Dříve mrtvé tělo sebou začalo pozvolna cukat. Obě zápěstí byla sic omotána chakrovým řetězem, to však nezabránilo jejich vlastníkovi zvednout jej po úroveň očí. Dlaň chtěla automaticky otřít oči, jenomže víčka se od sebe prudce odtrhla, plíce najednou zafungovaly a z přebytku vzduchu se hrudník málem rozkočil. Vyděšené oči hleděly na tmavý strop, svaly se šokem roztřásly a hrdlo vydalo chraptivý zvuk.

Byl mrtvý. Tápal v temnotě, neviděl nic, jen černo. Pomaličku se zvedal do sedu, nevnímal pouta na zápěstích, překvapeně pootevřel ústa, koukl na svůj hrudník a dlaní na něj sáhl. Daleko víc ho vyděsilo, že ucítil tepy. Tak to Shukaku přece jen udělal? A povedlo se? Jak? Měl mnoho otázek a potřeboval je zodpovědět. Už v sobě démona neměl. Vznikla prázdnota. A stejně tu byl ten ohavný pocit ze smrti.

Hrubé nádechy zaplňovaly mírně osvětlenou laboratoř a cinkání řetězu upozornilo černovlasého sannina, že se jejich "host" probral.

"Jaké to je vstát z mrtvých?" zeptal se s lehce syčtivým podtónem Orochimaru.

Gaara se prudce obrátil za hlasem. Koulil oči, jeho bledá pokožka byla o odstín světlejší a podobal se spíše mrtvému upírovi, než-li zdravému člověku. Do toho ty hubené paže a trochu vystouplé lícní kosti. Šokovaně sledoval blížícího se nepřítele Listové, skoro až panickým zachvátem svíral tričko od prachu, krve a potu, zatímco hrdlo marně  zasípalo.

Nechápal to. Nerozuměl ničemu. Obrátil zrak dopředu a stále vyděšeně dýchal. Bylo mu jedno, že si ho černovlasý prohlíží. Potřeboval se spíš uklidnit a překonat vznikající paniku. Ani trochu se to nezlepšovalo.

"Tvůj vlastní démon tě zachránil. Zapečetil do tebe kus svého já, abys to přežil. Už se to povedlo několikrát u jiných. Ichibi v podstatě riskoval svůj život, protože musel oddělit kus sebe," promluvil s malým úsměvem Orochimaru, který si stihl tu krásnou pečeť na hrudníku ohledat.

Němý rudovlásek sledoval jeho bledou, lstivou tvář, sklopil oči a nejistým tónem vydechl: "Měl... bych být mrtvý."

"Ano. Měl. Copak si pamatuješ před smrtí a po ní? Nesmírně mě to zajímá..."

Gaara jen zavrtěl hlavou. Nepamatoval si nic. Jeho poslední myšlenka, jíž zachytil, mířila k synovi a přál si, aby byl v pořádku. Potom už nic. Ani si nepamatoval na poslední rozhovor s démonem a poté i jeho nápad zůstal za hustou mlhou.

"Aaaah, lidský mozek není schopen přijmout něco takového. No, nevadí," odvětil trochu zklamaně tmavovlásek a otočil se k němu zády.

Měl v hrsti potomka z nejdéle existujícího klanu v Písečné, zdědil vzácné nadání a odmalička byl génius. A teď přežil setkání se Smrtí. Mimořádně výjimečný kousek.

"K-kde to vlastně-" chtěl se zkusit zeptat Sabaku, jenomže si uvědomil svých řetězů.

To ho tady chtěl jako držet? Nakrčil nos, trochu více zatáhl s levou paží, ale setkal se s odporem a sílou kovu.

Chakrový řetěz?

Černovlásek se slizce usmál a obrátil svůj obličej zpátky k mladíkovi. "Jsi v mé skrýši. Dobře se tu porozhlédni, protože tady strávíš zbytek svého života... Uzumaki..."

°•°•°

Velice pečlivě si ovázala pravé zápěstí a dlaň, sněhově bílým, hedvábným obvazem. Písečné oči ztrácely dřívější ostrost a pomalu na ně neviděla. Její eso si vyžadovalo velkou daň. Zaschlá krev zůstala v malých kapkách na pobledé tváři s několika pihami. Zhluboka se nadechla, přemýšlela o tom, co bude dál.

