Pátrání je nyní v plném proudu. Bohužel, všichni už z anime víme, co se s Gaarou stane. Ach, ty časy, kdy jsem u toho nehorázně brečela. 😅😂 Celkový Shippuuden byl takový útočný na city...

Všimla jsem, že část z vás není nadšená s vývojem situace. Ehm, to se tedy nedivím. A asi bych se měla někam schovat, což? 😅😬 Iiii- nemlatťe mě!

Ve světě Naruta je moje oc, alias Walla Jane, neskutečně mocná žena, ale i někdo takový má své slabiny. Jaké má ona? To se brzy dozvíte. :3

Její kámen úrazu je takový, že dlouho nevydrží na žádné straně. Zbytečně se ohrozila už jen tím, že nepřinese Orochimarovi to dítě. No, náš pan Haďák nebude nadšený... Uvidíme tedy jak to dopadne.

Navíc jsem si pro vás připravila jednu romantickou scénu. Dobře, romantická tak úplně ne, ale snaha se cení! 😁

Pěkné počteníčko a pevné nervy~ :3

°•°•°

"Pěkných pár hodin si poleží. Kdyby byl člověk, ležel by dny, klidně týdny, anebo byl mrtvej."

"Až tak? Dokonce ani pramen ho nezbaví síly úplně?"

"Můžu být ráda, že mě neroztrhal. Byl vzteky bez sebe. Chybělo málo a Kyuubi by převzal kontrolu úplně."

Rudovláska si promnula zápěstí a zvedla dlaň na úroveň očí. Spatřila na ní výrazné poškození kvůli využívání té "zlé" vody. Neměla ani tak rychlé regenerační schopnosti a její pravačka na tohle trpěla nejvíc. 

"Ale to bych nebyla já, kdybych nevyhrála," ušklíbla se sebevědomě a nasadila si bezprstovou rukavici. 

Klidně seděla na kmeni vedle Uchihy a ve zkratce vysvětlila její setkání se zuřivým jinchuurikim. Jedna rána dlaní nestačila. Musela zasadit celkem třicet pět úderů, což by normálního člověka zabilo. Odpozorovala to od klanu Hyuuga, ale chakrové body zvládla rozeznat během let cvičení a studie. Její rodina se specializovala na blokování chaker, protože jejich schopnosti nebyly zrovna nejsilnější, tedy krom Krvavého oka. Blonďák tudíž neměl nejmenší šanci jakmile na něj využila pramen z hory Jin Jang. 

Skupina uprchlíků byla nucena na chvíli zastavit a teď doufali, že se jejich pronásledovatelé chytí na pasti a klony mířící jinými směry. Stejně by museli zastavit, Deidara si stěžoval na listy ve vlasech a prudký vítr. Když zase přistál na zemi, byl úplně rudý. A taky trochu vzteklý...

"Proč jsi nevzala to dítě?" zajímal se znenadání Itachi. 

Zlatooká si ho změřila, kmitla rameny a prokřupala si prsty. Honilo se jí v hlavě tolik věcí a sem tam měnila své názory podle potřeby, či situace.

"Já ani nevím. Měla bych za něj dost peněz, ale nechtělo se mi ho dávat Orochimarovi. Jsem sice necita a je mi u prdele, co kdo zažije za bolest, jenže toho děcka mi přišlo v jednu chvíli líto," vysvětlila zkomoleně a na černovláskův nechápavý pohled se kapku zamračila. 

"Maximálně bych si ho tak nechala pro sebe," dodala a dala si ruce za hlavu, "jen ta představa, jak bude v budoucnu silnej..." 

"Jestli se dožije..."

Žena opět kmitla rameny a souhlasně přikývla. Kdoví, co bude dál.

Nemusela být génius, aby si všimla jeho výrazu. Jasně se mu příčilo její myšlení. Jak by taky ne. V jednu chvíli myslela tak a pak zase tak. Jeden den pracovala pro ně a další den pro Orochimara... Taky se mohlo stát, že by přešla na stranu Listové, nebo Písečné, protože se s pátráním nebudou držet zpátky. Zvláště ten blonďatý idiot se nevzdá... 

"Jen tě chci varovat," načal Itachi a pomalu se postavil na nohy, "pokud nás zradíš... budu to já, kdo tě najde, rozumíš?" pootočil k ní tvář a nechal červené oči vyplout na povrch. 

Zrzka se místo náznaku nějakého strachu zazubila a bezstarostně mávla rukou. I když byl Uchiha z poloviny slepý, netroufla si s ním moc zahrávat. Pořád to bylo zázračné dítě svého klanu. 

