Klidné, světle zelené oči, zhlížely na maličkého novorozence přikrytého světle modrou dečkou, pozorovaly každé cuknutí drobných ruček, nebo obličeje. Rudovlasý mladík si opíral loket o hranu dřevěné kolébku, dlaní podpíral bradu a bez hnutí seděl poblíž svého syna. Nemohl se na něj vynadívat. Teď, když měli ode všeho a všech pokoj, snažil si vrýt do paměti veškeré detaily. Chomáčky vlásků, jenž začínaly vyrůstat rychleji, než by kdokoliv čekal, hluboké, zelené oči, blízko k tyrkysům, do toho tmavší linky okolo nich a bledší pokožka... Bylo to jakoby pozoroval vlastní minulé já.

Oba mladíci se museli zdržet v nemocnici, co nejdéle to šlo, aby neohrozili zlepšený stav jejich dítěte. Neobešli se bez gratulací snad ode všech, které potkali a upřímně z toho zavedeného, dlouhého koloběhu začínali být unavení. Chtěli se vyspat v normální posteli, jíst normální jídlo a mít hlavně pokoj. Řeči o uprchlém Uchihovi si blondýnek raději nechal pro sebe a věnoval se jen své rodině. Musel si u rudovláska vypěstovat opravdu silnou důvěru, když si přímo vynucoval jeho přítomnost vedle sebe na malé posteli.

Naruto se s hlasitým zívnutím protáhl. Dnes konečně dorazili domů, absolutně se nezajímal o to, že Kakashi dorazil s týmem zpátky z neúspěšné mise a místo toho mířil k narychlo připravenému dětskému pokoji. Co musel ostatním nechat, byla jejich zapálenost. Zvláště Temari se pěkně vybarvila, pomáhala jim ve všech směrech, jenže Kankuro musel prozatím zůstat v Písečné.

Mladý jinchuuriki se bohužel bál jediné věci: Kyuubi. Démon se utišil, dost možná usnul a zatím si svou dlaň nevybral. Čekal co si na něj lišák nachystá a co bude vyžadovat. Obával se nejhoršího. Přeci... zachránil jejich syna a za nový život se platí životem. Co kdyby chtěl, aby někoho zabil? Někoho z jeho blízkých? To by nezvládl a už vůbec by nezvládl Gaarovi znovu ublížit. Zamiloval si ho. Pociťoval k němu silné emoce, které by nejraději vykřičel do světa a ukázal je každému procházejícímu, i kdyby se o to nezajímal. Byl moc dlouho slepý a nedokázal si tu náklonnost připustit k tělu. Jistě, už předtím u sebe něco nahmatal, jenomže teď to bylo správné a nefalšované.

Tiše se opřel bokem o futra do dětského pokojíčku, s jemným culením koukal na lehce shrbená záda písečného mladíka. "Nechceš jít spát? Poslední týden neděláš nic jiného, než že na něj koukáš," promluvil skoro neslyšně. Nechtěl malého vzbudit.

Gaara si zepředu prohrábl vlasy a ohlédl se. V místnosti byla napůl tma a přesto oči světlovlasého ninji pěkně svítily. "Necítím se vůbec unavený. Shukaku je zase venku a já se musím udržovat vzhůru..." odpověděl a stočil pohled zpátky. Možná se bál, že se dech toho malého tělíčka každou chvíli zastaví a on chtěl být ve střehu.

"Bude v pořádku. Je silný. Přesně jak říkala baa-chan," prohodil Uzumaki a odlepil se ode dveří, aby se dostal k sedícímu mladíkovi. Dlaně opřel o jeho ramena a mírně se nahnul. Takové malé stvoření... Vůbec nečekal, že bude tak maličký.

Rudovlásek přikývl, dotek dvou dlaní u něj způsobil příjemné brnění, a dokonce přes tričko cítil, jak moc ten dotek pálil. Skousl si spodní ret. Tentokrát necítil jen hormony. Všechno by měl mít stabilní. Tsunade ho pro jistotu kontrolovala a musela uznat, že se jeho tělo vzpamatovávalo docela rychle. 

"To ano," souhlasil nakonec starší mladík, sundal ruku z kolébky a pomalu vstal. 

Proseděl tu celé odpoledne, až pozdě do noci a za svitu drobné lampy sledoval každičký pohyb. S kojením to díky Tsunade vyřešili na výbornou, ačkoliv se jim nelíbilo, že jim na syna sahala úplně cizí ženská. Holt těhotenství nebylo se vším všudy.

Naruto o krok ustoupil, jeho smysly zaznamenaly rychlejší chod chakry a byly na pozoru kvůli písečným zrnkám kolem. Bál se? Možná trochu. Nechtěl být zasypán horkou dunou lačnící po lidské krvi. Gaarovi neskonale věřil, jen už nedůvěřoval tomu jednoocasému démonovi.

