Catherine

Každý můj nádech bolel. Každý pokus o to se pohnout bolel. Všechno mě bolelo.

Celou dobu, co jsem byla v nemocnici, jsem jen zničeně hleděla do stropu. Jak mi to mohl udělat? Jak to nám mohl udělat? Jak mohl takhle ublížit našemu vztahu? A mě? Jak si to vůbec... Dovolil? Jak mohl?

Otázky mě napadaly jako roj rozzuřených včel a já se jim nemohla bránit. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Máma mi přinesla nějaké knížky, ale ty jen netknutě ležely na stolíku. Ani jsem nezjistila, jaké to jsou. Věděla jsem jenom, že bych si momentálně číst nemohla. Nedokázala bych vnímat. Já bych četla, ale přemýšlela bych úplně o něčem jiném. Pak bych si přečetla kapitolu a netušila bych, o čem byla. V mysli mám pořád zakořeněného Jasona. A nechce se pustit.

"Ahoj zlato," pozdravila mě máma, když vešla dovnitř. Přesunula se mi k nohám postele a vytáhla z ní zápis.
"Už se ti to lepší," pousmála se na mě. "Zlomené žebro, zlomená ruka, nakřápnutá lebka... Katie, Katie," povzdechla si. "Proč ses takhle zdemolovala?"
"Já jsem se nezdemolovala," zamumlala jsem pomalu, abych se vyvarovala největší bolesti. "To ona."
"Nemůžeš na ni být tak zlá," zavrtěla mamka hlavou a sedla si ke mně na postel. Jemně mě pohladila po hlavě.
"Jak na ni nemůžu bejt zlá? Jen mi způsobila ztrátu dítěte, pohmožděniny, modřiny, strach z aut, strach z nárazů, ještě větší strach z rychlé jízdy, zlomené žebro, zlomenou ruku, skoro infarkt a zlomený srdce."
"To s Jasonem je mi líto," zamumlala. "Někdy to prostě nevyjde."
"Ale on se nechoval, jakoby to jen hrál. Všechno co dělal dělal s citem. Nebavil se s kámošema, bavil se jenom semnou. Nepřišlo mi, že si to všechno jenom vymýšlí."
"A co když si to všechno vymyslela ta... Jak se jmenuje? Ella?"
"Emma," opravila jsem mamku. "Jmenuje se Emma. A ne, nevymyslela si to. Jason se přiznal."
"A co ti k tomu ještě řekl?"
"Že pak změnil názor. Ale já mu nevěřím."
"A proč ne?"
"Protože mě oškivě zradil. Štve mě to. Proč by něco takovýho dělal?"
"To jsou mladí kluci, Katie. Nejdřív jednají a pak myslí."
"Nojo, mami, ale to mě nezachrání."
"A nechceš mu třeba dát ještě šanci? Vždyť sám řekl, že si to rozmyslel."
"Jo, ale já se bojím."
"A čeho?"
"Že to udělá znovu."
"Myslíš, že by to udělal znovu?"
"Já... Já nevím."
"Promysli si to, Katie," znovu mě pohladila po hlavě jako malé dítě. "Důkladně si to promysli. A pak se rozhodni.  Já musím za pacientem. Tak se měl." Zvedla sem, došla ke dveřím, tam se na mě povzbudivě usmála a zmizela. Ale já se povzbuzeně necítila. Spíš zrazeně. A taky prázdně.

Omlouvám se za tak krátkou část! Já jsem prostě potřebovala kamsi doprostřed bodnout jejich rozhovor, ale nechtělo se mi to dělit na Jasona a na Kate. Dnes bude další, to slibuju! :)

♥ you all