Ahojky. :3 

Pozvolna se blížíme do finishe! Gaara je zase živý a zdravý! No, zdravý moc ne, ale v rámci možností... Ta rudovlasá čůza se ukázala jako fajn člověk. 😂 Mohla ho klidně odtáhnout zpátky, ale ona mu pomohla. V hlavě má "asi" docela zmatek. 

Chtěla bych vám moc poděkovat za vaši trpělivost. Vím, že mi trvá, než přijde další část, ale holt začala škola a je to docela zátah. Pokusím se dávat kapitoly hlavně o víkendu.

A jen tak mimochodem, moc díky za 900 hvězdiček a přes 6600 přečtení! 😍❤ Vůbec jsem nepochopila, kde se to tam vzalo, ale je to úžasný! ❤ Chci vám poděkovat, protože občas mám pocit, že si to ani nezasloužím! 😍 Doufám, že nebudete u konce smutní, mám v plánu přidat ještě jeden takový epilog. :3❤

Už se tu nebudu déle vykecávat a jděte na to!

Pěkné počteníčko a užijte si tento krásný podzim. :3

°•°•°

"Naruto," zašeptal neslyšně Suňan.

Na mýtince soupeřil se svým úhlavním nepřítelem, jenže ten ho hravě přemohl. Byl ztracen ve chvíli, kdy se podíval do sharinganu. Těm zákeřným očím nebylo úniku.

Kunoichi z Mlžné neklidně sledovala nejmladšího Uchihu. Stále viděla dvojmo a trochu rozostřeně, takže nejistě nakukovala zpoza stromu, jenomže Sabakova trpělivost dosáhla hranic.

Písečný ninja zatnul pěsti a postavil se. Nehodlal se tu schovávat a nic nedělat. To nebyl jeho styl. Sasukeho chidori znal příliš dobře. Tahle rána by mohla stát Naruta život.

"Snad víš,  co děláš. Jinak to všechno bylo na dvě věci," zamumlala zrzka, sledujíc dva dlouholeté rivaly.

"Vím to moc dobře..."

"Jak chceš. Já se toho účastnit nebudu."

"Čekal jsem to."

Gaara se tehdy zaměřil na jediné: na ochranu partnera. Vynaložil všechnu svou zbývající sílu, aby se dostal mezi ně, odstrčil Naruta a sám schytal úder v plné síle.

Bolest ho ochromila. Zůstal stát na místě, nevnímal nic okolo. Slyšel jen pískání v uších, před očima se mu dělalo černo. Netušil, co v ten moment udělat. Krev zmáčela jeho oblečení, postříkala útočníka a část země. Oči měl zúžené, nebezpečně je zabodával do černovlasého oponenta a jasně říkal: dotkni se ho znovu a zabiju tě... Bohužel by si v tomto ohledu příliš fandil. Pevně svíral Uchihovu ruku a ani přes hlasité křupnutí kosti uvnitř, nehnul její vlastník svalem ve tváři.

"Dej... od něj... ty pracky..." zavrčel nebezpečně hluboký hlas.

V černých očích se odrazily plameny vzteku. Prudce natáhl druhou paži a čepel katany přiložil zezadu k týlu.

"Měls zůstat mrtvej."

Koutkem zahlédl lesk čepele. Mozek mu pracoval zpomaleně a všechno pro něj ztrácelo rychlost. Katana se mu chystala utnout hlavu, avšak někdo ji zachytil, dobrovolně si nechal do ruky zaseknout čepel a najednou se ocitl několik metrů od Uchihy. Všechno se to stalo během několika vteřin. Jen Gaara neviděl tu skutečnou rychlost.

Naruto se stisknutými zuby objal vysílené tělo rudovláska a opatrně ho posadil na zem. Neuměl skrýt tu velkou radost, dokonce se spustilo pár slz.

"T-ty... žiješ... Díky, díky..."

Netušil, zda by měl děkovat nějaké vyšší moci teď, anebo až za chvíli. Snad tu chvíli počkají... Musel tu vyřídit ještě jednu záležitost.

Bývalý jinchuuriki se chytil za krvácející rameno a hlasitě vyjekl. Málem se zhroutil, ale chytily ho do objetí dvoje paže. Postupně viděl rozmazaně, měl pocit, že to už dlouho nevydrží. Silně krvácel, tekutina odcházela rychle a on se to snažil nějak naznačit. Bolestně zasténal.

Modroočko by si nejraději vynadal. Objímal ho a on přitom krvácel. Rychle ho pustil, sundal si vestu a hodil mu ji přes ramena. Z drobné brašny vytáhl obvaz. Kolikrát se stalo, že kvůli své nešikovnosti hodil držku a rozryl si kůži na dlaních. Sakura na něj pečlivě dbala, aby je u sebe vždycky měl a jak byl v tuto chvíli za její věcné peskování vděčný!

