Skrze senninský mód cítil všechny ninje okolo. I ty dva blízko řeky a na chvíli se zalekl, že jsou v maléru. Naštěstí se jim nic nestalo. Jenom jeden z nich omdlel vyčerpáním. Mohl si oddechnout a neúnavně pátrat dál.

Budou v pořádku, prolétlo blonďatou hlavou.

Ta šílená ženská ho na dva dny vyřadila. Tým léčitelů ho zotavil na místě a jakmile ho dostihla Sakura s oznámením, že Yuukiho má Iruka, nemeškal už ani o setinu déle. Byl na sebe strašně naštvaný. Musel o mimořádně silné ženě říct Kakashimu, který by se na ni v případné nouzi vrhnul. Podle Narutova popisu to nebude nic lehkého. 

Uzumaki se zoufale hnal lesem, tým Gai je vedl, jelikož nalézal dost slušné stopy po Akatsuki skupině a ta mířila po proudu řeky. Prohlíželi každou jeskyni, na kterou narazili, už se nenechali ošálit. Hlavně dostat Gaaru včas do bezpečí.

V hlavě se mu promítaly zážitky ze svatby. Rudovlásek vypadal tak úžasně. Přišel si vedle něj jako obyčejný smrtelník.

"J-já... já slibuji u kami-sama, že tě budu... milovat, chránit, bránit před vším násilím tam venku, nepřipustím, aby se ti už něco stalo-"

Nepřipustím, aby se ti už něco stalo... No, teď jsem to podělal na celý čáře... Proč musím všechno pokazit?

"...nikdy nepřipustím, aby byl tvůj život ohrožen něčí rukou, přes všechno špatné a dobré..."

Uzumaki, proč tak lžeš? Proč jsi mu lhal? Proč neumíš splnit ani ten jeden slib?

Zanedlouho ucítil pálit slzy. Svědomí jej bodalo jako kunai, přímo do srdečního svalu. Bolelo to. Nechtěl o něj přijít. Miloval ho a nechtěl se vzdát naděje. Nikdy by si to neodpustil. Navždy by se nenáviděl.

Gaaro, fakt tě moc miluji, víš to doufám? Zachráním tě... a tu ženskou, která mi zkřížila cestu zadupu do země...

Otřel si rukávem mokré oči a odhodlaně přikývl. Zamračil se a přes rameno ohlédl na svůj tým. Zatoužil se rozběhnout ještě rychleji. Povzdechl si, následoval tým Gai a snažil se zůstat v klidu, jenže copak to šlo?

Gaarovi už nezbývalo moc času. Vlastně zbývaly jen hodiny do ukončení jeho života, neboť byl démon téměř pohlcen. Ten se snažil držet svého hostitele zuby nehty, dokonce v něm zapečetil část svého já, jenomže si nebyl úspěchem jistý. Chlapec mu přirostl k srdci a nikdy dřív by tohle pro nějakého člověka neudělal.

Mysl jinchuurikiho, jehož životní energii vysávali, byla pohlcena samými vzpomínkami. Především to, co se týkalo dětství a potom události z posledního roku.

Byli s Listovou v konfliktu, na kraji války. Snažil se zařídit mír, kdežto rada radila útok zevnitř. Gaara to odmítl. Nehodlal mít na rukou krev dětí, které s tím neměly co dělat. Písečná se nechtěla podrobit a jeho lidé by si velice brzy začali vyskakovat i na ostatní národy. Nakonec by vesnice zcela zanikla díky povýšenosti a malichernosti ninjů. Po uzavření míru s Hokage byly dlouhé řady rozhořčeny, neboť pozůstalí chtěli pomstít své milované. Konflikty, přepadení, rabování, krádeže,  vraždy... Už toho bylo dost. Válečná atmosféra nechtěla ustoupit ani na jedné straně.