"Ach, vy muži a to vaše ego..." uchechtla se pobaveně a opřela si lokty o kolena, "která strana nabídne nejvíc, tam půjdu Iti-chan," řekla smrtelně vážně a zadívala se mu přímo do očí. 

Černovlásek stáhl obočí, čelo postihlo několik vrásek z částečného mračení a místo jediného slova se vydal za svými partnery. 

Uživatelka Krvavého oka se dál tlemila, pak zvedla bradu a hleděla přímo na černé nebe. Neznámo proč si chtěli Akatsuki všechna ta těla schovat. Jen Orochimaru za tělo jinchuurikiho nabízel slušnou sumu. Proč to tedy nevzít? Měla v úmyslu jim mrtvé tělo sebrat a vydělat si dost na odplutí na nějaký hodně vzdálený ostrov, kde by si užila klid do konce života. 

°•°•°

Tma polykala vše. Nedala všanc jedinému paprsku světla v jakékoliv podobě. Polomrtvý poslouchal vlastní hlas, dokonce hlas někoho zcela cizího. Možná ho znal. Jen ho ve své momentální situaci nedokázal za nic na světě, rozeznat. Oči neviděly nic. Jen temnotu. Vnitřní duše se zachvěla, nesnášel temnotu, jelikož připomínala tu odpornou a bolestivou samotu.

'Ty zemřeš,' ozval se najednou pisklavý  hlas pouštního mývala.

V tu ránu mladíkovi zacukala víčka. To bylo to jediné, co zvládla jeho tělesná schránka učinit. Jinak zůstala zcela nehybná, skoro až mrtvá.

'Až mě vyjmou, zemřeš, ale nebude to bolet,' odmlčel  se démon, poklepal vlastními drápy o sebe a tiše pokračoval, 'promiň kluku, nemůžu pro tebe nic udělat.'

Obě bledé ruce vjely do vlasů, ale udělaly tak jen uvnitř hlavy. Jakoby myšlenka na znamení bezmoci. Rudovlásek však držel kamennou tvář a jedinkrát ji neměnil.

'Nemůžeš?'

'Nemůžu. Tohle je přirozený řád. Někdo by musel vyměnit svůj život za tvůj.'

A tohle umí jen jedna osoba v Suně. Obětovala by ale svůj život za jeho?

Byla to jen úvaha. Nebyl jist, zda by ta osoba měla až tak obětavé srdce. Nechtěl klamat, nebo dávat zbytečné naděje, takže raději mlčel. Ještě teď by možná zvládl poslat pro pomoc do vesnice, ale nebyl si jistý  úspěchem. Planou naději mu fakt dávat nechtěl.

Naproti démonovi neviděl Gaara neviděl žádné východisko, ze kterého by se dostal živ. Doopravdy neuvidí vyrůstat vlastního syna? Nepozná ho a nikdy se nedožije jeho úspěchu? Tohle nebylo fér... Každý s ním hned zacházel jako s bestií, ne jako s člověkem. Pro vesnici byl monstrum. Pro radu starších Písečné  byl jen zatracená zbraň. Všichni se hned báli nejhoršího a i ve vesnici, která se stala jeho novým domovem se ho obávali. Jeho a Naruta. Přitom jim Naruto nikdy nic zlého neudělal. Akorát tak za ty nevděčníky stále tvrdě bojuje  a ještě dlouho  bude.

Yuukiyo... To jméno mělo znamenat celoživotní  štěstí. Jeho největší štěstí v životě. Měl by někdy v budoucnu možnost mít děti přirozenější cestou? Pokud by si... našel ženu... Měl by rodinu? 

Složil tvář do dlaní. Co jen udělat... jak to jen udělat? Jak přežít něco neodvratného?

'Nejde to nějak...'

'Ne Gaaro, nejde. Musel bych... vytvořit velmi náročnou pečeť a i tak je mizivá šance, že to vyjde.'

Gaara klopil tyrkysové oči dolů, s myšlenkou na Naruta a malého se mu zželelo ještě více a pocítil silný stud, že nemohl udělat nic, aby se k nim vrátil. Kdyby měl sílu, nechal by stéci slané vodopády z očí.

'Nezbývá, než doufat, že tě Naruto najde včas,' zašeptal tiše démon.

Neměl ho jak uchlácholit a zase byla pravda lepší, než lež. Mladý jinchuuriki mlče přikývl a sesunul se na kolena. Dlaně položil na stehna a sledoval vlnící se proud několik stovek zrn písku, které pozvolna formovaly něčí tvář. Nebyl si jistý, čí přesně byla, ale byla tam. Možná ženská... Možná mužská... Neuměl ji přirovnat. Srdce mu mlátilo do hrudníku o sto šest. Bylo to ze strachu.

