Mezitím došlo v Listové ke zmatku. Každý si všiml požáru na kraji vesnice, zvláště upoutal pozornost Kazekageho, který se svým přítelem právě vykračoval u řeky a vedli spolu rozhovor. Jakmile se noční obloha zbarvila do záře plamenů, neváhal ani jeden a společně se rozběhli na místo. Výbuch navíc způsobil o to větší poprask.

Tsunade z toho neměla dobrý pocit a tak tam poslala polovinu ANBU čety, včetně Kakashiho, se kterým řešila příští chuuninské zkoušky. Celou dobu byl na úplně jiném místě...

Blonďatý jinchuuriki nehnutě ležel na zemi, ta samá technika jej neopouštěla a měl pocit skutečného umírání. Takový byl tento pocit? S hrůzou si uvědomil, že tohle zažil již několikrát předtím na misích.

Pokoušel se marně sebrat a vrátit se zpátky za Gaarou, aby mu pomohl, jenomže i kdyby se hned teď zvedl, nedokázal by už zastavit nevyhnutelné...

Jeden ze základních živlů začal nabírat na síle. Šustění písku znělo okolo uživatele i nukeinů, kteří napnutě čekali na výsledek. Nemohli ho nijak zastavit. Teď už ne.

Rudovlásek se soustředil, nepolevoval, stál, vytrval... Každé zrnko písku si našlo svoje místo v mračnu a to se změnilo do podoby obrovského plaza s dračí hlavou a čtyřmi končetinami dokončené černými drápy podle mývala.

Stvoření z písku se postavilo do pozoru, natáhlo dlouhý krk vysoko nad hlavy ninjů, rozevřelo tlamu a hrozivě zařvalo. Žluté oči nebezpečně svítily a drápy zarylo do země.

"Císařský... písečný... drak," hlesl pevně Sabaku a otevřel oči ve stejné barvě.

Tahle technika sežrala zatraceně mnoho chakry. Zase se na druhou stranu stala tou nejsilnější. Mohla se libovolně pohybovat podle sebe a pokud byl na nepřítele umístěn písek, což on byl, sama útočila. Teď se tohoto úchvatného tvora z písku nezbaví.

Zkřížil si paže na hrudi, okolo něj poletovaly pásky písku a čekaly na rozkaz. Kulatý štít se synem přitáhl k sobě a ukryl pod další vrstvou. Většinu chakry tak přesunul tam.

Shukaku už měl téměř prolomené jejich příšerné pečetě, stačilo jen trochu času navíc.

Technika zvaná jako Císařský písečný drak nehnutě stála na místě, cenila dlouhé tesáky a čekala na spouštěcí pečeť. Stačilo málo k vypuštění bestie a zrzek tak udělal.

Obrovský tvor se vrhnul kupředu. Rozbořil zbylé trosky domu a stiskl čelisti poblíž černovláska, zároveň se pařátem ohnal po modrovlasém a vyslal na něj smršť písečných koulí.

Gaara se musel opřít kolenem o zem, protože se mu zamotala hlava. Na tak intenzivní souboj nebyl zvyklý. Skoro rok se nedostal do souboje. Prudce se  nadechoval, z nosu vytekl proužek krve, jež si ihned utřel a pozoroval svoji jedinečnou techniku, jak bleskurychle chytá jeho nepřátele. Způsobil obrovské škody, téměř řevem připravil lidské uši o sluch a nadělal pořádné díry v zemi.

Tenhle "drak" byl odolný vůči vodě, ohni, černým plamenům Amaterasu i výbušným lístkům. Dostal je do pasti... Stačilo jej zvednout dlaň, stisknout ji a skončí... Tohle u víte nečekali a jen tak se toho nezbaví.

Rty zkroutil v úšklebek. Škoda, že tu nebyli ostatní z organizace a nevidí tuhle podívanou. To by si pak rozmysleli na koho útočí a jestli toho démona opravdu chtějí.

Pokud je nezabije, tak minimálně oslabí... Pozvolna natáhl dlaň, roztáhl prsty a chystal se říct dvě jednoduchá slova, když v tom mu na rameni přistála bílá věc v podobě pavouka. Překvapeně pootevřel ústa.

"Co to-"

Zbytek věty zanikl v hlasitém výbuchu. Tlaková rána ho odmrštila a způsobila náhlou bolest uvnitř těla. Zcela nečekaný útok ze vzduchu.

Skrze bariéru se sem dostal další člen Akatsuki. Dlouhovlasý blondýn na velikém orlovi z jílu. Pobaveně se usmíval, v pravé ruce si pohazoval s hroudou bílé hmoty a levá zpracovávala další kousky umění.

