Ze všech stran se ozývaly různé hlasy. Mladý blondýn je nebyl schopný rozeznat. Bolest, strach, panika... To všechno jej doteď svíralo. Konečně mohl volně, bez omezení dýchat. Plíce tím šokem zůstaly chvíli nečinné a až pak se rozjely, přivedly do mozku nutný kyslík a ten se vzpamatoval.

"Naruto!"

Modroočko zkusil něco říct, ale neúspěšně. Kdosi ho léčil a pomalu dostával zpátky k úplnému vědomí. Čím dál tím víc mu přišly hlasy povědomé. Jen kdyby si je zvládl vybavit... Myšlenky mu běhaly jako splašené, před očima měl obtisky vzpomínek z momentů před tímhle vším a jediné, co jej zajímalo, zda byla jeho rodina v pořádku.

Zprudka odlepil oční víčka od sebe, pootevřel ústa a začal zrychleně dýchat. Hrudník ho nepříjemně bodal, pod sebou měl mokro a příšernou zimu, jenž nasazovala jeho oblečení na spaní. Nebylo to tak dlouho, kdy byl připravený na ulehnutí a pouze čekal na příchod manžela.

"Naruto!" vyjekla růžovláska, úlevně vydechla a na chvíli ho přestala léčit, aby mu podala teplou deku.

"Hhh," zachrčel vysíleně mladík.

Jeho jedině zajímalo, kde byl Gaara a Yuukiyo. Nic víc. Pokusil se dostat do sedu, na zmrzlá záda přijal deku a tiše koukal na své vlhké nohy. Pomalu mu bylo do breku, jakmile si rozpomněl na předchozí události.

"Gaara..." kníkl tiše, otočil se a chtěl vstát, jenže ho zadržely dívčí ruce.

"Ne! Jsi zesláblý... Nejdřív se rozdýchej... pak teprve ti pomůžu vstát, dobře?" promlouvala k němu starostlivě Sakura.

Periferním viděním spatřil ještě jednu osobu, svého vlastního švagra. A hned bylo zle.

Několikrát za sebou popotáhl, zaryl nehty do dlaní a zoufale zachraptěl: "Je to... moje vina... moje... Při... přišli... a-a on... Itachi mě dostal... Sakra, dattebayo..."

Bezmocně složil tvář do dlaní, dovolil vzlykům volný průběh a ostatní mu bylo jedno. Věděl, že se za ním nacházelo hotové peklo. Jen neměl odvahu se ohlédnout a podívat.

"Naruto, neobviňuj se... Dostali se sem, protože byli připraveni a velmi dobře vybaveni. Podle všeho přišli čtyři... Neměli byste šanci ani spolu," promluvil tiše nový Kazekage a položil mu ruku na rameno.

Kdybych neodcházel... Kdybych nikam nešel a zůstal tu s nimi... Nedopadlo by to takhle, pomyslel si, skousl spodní ret a zamračil se. Stalo se to, čeho se nejvíc bál... Unesli jeho bratra.

Kdyby... Samé kdyby...

"Jejich útok přežila jen jedna osoba. Dává si za vinu, že jako strážce selhala," dodala zkroušeně dívka.

Blondýnek obtížně popotahoval, nahlas vzlykl a otřel si velké kapky z tváře. Tohle se nemělo stát. Jeho sliby, všechno, co říkal při obřadu... Byla jen snůška keců? Nedokázal ochránit vlastní domov, rodinu... K čemu potom jako ninja byl? Jak se mohl stát Hokagem? Jak... jak... mohl v budoucnu ochránit celou vesnici?

Mezitím Kiba se svým psem ohledávali trosky a musel žasnout nad tou spouští. Nebýt té bariéry, co se před chvílí rozpadla, asi by tu byl větší nepořádek. Musel se tu odehrát skutečně velký souboj.

Chvíli bezcílně hledal něco, co by mohl zachránit, ale náhle ho upozornil Akamaru.

"Copak je?" naklonil hlavu na stranu brunet a opatrně se přiblížil k objevu.

Lehce se nahnul přes okraj písečného štítu, jehož stěny byly na padrť a zamrkal. Hleděly na něj dvoje veliká, zvědavá kukadla. Jejich vlastník něco žvatlal a sem tam zakňoural, přičemž na straně tvářičky vlastnil zcela nový, fialový pruh.

Inuzuka vzal tiché dítě do náruče, ovšem při kontaktu s ním už tak tiché nebylo a rozkřičelo se na celé kolo.

"No jo no jo, promiň... Musel to být šok, co?" povzdechl si a rychle se vydal ke skupince.

Jeho zoufalý kamarád se jakžtakž držel na strmé hranici do emocionálního zhroucení. Stačil jediný pohyb a octne se na dně. On sám by něco takového zvládal jen velice těžko.

Jakmile blondýn zaslechl vzlykot a kníkání miminka, probudil se a bez varování vyskočil na nohy.

