Písečná se probouzela do nového dne. Zimní teploty, které šly v Listové pod nulu ji nepostihly a sluníčko celoročně svítilo na hlavy místních obyvatel. Kvůli němu byla vesnice okolo vyprahlá na kost. Ani ti nejlepší tu nedokázali nic vypěstovat.

Lechtivé, sluneční paprsky přistály na holé kůži probouzejícího Kazekageho a daly mu důvod k úplnému probuzení. Ke své pozici a titulu se stavěl zodpovědně, řídil se podle plánů svého bratra, protože ty měly hlavu a patu narozdíl od rad písečné rady, kterou co nevidět vymění... Jakožto mladá generace, nechápal jejich myšlení a neuvědomil si, že v tom špatném, mohlo vzejít i kus blaha pro vesnici.

Z úst vyšlo hlasité zívnutí, přetočil zmožené tělo na záda a otevřenýma očima se podíval na svou pravici, kde doteď dřímala jeho drahá polovička.

Kankuro se usmál, chystal se otočit na bok a obejmout druhého bruneta, leč si všiml velkého psa, který se narukoval do jejich postele během toho, co spali. Jak se sem ten Akamaru dostal přes dvoje zavřené dveře, nechápal. Natáhl dlaň, pohladil bílé stvoření po hlavě a to nadšeně zavrtělo ocasem. Mělo čumák mezi jejich těly a nadšeně čekalo na probuzení dvou mladíků.

I tak se hnědovlasý loutkář rozhodl ještě pro kratšího šlofíka. Objal o dva roky mladšího chlapce okolo pasu a natiskl nahou hruď na jeho záda.

"To už je ráno?" zazněl Kibův ospalý hlas, načež jeho pes souhlasně ňafl.

"Hmmm," zamručel jako odpověď starší brunet a přejel dlaněmi po štíhlém břichu svého milence.

Mezi prsty ucítil zaschlý spermat, kterým tímto způsobem rozetřel, ale neřešil. Tohle vyřeší rychlou sprchou.

"Neměl by Kazekage vstávat a věnovat se svým povinnostem?" rýpl si Kiba a koutky mu při tom zacukaly.

Kankuro musel uznat, že měl pravdu. Nechtělo se mu vstávat z vyhřáté postele a od milované osoby, které mimochodem zatím nezvládl říct ta dvě krásná, láskyplná slovíčka. Na to měl dostatek času.

Zůstat tu takhle se mu to líbilo víc. Vydržet zachumlaný v Kibových zádech zbytek dne, načež by jim na nohou ležel ten mazlivý pes.

Jeho rozpoložení přerušilo hlasité bušení na dveře. Snažil se dělat, že tu ani není, jenže to by ho nesměl milenec vystrčit z postele.

"Takže ponocovat ti nevadí, ale ráno vstávat jo?" uchechtl se Inuzuka, který měl přímo perfektní náladu.

"V některých případech může být ponocování příjemné," kmitl rameny loutkář, načež se líně navlékal do spodního prádla a kalhot.

"Jen v některých," odvětil drze mladší ninja.

"Ha? Mám si to vzít osobně?"

"Né, vůbec," odpověděl Kiba s podtónem ironie a pobavení.

Nový Kazekage se chystal něco chytrého říct, jenomže od zavřených dveří se ozval rozčilený hlas: "Doprdele Kankuro! Přestaň si ho tam mastit a vylez!"

To, a tichý smích ho přinutil sebou sakra mrsknout. Ztrapnění od sourozence by měl a jako třešnička na dortu to musel slyšet i jeho partner. S uraženým výrazem si nandal tmavé triko a přišoural se ke dveřím.

Už při otevření dveří otevíral ústa a chtěl něco otráveného říct, ale do obličeje mu přiletěl svitek.

"Tak ty si tu klidně s někým chrápeš a o zbytek se jako nezajímáš?!" vychrlila Temari rozčileně.

"O co ti jde? Nebyli jsme tak nahlas," zasykl a sehnul se pro dopis, jenž mu proklouzl rukama.

