Než si náš pár užije svatební noc, kterou předtím ani neměl, máme tu ještě krátké odbočení na "zlou" stranu. :3 Ani tak zlá vlastně ne. Každý ví, že žádný padouch není zlý od narození. (Jak kdo taky.)

Určitě už jste odtušili, kdo si pro Shukaka přijde. Útok bude, jen je posunutý, jak jsem psala v úplně první kapitole. Už se to blíží~ Nebudu vám psát kdy přijde, zkrátka přijde. :3 A brzy. Jsem děsně průhledná, takže bych se nedivila, kdybyste věděli, co se tak bude dít. 😂 Snad vás alespoň něčím překvapím a moc vám děkuji za podporu. ^^

Lovískuju vás. ♥️♥️

Hezké počteníčko a děkuji za vaši trpělivost~ :3 💕

°•°•°

Mraky klouzaly po obloze s větrem o závod, podobaly se šachovnici kvůli střídajícím se barvám, od bílé, přes šedou, až k černé. Nadýchanost přinášela sněhovou nadílku a studený mrazík. Krajinou vládl pořádný zimní spánek, voda se držela na povrchu a na jaře hezky prosákne dolů do půdy, což bylo dobré především pro zemědělce, kteří tvrdě pracovali na poli.

Mladá žena s tmavě rudými vlasy dřepěla blízko rozděleného ohně, jehož plameny švihaly vysoko nad její hlavu. Sněžné závěje přetrvaly, značně pozdržely její cestu domů a tak se stalo, že uvízla blízko Listové u malé osady. Sice se její síla spojovala s vodou, ale co ona z duše nenáviděla, byla zima a chlad.

Mimoto z minulé noci cítila silný impuls nové chakry, jejíž druh by přirovnala k nově zrozenému démonovi. Už od malička měla cit vycítit ocasaté démony na kilometry daleko, avšak tenhle kousek vlastnil i lidskou chakru. Zvládla si dát dvě a dvě dohromady. Věděla o koho šlo. O ty dva spratky... Nikdy by si nepomyslela, že lze z jinchuurikiho udělat nádobu pro dítě. Vrtalo jí to hlavou. Na co? Až to děcko vyroste, bude mít ohromnou sílu. Bude to zákeřná bestie toužící si podmanit svět. Viděla to jasně...

Z těch temných myšlenek slezlo tenké obočí dolů do zamračení. Pohodila hlavou a podívala se za vstávajícím sluncem. Možná by se jí povedlo dostat do Listové a prohlédnout si to tam. Jen kdyby neměli zesílené hranice. Pochybovala o Uchihovi a rybí hubě, že se dostanou dovnitř.

Akatsuki byli poslední dobou živými a ukazovali se čím dál tím častěji, lačně prahnuli po jednoocasatém a nějaký rudovlasý jinchuuriki jim v převzetí nezabrání. I Orochimaru riskoval prozrazení, když se přesouval do nového úkrytu za účelem větší laboratoře. Za každou cenu chtěl to démoní dítě a proto potřeboval prostor. Ti všichni vystupovali ze stínů a svou přítomností říkali, že tento svět čekala nemilá, zničující událost.

Mladá kunoichi si prohrábla husté vlasy, plameny nepřetržitě praskaly a nebýt tepla z něj, rychle by ho zahrabala pod sníh. Protáhla si promrzlé paže a postavila na nohy.

Naneštěstí si všimla přítomnosti dvou chaker a evidentně si ji nevšimli. Až do chvíle, kdy vylezla z malého výklenku a její oči se setkaly s nechvalně známým sharinganem. Měla chuť zařvat nějakou peprnou nadávku, avšak místo toho její kroky zamířily přímo k nukeinům. Normální člověk by si dával sakra velký pozor před takovými lidmi, jenže to by zrzka musela mít pud sebezáchovy.

Každý krok ve sněhu křoupal, než nastalo mezi trojicí ticho. "Vydali jste se na procházku?" dala si ruku v bok rudovláska a ušklíbla se.