Shukaku lehce sklonil hlavu, aby byl mladíkovi blízko, musel na všechny čtyři a jeho oči se ocitly v úrovni rudé hlavy. Jedinkrát nemrkl, pozoroval zamyšlenou tvář a musel obdivovat, že i z tak velkého strachu dovedl přemýšlet. Zvláště, když byl vlastně v bezvědomí a tohle celé se odehrávalo jen v hlavě. Mohl by se však probrat a zkusit bojovat? S tím moc nepočítal.

'Možná... to... půjde...'

Démon se zarazil. Vyrazil ze sebe tupý nádech a v bledé tváři se poprvé objevil něco jako úšklebek.

Ach, ti lidi... Dovedou být tak odhodlaní... Tak... jak to chceš udělat, Gaaro?

°•°•°

Jakoby se po Akatsuki slehla zem. Žádné stopy, indicie, svědci, nic... Návnady je zavedly do slepé uličky a kloni odlákali na úplně opačné strany.

Kankuro však hledal dál. Celé tři dny se nezastavil a přestal se již úplně ohlížet za Kibou a zbytkem týmu. Nemohl přeci přijít o bratra a každá minuta promrhaná odpočinkem by znamenala jasný neúspěch. Nemohl ani zastavit své nohy, jinak by se zřítil dolů a to nechtěl.

Kousal si zkrvavený ret, utíral pot z čela a oči se mu samovolně zavíraly. V kříži jej hrozně bodalo z nedostatku odpočinku a hrdlo měl vyprahlé jako poušť. 

Už to jsou tři dny... tři dny, co unesli Gaaru a není po nich jediná stopa? Jak se to sakra možné?! Rozčiloval se v duchu a překročil několik stop širokou řeku.

"Kankuro!"

Neotočil se. Pokračoval dál, ač jen s jedním okem. Druhé se samo od sebe zavřelo.

"Tak sakra stůj!"

Ani na druhé zvolání nezastavil, jen vysílením zpomalil. Zadýchaně si otíral pot z tváří, naneštěstí si neměl co smazat, make-up tak nějak vynechal.

"Stůj! Musíš si odpočinout! Nezastavil ses tři dny!" vykřikl starostlivě hlas příliš blízko něj a když natočil hlavu, všiml si stejně zadýchaného Kiby.

"Nemůžu," zachraptěl a zavrtěl hlavou, "nemůžu..."

"Je za námi ještě jeden tým, můžou přeci-"

"Nemůžu ho opustit, jasný?! Co na tom nechápeš?! Mají ho... mají mého bratra a já nezmůžu nic! Otoč se a vrať jestli ti to přijde beznadějné, ale mě nezastavíš!"

Kiba semkl rty. U posledních dvou slov by si nebyl tak jistý... Jen ho mrzelo, že na něj nedal, že si nenechal pomoct a zkrátka musel všechno sám... Neměli žádný čas, to chápal, ale jak s nimi potom chce, zcela vysílený, bojovat? Povzdechl si a tiše zanadával. Viděl u něj náznaky únavy a určitě brzy se zhroutí. Ani teď nebude mít sílu mu odporovat.

Odrazil se od své pozice, napřáhl paže a chytil staršího mladíka do pevných kleští. Narušil tak jejich rovnováhu, Kankuro překvapeně zalapal po dechu, jenže to už oba letěli dolů.

Na zemi se rozplácli jako dva ptáci, kteří omylem narazili do skla, chvílemi vstřebávali tu příšernou bolest, než se Kiba odhodlal k sedu. Zasykl a koukl na svého přítele. No, už podle výrazu si to pěkně vypije.

"Co to sakra děláš?! Pomátl ses na rozumu?!" vykřikl rozčileně Kazekage a chystal se vstát. 

Inuzuka se rychle postavil, přišel k němu a rychle ho složil zpátky na zem.

"Zůstaň ležet!"

"Tobě snad hráblo! Nejsem tvůj čokl, přestaň mi rozkazovat!" prskl loutkář a shodil ho ze sebe.

"Spíš ses pomátl ty! To, že jsi Kazekage ještě neznamená, že si můžeš dělat, co chceš! Jak s nimi potom chceš bojovat, hm? Akorát tě zabíjí!"

"To nevíš!"

"Ale vím! Dostat tě na zem nebylo tak těžký!"

