Jason

Znovu jsem byl schopen vnímat tmu. Otevřel jsem oči, ale musel jsem je přihmouřit kvůli tomu palčivému bílému světlu. Začal jsem vnímat zvuky okolí - bylo tu jakési pravidelné pípání a hlasy nějakých žen, které jsem ale nedokázal vnímat natolik, abych rozuměl, co říkají. Byl jsem v nemocnici, to mi bylo jasné, ale nic mě nebolelo. Zřejmě jsem měl v sobě nějaké léky.

Po pár minutách jsem začal přemýšlet, co se stalo, ale nijak jsem si nemohl pořádně vzpomenout. Jel jsem... Jel jsem ve svém autě... Kvůli něčemu důležitému. Určitě kvůli něčemu důležitému.

"Prosímvás, jen na pár minut!"

K někomu hodně důležitému. Jel jsem za někým. Jel jsem tak rychle a mysl jsem měl učitě zastřenou něčím důležitým, jinak bych se nevyboural. Určitě bych nezpůsobil dopravní nehodu... Nebo ano?

"Jen na pár. Moje matka tu pracuje, doktorka Jeffersonová."

"Dobře. Ale jen na pár."

"Děkuji vám." Ten první, uplakaně šťastný a překvapivě měkký hlas jsem poznával. Byl mi blízký. A určitě měl něco společného s tím, proč jsem tady. Pomalu jsem otevřel oči - měl jsem pocit, že mám víčka jako z olova. Zamrkal jsem proti prudkému světlu a probleskl očima po místnosti.

Byla tam. Stála asi metr od mé postele, teď couvla ještě o kousek dál a přitiskla si dlaně na ústa. Z očí jí vytryskly slzy, které jí mírně spadaly po tvářích, ale bylo poznat, že se usmívá. Ale ten úsměv nebyl vůbec falešný. Taky jsem se usmál, ale určitě mi to sebralo víc energie, než jí.

"Byls v bezvědomí," zašeptala ohromeně a pak se zarazila. "Já jsem - já - já jenom - bylo mi řečeno, že-" Zavrtěl jsem hlavou a natáhl k ní ruku, i když jsem musel vynaložit hodně úsilí, abych s ní vůbec pohnul. Pomalu přišla a sedla si ke mně na postel. Vyhledala mou dlaň a položila na ni tu svou - byla teplá a hebká. Mírně mi ji stiskla.

Všechny obavy a všechna strast ze mě spadla, jako se kameny valí z útesu. Byl jsem čím dál tím víc rád, že ji tady mám, že je tu semnou a hlavně, že na mě není naštvaná. Teda, doufal jsem, že není.

"Omlouvám se," vydechl jsem dodatečně, ale ona zavrtěla hlavou.

"To nic," šeptla. "To já se omlouvám."

"Za co?" nechápal jsem.

"Za to, že jsem tě políbila." Mírně zrudla.

"Ne, já jsem se neměl zachovat jako pitomec."

Usmála se. Chvíli jsme mlčeli, ona jen kroužila prsty po mém zápěstí a opatrně si hrála s mýma rukama, ale nedíval jsem se na ně. Díval jsem se na ni. Konečně jsem ji viděl šťastnou, i když ne úplně bezstarostnou. Mlčela. Potřeboval jsem slyšet její hlas.

"No... Před dvěma dny mi mamka řekla, že do nemocnice přivezli Jasona Hawkinse. Ptala jsem se, co se stalo. Naboural jsi do auta, když jsi jel směrem k východní části města," oči se jí zalesklyq. Pochopila, že jsem jel k ní. Oddechl jsem si.

"Máš...Měl jsi jenom rozťatou hlavu, otřes mozku a pohmožděné některé orgány. Ten... chlap, který řídil druhé auto má zlomených několik že-" Zarazila se a ztichla hned, jak viděla, že vrtím hlavou.

