Hnědovlasý Kazekage, jenž byl zvolen po odstupení svého mladšího bratra, zrovna skláněl oči nad hustě popsaným textem starodávné kroniky všech možných klanů z Písečné. Rodové linie, příslušníci hlavní větve, nemanželské děti, kterých bylo mnoho, podvrženci a čistokrevní.

Někdo mu totiž nedal spát.

Jeho synovec. Chtěl zjistit, co všechno od něj mohou v budoucnu očekávat. Nová rada byla obeznámena úplně se vším a projevila o to dítě nevšední zájem.

Potomek s krví klanu z Písečné a klanu pocházejícího z Vířivé? Něco takového by mohlo změnit jejich válečnou situaci na příznivou. Bez démona se cítili v ohrožení a to byl fakt.

Zvedl unavené hnědé oči a promnul si spánky.

Nehodlal ze svého jediného synovce udělat zbraň hromadného ničení. Nedovolí, aby se mu stalo to samé, co mladšímu bratrovi. Využíván pro válečné účely a zbaven všech pocitů. Nebylo to nic pěkného.

Překryl si dlaněmi tváře, párkrát si zakroutil s rameny, až to v nich křuplo a prohnul bedra. Každodenní sezení u stolu bylo vyčerpávající, bolestivé a psychicky náročné. Vyplnit tolik papírů, schválit nespočet věcí a vyslechnout si mnoho stížností, poskytnout radu, zodpovědět otázky, vymýšlet a vymýšlet nové nápady pro zlepšení blaha vesnice... Začínalo toho být moc. Obdivoval Gaaru za jeho šikovnost. Musel být opravdu psychicky na dně z tolika věcí naráz. Nedivil se mu, že byl kolikrát tak protivný.

Kdosi mu zaklepal na dveře a po chvilce se sám od sebe pozval dovnitř. Kankuro začal dávat pozor teprve tehdy, až když si uvědomil, kdopak to za ním přišel.

Prvním vodítkem byl veselý bílý pes, který byl každým dnem větší a větší. Velké psisko se za ním rozběhlo, na své poměry příliš roztomile ňaflo a přitulilo se k loutkáři na podrbání. Nadšeně zavrtělo hustým ohonem.

"Ahoj, jak jde práce, Kazekage-sama?" zeptal se Kiba, který měl evidentně vynikající náladu.

Zlepšila se o to více při pohledu na své dva miláčky.

"Jde to jde to, ale jsem velmi unavený," odpověděl upřímně starší brunet a rozesmál se.

Akamaru opřel tlapky od písku o jeho kolena a natáhl se pro velkou pusu přes polovinu tváře. Smích jeho druhého oblíbeného člověka ho akorát tak víc potěšil a přinutil k další extra puse.

"Neunavuje tě ta cesta? Musí to být vyčerpávající," pověděl zamyšleně Kazekage.

"Ne. Stojí mi za to, když vidím tebe."

Žádný ironický podtón, či arogance v hlase. Vlastně od doby co byli spolu na něj jedinkrát nepoužil žádnou ostře mířenou poznámku, přestože byl Inuzuka i nadále prořízlou hubou.

Kankuro se usmál, hladil psa po hlavě, přičemž toho jeho klidu využil a našpulil rty, aby s ním následně promlouval jako s dítětem: "No no, že se s tebou ten sobec vůbec nemazlí, no že? No žéé? Řekni."

Kiba naklonil hlavu na stranu, zkřížil si paže na hrudi a ušklíbl se. Kdyby neměl svého čtyřnohého společníka asi by tu samotu nezvládl. Po nocích mu příšerně chyběl. Čas od času potřeboval obejmout, ač to nedával najevo. Pořád to byl člověk s city.

Kankuro drbal a hladil velkého psa, dříve mu vadily bílé chlupy, které nacházel všude možně, i v podobě velkých chuchvalců, ale naučil se to akceptovat a nakonec byl rád, že je nalezl. Jednoho dne už je totiž nemusel nalézt vůbec.

