých časech," vytanulo mu na myslí a znovu se na onu ženu podíval.

,,Byla nádherná" řekl si a její líbezné a krásné rty ho přímo zvaly k polibku.

Políbil jí tedy a náhle Diana otevřela oči.  

,,Roberte.." šeptala omámeně, ale když oči otevřela naplno, tak viděla že jí v náručí drží někdo úplně jiný.

,,Kdo jste?" zeptala se a přitom dlouze zamrkala.

,,A to jste vy, ten muž z toho kostela," řekla polohlasně a přitom se na něj s úžasem dívala, protože bez brnění vypadal opravdu a docela jinak.

,,Kde to jsem?" zeptala se a přitom na něj nepřestala upírat svůj pohled.

,,V mé době," odpověděl Nicholas a přitom se na ní něžně usmál.

,,Jak ve vaší době," řekla Diana a přitom sebou trhla.

,,Pusťte mě a vraťte zpátky. To se mi jenom určitě zdá a já jsem teď někde v nemocnici a bohužel s vámi. Je rok 2024..Je rok 2024," opakovala si a přitom se mu snažila vymanit ze sevření.

,,Položte mě, prosím," řekla a tak jí Nicholas opatrně položil na zem.

,,A dejte ze mě ty svoje pracky pryč!" křikla, když jí stále držel a přitom se na něj podívala zuřivým pohledem.

  „Co to bylo za povoz?" zeptal se Nicholas po chvíli a přitom z ní opatrně spustil ruce.

 „Neslyšel jsem jej přijížděti. A neviděl jsem ani žádných koní," dodal a Diana se na něj nechápavě podívala.

,,To byl autobus, vy tupý," odpověděla a přitom si oba vyměnily pohled.

,,Jaký se píše rok...A co...co tu vlastně dělám?" zeptala se koktavě Diana a přitom se snažila uklidnit svůj roztřesený hlas.

,,Léta páně 1564. A vládne zde z boží vůle královna Alžběta I." odpověděl Nicholas a přitom viděl, jak se Dianin pohled stal nechápavým, protože doslova vytřeštila oči.

,,Cože rok 1564. A královna Alžběta I." řekla Diana nevěřícně a vypadalo to že asi každou chvíli omdlí.

,,A co je se mnou...já...já jsem mrtvá," dodala a přitom se podívala dlouze na toho neznámého muže.

,,To nevím, ale jisté je že jsem se díky vám vrátil zase zpátky do své doby," odpověděl a Diana věděla že asi musí byt mrtvá, protože tohle není možné...,,Nebo je blázen a Robert už jí dohnal do blázince," řekla si a přitom se snažila uklidnit svou podrážděnou mysl.

,,A vy, kdo jste vy. Víte to že jste nebezpečný," řekla potichu, protože měla pocit že jí už docházejí síly.

,,Jsem sir Nicholas Stafford a nyní se právě nacházíte na mém hradě. A jste první žena co o mě tvrdí že jsem nebezpečný, protože žádná, se kterou jsem se kdy setkal, nebo kterou jsem kdy dobyl, to o mě dosud neřekla.." odpověděl a v tu chvíli už Dianě bylo jasné že se skutečně ocitla v minulosti.