Moc dobře věděla kam měli v tuto chvíli namířeno. Přímo do Listové vesnice pro Ichibiho. Neznala jejich velkolepý plán, vsadila se, že ani samotní členové neznali skutečnou podstatu. Jejich ctižádostivost byla dosti podobná té její. Akatsuki měla být původně skupina, která by pomáhala lidem za menší poplatek. A postupem nepříjemných událostí se to zvrtlo.

Trojice uprchlíků se nečekaně obešla bez větších potíží a společně zamířili do blízké vesničky, ačkoliv se oba muži cítili v přítomnosti té šílené ženské trochu nejistě. Kdyby se dostali do potyčky, nejspíš by se neobešli bez vážných zranění.

Kisame toho hodně slyšel o vesnici, z níž rudovláska pocházela. Přece jen to byla jeho krajanka, dva vyvrhelové z Mlžné, snažili se o odstranění těch, kteří to tam vedli, a oba neúspěšně.

"Co máte vůbec v plánu? Jen tak tam vtrhnout a ukrást jim bratra Kazekageho a nejsilnější zbraň z Písečné? Hodně štěstí," zabublala pochybně rudovlasá žena a v jejích písečných očích zahrálo pobavení.

Všichni seděli pokud možno v přítmí hostince, kde sice neviděli na ostatní hosty, za to oni neviděli na ně. Před nimi stálo rýžové víno saké, včetně slabšího piva.

Zrzka do sebe kopla jeden pohár a po něm další. Musela nějak zpracovat jejich bláznivý nápad skočit mezi rozjařené ninje a dva rozzuřené démony. Čekala od nich trochu inteligence.

"Nebudeme sami. Máme k tomu posily a tajný eso v rukávu. Existují pečetě na uvěznění démonů, stačí je rozmístit," pověděl vesele Kisame a vycenil špičaté zuby na široký úsměv.

"Ichibi je prolomí. Je to vychytralej parchant. Nevíte co jsou to démoni zač. Strašně je podceňujete."

"Tvoje oko vzniklo z jejich krve. Není tedy těžké je dostat. Jednou už se to povedlo," poznamenal černovlasý Uchiha, který na ni upíral zrak hlubokých, jezerních očí.

Na moment se zrzka zarazila. Přivřela světlé oči, skoro to vypadalo jakoby švidrala. "Krvavé oko původně vzniklo z oční techniky Ketsuryugan. Už od malička mám schopnost vycítit démony a jejich sílu, takže se sakra pleteš. Otec mě používal jako návnadu. K tomu jedinýmu jsem mu byla dobrá," odsekla nevrle a opřela se zezadu o zeď.

"Fakt hrozně nás mrzí jaké máš traumata, ale posunem se k něčemu důležitému," promluvil ironicky žraločí muž.

"Těším se na tu žraločí polévku," zamumlala rudovláska a kmitla rameny.

"To by stačilo," utnul je Itachi, než by se to dostalo do horších, zničujících rozměrů. Modrovlasý muž se ušklíbl a nadzvedl pohár se saké, aby ho poté přiložil ke rtům.

"Takže kdy chcete zaútočit?" vyzvídala uživatelka Krvavého oka.

"To není tvá věc..."

"Vy chcete jen Ichibiho, ale někdo jiný... chce to děcko..." odvětila vzápětí mladá kunoichi.

"Myslíš Orochimaru," uvedl na pravou míru Uchiha a zamračil se.

Rudovláska naklonila hlavu ke straně. "Co ten výraz... Vím, že mu ten had nic neudělá. Chce jen... vlastní zbraň..." kmitla rameny. Hmm, kdyby to tak byla pravda. Ten slizoun nebude mít v plánu nic pěkného, prolétlo jí hlavou.

"Ty jsi vážně naivní," zavrčel nepříjemným tónem černooký.

Zrzka zaslechla ten podivný hlas. Copak to jen bylo? Že by měl nějaké svědomí? To se přeci k zabijákovi nehodilo. "Nezapomeň kdo seš, Uchiho. Sice máš syna, ale vůči nepřátelům nesmíš cítit lítost ani skrze něj. Je to pro vyšší princip," zavrčela.