Znala mužské ego a taky věděla, že si to Itachi nenechá líbit. Obávala se s ním jít do ostrého zápasu. Byla dost silná, ale ne tolik jako on. Velice rychle by podlehla jeho technikám. Moment, kdy neměl sharingan byl klíčový. Jinak by ho na kolena nikdy nesložila.

Místností obsahující pouze postel, se prohnal dlouhý povzdech. Zaslechla za dřevěnými dveřmi kroky a to jí přinutilo zůstat v pozoru. Koneckonců nechovala ke Kabutovi tak velkou důvěru a věděla, že si dělal zálusk na její vzácné oko. Jediná zbraň na světě ovládající krev všech živých bytostí.

Konec bílého obvazu zavázala a zavřela oči. Hlava jen třeštila. Musela se sebrat a začít lépe  trénovat. Krvavé oko využívala jen málokdy a poslední dobou kvůli němu ztrácela příliš mnoho krve.

Před malou chvílí slyšela dva hlasy. Moc dobře věděla, o koho šlo, jenomže pak jí obě mužské chakry doslova zmizely. Nelíbilo se jí to. Cítila ve vzduchu napětí a zradu. Zatím před ní nikdo neskryl svou chakru a najednou necítila tu Orochimaru vlezdoprdelku.

Odlepila víčka od sebe, svaly jí v křeči ztuhly a rudé vlasy znenadání vzlétly.

Její smysl jí však varoval příliš pozdě.

°•°•°

Nechce se mi tomu věřit...

Nehnutě ležel na boku, na přiděleném lůžku, koukal směrem k tlustým, ocelovým mřížím a přemýšlel, do čeho se to zase dostal. Tentokrát neměl nic, čím by měl nepříteli přispět. Nechápal ty náročné experimenty a samé jehly vpravené pod kůži do jeho těla. Loket měl úplně děravý, zápěstí stejně tak a nesla otisky od okovu. Sice je teď neměl, mohl s rukama cokoliv, ale cítil se příliš zesláblý, než aby něco podnikl.

Měl bych... měl bych... být mrtvý... tak... jak to, že dýchám?

Mysl mu zahalilo mnoho otázek. Zvláště chtěl vědět, zda ho stále hledají. Věděl, že Naruto nepřestane. Ani Kankuro s Temari. Musel se usmát. Jestlipak věděli, kam se to dostal? Na místo, které je přede všemi skryto v podzemí, v hadí skrýši, jenž neměla být nikdy nalezena. To znamenalo, že se tu nacházel i... Sasuke.

Koutky spadly dolů. Ten ničema o něm určitě věděl. Za těch několik hodin, co byl při vědomí si ho nikde nevšiml. Možná byl v jiné skrýši. Když už tu byl a procházel si další bolestí, tak se to rozhodl využít.

Shukaku, nemusel jsi tak riskovat... Co kdyby to nevyšlo a stálo by tě tu nejvyšší cenu?

Povzdechl si nad tím a namáhavě se přetočil na druhý bok. Dlaň ležela těsně vedle hlavy, na spánek neměl ani pomyšlení. Asi se bál, že se opět propadne do temnoty. Nechtěl to zažít znovu. Ten pocit po probuzení byl strašný.

Bříšky prstů něžně přejel po snubním prstenu, který se mu nějakým způsobem udržel na prstu, s ručním ritím, chvíli je po hmatu zkoumal, hladil lesklý a jemný povrch, což ho trochu dohánělo k slzám. Musel se co nejrychleji sebrat a pak odsud utéct. Půjde to ale? Kdyby nebyl tak důležitý, Orochimaru by ho na místě zabil. I teď by mohl. Ještě teď si pamatoval, jak doslova vyplivl jeho příjmení, které díky Narutovi získal. On žádné neměl, minimálně o něm nevěděl, tudíž se nabízela jediná možnost.

Jeho sluch náhle cosi zachytil. Pomalé kroky a dva hlasy v rozhovoru. Jeden mu byl trochu povědomí. Pamatoval si ho z chuuninských zkoušek a od té doby trochu zhrubl. Potichu polkl a lehce natočil hlavu, aby lépe slyšel.