Pamatoval si tu noc. Na to, jak pomohl svému nejlepšímu příteli. Zrovna odcházel od Hokage, chtěla s ním zapít rovnou celou láhev vydatného saké, avšak on unikl ještě dříve a vydal se na oslavu, kde se cítil od vlastních vrstevníků odstrčený... Pokud by šel tehdy na hotel, což byl původně plán, jak by to vypadalo?

Zůstali by s Narutem jen přáteli. Blonďák by po světě naháněl svého skoro bratra, možná by si našel vhodnou dívku, a kdo by pro něj byla lepší volba, než Hinata? Ta milá osoba. Nejlaskavější... Navíc krásná a chytrá. Vyspělá... Určitě by s ním zapíjel na jejich štěstí a brzy by přišly gratulace, protože by na děti dlouho nečekali.

Ach... pročpak ho jen o tohle připravil? A zvláště pak Hinatu?

Přemýšlel nad tím dlouho, jenže takové myšlení mu nedělalo dobře. Ani na jeho stav ne. Marně se zkoušel přenést přes vlastní neschopnost a tato ho bude stát život.

Pomalu ztrácel cit v těle. Myšlení se zdálo tak obtížné a mlhavé. Vzpomínání se vytratilo. Opravdu to byl jeho konec? Nehnutě pozoroval dlaň uprostřed nekonečných, bílých a zlatých dun písku, zatímco vlasy vlály ve smyšleném větru a on tmavě zelenýma očima sledoval svůj odraz.

'Kdo... to... je...?'

Už nepoznával sebe samého. Proces byl skoro u konce... Brzy ho pohltí věčná temnota.

'Kdo jsem...? Kdo... Kým... Kde...'

Jeho hluboký, za to tichý hlas se roznášel jako ozvěna. Slova se pletla, už nedokázal přemýšlet jasně, jen tupě stál, sledoval svůj odraz a po něm dlaň. Ještě naposledy slyšel hlas písečného mývala, než z něj byl nadobro vytržen. Nezachytil, co říkal, ale asi to nebylo podstatné. Teď určitě ne.

Ucítil opravdu silné bodnutí v oblasti srdce. Pootevřel ústa, vykoulil oči a nosní dírky se mu nepřirozeně rychle rozšiřovaly.

'Konec...? Je konec...? Ne... ještě... ne... ještě... ne...'

Tu náhle pocítil Naruto nepříjemný, chladný pocit. Rozpínal se od konečků a nejvíc zaútočil na srdce a mysl. Zalapal po dechu. Moc dobře věděl, co to bylo. Do modrých studánek se vlily slzy neštěstí a bez potíží je ve velkém vodopádě opustily. Tvář se zkroutila do nešťastného výrazu a snubní prsten ho začal strašně pálet. Musel si protřít oči, jelikož neviděl na cestu. Sakra moc se držel, aby potlačil srdceryvný výkřik.

"Ne... Tomu nevěřím, ne," zakňučel pro sebe, namáhavě popotáhl a pospíchal dál.

Ležící Kyuubi si povzdechl, otevřel zubatou tlamu, ale nakonec zůstal zticha. On moc dobře věděl, že bylo pozdě. Teď už bude zachraňovat mrtvolu...

°•°•°

Krátké, rudé prameny visely přes obličej jako záclona. Stačilo mírné zašumění větříku a rozehnaly se jako hejno, odhalující tak nečinnou, chladnou, sinavou spící tvář. Zelené oči se navždy zavřely a z pootevřených rtů přestaly vycházet proudy démoní chakry. Šmrámy, odřeniny a hluboké rány se již nikdy nezacelí. Bude trvat několik dlouhých týdnů, než se tvář začne propadat, rty odlupovat od dásní a zubů, vlasy postupně odpadají, zešednou a naprosto odumře zbytek schránky. Jen kosti zůstanou a to bude to jediné.

Trvalo to téměř tři dny. Během pár hodin po útoku se dostali do doupěte a začali s vysáním démona. Bylo to náročné, ale stále byli plní síly a připraveni na odplatu od obou vesnic.