Haruno ho už už chtěla strhnout zpátky, ale neučinila tak. Místo toho tiše sledovala, jak si mladík bral do náruče syna a až pak klesl na kolena.

"Jsi v pořádku... jsi v pořádku... Díky," zašeptal nakřáple, do očí se nahrnuly slané kapičky a láskyplně si přitiskl drobný obličejík k sobě.

Cítil stékat drobné potůčky slz, teplo z nachových lící, dokonce slyšel rychle tlouci to malé srdíčko. Byl nadmíru vyděšený, třásl se, což mohl být ten nejhorší pocit pro rodiče. Plačící dítě, které se strachy chvěje a nedokáže přestat, ať se otec snaží jakkoliv. Pořád tu ten pláč bude. A dospělý člověk neměl ten cit, aby poznal proč.

"Sakuro-chan?"

Jediná dívka ve skupině zpozorněla a přiblížila se ke svému parťákovi. Opatrně mu položila dlaň na rameno, pohladila jej a tiše vyslovila jeho jméno.

"Prosím, dej... na... Yuukiho pozor, dobře?" popotáhl sopel Naruto, zamračil se a natočil k ní tvář.

Sakura trochu nechápavě zamrkala, automaticky nastavila náruč, jenomže než stihla vydat jediný protest, tak jí byl svěřen relativně klidný chlapec, vmžiku do nebesky modrých očí udeřila nepřátelská, rudá chakra devítiocasatého a mladý otec byl ten tam. Zmizel.

Haruno se narovnala, držela dítě velmi lehce, přesto dostatečně pevně. Chvíli nehnutě stála a pozorovala mizející šmouhu. Třásla se jí kolena, přítomnost té zlé chakry tu stále byla a ona ať chtěla sebevíc, rozhodně se nedokázala pohnout.

Nový Kazekage potichu zaklel, koukl na růžovlásku a promluvil: "Vyřiď ostatním, že jsme se je vydali pronásledovat."

Kiba se ušklíbl, potlačil nutkání se tu sesypat na zem kvůli Kyuubiho hněvu a pohladil Akamara po srsti. Ten na tom nebyl jinak a evidentně se nechtěl pouštět za něčím, co mělo takovou sílu a vztek.

"Ale, co když... se něco stane?" zeptala se kunoichi s obavami.

"Ha. Nestane. Jen musím jít zachránit bratra. Teď není nic důležitějšího."

Po těch slovech dále neztrácel čas, rozběhl se směrem, kterým nepřátelé zmizeli, za ním nejlepší stopaři ve vesnici a brzy je pohltila temnota hustého lesa.

Mladá léčitelka polka a zničeně prohlédla tu spoušť. To strašlivé dopuštění a myslela na ně. Ať se jim hlavně nic nestane a všichni se v pořádku vrátí. Nic jiného si nepřála.

°•°•°

Naruto byl vzteky bez sebe. Dovolili si příliš. Ani netušil, odkud se ta rudá chakra vzala. Prostě tu byla a dodávala mu obrovskou sílu. Ta liška musela být jistě nadšená z jeho vybuchnutí. Sotva se vzpamatoval z genjutsu, jež ho přinutilo myslet si, že umíral a nyní pádil lesem za vetřelci s rudými mraky na pláštích. Představoval si, jak jim rozbíjí ciferník, rve tělo, cupuje vnitřnosti a ničí lebky. Černé drápy se chvěly nedočkavostí na příští události, jenž se určitě stanou.

Jinchuuriki do svého odrazu a rychlosti dával všechno. Odrážel se od statných stromů tak prudce, že za ním popadaly na zem a značně znesnadnily spojencům k pronásledování, ale on je určitě dostane dřív, než se vůbec dostanou k němu. Stejně byl nucen na chvíli zapojit senninský mód, aby našel ty proradné Akatsuki. Velice jej překvapila přítomnost dalších ninjů z vesnice, pouhých pár set metrů před ním. Jeho zamračený pohled ještě více ztvrdl.

Kde sakra byli v době, kdy je nejvíce potřebovali? Kde byli, když se Itachi Uchiha a jeho společník dostali skrze to jejich úctyhodné zabezpečení a překvapili je?

Skvěle... Další důvody ke vzteku.

Krev se doslova vařila v žilách a tepnách, srdce prudce naráželo o hrudník, až to mladíka bolelo, ale nedal to znát, plíce píchaly, všechny svaly neúprosně prosily o pauzu, neboť se doslova pekly kvůli Kyuubiho rudé chakře. Kůže na tom nebyla jinak. Vysloveně jinchuurikiho pálela jako spálené od sluníčka a pomalu se odlupovala. Na pár místech po ní zůstala jen zářivá červená...

Bublání okolo těla ninji zesilovalo, od kostrče byly dobré rozpoznatelné hned dva ocasy a třetí se pozvolna vytvořil. Bělmo očí zčernalo, zuby zašpičatěly a stačila špetka na další průběh této bolestivé proměny.