Jeho partnerovi už se déle nechtělo otálet mluvením, takže udělal několik dlouhých kroků, obešel Akamara a posadil se Kazekagemu obkročmo do klína. Mohl ho tak daleko lépe obejmout okolo ramen a spokojeně vydechl, když mu objetí vrátil.

"Moc jsi mi chyběl."

"Ty mě taky."

"Co kdybys pro dnes odložil svou práci a šel si... odpočinout?"

"A co tím odpočinkem myslíš?"

Kiba neodpověděl, na místo toho se přiblížil a měkce ho políbil na rty.

Akamaru na ně štěkl a pak zakňučel. Nelíbilo se mu, že si ho oba přestali tak rychle všímat.

°•°•°

Mladičká Hyuuga tvrdě trénovala na dvorku domu jejího klanu. Třísky dřevěného cíle létaly všude kolem, dívka shromažďovala veškerou chakru a tu pak s velkou silou uvolňovala v podobě lvích pěstí. Chtěla být silnější. Naruto pro ni byl stále velkou inspirací a motivací, avšak zároveň chtěla z mysli vypudit události z poslední mise.

Neměla jsem mu pomáhat. Ublížil Narutovi. I Gaarovi... Byl by je oba zabil a pak by si ten chudák chlapeček musel protrpět stejný osud, který měl kdysi Naruto-kun. Musím zesílit... Musím mu ukázat, že klan Hyuuga dovede být silnější, než klan Uchihů. Naše historie je stejná a přesto jsme tolik odlišní.

Tlumené rány doprovázející hlasité výdechy a nádechy nešlo nepřeslechnout.

Hinatina mladší sestra, Hanabi, ji ze skrytu pozorovala. Schovávala se za pootevřenými dveřmi, sledovala každý úder staršího sourozence a párkrát obdivně vydechla nad její silou. Pracovala na sobě a to přinášelo své ovoce. Bylo pro ni otázkou, co se sestře honilo hlavou, když tohle dělala už dlouhé a nekonečné hodiny.

Modrovláska počítala údery. Každý byl silnější a silnější. Nechtěla toho nechat. Byla v ráži, dělala to automaticky a bavilo jí ničit křehké dřevo. Lámalo se jako lidské kosti...

Zavrtěla hlavou, odskočila a v útočné póze pozorovala zničený kmen. Hlasitě a pravidelně dýchala. Potřebovala se na chvíli zkoncetrovat.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla, cítila mezi prsty svrbět pramínky chakry.

Pokračovala by dál kdyby nezaslechla hlasité vřískání dravého ptáka. Připadalo jí, že byl sakra blízko, takže zvedla hlavu. Všimla si rychlého stínu, jenž nad ní přelétl a poté se jeho zdroj posadil na vršek kmene.

Pták zvedl pravé křídlo a načechral si peříčka. Zakroucený zobák se skvěle dostal pod vrstvy dlouhých per a letek. Jakmile se dost načepýřil, podíval se tmavýma očkama na kunoichi.

"Huh? Jestřáb? Co... tady..." vydechla ohromeně a začala se blížit za vzácným tvorem.

Jestřáb zde skoro nežil. Byl vzácným a chráněným druhem. Za jeho skoro vymizení mohli pytláci, kteří využívali jeho krásná a dlouhá pera.

Povšimla si, že dravec okolo nožky nesl svitek. Ihned jí napadlo, že to bude zpráva od Hokage.

Natáhla po něm ruku, chvíli zaváhala, leč nenechala se dlouho pobízet vnitřní zvědavostí a ulehčila jestřábovi tlak na noze.

Hinata pomalu rozvinula svitek a překvapeně pootevřela ústa. Žádný vzkaz od Hokage, ani od nikoho známého. Na svitku stálo jedno jediné slovo: Děkuji. A hned vedle něj nakreslená modrá růže.

Pohlédla na krásného dravce se slovy zadrhnutými v krku, čekajíc na vysvětlení. Jestřáb jí bohužel žádné nedal.

