Zdravííím~ 

(๑♡⌓♡๑) 

Pro začátek bych moc chtěla poděkovat za ten úžasný počet hvězdiček, přečtení a moc... MOC pěkné komentáře! ♥️🥰 Pozvolna se blížíme k tisícovce hvězd. Zvládneme to? 😍 Moc si vás cením a děkuji vám všem. 🥰

Tak, konečně je máme zase spolu. Toto trvalo. 😂 Už bych je mohla nechat být a přestat je trápit, ale já si nemůžu pomoct. 😏

A zbývá nám tu ještě vyřešit ty vztahy, no ne? Všichni tady debatují o shipu Sasuke x Hinata a máte pravdu! Prokoukli jste mě! Takže začátek kapitoly budu věnovat právě jim. Nepůjde to po másle. Bude to pro ně dosti trnitá cesta, protože vím, že Sasánka nemáte moc rádi. 😏 

A s kýmpak skončí Sakura? 😏Přemýšleli jste o tom? na to si ještě posvítím. O všech už mám totiž jasno. 😁 Jen to sepsat.

Už vás nebudu zdržovat a pusťte se do čtení mé duše. Hihi~ ♥️

Hezké počteníčko~

°•°•°

Nejmladší člen zanikajícího klanu, se pomalu plahočil lesem, snažil se dostat na nějaké neutrální místo, kde by načerpal energii, leč unavené oči se nedokázaly udržet otevřené. Sharingan spotřeboval příliš mnoho chakry, nemluvě o Orochimarovi pečeti.

Bokem se opřel o strom, aby se vydýchal. Mrazivý chlad kousal každý kousíček jeho těla. Sněhově bledá kůže byla na pár místech roztržená a krvácela, což ubíralo energii. V hlavě uvažoval nad tím, že se spíš skryje do nějaké zapadlé vesnice. Rozhodně se nehodlal dostat do doupěte, ve kterém po něm slintal ten starý prasák. Takto slabý by se moc nebránil.

Donutil se jít kupředu. Ohlédl se přes rameno, ale pronásledovatele neviděl, ani necítil. Nikdo ho nenásledoval a Naruto už se musel určitě uklidnit. Bylo na čase. Pěkně ho zřídil. 

Klopýtal zasněženým lesem, při každém sebemenším zvuku přidal do kroku, jenomže se zarazil, když před sebou zahlédl siluetu člověka. Špatně viděl. Ostřil zrak a stejně viděl rozmazaně. Automaticky sáhl po kataně, které by se hodila menší úprava, avšak jeho sevřenou ruku někdo uchopil.

"Sasuke-kun...?"

Ten jemný hlas... Byl mu zatraceně povědomý a přitom byl tak vzdálený. Se zamračením se ošil a ucukl. 

Co tady sakra dělá?

°•°•°

Do uší se mu dostávalo praskání ohně. Jeho teplo úspěšně pohlcovalo chlad okolo něj. V nose zacítil pach spáleného dřeva a vzdáleného sněhu. A krom jiného i plíseň, mech a zápach jeskyně. Na čele ho chladil příjemně studený obklad, vonící po neznámém druhu bylinky.

Tohle popravdě nečekal. To se ho nebála? Neobávala se nukeina? Statečná to holka. Skoro by se zasmál její naivitě kdyby mohl a měl do smíchu chuť.

"Proč jsi to udělala?" zazněla Sasukeho otázka zhrublým hlasem a překryl si máčený kus obvazu.

Na druhé straně ohniště seděla dlouhovlasá dívka, která objímala kolena a bledýma očima hleděla na špičky vysokých ninja bot. Seděla na vlastní mikině, choulila se do bílého pláště a klepala se chladem. V hlavě přemýšlela o tom, co jí to tak náhle popadlo.

Neměla to srdce nechat oslabeného mladíka jen tak, v té zimě. Ať už se stal čímkoliv. Její dobré srdce říkalo, že tohle mělo cenu.

"Co tvé oči? Tato směs by měla pomoci. Sama o tom vím své," pověděla jemným hláskem.

Sasuke zarputile mlčel. Nepromluvil. Tahle holka byla vždycky nevýrazná a tichá. Na členku hlavního kmene rodiny Hyuuga nevýrazná, až moc. 

Dívka si skousla spodní ret a nasála jej. "To ti chybí i ten malý kousek cti?"

Nepochybně na něco narážela. Možná na to, jak se pustil do souboje s Narutem? Pokud věděl, vše bylo fér. Měli stejné šance a to, že se ten idiot podíval do jeho očí byl jen a jen jeho problém. Jinak její slova jaksi nechápal.

"Hloupá Hyuugo," zamrmlal nerudně Uchiha a obrátil se na bok, zády k ní.

"Na více se nezmůžeš?" vypálila modrovláska tiše. "Od někoho tak chytrého bych něco tak hloupého nečekala."