"Pokud by se nám povedlo získat Kyuubiho schránku, měli bysme velké možnosti. Tvůj nápad se mi moc nelíbí, Sasuke-kun..."

"Je mi jedno, co se vám dvěma nelíbí. Jestli ho potkám, zabiju ho."

"Proč se mi zdá, že to děláš, protože-"

"Tenkrát u těch soch jsem ho žít nechal. Takovou chybu už neudělám."

Baví se o... Narutovi?

Gaata zesinavěl, oči se mi rozšířily a tlukot srdce nabral na obrátkách. Kdyby hned teď mohl, zvedl by se a zastavil ho. Zastavil všechny. Bohužel se cítil příliš slabý. Překonal smrt. Jeho démon si málem podepsal ortel a stejně... byl tady, jenomže věděl, že setkání s temnotou a kostnatou paží paní Smrtí na něm něco zanechalo.

Proč by zabíjel Naruta? Ničemu by to nebylo...

Sevřel ruce v pěst, doslova cítil protékat pramínky své síly a chakry. Unikalo to ven, ani netušil jak.

No tak... No tak... To přece půjde.

Pokusil se sám sebe povzbudit, zatnul zuby a pomaličku se zvedal, nejdřív do sedu. Hlava se mu příšerně motala, po stranách cítil silný tlak a oči jej nemilosrdně pálely. Nakonec docílil jediného, sedu a koukání na polštář.

Sakra...!

Hlavou mu létalo tolik kledeb a nadávek, že by se ani vládce podsvětí nemusel stydět. Zoufale vjel rukou do vlasů, dva hlasy z chodby se postupně ztišovaly, až zmizely úplně a on se zase ocitl v ubíjejícím tichu.

Mezi prsty plula zrnka písku a něžně ho hladila po bílé kůži. Netušil proč, ale cítil se tak v bezpečí. Jakoby ho ještě někdo chránil. Na chvíli zavřel oči. Byl tak vděčný, že ho nějaká vyšší moc nechala žít. Jeho vůle po životě nebyla nikdy velká, jenomže když získal vlastní rodinu, někoho, koho nadevše miloval, nemohl to přece vzdát.

V tom ucítil závan vzduchu a zcela cizí vůni. Celou dobu tu totiž cítil vlhkost kamení, hlínu a pronikavou rez, avšak to všechno přebyla lidská vůně.

Otevřel oči, nestihl hnout ani brvou a už na rameni ucítil chladný kov. Zůstal v klidu, koutkem očí zpozoroval lesklou ocel a lehce se napřímil. Písek nervózně syčel a zrnka v rychlosti narážela o sebe. Neučinil však nic.

"Hezky ses vyspal, Kazekage?" ozval se za ním mužský hlas.

Rudovlásek dal hlavu trochu do strany, netoužil se vnořit zpátky do temnoty, takže si dal na ostrou čepel pozor. "Nejsem jím..."

Zaslechl upřímné uchechtnutí a pohrdavý tón: "Já vím."

Ani jsem si ho nevšiml přicházet. Je vážně skvěle vytrénovaný. Začínám chápat, proč Naruto tak dřel, pomyslel si zoufale.

Neměl šanci se Sasukemu rovnat. Dnes ne. To, že se probral z mrtvých neznamenalo, že se to bude opakovat. Už nebude.

"Orochimaru tě bude potřebovat, aby získal Kyuubiho chakru. On za tebou půjde. Ten pitomec tě bude pořád hledat a až přijde-"

"K čemu ti to bude pokud ho zabiješ?" přerušil černovlasého nukeina vězeň a lehce se podival přes rameno na tu pobledlou tvář.

Sasuke nakrabatil obočí, ani trochu se mu nelíbilo, že jej přerušil. Zvedl bradu a světlo loučí se odrazilo v očích jako zlověstný plamen. Slyšel je? Ta drzost.

"To tě rodiče neučili, abys neodposlouchával cizí rozhovory? Oh, zapomněl jsem. Ti radši chcípli. Přeci jen byl Čtvrtý Kazekage bezduchý slaboch a matka jistě nechtěla vychovávat bestii," promlouval chladně a letmo si všiml zvířeného písku.