"Vaše eso je tady, hmm!" zvolal hlasitě světlovlásek a přistál na zemi.

Písečný drak se zastavil v pohybu, s tichým zasyčením rozpadl a rychle odplazil zpátky k uživateli.

"Že ti to trvalo," zabrblal nerudně Kisame pokrytý pískem a pomohl svému společníkovi vstát.

"Měl jsem jinou práci, hmm!" zamračil se světlovlásek a dupl si. "Jste docela babralové. Jak to, že vám to trvá tak dlouho? Já bych ho dostal hned a bez zranění, hmm!" mručel nespokojeně příchozí člen.

"Laskavě sklapni," zavrčel rozladěně Itachi a vyšel vpřed.

Vůbec neměl náladu poslouchat toho blbce s vybuchujícím jílem. Dostal se až ke kulatému štítu, jež se postupně rozpadal a sklonil se k dítěti uvnitř.

Yuukiyo absolutně netušil o dění tam venku. Jistě, slyšel nějaké rány, ale ty nebyly natolik silné. Tento štít jej skvěle chránil. Nyní už ne.

"Velká huba, co Deidaro? Ale skutek utek," pověděl výsměšně žraločí muž.

"Hááá?! Přestaň mě srát! K večeři bude žraločí polívka!"

Dohad mezi nimi Itachi ignoroval. Spíše zaměřil tmavé, půlnoční oči na drobné dítě, pro které se natáhl. Z jednoho koutku vyteklo trochu krve místo slz, leč i tak si zvládl toho človíčka prohlédnout.

"Nesahej... kurva ne něj!" vykřikl ostře další hlas.

Všechny zraky se obrátily za oblakem prachu po výbuchu a nestačily se divit. Jinchuuriki stál na nohou, obalený pískem, na lidské pokožce se vyjímalo tetování, duhovky svítily žlutým světlem a zuby získaly ostřejší konce. Sem tam se na něj dala rozpoznat šmouha po jeho krvi.

"Zatraceně! Proč ještě neležíš?!" vyhrkl nevěřícně Deidara, zatímco jeho dlaň vyplivla hrst výbušných pavouků.

"Příliš jsme ho podcenili. Je silnější, než jsme si mysleli," zamumlal Kisame.

Uchiha zůstal tiše na místě. Věděl, že si získal jeho pozornost. Teď ho ti dva mohli vyřídit. Stejně jediné, co on viděl byla malá šmouha.

Blondýn neváhal, dva prsty přisunul k ústům a hodil po něm výbušné bombičky. Bílé nožky se už už chystaly přilepit na svůj cíl, ale to byl nesměl prudkým úskokem uhnout. Dei byl příliš sebejistý a nechal je vybuchnout příliš brzy. Umožnil mu tak šanci k úniku.

"Ah! Uhnul!" vypískl rádoby překvapeně.

"Tohle je naposledy, co s tímhle idiotem pracuju," sykl mlžný ninja a vyrazil proti rudovláskovi.

Samehada nadšeně otevírala tlamu, mlsně se olízla a pomalu hltala chakru okolo. Jaká smůla, když místo šťavnaté chakry přímo ze zdroje chňápla po klonovi s jejím minimálním množstvím. I to něco málo jí bylo k užitku...

Zrzka poháněl hněv. Nehodlal se vzdát a nezáleželo kolikrát ho srazí na kolena. Pokaždé se zvedne a bude bojovat. O to víc chtěl bojovat kvůli bezbrannému synovi. Sdílení sil se Shukakem mu umožnilo znovu vstát i po tak silném výbuchu. Jen jeho brnění utrpělo vážně škody a postupně se od něj odlupovalo.

Automaticky švihl dlouhým ocasem, rozrazil zemi a vytvořil obří prasklinu, jenž hlasitě zaduněla a vypustila ven vodopád skrytého písku. Z pevných nerostů se stal velmi jemný, zato vražedný písek.

Pravou paži vymrštil k překvapenému dědici sharinganu, když v tom ztuhl v útočné poloze a nedokázal hnout jediným svalem. Taková příležitost ho dostat a zase ho musel někdo přerušit!

Neznámá síla ho chytla za končetiny, vyzvedla do výšky a prudce a ním švihla o zem. Jednou nestačilo. Učinila tak ještě pětkrát, dokud pod mladíkem nevznikl kráter a písečné brnění neopadlo.

Co... se... sakra stalo...? Prolétlo jinchuurikimu hlavou.

Už předtím měl velký problém se postavit a teď to bylo daleko horší. Obtížně se přetočil na bok, rozkašlal se a dostal tím ze sebe prach a krev.