Yamato tohle dost dobře vycítil. Na dlani jej pálel znak a ukazoval mu počet ocasů. Brzy to pečeť nevydrží a praskne úplně, což by byl obrovský problém. Musel Naruta rychle najít a uklidnit ho. Ještě před chvílí ho ta ruka tolik nesvědila! Pospíchal k mladíkovi seč mohl, zadýchaně popadal dech a napůl vystrašeně pozoroval svou vlastní dlaň.

"Zatraceně Naruto," zaklel polohlasem a ve vteřině překonal pěkných pár metrů, "hlavně se uklidni..."

I kdyby ho slyšel, nereagoval by. Ne. Teď už vůbec ne. Byl plně zaměřen na své nepřátele, kteří zranili jeho syna, manželovi vážně mu ublížil, což bylo zcela neodpustitelné.

Pokračoval temným hvozdem dál, už skoro viděl i cítil ty smrduté pláště, když v tom se před jeho hlavou objevila podrážka boty, on samozřejmě neuhnul, napálil to do ní a brzy se proletěl zcela opačnou stranu. Skončil v kmeni obrovské borovice, jenž se záhy zakymácela a s hlasitým praskotem spadla na zem. Cestou strhla několik jehličnatých kolegů a společně způsobili silný otřes.

"Hmf... Moc blízko, smrade," zamumlal arogantní hlas mladé ženy a elegantně doskočila na zem.

Uzumaki nevrle zavrčel, dopadlo na něj jehličí, kůra, ale to bylo to nejmenší. Daleko horší byla bolest. Copak byl nějaká hloupá sekera?! A proč do něj, ta mrcha, kopla jako do psa?! Začal prudce vrčet, to teď bylo to jediné, co v momentální situaci zvládl. Zvedl červené duhovky, zúžené zorničky rozpoznaly ženskou siluetu stojící nedaleko něj. Svým postojem dávala jasně najevo své pohrdání.

"Vy jinchuuriki..." mlaskla nespokojeně kunoichi, zavřela oči, které se přelévaly do tekutého zlata a jedno z nich chytlo rubínový odstín, "tebe dál nepustím."

Tohle se ninjovi ani trochu nelíbilo. Postavil se na všechny čtyři, okolo něj burácely přílivy rudé chakry a přinutil nepřítele o krok ustoupit. Stejně to nebylo dost. Stála mu v cestě a byla nepřítelem. Rozmáčkne ji jako mouchu.

Zprudka vyrazil dopředu, dřeviny okolo sténavě zaskřípaly a prohly se, zemina rozpálila a zbytek zůstal uškvarený.

Rudovláska poklidně postávala na místě, dokud nebyl blondýn dostatečně blízko. Jakmile byl příliš při ní, uhla do strany, levá ruka vylétla vzhůru a s ní krev uvnitř mladíkova těla. Stačila i drobná zranění a krev si našla cestu ven. Nyní jednotlivé kapičky ovládala prostřednictvím svého oka a mohla s nimi pohybovat dle libosti. Dlouhé, rovné prsty ohnula v kloubech a kapky se zformovaly do malých, nebezpečných jehel, připravených na útok.

Schránka démona překvapeně zavřískala, dopadla na hubu, jenže na to se rychle obrátila na další útok. Vyskočila, se zuřivým řevem napřáhla paži a chystala se jí chytnout za krk.

Žena však vzápětí uhnula, chytla jeho natažené zápěstí a mrskla s mladíkem o zem. O krok ustoupila, zatímco se v půdě objevila velká díra a řada dlouhých prasklin podobné pavučinám. Pokrčila prsty, tiše hvízdla a červené jehličky se zapíchly do ležícího těla.

Naruto bolestně vyjekl, zároveň do toho vztekle zavrčel, což vytvořilo podivný, nespecifický pazvuk. Bylo ale nad míru jasné, že se jinchuurikiho zranění hojila rychle a tak musela použít jinou taktiku.

Rudovláska z Mlžné nosila v čutoře dva druhy vody, přímo z hory Jang Jin. Jeden z nich byl blahodárný, zázračný, léčil snad cokoliv, jenomže druhý byl přesný opak. A ona otevřela čutoru s tím druhým případem.

Nechala tmavou vodu stéci nejdříve na dlaň, poté si potřela celou ruku, předloktí a zbytek nechala levitovat okolo. Zhluboka se nadechla, jinchuuriki devítiocasého se postupně zvedal na nohy a ona si musela pospíšit. Stačilo zasáhnout určité chakrové body a byl bez šance. Hodně přihrávalo to, jak byl vzteklý, útočil nerozumně, jeho výpady zcela neohrabané, lehce předvídatelné a docela pomalé.

"Skončils," zašeptala potichu a její dlaň rázně udeřila.