Starší sestra přimhouřila oči, lehce se naklonila a semkla rty do úzké linky. Jeho poslední poznámku vynechala, přeci se nebude štvát do jeho soukromí.

Kankuro spěšně přečetl několik řádků, když v tom zalapal po dechu. "To snad-"

"Ano! Stalo se to! Nejdříve jsem nevěřila, že je to možné, ale celou noc jsem měla divný pocit, možná předtuchu a potom přišel tenhle dopis!"

Brunet s polknutím zahákl prsty za tričko, srdce se okamžitě rozpumpovalo rychlostí blesku a celého polil mrazivý pot. Nenalezl jedinou informaci o stavu bratra, ani jeho potomka. Jen fakt, že podstoupil řez o něco dřív. "Já bych měl-"

"Ne, ty jsi teď Kazekage. Nemůžeš se jen tak sebrat a jít...!" namítla Temari.

"Je to můj bratr!" zvýšil hlas a nebál se ho na ni použít. Blondýnka měla chuť mu natáhnout jednu výchovnou. Možná dvě...

"Je to i můj bratr... Půjdu do Listové já a o všem budeš dostávat informace. Ty to vydrž tady."

"Ale to nemůž-"

"Temari-san má pravdu, zůstaň tady," ozval se zničehonic Kiba. Během jejich konverzace se rychle oblékl, teď stál bos na nohách a za ním švihal ocasem do obou stran Akamaru. "Vydám se domů a dohlídnu tam na ně. Jak znám Naruta... Bude panikou bez sebe..." zacukal mu obličej v úšklebek.

"Měl bych jít," zamračil se Kankuro.  

"Nemusíš mít strach. Tsunade-sama je tou nejlepší léčitelkou," poplácal loutkáře po rameni Inuzuka a protáhl se skrze dveře. Momentálně neřešil přísný pohled Temari, který jasně napovídal, že si tohle odskáče.

Upřímně nechápal proč. Nebyli tak hlasití.

°•°•°

Víčka začala silně cukat, z úst vycházely sípavé nádechy a svaly se stále třásly z minulé křeče. Bolesti přicházely v pravidelných, leč snesitelných intervalech.

Mladý rudovlásek tápal ve tmě. Upřímně v té černočerné temnotě jen seděl na zadku a nebyl schopný se zvednout. Bylo mu neskutečně špatně a prohlížení vybledlé ruky se zdála jako ta nejlepší činnost. Díval se na ni z různých úhlů a zkoušel ji stisknout v pěst. Okolo ní potom prolétávala maličká zrníčka písku a on zase pocítil známou moc. Chakra kolovala zrychleně tělem jako adrenalin, všechny pečetě od té zatracené lišky, jenž ji ochromovaly byly konečně pryč.

V tom zaslechl hlas. Slabě zavolal jeho jméno několikrát za sebou.

Zvedl zrak od ruky, přimhouřil oči a díval se dopředu do tmy. Slyšel jen povědomý, chraplavý hlas mladého blonďáčka. Nic víc.

Přinutil se vstát na nohy a začít hledat zdroj. Věděl, že se nenacházel v nejlepší situaci a měl by se z ní dostat, jenomže zvláštní neviditelná síla jej nechtěla pustit. Párkrát za sebou dlouze zamrkal a pro jistotu se pořádně štípl.

Konečně se přiměl k úplnému otevření očí. Jeho tělesná schránka značně utrpěla a najednou si přál zase usnout. Tiše zaskučel, příliš světla škodilo jeho zorničkám a chvíli mu trvalo, než začal postupně vnímat tvary. Periferním viděním spatřil sedící osobu se zlatými vlasy. Otočil za ní hlavu, která vážila snad tunu.

Naruto seděl jako na trní. Celou dobu čekal na jeho probuzení a měl ho tady. Modré duhovky se zalily slanými kapkami. "Konečně," zašeptal rozechvěle a hřbetem ruky utřel oči do sucha. Nesmírně se mu ulevilo. Nechtěl se hnout z místa, tvrdohlavě stál na tom, že ho Gaara potřeboval.