Netrvalo dlouho a ke skupině se připojil další člen. Výškou zrovna neoplýval, zato loutkářským uměním ano...

"Vida vida... Tenhle jinchuuriki je opravdu tvrdý oříšek, co?" promluvil lehce sametový hlas a zastavil se u Gaarovy hlavy.

"Sasori-dono, měl jste na nás počkat, hm," zabručel uraženě plavovlásek.

Musel dát dohromady nového jílového orla, aby odsud snadněji unikli. Písek doslova rozmlátil jeho předchozí pokus.

"Už mě nebaví čekat," opětoval poněkud nepříjemně a sklopil zrak hnědých očí dolů.

Při zaznění toho jména se Sabaku prudce napnul. Chiyo mluvila o svém vnukovi velmi často. Nikdy nečekal, že se s ním potká a dnes se mu zadařilo. Jeden z nejlepších expertů na jedy s ním třískal o zem jako by byl jen hadra. Jak něco takového dovedl?

Sasori zakroutil se zápěstím, dalo mu zabrat zvednout do vzduchu dospělé tělo a párkrát s ním praštit o zem. Nebyl to zrovna elegantní způsob, ani férový, leč ještě víc nenáviděl čekání a zde se načekal příliš dlouho.

"T-ty... zkurvenej... zrádce," zavrčel polohlasem mladík.

Samozřejmě to nemířilo na nikoho jiného, než na druhého zrzka. V Písečné ho znali moc dobře. Jen netušili, kam až jeho schopnosti sahají. Svět byl plný zrad, lží, přetvářek a stejně ho rozčilovalo, že byl jeho vlastní krajan proti němu. Přeci zabil Třetího, nejlepšího Kazekageho v dějinách... Jak se mu to povedlo, bylo doteď záhadou.

"Se staršími trochu úcty," odvětil klidně loutkář.

"Heh, tyhle děcka ani neví, co to úcta je," uchechtl se modrovlasý muž a pomalu přistoupil k hostiteli jednoocasého.

Jeho meč se dychtivě olízl, rozevřel čelisti zakousl přímo za boku zraněného těla. Hladově polykala chakru jako maliny a nedbala na bolestivý jekot mladíka. Příliš milovala velké množství chakry a tohle byla skutečná hostina. Šupiny rostoucí dolů potěšeně zavibrovaly a prodloužily do úrovně žraločích ploutví.

"Oh, pomalu... Přece ho nechceme zabít," ušklíbal se nositel zbraně.

Uživatel sharinganu pokroutil hlavou, obrátil se ke štítu, jež dřív býval koulí a vrátil dítě na místo.

"Co to děláš?" zajímal se hnědooký.

"To děcko nepotřebujeme. Je nám k ničemu. Úkol byl přivést jinchuurikiho... Nic víc," kmitl rameny a zaměřil se na Kisameho.

Sasori se bez dalších řečí obrátil na svého parťáka a trochu ho popohnal k novému prostředku.

"Máš smůlu... Samehada se celou dobu krmila tvými technikami. I kdyby ses vytasil se silným kombem, neměl bys šanci."

Černooký se postavil po boku vysokého muže a oba tak sledovali poraženého v prachu. Po tomhle se zrzek určitě nezvedne...

Suňan z posledních sil zvedl dlaň, z pod ní se doplazil písek k podivně tichému dítěti a vzal jej do vřelé, ochranářské náruče.

Prosím... ochraň ho... Slíbils to... Tak se snaž...

"Vážně to děcko necháme tady?" zaváhal na moment mlžný nukein.

"Ano. Je nám k ničemu," zopakoval tmavovlásek a odvrátil pohled.

Možná tohle byl jediný ústupek. Chlapce měli původně vzít s sebou... Orochimaru by jim vyplatil slušný balík, leč jemu se nikdy nelíbilo smýšlení toho hada. Raději to nechal být a spíš se zajímal o Deidarova orla.

"Je čas vyrazit."

"Docela jsme se pobavili, ne?"

Rudovlásek vydržel ještě chvíli při vědomí, tajně doufal, že ta drobná osobnost písečného mývala ochrání jeho syna a nakonec propadl sladkému nevědomí.

Mladá kunoichi sedící na stromě celou podívanou sledovala z dálky. Její ostrý zrak ji umožnil vidět doslova všechno. Jak čekala - ti ňoumové ho podcenili. To se nakonec museli ukázat i ti dva? Její rty se zkroutily ve zlomyslný úsměv.

Podepřela si bradu o pokrčené koleno, které objala a nechala vítr plout mezi rudými vlasy. Její svědomí se ještě vysmívalo skutečnosti, což jí pomáhalo zapomenout na vlastní.