Dlouhovlasá rudovláska si podpírala bradu, pozorovala rozpadající se kroužek a před chvílí měla tu čest spatřit hladovou sochu Getou. Slupla prvního démona jak jahodu.

Ve tváři zůstala chladná, trochu lítostivýma očima koukla na mrtvého chlapce uprostřed jeskyně. Celou dobu neučinila nic. Jak by taky mohla. Kdyby Naruta nezastavila, stihl by to. Věděla to. Zatím nepotkala odhodlanějšího ninju.

Trochu si položila hlavu na stranu, v očích se jí zalesklo, protože si vzpomněla, že tenhle kluk nesmírně připomínal jednoho mladíka, do kterého se kdysi zamilovala, ale vše se rozpadlo kvůli hloupým roztržkám mezi Listovou a Písečnou...

Krvavá Měsíční ve Vodních zemích, z níž zrzka pocházela, přestala ze dne na den existovat, dokonce po ní nezbyly památky. Všechny zabila. Ne, že by sama chtěla. Kdyby to neudělala, její šílený otec by provedl daleko horší věci.

Ve vesnici v níž žila, vládl teror. Ženy byly podřadné, méněcenné, muži tam byli spíše zrůdy, než-li lidé. Prohrávali si se slabšími jako s hračkami. Byla vychovaná ve velmi přísné péči. Matka k ní od narození chovala zášť. Když něco provedla, trestala jí skrze Krvavé oko. Otec na tom nebyl jinak. Ten se na ni nebál vytáhnout bič. Na dítě... na vlastní dceru. A když objevila své schopnosti, zhoršilo se to. Na druhou stranu se stala pokusným králíkem. Pak jednoho dne, kdy otec plánoval obsadit celou Vodní zemi, nastal rudý úplněk a tehdy se objevila její monstrózní síla.

Zabila vlastní rodiče a potom zbytek vesnice, která pod jejich šílenýma rukama chřadla. Pamatovala si na úsměvy v mrtvých tvářích. Dívky a ženy umíraly s úsměvy, protože jejich utrpení bylo konečně u konce. Také si pamatovala na vlastní slzy. Síla měsíce jí dovolila jednou pro vždy zatopit a tím pádem zničit celou vesnici, jenomže to nejhorší se v ní drželo doteď- šílenství, rozdvojená osobnost, chladnokrevnost... Mohlo jí být tehdy jen čtrnáct, ale její mladé, vyvíjející se tělo trpělo na následky té síly.

Po nějakém čase se sama zotavila, na pokraji smrti přemýšlela o svém životě. O dětství ve stresu, úzkosti a strachu kvůli teroru z nenáviděné vesnice.

Pak si našla jeho... nebo to on našel ji? Věčně nabručený, mračící se mladík žijící se svou rodinou mimo hlavní vesnice na malé farmě. Stejně červenovlasý jako ona. Jeho matka byla tuze úžasná učitelka a mohla z něj klidně udělat ninju. Zrzku děsně bavilo ho provokovat a dávat mu hloupé přezdívky.

Když se chlapec rozzlobil, měnil emoce ve tváři. Byla legrace pokaždé něco odhalovat, tak se u něj držela. Provokovala, pobízela k soubojům a hádkám. Tolik modřin a nadávek od něj schytala! A stejně se pokaždé smála. S ním zapomínala na vše zlé, troufla by si říci, že se dokonce zamilovala. Bylo to zvláštní. Odjakživa měla k mužům silný odpor a nenávist. Netrvalo tedy dlouho, než se pěstní souboje změnily v něco... příjemnějšího. Od první společné noci se to změnilo. Oba byli silní, dovedli spojit své techniky a jejich hlavy pokaždé věděly co a jak.

Jenže pak to hezké skončilo...

Jednou se vrátila pozdě ze své vlastní mise. Celý statek v plamenech a kolem ninjové. Převážně ti z Listové... pak se objevili další z Písečné... Nezajímal je hořící dům, ani zda někoho zabili. Bylo jim to jedno. V zápalu boje zničili krajinu okolo.