Starší mladík zvedl vyčerpaně ruku, cítil v ní slabost, ale zároveň sílu. Zase mohl využívat chakru a on to věděl. Dlaní zajel k břichu a překvapeně vydechl. Břicho, na nějž byl zvyklý, už nebylo tak vypouklé. V prvé řadě se lekl, jeho srdeční sval vystoupal na vyšší obrátky a blonďáček ho musel uklidnit.

"Jen klid, jen klid... proběhla... teda... proběhl řez... Pamatuješ si z toho něco?" otázal se potichu a chytil zmateného pacienta za ruku.

Sabaku nevěděl co říct. Ústa měl vyprahlá jako Démoní poušť a dozajista bude menší problém vyslovit byť jediné slůvko. Jen se díval do nebesky modré a tiše strpěl tu chvilkovou bolest. V leže na zádech se cítil divně, ale nebyl tak špinavý, jak zprvu očekával. Nikde kapka krve. Umyli jej během spaní? To na něj zase sahaly cizí ruce? No skvěle.

"Spal jsi čtyři dny, dattebayo," hlesl po dlouhé době ticha Naruto a sklopil pohled. Strašně se o něj bál. Jeho křik mu rval nejen uši, také svědomí na cucky.

Gaarovy zorničky se rozšířily. Jemu to přišlo jako pár minut. Chtělo se mu ještě spát, neměl pomalu sílu hnout prstem a opětovat stisk.

"B-bylo... to o chlup... Málem... jsi vykrvácel," pokračoval neklidně dál světlovlásek a hladil jeho ruku, "a-ale pomohli ti... Budeš v pořádku..."

"K-kde... je...?" získal hlas a několikrát za sebou zamrkal.

V prvotní chvíli Naruto netušil, koho myslel, jestli Shukaka, nebo jejich dítě. O mývalovi by mluvil raději. Zhluboka se nadechl, při vyslovení následujících slov jen těžko zadržoval slzy. 

"P-přišel... n-na svět... dřív. O tři měsíce... a-a... prý m... má... problémy... Je v-v inkubátoru, kde... má větší šanci, jenomže..." odmlčel se a uhnul pohledem do strany.

Gaara jeho odmlku nikterak nekomentoval. Pomalu přicházel na pointu těchto slov a vůbec se mu to nelíbilo. Modroočko se snažil vypadat silně, leč brzy po opálených lících stékaly potoky slz. Zakryl si obličej dlaněmi, vzlykl a obtížně potáhl nosem vlhký sopel.

Zelenooký ninja zatnul zuby, zaryl nehty do dlaní a využil všechnu svou sílu do sedu. Překvapivě mu byl nápomocen písek. Ohlédl se, vypadalo to jakoby ho tlačila nějaká cizí dlaň. Neřešil to však, přisunul se na kraj postele, zkřivil tvář bolestí, ale to mu nezabránilo obejmout mladíka topícího se v slzách.

Naruto mu nebyl schopen odporovat. Jen se divil proč se kvůli němu namáhal, když by měl odpočívat. Stejně se této podpoře nebránil, vztáhl paže a objetí vrátil. Brunátnou tvář zabořil do ramene a vzlykal do něj. Nechápal rudovláskův klid, jenže teď byl rád. On měl pocit, že se každou vteřinou psychicky složí.

Bývalý Kazekage si skousl spodní ret, nasál ho, chtěl tak zadržet vlastní slané vodopády. Zoufale vzdychl, byl moc rád za Naruta, protože mu něco říkalo, že tohle nezvládne. "Chci ho vidět," zachraptěl tlumeně.

Modroočko zamrkal, zvedl vlhký obličej a svázal s ním pohled. "G-Ga-Gaaro... já nevím, jestli... t-to zvládneš..." utřel si nudli pod nosem.

"Naruto... Já musím," zašeptal zrzek, zadíval se mu do očí a palcem setřel vlhké stopy.

Tentokrát plavovlásek nezvládl říct nic na odpor, tudíž němý kývl hlavou a pomohl mu postavit na nohy.