Nedostalo se jí žádné další odpovědi. Sama celé dny mlčela, byla potichu a od něj jí to, nevěděla proč, mrzelo nejvíc. Věčně si ho nevšímala, vždycky podporovala Naruta a on- Naruto... Díky tomu jménu zvládla propadnout do smutku. Bylo toho na ni moc.

Splnila, co uznala za správné a musela tedy jít. Prohrábla si tmavě modré vlasy, lépe se zabalila do pláště a nasadila si batoh na záda. Byla připravena odejít a Sasuke to samozřejmě zaznamenal. 

"Počkej..."

Dívčiny kroky ustály na místě. 

"Omlouvám se."

Hinata se přes rameno obrátila na černovlasého mladíka, jenž na ni zíral stejným způsobem. 

"Vyměním to," nabídla se tiše a nechala sklouznout svůj cestovní batoh dolů na zem. 

Musela si pospíšit, aby se co nejrychleji vrátila ke svému týmu. Tohle malé tajemství si nechá pro sebe. A snad tak Sasukemu ukáže, že v jeho dobro stále někdo věří.

°•°•°

Přicházení k vědomí bylo otřesné. Cítil povrchové bodání na rameni i uvnitř, na klíční kosti, pak křeče v kříži a lýtkách. Pootevřel suchá ústa, zachraptěl a zkusil se přetočit na bok. Trochu ulevil zádům, ale žádná velká sláva. Postel se mu zdála příliš tvrdá a nepohodlná, takže úspěšně pootevřel oči.

První, co upoutalo tyrkysový zrak, byl světlovlásek ležící na posteli, jen o malý kousek dál. Opálenou tvář měl zlehka popálenou, čelo překryté obvazy a vsadil by si, že tak vypadal i zbytek těla. Rudá chakra vážně popálila celé mladíkovo tělo.

S námahou se posadil. Hlava se silně motala, horce tepala ve spáncích, měl potřebu si opět lehnout a znovu se oddat spánku. Ale ne. Musel se na něj podívat. Musel se přesvědčit, že bude v pořádku.

Proto přinutil svalstvo k pohybu a zrak zaměřil na nejdůležitější osobu ve svém životě. Zatnul zuby, pěsti a pomalu se vyhoupl na nohy, aby po pár krocích usedl na kraj postele svého manžela. Zblízka vypadal ještě hůř. Zvedl ruku a něžně jej pohladil po zdravé a nepopálené tváři.

Zůstal shrbený, koukal se na spící obličej a opatrně ho hladil. Snažil se jemně, nechtěl mu víc ublížit. V očích cítil štiplavý tlak drobných slziček. Jedna maličká unikla přehradě a rychle stekla dolů. Ve svém stavu se tomu nebránil. 

"Tak ses probral, huh?" ozval se důvěrně známý, chrčivý hlas.

Gaara ztuhl a pomalu zvedl zrak. V hlavě měl několik otázek, proto pootevřel ústa, ale neodvážil se na nic zeptat. Na parapetě totiž seděla zmenšená podoba liščího démona, ve velikosti kočky, který celou tu dobu žil uvnitř světlovláska a byl hlavním důvodem jejich velkého problému. 

Štíhlý zrzavý lišák s devíti ocasy sklopil uši a olízl si podlouhlou tlamu. Srst se leskla v paprscích vrhaných z okna, černé tlapky zakončené černými, krátkými drápky. Nasvalené zadní nožky se odrazily z místa a přeskočily na postel. 

"Probere se. Neměj strach," pověděl démon nezaujatě.

Sabaku sevřel partnerovu ruku. "Co děláš venku?"

"Měl jsem s ním dohodu. Tu stejnou jako jsi uzavřel se Shukakem," odpověděl ochotně lišák. "Je moc fajn být zase venku a protáhnout se."

Dohodu? 

Bývalý jinchuuriki hlasitě polkl. Kvůli... jejich synovi? Proč mu o tom Naruto neřekl? Chtěl ho snad uchránit? Před čím? Byl přeci dospělý, pochopil by to, ačkoliv on sám měl dost problémů a starostí, a potom na to nebyl tak úplně čas.

Povzdechl si. Uvnitř cítil podivné prázdno, skoro jakoby mu něco scházelo. Bylo to tím, že Shukaku nenávratně zmizel? V posledních měsících se dost sblížili a litoval, že mu nedokázal pomoci, ani ho neuchránil před Akatsuki. Přišli o své eso. Píseční budou bez obrany, bez svého démona, který je mohl v případě nouze ochránit. Těžko se s tím smiřoval a nyní měl možnost o tom pořádně popřemýšlet.

"Neměl jsem ho rád, ale... bude mi docela scházet. Vsadím se, že i tobě," řekl znenadání Kurama, složil tlapky a položil na ně hlavu.

Rudovlásek zůstal zticha. Musel mu dát za pravdu. Sem tam se mu jeho rady hodily. Pomohl mu pochopit, co se dělo s jeho tělem. Mohl mu všechno zatajit. Nevěděl o co by šlo, nikdy by neposlal pro Naruta a všechno by si zažil bez něj. Zvládl by to? Nevěřil si, když i tu chvíli, kdy odešel na výcvik přímo toužil po jeho přítomnosti. Trpěl by jak fyzicky, tak emociálně a blonďák by si dál vesele plnil mise, možná začal randit s Hinatou a měl normální život. 