Sabaku sevřel pěsti. Proč se tu vlastně navážel do jeho rodiny? To byl tak moc ubohý? Nebo jen kopal okolo sebe, aby nemusel odpovídat?

"Jdeme," zavrčel Uchiha nakonec po pár minutech ticha a dovolil si škrábnout mladíka přes tvář.

Ačkoliv to zaštípalo, nechal to být a neochotně vstal na nohy. Hlava mu třeštila jako zvon a svaly měl velmi ztuhlé. Byl rád, že jde normálním tempem a nezhroutí se.

Už předem věděl, kam jej Uchiha vede. Zápěstí ho nepěkně svrbělo, nedalo se to srovnávat s lechtáním, poněvadž se bolest zvětšovala. Opatrně se poškrábal, potichu polkl a vkročil do velice známé laboratoře. Útroby se mu sevřely. Nehodlal nadále být pokusným králíkem. Myslel, že je důvod jeho oživení jasný.

"Venku je docela nepořádek," uchechtl se Orochimaru a otočil se na příchozí mladíky, "pořád tě hledají."

Gaara se viditelně napnul a pootevřel ústa. Sasuke za ním jen protočil očima a dlaň nechal položenou na kataně.

"Škoda, že nic nevědí," povzdechl si dramaticky sannin, "ale... možná bys rád viděl svého manžela, ne?"

Zelenooký se zamračil, stiskl své předloktí a o krok ustoupil. Ne o moc. Nechtěl být nabodnutý na čepel katany.

Orochimaru se usmál, prozíravě si jejich hosta prohlédl a pravil: "Pomůžeš nám ho chytit. Už dlouho lačním po Kyuubiho síle."

"Proč teď? Bylo mnoho příležitostí a sám moc dobře víte, že vás celou tu dobu hledal."

"Oh ano, ale předtím nikdy nebyl sám."

Suňan měl chuť okamžitě vypadnout a zanechat je tu jejich plánu. Vůbec se mu nelíbilo, že se jej chystali využít na polapení Naruta. Nevědomky stínal pěsti a všechen ten písek v místnosti začal poletovat v neviditelném větru.

Náhle za sebou zaslechl svištění a pískání, něco jako řev tisíci ptáků. Ve vzduchu mohl ucítit elektrický proud a s mírným strachem v očích se opatrně podíval přes rameno. V životě nečekal, že v někom uvidí takovou temnotu a zlo. A to chtěl takového zkaženého člověka Naruto zachránit? Nemožné.

"Takže..." odkašlal si nenápadně Orochimaru a dlouhým jazykem si olízl rty, "předpokládám, že souhlasíš, Uzumaki."

"H-huh...?" zalapal po dechu rudovlásek.

"Sasuke-kun, můžeš ho nechat na mně. Teď jdi... je načase nachystat pasti..."

"Haah? N-ne! Počkat..." vyjekl Gaara a hodlal Uchihu zastavit.

Přece mu chtěl ublížit! Věděl to moc dobře! Stihl udělat pouhý krok a jeden ze tří legendárních sanninů ho ihned chytil, díky hadům ukrytých v rukávech. Zlověstný sykot se dostal do jeho uší, okamžitě ucítil silný tlak hadích svalů, které chytily jeho slabé paže.

Sakra!

Stiskl zuby, zamračeně pohlédl do Sasukeho bezcitné tváře, zatímco mu byly, doslova, drceny kosti. Ignoroval tu bolest, tak nějak doufal, že svým pohledem černovláska zastaví.

On se však povrchně usmál, jasně viděl v jeho černých očích tu vražednou jiskru, zrušil techniku od Kakashiho v dlani, na patě se otočil a klidným krokem odešel.

"To ne," šeptl bezmocně Suňan.

Šílená bolest ho přinutila jít na kolena, takže tak učinil  a úplně uvolnil tělo, aby zkrouceným končetinám ulevil.

Další slova toho hada neposlouchal, myšlenkami byl zcela jinde a upřímně vnitřně trpěl. Neměl daleko do slz.

Naruto, dej prosím pozor...