Gaara to skoro nezvládl a břicho, které vysílalo hrozné křeče vůbec nepomáhalo. Stejně mu nezabránilo jít za svým potomkem, jehož po dobu šesti měsíců chránil. Nechtěl uvěřit, že by se jejich dítěti něco stalo. Nechal se Narutem podepřít, přehodil si paži přes jeho ramena a oba ubírali směr z nemocničního pokoje do jiného.

Skrze okno svítil svit oranžového úplňku a dával alespoň to minimální světlo vnitřku místnosti. Většina personálu, která měla noční zatím setrvávala na příjmu, ale jakmile okolo nich procházeli dva mladíci, zpozorněli a začali si špitat mezi sebou.

Písečný ninja sklopil oči na zem. Tady se na něj pořád budou dívat těmi ošklivými pohledy. On už si na ně bohužel zvykl.

Mladší Uzumaki se držel zuby nehty, zamračil se, když zaslechl něco ve smyslu démona a pohledy nemířily překvapivě na něj. Pár těch, kteří doteď nesnášeli Gaaru stále zbývalo. Nedivil se jejich obav, jen by rád, aby ho viděli jeho očima. Kdyby je chtěl všechny zabít, dávno by to skrze volně pobíhajícího démona udělal. Proč muselo být někteří stále zaujatí minulostí? Zavrtěl nad tím hlavou, palcem ruky pohladil zrzka po boku a s velkou opatrností ho podpíral. Nechtěl mu ublížit ještě víc.

Jakmile dorazili k velké, prosklené stěně, za níž spinkala novorozeňata v inkubátorech, málem to s blonďáčkem seklo. Raději zavřel oči, při vzpomínce na špatné zprávy od Shizune se zase málem rozbrečel. I když byl citlivka, máloco ho dostalo do kolen a kolikrát do sebe slzy zatlačoval násilím.

Na rozdíl od Gaary, který přitiskl volnou dlaň na sklo, on nedokázal hnout svalem. To dítě si přeci nezasloužilo zemřít hned po tom, co se narodilo. Neviděl v tom férovost.

Pro rudovláska to mělo větší dopad. Doslova cítil srdce v ledových, pevných kleštích, dech se mu zkracoval, v krku tvořil jeden velký knedlík, jen slz se nedostávalo. Ať chtěl sebevíc, nedokázal tváře proměnit v slzavé údolí. 

Zůstal zírat na svého potomka, u kterého seděla růžovovlasá dívka a léčitelským jutsu držela chlapce při životě. Sama by únavou nejraději zavřela oči a spala. Pot stékal podél dlouhého pramenu vypadnutého z nízkého ohonu. Velké a tmavé kruhy pod očima nasvědčovaly o nedostatku spánku. Dělala vše, co bylo v jejích silách, pomalu šla za své hranice a její tělo se z toho začínalo hroutit.

Ten pohled Gaara přestával zvládat. Celý se roztřásl a tiše vydechl. Toužil ho tak moc sevřít v náručí a podívat se do jeho baculaté tvářičky. Zkontrolovat jej a svýma rukama chránit křehké tělíčko. Tvářil se jako kus kamene, za nímž se vyrovnával s krutou skutečností, leč maska po chvíli praskla.

"Tohle není fér..."

Naruto zvedl zničený pohled za mladíkem, jenž si vytrpěl už tak dost bolesti a zesílil stisk okolo pasu. Přivinul si ho k sobě a za chvíli slyšel trhavé nádechy včetně tichých vzlyků.

"Není to fér..."

Plavovlásek zavřel oči, opřel bradu o rudou hlavu a nechal z koutků unikat nasládlé kapičky. Nestačil strach o to, že ho v předešlých dnech skoro ztratil. Teď se musel bát o jejich syna.

Měli toho oba dost. Cožpak chtěli moc za normální život?

Tsunade se opírala o roh stěny v další uličce, jen o pár metrů dál od zoufalých mladíků. Zatnula zuby. Neviděla na ně, ani oni na ni, jenomže ve vzduchu cítila odér strachu, smutku a zoufalství. Snažila se ze všech sil na záchranu toho nebožátka, avšak sama viděla jeho šance a musela si přiznat, že byly téměř nulové. Pokud jim nepomůže jeden z démonů... přijdou o něj.