"Je to zvláštní. Takové podivné prázdno," ozval se hlubším hlasem starší ninja.

"Na to si zvykneš."

"Moc dobře jste spolu teda nevycházeli."

"Já nevycházím s žádným démonem. Na každého jiného jinchuurikiho jsem měl taky pifku," zabrblal lišák s vrčením. 

Ty moc přátel nemáš, huh? Pomyslel si Sabaku tiše.

Rozhodl se u něj zůstat, dokud se neprobere, i kdyby to trvalo týden. Stejně neměl na nic jiného chuť, přestože myšlenkami byl u svého syna a přemýšlel, zda byl v pořádku. Tsunade na něj musela dát jistě pozor. Věřil jí. 

Znovu cítil deroucí se únavu, víčka se klížila, mrkal čím dál pomaleji, když v tom sebou liška prudce trhla a seskočila z postele na zem. O pár vteřin později kdosi vešel do místnosti.

Suňan se ohlédl a rázem se jeho unavený výraz změnil na živý. Měl pocit, že toho raubíře, který ho kopal do orgánů, neviděl celou věčnost. Ani tak ho nezajímala růžovovlasá dívka, jež mu potomka přinesla, jednoduše si uzlíček převzal do náruče a s malým poloúsměvem zkoumal brunátnou, baculatou tvářičku.

"Je v pořádku. Jen byl nervózní, když neměl poblíž ani jednoho z vás," řekla Sakura a posadila se na druhou stranu postele.

Potřebovala zkontrolovat stav svého týmového parťáka. Už nějakou dobu spal a zranění se hojila podezřele pomalu. Musela mu pomoci, aby se to ještě nezhoršilo. Ráda viděla, že byl Gaara v pořádku a bez problému držel ten malý poklad v rukou. 

Drobný chlapec natahoval ručky k usměvavé tváři, chytal dlouhé pramínky rudých vlásků a tahal za ně, přičemž se ozýval zvonivým smíchem. Rozesmál tím i svého rodiče, jenž si ho přitáhl blíže k sobě.

"Děkuju, že jsi na něj dala pozor," podíval se za kunoichi bývalý jinchuuriki.

Haruno se mírně usmívala, skončila s prohlídkou Narutových zranění a složila ruce do klína.

"To nestojí za řeč. Jsme tvoji přátelé. A přátelé si pomáhají. Ať už mi to věříš, nebo ne. V této době je potřebujeme."

Gaara přikývl jejím slovům, opět se zadíval na veselého synka a palcem ho pohladil po tváři. Ten úsměv měl po Narutovi. On tak krásný úsměv nikdy mít nebude. Cítil se spíš jako ponurý měsíc, než zářivé slunce. 

"No, nechám vás. Tady už vám nic nehrozí, jste doma."

°•°•°

Naruto se probral, až když slunce zacházelo za klenuté kopce, tyčící se nedaleko Listové. Pár kilometrů dál byla v bílé krajině tmavá jizva, způsobena zlou Kyuubiho chakrou.

"Hhh," vydal ze sebe blondýn zachrčení a namáhavě otevřel modravé studny, hledíce do křídově bílého stropu. 

Co se... stalo...?

Naposledy si pamatoval zlost. Byl jí prosycen a prošpikován skrz na skrz. Snažil se jí uniknout, leč si v ten moment nedokázal vybavit jedinou pěknou vzpomínku, která by ho odrazila od chapadel temnoty a všudypřítomného vzteku.

"Našel jsem tě," zachrčel Uzumaki a natáhl ruku po své pravici, odkud cítil dalšího člověka.

Hmátl do volného prostoru, avšak někdo velmi drobný ho chytil za palec. Přinutil se tam obrátit a lépe zaostřit. Naprosto nečekal, že ho chytí droboučká ručička vlastního syna. 

"Našel," odpověděl mu druhý hlas, poněkud dojatý. 

Modré studánky konečně uzřely svoje největší štěstí. Získal sílu do úsměvu, o kousek dál ho sledovaly dvoje zvědavé, zeleno modré oči plné života a veselí. Jeho barva byla jedinečná a vzácná. Musel na ně dohlédnout. 

Kyuubi skrytý pod postelí konečně vylezl z úkrytu a vyskočil na pelest. "A hele, kdo je vzhůru."

Huh..? Takže... to přece jen vyšlo? Pomyslel si zmateně modroočko. 

Měl dohodu s démonem. Ještě ke všemu s takovým, který by mohl zničit svět ninjů. Kyuubi k němu promluvil, když spal. Připomněl mu jejich dohodu a tu musel splnit skrze Vyvolávací techniku. Nyní byl volný a mohl způsobit cokoliv. 

"Heh, jsem doma," pronesl tiše plavovlásek a opětoval jemný stisk malého chlapce.