"Mluv... O něčem jiném," vydechl jsem unaveně a zavřel oči. Odhrnula mi vlasy z čela, ale jednomu místu jakoby se vyhla. Nevěděl jsem, proč.

"No... Třeba... Před pěti lety jsme byli stanovat v jednom campingovém táboře. Táta nejdřív sliboval, že se pojedeme podívat k moři, ale pak tak nějak oznámil, že nemáme peníze... Hrozně jsem se naštvala a běžela jsem do svého pokoje, abych se vybrečela... Hrozně jsem chtěla vidět moře, nikdy jsem ho neviděla, jen na fotkách. Strašně jsem tam chtěla jet, abych to spatřila. Vlastně to chci do teď... Vidět ty maličké vlnky a poklidné pláže a tohle všechno," povzdechla si a já otevřel oči.

"Tys nikdy neviděla moře?" zašeptal jsem. Kate se usmála a zavrtěla hlavou.

"Ne. Ale už jsem se přes to přenesla."

"Vážně?" zapochyboval jsem. Pokrčila rameny.

"Ani ne," odpověděla tiše. "Ale už tomu nedávám naději. Stejně tam nikdy nepojedeme."

Chvilku jsme mlčeli, netušil jsem, co jí na to říct.

Pak se najednou narovnala. "Teď jsem si vzpomněla - byl tu tvůj otec. Tvoje matka ale přijít nemohla. Je na tom dost špatně." Pohlédla na mě, jako kdybych umíral já, ne ona. "Je mi to líto."

"Není to moje matka," zachraptěl jsem, abych zabránil její lítosti. Potřebovala to vědět. Zatvářila se zmateně. Chtěla něco říct, ale já jsem ji nenechal.

"Moje matka se jmenuje Crystal Green, nebo si tak aspoň říká. Žije - nebo žila, já nevím - ve Francii. Je to prostitutka, která byla tak pošetilá, že si mě nechala místo toho, aby šla na potrat." Díval jsem se, jak zareaguje. Nejprve vypadala vykolejeně, pak úzkostlivě a nakonec starostlivě. Rozhodně se tam nemihla ani špetka zděšení, nebo odporu, nebo dokonce nenávisti - po pravdě, všechno tohle jsem čekal.

"Promiň," omluvila se, ale já jsem zavrtěl hlavou.

"Pojď blíž," řekl jsem. Zamrkala, ale nahnula se ke mně.

S vypětím všech sil jsem se nadzvedl a rukou, kterou jsem držel tu její jsem si ji jemně přitiskl k sobě a lehce ji políbil. Její rty byly jemné a měkké a když jsem se odtahoval, usmíval jsem se při pohledu na její překvapený výraz. Začervenala se.

"Slečno, už byste měla odejít ," zazněl ode dveří hlas sestřičky. Catherine s odtáhla a pohlédla na ni, pokoušela se o štěněčí výraz.

"Pan Hawkins si potřebuje odpočinout," nedala se sestra. Nadzvedl jsem se ale za jsem klesnul na polštář, ale i to stačilo, abych upoutal sestřiččinu pozornost.

"Nemohla by tu ještě zůstat?" zaprosil jsem.

"Ale-"

"Je to moje přítelkyně," dodal jsem významně a sestra svraštila obočí. Nakonec odešla mumlajíc si něco o dnešní mládeži.

Zazubil jsem se na Kate, která se na mě nevěřícně dívala. Prohlížel jsem si detailně její tvář a usmíval se čím dál, tím víc. Nutilo mě to.

"Tys..." vydechla Kate a obdivně hvízdla. "Dobře zablafoval."

"To nebylo blafování," opravil jsem ji s úsměvem. "To byla žádost."

Trošičku kratší díl, ale doufám, že se líbil :) napište mi do komentářů, co si o tom myslíte, prosím :)

Na obrázku (moc nehodící se k dílu ale nevadí) Lucy Fletcherová :)