Kankuro chtěl ještě něco prsknout, ale namísto toho jen pohoršeně mávl rukou a odšoupl se víc dozadu, ke kameni, o který se opřel.

"Prostě... odpočiň si. Jen chvíli," vydechl Kiba a ohlédl se.

Kousek od nich tekla široká řeka, jenž se vlnila mezi stromy jako had. Upřímně v najití nepřátelské skupiny ani nedoufal. Nebylo po nich ani stopy, ačkoliv Akamaru ucítil něco jim podobné a tým Gai prý také kápl na stopu.

"Měl jsem to být já..."

Mladší brunet se zarazil a otočil hlavu zpátky. Kankuro vypadal jako z posledního tažení, sledoval bezlisté koruny stromů a bezmocně hrábl do prázdna vedle sebe.

"Měl jsem... to být já... To já bych měl umřít místo něj.... Přece... si to nezaslouží... Možná... kdybych byl-"

Nestačil doříct větu, neboť na jeho tváři přistála dlaň. Němý vydechl, rozšířily se mu zorničky a podíval se na toho hrubiána. Štiplavá bolest se rozšiřovala po celém obličeji, dokonce ho rozbolela hlava.

"Ty seš... takovej idiot..." zamručel Inuzuka, skláněl hlavu, aby mu výhled na tvář zakrývaly vlasy, zatímco druhou ruku svíral v pěst.

"Ty... si myslíš, že by to něčemu pomohlo...? Co sis to dovolil vyplodit za sračku? Ty snad nevidíš, že se my všichni snažíme? Proč si nenecháš pomoct...? Pořád si děláš všechno po svém a nevidíš východisko. Viděl jsem to i v Písečné. Byl jsi tak vysazený na lidi, kteří ti pomáhali, měli dost znalostí a ty... Raději budeš žít v minulosti, co?"

Šestý neodpovídal. Sklonil pohled a sledoval svoji ležící ruku. Proč ta pravda tak bolela. A od něj nejvíc? Skutečně nebral na ničí rady. Nechtěl, aby ho zmanioulovali. Nechtěl věřit lidem, kteří byli proti jeho bráškovi a za jeho zády vymýšleli atentáty. Měl mnoho důvodů, proč si dělat věci po svém, jen to někteří prostě neviděli...

"Nechci o něj přijít," zašeptal, "mám ho moc rád, konečně se mi otevřel a byli jsme jako normální rodina. A pak se stane tohle... nejdřív mu život pokazí Naruto a teď Akatsuki..." zabrblal a dlaní si překryl oči.

"Já to chápu, ale přestaň se takhle přepínat a ohrožovat se..."

"Nech toho..."

Kiba konečně zvedl pohled, v jeho hnědých očích se třpytily slzy a pár z nich sjelo po tváři. Měl na jazyku tolik urážek na jeho osobu. Copak neviděl, jak moc se o něj bál? Co kdyby takto zesláblý narazil na jednoho člena organizace? Zabil by ho a potom co? Všechno by bylo k ničemu a Temari by přišla hned o dva bratry. Zamračil se, jen aby zakryl vlastní ublíženost a chytil Kankura za límec. 

"Ty natvrdlej idiote. Ty povídáš, jak bys nejraději umřel s bratrem a nedíváš se, co to dělá se mnou? Jak můžeš..."

Starší mladík odvracel pohled, nedokázal se na něj totiž dívat. Jen sebou nechal třást jako s panenkou a sám neměl daleko do slz. Zemřel by pro bratra, to ano. A pokud by byl mrtvý, dal by svůj život za něj. Vůbec se neohlížel na ostatní. Bylo to tak lehčí, jenže teď, když tu před ním plakala jeho nejbližší osoba, nedokázal pořád zastávat stejný názor.

"Miluju tě," nechal vyplynout mezi rty Kazekage a podíval se na něj zcela červenýma očima.

Kiba ztuhl překvapením, poslední slzy svévolně stekly po tvářích a on poklekl na jedno koleno, aby mu líp viděl do obličeje. Musel být naprosto vysílený a o chvíli později se mu skutečně zhroutil na rameno. Přestal drtit límec trička a raději ho objal pod pažemi. Ta slova byla překvapením. Nečekal to v takové situaci a upřímně si poslední dobou myslel, že jejich vztah brzy skončí. Bylo to kvůli nedostatku času, dálce, vzájemné tvrdohlavosti a občasným hádkám.

"Kankuro..." šeptl jméno, nyní už spícího kluka, zadíval se za jeho záda, konejšivě jej hladil po hlavě a nadějně se usmál, "však já tebe taky, ty... ty... hlupáku."