Rychle ovázal zasažené místo, ruce se mu třásly a barva očí se nebezpečně měnila z modré na rudou a zpátky. Ublížil mu. Dovolil si takový zločin... Kdoví, co všechno si musel protrpět. Celou tu dobu Sasuke věděl, že žije.

Pohladil ty červené vlasy, částečně slepené potem, a jemně se dotkl zraněného ramene.

"Hledal jsem tě," zašeptal neslyšně a opřel se čelem o jeho.

Mezi prsty ucítil teplotu krev. Čerstvou a ocelově páchnoucí. Udeřila ho do nosu a v momentě se na povrch dostal všechen ten potlačovaný vztek. Důležitá, životodárná tekutina se stala spouštěčem vzteku.

Pomalu se postavil, opustil tak Gaarovu blízkost dřív, než stačil něco říct, kolem jeho těla se vznášel odér zlověstné chakry. Postupně začínala bublat na povrchu těla, vytvořil se plášť lišky a jindy nebeské oči plné lásky, přešly do nenávistně rudé.

"Naruto..." hlesl potichu Suňan.

Tyrkysové oči ovládl strach. Získaly nádech hlubokého a tmavého hvozdu, jenž za světla slunce býval krásný a sytě zelený. Teď byl vyděšený.

Blonďatý jinchuuriki neposlouchal. Vlasy se mu rozčepýřily, špičáky se zaostřily a nehty změnily v černé drápy. Tělo zrychleně vyléčilo všechna škrábnutí a modřiny, byl doslova jako znovuzrozený. Z hrdla vycházel vzteklý ryk zdivočelého zvířete, pomalu se otáčeje na možnou kořist.

'Tak Naruto...' zavrčela spokojeně liška, nebezpečně hledíc na člena Uchiha klanu, 'dovolil si ublížit někomu, koho miluješ... Tak ho potrestáme, ne?'

Rozzuřený mladík nezaváhal. Jeho démon měl pravdu. Sám to viděl na vlastní oči. Vůbec nepřemýšlel. Z oblasti kostrče se pozvolna, jako plazící se hadi, vynořily hned tři ocasy a čtvrtý na sebe nenechal dlouho čekat. Lidská kůže ztrácela svoji obvyklou barvu, odlupovala se, na místě zůstala rudá, démoní chakra. Ani okolí nezůstalo klidné. Prudký vítr narážel do všech účastníků, stromy bolestně sténaly a prohýbaly se, země zapraskala, vytvořila širokou mapu prasklin, z nichž vylétl nános prachu.

Sasuke si kryl oči před tím vším, ale sharingan udržoval za všech okolností. Na tohle bude katana málo. Tohle už kdysi zažil a ačkoliv u něj budil vnitřní pocit strachu a úzkosti, neustoupil. Na řadu přišla Prokletá pečeť, jíž v setině uvolnil. Černé skvrnky tetování pokryly část tváře, jedno oko zežloutlo.

"No do hajzlu," zaklela přihlížející kunoichi, která mohla být ráda za to, že na Naruta tehdy vyzrála.

Vycítila silou zásobu chakry z obou stran. Ani jeden to nebral na lehkou váhu. Blonďák musel mít velkou vůli. Vydržet tak velký nápor zloby a nenávisti? Ustál by to málokdo.

Přimhouřila oči, zvedla ruku na odražení otravných listů a v okamžiku jejího mrknutí, se jinchuuriki přesunul přímo ke svému nepříteli, udeřil ho tak mocně, že odletěl několik desítek metrů daleko a cestou zničil několik urostlých stromů. Démon dmoucí se na povrch, mocně zařval a rozběhl se za mladým ninjou. Rudovláska zaklapla pootevřená ústa a podívala se směrem ke zraněnému.

Ten nehodlal jen tak bezmocně sedět, s napětím sil se postavil, tlačeje si na bolavou ránu. Zelené oči se zatřpytily pod slzavou clonou.

"Naruto!"

°•°•°

Kiba mířil směrem na sever. Konečně doháněl Kankura, který se bez rozmyslu a bez plánu, vydal sám, na nepřítele. Vždycky si myslel, že je inteligentní, jenže teď prokazoval nesmyslnost a hloupost.

Přimhouřil oči, starší ninja zanechal útěku a zastavil na zemi, aby se vydýchal. Oddechl si. A to myslel, že se ten mezek tvrdohlavý nezastaví.

"Kankuro," zašeptal polohlasem, jakmile doskočil pár kroků od něj.