Jakoby byl Itachi na slovo syn, alergický. Narovnal se v zádech, zhluboka dýchal, do toho se mu zrychleně roztahovaly nosní dírky a jeho společník tiše doufal, že to tu celé nepopálí černým ohněm, Amaterasu. Přivřel oči, v posledních několika týdnech byl jeho zrak horší a horší. Sharingan si vybíral svou daň a jeho otravovaly časté bolesti hlavy.

"Pro vyšší princip, huh?" vydechl skoro až nevěřícně jen o pár let starší černovlásek a znovu svrasčil obočí.

Absolutně nechápal k čemu by ten had, který hladověl po jeho mladším bratrovi, chtěl dítě dvou chlapců a dvou démonů.

"Pro vyšší princip," zopakovala svá slova zrzka. "Nedostanete je. Dva démoni vedle sebe... Víte jak jsou silní? Ichibi dokáže změnit tisíce hektarů lesnaté krajiny na vyprahlou poušť, Kyuubi by dovedl zničit většinu světa a vy proti nim chcete jít? Hmmm... jakou hudbu chcete na pohřeb?"

Něco na jejích slovech bylo. Trochu se zarazili, ale s takovým rizikem počítali. Tohle však byla síla vypuštěných démonů. Uvěznění ve schránkách speciálními pečetěmi je hodně oslabila a omezila do určité míry.

"Rozdělíme je," pokrčil rameny Kisame, načež schytal od Uchihy varovný pohled.

"Hm," zabručela uživatelka Krvavého oka. Rozdělit? Ha. Jak se jim to tak může povést? Fakt tak moc zoufale chtěli získat všechny démony? Za jakým účelem vlastně?

"Chcete uvěznit jinchuurikiho uvnitř bariéry s pečetícími technikami," došlo jí a duhovky zaplavilo tekuté zlato.

Nemuseli odpovědět. Nic neříkající pohledy mluvily za vše.

Rudovláska pozvedla kalíšek ke rtům a zlomyslně se usmála. Jeden jinchuuriki po vyjmutí démona zemře, druhý zešílí a Kyuubi ho ze vzteku doslova roztrhá. "Takže to dítě je moje..."

°•°•°

Nejmladší přeživší z dávno vyvražděného klanu, se potuloval zasněženým lesem, aby nalezl dvojici uprchlých vězňů, sloužící Orochimarovi jako pokusné subjekty. Ten had ho přestal učit silné techniky a brzy pro něj bude nepotřebný. Mimo jiné přestával tolerovat jeho narážky a hladové pohledy. Za žádnou cenu nebyl ochotný roztáhnout nohy pod někým takovým. To by ho spíš probodl katanou, či propálil opravdu silným ohněm. Na takové šaškárny neměl čas.

Karin byla momentálně mimo tuhle skrýši, tudíž to musel zvládnout sám. Bez jejího smyslu vnímání chaker to bylo  strašně zpomalené hledání, ale nebylo to nic, co by mladý Uchiha nezvládl.

Mrazivý vítr táhl na odhalené paže, jenže on to nevnímal. Úkol byl pro něj důležitější a takhle si mohl na ty uprchlé idioty vyzkoušet nové techniky.

V tom ucítil přítomnost chakry. Zastavil své tělo. Byla velmi povědomá, ale neuměl ji k nikomu přirovnat. Doba co jí cítil naposledy. Přimhouřil oči, pravou rukou sevřel rukojeť katany a čekal na vetřelce, až se vynoří z lesa. Při nejmenším to bude drobný problémek, který hned vyřídí.

Ani v nejmenším nečekal, že se na zasněžené cestě objeví členka hlavní rodiny klanu Hyuuga. Dovolil si opustit od ostražitosti, jelikož mu dívka nevěnovala jediný pohled. Možná si ho všimla, jenže se rozhodla pro ignoraci. Nehodlala se dostat do křížku zrovna s Uchihou. I když byla silná, zadaná mise pro ni byla prioritou. Teplé oblečení ji i přes pomalou chůzi příjemně zahřívalo.

