Ten pocit, když jste se právě vrátili totálně nalití domů a snažíte se napsat kapitolu, protože jste si dali za úkol každý den napsat jeden problém.

(Ne, tohle není TEN problém, ale stejně hádám, že věci napsané kurzívou aka "kurvízou" čte tak ¼ z vás, tak je to stejně jedno.)

Když neskutečně moc opláčeme své modřiny... Ale tak trochu jinak, než jak by očekávaly nevinné vanilky...

Aneb když téměř každý den kontrolujeme, jak jsou na tom kousance a modřiny na krku a stehnech, nebo třeba takové škrábance po celých zádech...

A deptá nás, že to všechno mizí rychleji, než jsme chtěli.

A tenhle problém platí jak pro masochisty, tak pro sadisty.

Důkazem může být to, když jsem téměř každý den fotila ony zmíněné modřiny a kousance a následně je posílala Masterovi...

Já měla na krajíčku z toho, že mi mizí důkaz, že patřím pouze jemu, zatímco on byl smutný z toho, že se výsledky jeho práce ztrácí tak rychle.

Pokud je zde nějaká ta chybka, tak se převelice omlouvám, ale mám v sobě štamprličku rumu, dvakrát rum s colou, dva cidery a hodně vína. (Počtu skleniček se nedopočítám, ani kdybyste chtěli.)