Loutkář s tváří ošlehanou od větru se otočil za hlasem. Neřekl nic. Jen jeho oči zněly nezastavitelným žalem. Ve tváři zůstal netečný, jakoby mu snad bylo jedno, že ho mladík, jemuž se před několika dny vyznal, následoval. Vážil si toho a moc, jen to nyní nedokázal ocenit.

Inuzuka se chystal něco říct, jenže z keře vyběhl zadýchaný Akamaru a začal okolo nich pobíhat a štěkat.

"Počkej, počkej, pomalu, nerozumím," promluvil majitel psa a přidřepl si, načež do dlaně nechal stékat vodu z vaku.

Kazekage nadzvedl obočí, přidřepl si blízko nich a čekal nové informace. Pejsek byl neklidný, třepal se a ňafal. Očekával to nejhorší. Možná narazil na Akatsuki a ti ho vyděsili.

"Má strach. Je to stejné, jako když jsme prvně potkali vás," odmlčel se a zvedl ke Kankurovi pohled.

"Ty jsi s ním v jeho kritickém věku necestoval, já ano," sklopil oči a snažil se hodit minulost za hlavu.

"Stejně se třepe úplně stejně, ne-li hůř... Počkej... hmmm, cítí... lišku...? Lišku. Zadrž, takže je to Naruto? Prý tam cítí celkem čtyři ninje. Jednu ženu, další dva spolu bojují... Asi se ukázal Sasuke a Naruto se neovládl a ten poslední... Huh? Jsi... jsi si tím jistý...?" vydechl poslední slova potichu a pootevřel ústa.

Akamaru souhlasně zaštěkal. Jeho čumák se nikdy nepletl. Natočil se ke Kankurovi, hlasitě zakňučel a několikrát ho šťouchl hlavou.

"Co je? Co se mi snaží říct?" naléhal hnědooký, výraz jeho přítele jej velice znepokojil.

"Um. N-no... ten čtvrtý... cítil krev a... ještě něco... Kankuro, měli bychom jít... a hned..."

"Proč? O koho jde? Kibo!"

Oslovený si skousl spodní ret. Zatím mu to nechtěl říkat. Co kdyby se náhodou spletl? Nehodlal mu dávat falešnou naději. Chtěl ho vidět na vlastní oči.

°•°•°

Znovu se mu tmělo před očima. Z rány unikalo moc krve. Obvaz totiž nebyl dostatečně utažený. Cítil bolest v každém centimetru svého poničeného těla. I příliš pomalé kroky se zdály těžké. Těžší, než betonové nohy.

Zadíval se vpřed, slušná síla větru rozehnávala jeho vlasy do stran, stromy praskaly a někde v dálce slyšel zvuk souboje. Řev vzteklého jinchuurikiho zachytil až tady. Bílé, nadýchané mraky se měnily v zlověstně se mračící, skrze něž létaly různě barvené blesky. V jednom okamžiku se všechny sjednotily a udeřily na jedno místo. Další řev. A hlasitý výbuch.

Naruto... uklidni se. Nic mi není... jsem... jsem... jsem... jen-

Jen... jsem... trochu...

Ani nedomyslel myšlenku, podlomila se mu kolena, padl na ně a oči se pozvolna zavíraly. Nedokázal se udržet déle při vědomí a ta vražedkyně už určitě nepomůže. Sama to přeci řekla. Neměl v plánu se na ni obracet.

Víčka pomalu padala, zhluboka dýchal, nasával čerstvý vzduch vonící po zimě, vodě, sněhu a spálenin. Kyuubiho zlá chakra nic nešetřila. Nenechala nic v jejím okolí živé.

Váha těla se postupně převážila, gravitace zafungovala a už cítil bolavý pád o kamení. Jenže bolest nepřicházela. Na místo ní ucítil dvoje paže, jenž ho podepřely a pomohly mu neztratit balanc.

"Stýskalo se mi bráško," zašeptal polohlasem loutkář, marně skrývaje veliké dojetí a radost.

"Kankuro..."

Kazekage zavřel oči, zatnul zuby a mladšího sourozence objal. Přišel o něj. Byl z toho naprosto zdrcený. Zastyděl se, že šel na vlastní pěst proti nepříteli, v zaslepení žalu a málem ohrozil i svého milovaného. 

Jakmile mu Kiba řekl, že si musí nutně pospíšit, nenechal se přemlouvat a podle instrukcí dorazil na tohle místo. Nejprve nechtěl věřit, že se jednalo o jeho bratra. Cítil své srdce v ledových kleštích, avšak Akamarův čumák měl vždycky pravdu. Vážně to byl on. 