Suňan se narovnal, věnoval poslední pohled spícímu dítěti a otočil se na svého partnera. V tom momentě se zarazil na místě, zůstal nehnutě hledět do opálené tváře potaženou starostí. Z pootevřených úst vypustil použitý kyslík a přiblížil se. Zrakem sjel na růžové rty a dostal chuť je políbit.

"Nechceš jít spát?" zajímal se Uzumaki zvědavě a několikrát zamrkal kvůli jeho zamyšlenému pohledu.

"Popravdě... ani ne," odpověděl klidně, položil mléčnou dlaň na manželovu líci a přitáhl si ho do polibku. Jen se otřel rty o druhé a zase se odtáhl.

Jenže modroočko to nechtěl nechat jen tak. Přitáhl si zrzka za pas natěsno k sobě, chytil si jeho bradu a spojil se s ním ve vášnivém polibku. Tentokrát to nebylo jako předtím v nemocnici... Každý pro toho druhého pootevřel ústa a započala malá válka jazyků. Museli udělat pár kroků z dětského pokoje, jelikož se polibky prohloubily, přidaly na vášni a hlasitějších zvucích. Mlaskání se stupňovalo, blonďáček spokojeností protáčel panenky, už to bylo zatraceně dlouho, kdy ty teplé, měkké polštářky cítil naposledy, avšak jeho ruka sjela z pasu na zadek. Ani nevěděl, jak se to stalo, jenže při stisknutí se příšerně lekl. Možná dokonce víc než majitel uzurpovaného pozadí. Co když s ním vymele zeď, nebo ho nakopne. Těžko říct jakou chuťovou by si pro jeho nenechavé, drzé ruce připravil.

Prudce se odtáhl a ruku sundal. "Aaaah, promiň! Já nechtěl... t-to ujelo... mi to... Promiň!" vyjekl a začal se nahlas smát. A zase... Zase ten smích.

Gaara zamrkal, trochu nechápal jeho náhlou nervozitu, ale nehodlal na to cokoliv říct. "Můžeme... se přesunout do ložnice..." navrhl nesměle a zatvářil se jako neviňátko. Dojde mu to?

"Nah, ale říkal jsi, že se ti spát nechce," protáhl obličej plavovlásek po utišení smíchu.

Aha, tak mu to asi nedošlo, pomyslel si starší z dvojice, protočil oči a zachytil jeho ruce. "A kdo řekl, že chci jít spát?" odmlčel se a pomalu zamířil k ložnici. "Co se tak... vrátit ke svatební noci, která vlastně ani nebyla?" protáhl zcela jemným hlasem.

Narutovi sice zasvítily oči, jenomže místo toho, aby ho následoval, zastavil přímo na místě a sklopil pohled.

"Huh? Co je?"

"Já jen... je to... v pořádku...?" zašeptal nakřáplým tónem, zatímco zkoumal barvu a směr parket.

Rudovlásek se pousmál, pustil jeho ruce a na místo nich uchopil opálené tváře. "V naprostém... Chci to zažít. Chci vědět jaké to je být milován. A chci to jen s tebou," vydechl stejně tiše.

Tentokrát mladý chuunin zvedl oči, jeho úsměv mu vyrazil dech a srdce se mu rozbušilo nevídanou rychlostí. Slyšel šumět krev v uších, cítil motýli v břiše, cítil zrychlený dech, dokonce cítil všechny ty pocity deroucí se na povrch. Byl do něj blázen. Zbožňoval jeho objetí, polibky, přitulení i úsměvy a hlas. Stačilo být jen poblíž něj a okamžitě měl lepší náladu. Tolik ho mrzelo, že před ním tajil tu misi... Tak strašně se nesnášel za to, jak ho opustil. Přitom slíbil, že se od něj do konce těhotenství nehne. Nebýt Kyuubiho, nikdy by na to nepřišel a on by se vrátil a zjistil, že by byl jeho syn mrtvý.

Takové myšlenky mu vehnaly slzy do očí. Hleděl do úžasných, zelených hloubek a rozplakal se. Za celou dobu mu Gaara nic nevyčítal. Nebyl jako Kankuro, který z něj chtěl po celou dobu vymlátit duši. Nebyl jako Temari, která ho skoro zmrzačila a málem skončil jako eunuch. Změnil se k nepoznání. Od jejich prvních chuuninských zkoušek se změnil v dobrého a milého člověka, jenž by pro mír obětoval všechno.