Spatřila svého rudovláska ležet v trávě. Na hrudi krvavou díru a tekutina se postupně stávala zčernalou...

Tehdy její srdce objal chlad. A nenávist k ninjům rostla... Krvavé oko si vybíjelo zlost. Netrvalo by to dlouho a obrátila by jej k vůdcům těch vesnic.

Dlouhé pramínky stékaly podél jemně řezané tváře, opsaly koutek rtů a po zúžené bradě přímo na dlaň. Popotáhla, sklopila oči a otřela si je druhou rukou. Zhluboka se nadechla... Přeci nebude projevovat emoce... To se neslušelo...

"Hej Wallo, hm!"

"Co chceš, Dei-chan?" zašklebila se vesele a dala si záležet na povrchním tónu.

Deidara nasupeně dupl a doslova žuchl na Gaarovo tělo. "Přestaň mi tak říkat, hmm! Ptal jsem se, co hodláš dělat teď, hmm."

Na to se zrzka postavila a dala si ruku v bok. "Neseď na něm ty idiote," zamumlala.

"Haa? Je mrtvej! Už nic necítí, haha," zasmál se a poplácal mladíkovu chladnou tvář.

"Říká ti něco úcta? Itachi, přivaž si svýho pejska na řetěz, zase zlobí. "

"Cos to řekla ty krávo?!" vyletěl blondýn a prudce vyskočil na nohy.

"Deidaro," zavrčel zničehonic Sasori otráveně, "přestaň se chovat jak děcko."

Černovlásek neřekl nic, jen tu hašteřící dvojici pozoroval. Všiml si však u Wally těch slz. To bylo z lítosti? Kluk teď nic neucítí. Nebude se v tomto světě zbytečně trápit.

"To já ho dorazil!" vykřikl ublíženě Dei a ukázal na mrtvého mladíka.

"To byl Kisame a Samehada, blbče," zašklebila se kunoichi a zvedla bradu.

Plavovlásek chtěl zas něco vykřiknout, ale jeho týmový partner ho zatáhl pryč. Raději.

Walla nakrčila nos. Skousla si spodní ret a jedním okem prohlédla zbytek. Odtud to tělo jen tak nedostane.

"Vím na co myslíš," ozval se blízko jejího ucha hlubší hlas listového nukeina, "a rychle na to zapomeň."

Zrzka se pouze bezstarostně usmála, narovnala záda a založila paže na hrudi. "Víš jak bude ten blonďák nasranej? Všechny vás zabije. Ani rozloučit se nemohl. Sám víš jak to bolelo, když Izumi-"

Tmavovlasý už to nemohl dál poslouchat. Jednoduše ji chytil za hrdlo a jedním problesknutím přitiskl na stěnu jeskyně. Na to byl sakra alergický. A on ji varoval. Mohla si za to... Místo nějakého prosení se chraptivě rozesmála. Nemohla moc, ale jen to málo stačilo.

"Kolikrát mám říkat, abys mě přestala dráždit? Ztrácím trpělivost."

"A-ale Iti-chan... Na rozumnýho člověka... m-máš docela... násilnou povahu," zasípala a přivřela oči.

Uchiha zhluboka dýchal. Nikdy neměl všech pět pohromadě. Málem se zhroutil, když o ní přišel a musel se zřeknout jediného dítěte, které kdy bude mít... A tahle mrcha ho celé ty roky provokovala a otvírala si hubu. Dosáhla hranic.

"A víš co...?" hlesla tiše a zadívala se mu přímo do černých očí.

Itachi nadzvedl obočí, nehnul ani s brvou a ignoroval ostatní ve skupině. Trošku povolil stisk, což se ukázalo jako chyba.

"Ve všem o mně jsi měl pravdu," vydechla rudovláska, vycenila zuby v šílený úsměv a její oko získalo úplně rudý odstín.