Srdeční sval chtěl vyletět z hrudníku samou radostí, že ho mohl držet živého. Své štěstí nedokázal vyjádřit ničím jiným, než pořádným, bratrským objetím. Až tohle zjistí Temari, tak se zblázní a už ho nikdy nepustí. 

Sabaku se téměř nepřítomně usmál a na sekundu zavřel oči. Bál se, že bratra už nikdy neuvidí. Tolik mu chyběly jeho narážky, vtípky... Zkrátka všechno. 

"Nemůžu... nemůžu uvěřit, že... že jsi tady," hlesl rozechvělým hlasem a utřel si kapky slz.

"To Shukaku. Zachránil mě."

"Nechce se mi věřit, že by to ten démon udělal, ale jsem mu moc vděčný, pojď, zvedneme se."

Ačkoliv se Gaara snažil zvednout sám od sebe, nešlo to. Zranění měnilo úhly bolesti a nyní se mu zdálo, že měl krvácející rány úplně všude.

Písečné oči zůstaly sledovat scénu na poničeném  plácku mezi stromy. Mladá žena si odhrnula rudý pramen z čela a uchechtla se.

"Hm, čas zmizet," zamumlala si pro sebe, jenže když se otočila, hleděla do otevřené tlamy velkého ninja psa, jež na ni upínal nebezpečný, možná trochu hladový, pohled.

"Kam zmizet?" zazubil se sebevědomě Kiba a prokřupal si prsty. "Dámy se normálně nemlátí, ale zkus něco a ani jeden z nás se nebude držet zpátky."

Rudovláska si sedla na zadek, pokrčila kolena a opřela o ně lokty. Nasadila povrchní úsměv, načež dramaticky vydechla. Měla chuť se nad tím uchechtnout. Chlapec cenil zuby stejně jako jeho pejsek. Z jejího pohledu jí přišel velice vtipný, jak se snažil tvářit jako šéf, přitom musel být mladší, než ona. A to o dost. Mladistvá tvář děcka, které se sotva přehouplo do dospělosti. 

"Já taky nebiju chlapečky, takže se neboj, že bych ti něco provedla," culila se vesele.

°•°•°

"Musím tě hned dostat k léčitelským ninjům," řekl rázně Kankuro a přehodil si bratrovu paži přes rameno.

"N-ne."

"Cože?! Už jsi ztratil dost krve a jestli budeme čekat-"

"Já musím za ním," pohlédl na něj zoufalými tyrkysy.

Starší ninja se musel zamračit. Tohle se mu nelíbilo. Naruto tam řádil. Běsnil a nebude možné se k němu dostat. Ohrožoval úplně každého, včetně Sasukeho, jenže ten pro Kankura nic neznamenal. Jen jeho rodina, ta byla přednější.

"Musím za ním, prosím. Bolí ho to. Neptej se mě, jak to vím. Jen vím, že při té... té... proměně hrozně trpí. Spaluje ho to. A já mu můžu pomoct..."

"Nikdo krom uživatele mokutonu to nezvládne. Nezastavil ho ani sharingan."

"Prosím, vezmi mě za ním," ignoroval jeho předchozí slova a zatnul obě ruce v pěst.

Ovšem Kankuro zavrtěl hlavou a starostlivě vydechl: "Opravdu nemůžu."

Bývalý jinchuuriki protáhl tvář, vypadal jak zoufalé štěně hledající mámu. Rozhodl se na něj vytáhnout kalibr, kterým ho určitě dostane. Nechtěl na něj využívat princip emociálního vydírání, jenže chtěl tak moc zoufale za svým mužem.

"Co bys dělal ty kdyby byl na jeho místě Kiba?"

Brunet sebou neklidně sekl, podíval se za sebe a jeho starostlivý pohled získal pár dalších vrásek. Tohle jejich spojení se mu nelíbilo. Vlastně se mu nelíbilo od úplného začátku. Ten hlupáček z Listové si ho nechtěně připoutal k sobě.

"Nejdřív ti to ale ošetřím," povzdechl si rezignovaně.

Naruto, ty se přede mnou raději schovej, pomyslel si, lehce přiotráven, když ošetřoval bratrovi tu ošklivou ránu. Dával si pozor, aby mu zbytečně neublížil. Nevypadalo to nejlépe. Odumřelá kůže nelibě páchla po spálenině od elektřiny, tkáň silně krvácela a brzy to bude chtít buď vyměnit obvaz, anebo rovnou šití. Mladé tělo si vyrobí novou krev rychle, leč ne dost rychle.

Po celou tu dobu se snažil být zelenooký tiše. Myslel jen na jediné: až bude po všem, a on bude moci sevřít svého syna a milovaného do objetí. Byl a stále je jejich štítem. Slíbil to.