Nikdy nebyl zbraní, možná tak jejich nejsilnějším esem, jenže zbraň hromadného ničení? Nikdy... A příšerně jej naštvalo, že v jeho rudovláskovi viděli jen objekt, který by mohli bezostyšně využít, udělat z něj štít a potom ho zahodit. Kdyby si o něm kdokoliv troufl říct, že je bezcitná zbraň, hodně rychle by ho zakopal pod zem.

Gaara se přestal usmívat, ten pláč ho vyvedl z míry a začal mu něžně stírat horké kapky. "No tak... Co... je...?"

Naruto obtížně popotahoval nosem, stáhl obočí, několikrát za sebou zamrkal a snažil se posbírat zbytečky normálního chování. Ruce se mu šíleně třásly, ač chtěly vzít růžové tváře před sebou. 

Skousl se do spodního rtu, na chvíli zavřel oči a zkusil normálním hlasem říct pár prostých slov: "J-já... já... já... tě... miluju... s-sl... slyšíš...? Miluju!"

Zrzek strnul v pohybu, úžasem pootevřel ústa a pocítil sílu svého srdečního svalu. Najednou se jeho tetování zdálo tak příšerně žhnoucí a Narutova slova se mu vypalovala do mozku...

Miluje... mě... Miluje... Miluje... Miluje, honilo se mu hlavou stále dokola. Nevěděl, jak na tohle reagovat. V hlavě měl tolik otázek. Skutečně ho miloval tak, jak si myslel? Určitě musel... Tohle šlo daleko za hranice toho, co znal. Nikdy pořádně nevěděl opravdový pojem lásky. Jen to co viděl na Temari, která se trápila a upřímně nic takového zažít nechtěl. Nechtěl se trápit kvůli tomu, že by cítil něco k někomu jinému. A pak přišla ta noc... Od té doby věděl, že už pro něj Naruto nebude jen dobrý přítel...

Zůstal potichu přehnaně dlouho a plavovlásek už myslel ve špatné zvolení slov. No, naštěstí odpověď přišla záhy a to v podobě mileneckého polibku, který mile rád vrátil. Někdy byly lepší činy, než-li slova.

Objal menší tělo okolo boků, na tváři se ho držely alabastrové ruce a horký jazyk si přivlastňoval vnitřek úst. Krev poslušně spolupracovala, líce se zabarvily červenou, od ucha k uchu se táhla rudá páska, silně připomínající odstín vlasů staršího mladíka. Kolena mu měkla, zároveň se třásla nedočkavostí, najednou toužil pocítit jeho tělo na svém... Chtěl slyšet jeho hlas ve vysokých tónech, chtěl vidět jeho obličej zkroucený slastí... Přivřel modré duhovky rozbouřené chtíčem, hlasitě zasténal do polibku a pomaličku ho začínal vést k ložnici.

Shukaku ve spodním patře ucítil rozbouřenou krev obou ninjů a nenápadně se vydal nahoru. Jako lovec dovedl rozeznat emoce kořisti a na těch dvou poznal čistý, nevybouřený chtíč. Žlutá očka zachytila mladíky v hlubokém polibku, s naprostým nezájmem o okolní svět a jakmile za nimi zapadly dveře, šibalsky se usmál.

"Hlavně se jim do toho nepleť... Kuramo," promluvil k sobě, avšak věděl, že ho ta zatracená liška slyšela. Musela... Kvůli tomu praštěnýmu spojení se dalo lecos vyčíst.

Nechal ty dvě lidské bytosti, ať si užijí do sytosti a ze zvědavosti vkročil do dětského pokojíčku. Pro jistotu nechal celý pokoj obalit pískem. Kvůli příliš hlasitým zvukům. Něco mu říkalo, že ti dva nebudou chtít být potichu.

"Ale ale... seš fakt malej," uchechtl se vesele, když spatřil to drobné stvoření v kolébce, "a možná ještě menší než Gaara, když se tu noc narodil. Seš fakt unikát, víš to?"

Jakoby ho dítě snad slyšelo, otevřelo očička, stále trochu zašedlá a rozesmálo se, navzdory děsivému démonovi nad kolébkou. On to vnímal jako plyšáka, nebo hračku. Zkrátka cokoliv, co by mohl chytit a prozkoumat jak ručičkami, tak pusinkou.

"Už takový skvrně a vysmívá se? Docela drzý, co," rozesmál se mýval a zamrskal ocasem. Už teď z něj ucítil ohromnou zásoby chakry, což trochu nechápal. Takhle malé a už mohl určit jeho moc? Kyuubi teda nekecal. Vážně do toho děcka nacpal hodně síly. Jen... aby toho v budoucnu nelitoval...

Pokud se to naučí správně využívat už v raném věku... bude to nepřemožitelné monstrum, ale nebude zlé. Poznal povahu obou chlapců a pokud jejich syn nepodlehne temnotě, zůstane silný i bez ní.