Přeci jen není tak zkažený, pomyslela si a vděčně se usmála.

°•°•°

Růžovovlasá kunoichi s úsměvem na rtech pozorovala cestu, po níž šla a velmi se těšila, až jaro opět propukne v plné síle. Už teď byly zůstávaly první příznaky oteplení. Sníh zmizel, pupeny stromů se začaly zelenat a po zimním spánku se objevovali motýli.

"Už se těšíš domů, že ano?" sklopila zelenkavé oči na dítko, které opatrně držela v náručí.

Chlapec cosi zažvatlal, což u dívky vyvolalo smích. Měla štěstí, že vlastnila zelené oči, jinak by jí to hlídání jen tak neprošlo. Yuuki snadno vycítil, když poblíž nebyl ani jeden z rodičů a jen co zjistil, že se vraceli zpátky, přestal v usedivém pláči a brblal nesmyslná slovíčka. Pokud to tedy slovíčka byla.

"A jsme tu," oddechla si Tsunadina studentka, opatrně vyprostila ruku zpod dítěte a zaklepala na dveře.

Nečekala dlouho. Otevřel jí její blonďatý kamarád, který ihned roztáhl ústa v zazubení.

"Sakuro-chan! Jen pojď dál! Tak už jste tady? Už se mu chtělo domů?" zajímal se a vzal si synka do náruče.

"Byl hodný, ale nevydržel to ani ty tři hodiny. Promiň, chtěla jsem, aby jste na sebe s Gaarou měli trochu víc času."

"To nevadí, dattebayo. Využili jsme ten krátký čas na dost věcí," zatlemil se a opálené líce mu zabarvila horká červeň.

"Dost věcí?" nadzvedla obočí. "Kde je vůbec Gaara?"

"Spí."

"Spí? Zrovna teď?"

"No jo, dattebayo," zahihňal se. "On totiž trochu... No... ahem... přebral? Víceméně."

Haruno upřímně zajímalo, co mohlo být tak vyčerpávajícího, že z toho Narutův manžel tak snadno přebral. Ještě před pár hodinami byl úplně fit, sice trochu nevyspalý, možná by ho nazvala i podrážděným, ale nevypadal zas tak moc unavený. Její ženská intuice jí napovídala, jenže ona nehodlala být za zvrhlou.

No tak! Měli tu volný byt, bez dítěte, bez čumilů, měli na sebe konečně klid. Copak tu asi tak dělali, hmmm?

Zkřížila si paže na hrudi, lehce se zamračila, poněvadž nějak musela ten náhlý přebytek tepla v obličeji zakrýt.

"Naruto... jsi opravdu úchyl," řekla mu zcela upřímně, od srdce.

Uzumaki se drze usmál, pohladil syna po zádech a vyplázl na ni jazyk. Samo sebou to jeho malá kopie musela udělat taky.

Sakura se zasmála, s omluvou, že musela odejít na domluvenou schůzku se rozloučila odešla z malého bytu. Naruto, který se domáhal odpovedi ohledně toho, kam jde moc nepochodil.

Venku si dívka prohrábla růžové vlasy, upravila domácí halenku a vyšla napřed. Když něco slíbila, taky to dodržela, ačkoliv jí mrzelo, že se hlídání tak rozkošného dítěte musela vzdát.

Tato schůzka pro ni byla stejně důležitá. Konečně totiž přijala nabídku od dávného ctitele a čím déle času s ním pobývala, tím více zalitovala své dřívější hlouposti. Celou dobu odmítala slušného mladíka, který by se o ni zvládl postarat kdykoliv a kdekoliv.

Sasukeho si budu v srdci držet pořád, jenže... není to nakonec on. Nikdy bych nečekala, že se znovu zamiluji. Díky kami-sama, že se mi otevřely oči. On je opravdu skvělý člověk.

Spravila si pramen vlasů za ucho a zasněně se usmála. Právě mířila za nejlepším uživatelem taijutsu v její generaci.