Sasuke se lehce napřímil, když kunoichi zvolila mírný oblouk a rozhodla se jej pomalu obejít.

Zrak bledých očí schválně klouzal na druhé straně, aby se na něj nemusela dívat. Vždyť kvůli tomuhle klukovi se Naruto tak trápil a ona nehodlala přitěžovat. Už tak měl starosti s narozeným synkem. Začervenala se hanbou. Tak moc žárlila a záviděla Gaarovi, co měl, jenomže když se dozvěděla, že to málem nepřežil, styděla se tak moc, až to bylo do nebe volající. V duchu se modlila, aby to oba zvládli v pořádku. Zatím netušila, jak se mají zrovna teď.

Černovlásek udržoval nic neříkající tvář, která byla jako vytesaná do mramoru. Její bledost se v závějích sněhu skoro ztrácela. Naproti tomu se hluboké, černé oči zaleskly pod náporem vzteku. Ignorace. Nic jiného od této holky nikdy nedostal.

"Docela kuzoufání, když můžeš být tak lehce nahrazena, že?" rýpnul si netečně mladík.

Hinata zpomalila ještě víc, už ho měla za zády, ale pro všechny případy se pečlivě hlídala. Na jeho větu nic neřekla. Jen natočila tvář lehce do strany. Mluvil snad o Narutovi? O kom jiném také? A věděl snad Uchiha, co k Narutovi celý život cítila?

"Vybral si," šeptla po chvilce, "jenže ty..." procedila následující dvě slova skrze zuby, "jsi ho moc zklamal... Měl tě rád jako bratra a tys udělal co? Zradil ho. Zradil svůj domov a své přátele."

"Vy všichni jste jen slaboši. Nemohl jsem mezi vámi správně vyrůst. Chtělo to někoho, kdo uznává mé ambice. Vy jste mě akorát zdržovali," zasykl temným hlasem tmavovlásek a natočil se k dívce bokem.

"Byli jsme tvá rodina, Sasuke."

"Moje rodina je mrtvá!" zvýšil hlas a zamračil se, načež v očích nechal vyvolat sharingan.

"Ať chceš nebo ne. Byli jsme..." pousmála se smutně.

Černooký nechápal. Proč se k němu chovala takhle? Kdokoliv jiný z vesnice by ho už dávno napadl a ona? Žvanila tu nějaké sentimentální kecy o rodině a přátelství, a do toho se nefalšovaně usmívala, jakoby ho tím úsměvem litovala.

"Hloupá Hyuugo," zavrčel nakonec Sasuke a rozešel se svou cestou. V nitru ho však nepříjemně bodlo. Nepokusil se jí již více vyslechnout. Pro něj to skončilo. Tohle trapné spojenectví bylo u konce...

Hinata zamrkala, pozorovala odcházejícího černovláska a povzdechla si. O tomhle Narutovi určitě neřekne. Maximálně se tak zmíní Hokage.

Nohy se jí automaticky rozešly k Cedrové vesnici, která byla vzdálena pár hodin. Po chvíli jí to nedalo a musela se ohlédnout. I když dnes byl Sasuke její nepřítel, litovala ho. Co to bylo za život, honit se za pomstou... Pro ni velice smutné. Sevřela popruhy cestovního batohu a zrychlila. Chlad se jí zakusoval do těla a musela si pospíšit.

Nejmladší Uchiha se zastavil. Sníh přestal křoupat, naslouchal šumění větru mezi stromy, holé větve se ohýbaly a skřípaly. Chakra mladé kunoichi se vzdalovala. Řekl by, že ji neviděl naposledy. Ohlédl se přes rameno, zatímco sněhová clona zasypávala její postavu. Vydržel se za ní dívat ještě pár minut, a když zmizela, vytratil se i on.

Neměl čas tu přemýšlet nad dívkou, kterou skoro neznal. To raději splní zadaný úkol.