Gaara potřeboval pochopit Narutův hloupý nápad na získání Sasukeho zpátky. Podle něj to bylo nebezpečné na nejvyšší míře a taky se obával, že ho potyčka s Uchihou přípraví o život.

Jeho devatenácté narozeniny sice oslavili v mírumilovném duchu, jenže to nedokázal překousnout. Do Listové dokonce dorazili jeho sourozenci a tak před nimi dělal, že jediný co jej trápilo, bylo velké břicho.

Kankuro prováděl podobné vylomeniny jako blonďák před ním a neustále promlouval k nečinnému břichu, čekaje, že ho alespoň nakopne do obličeje...

S nelibostí Suňan zjišťoval, že s dalšími uplynulými třemi týdny, dítě vyrostlo a občas ho počastovalo pořádanými kopanci. Většinu dní tak s bolestí proležel a přál si, aby bylo konečně po všem.

Zbývaly tři dny do Narutova odchodu za Sasukem a rudovlásek mu to nebyl schopný vymluvit. Nepochodil u něj. Kvůli tomu byl poslední týdny vzteklý, rozladěný, skoro nejedl, nespal, jídlo do sebe musel vyloženě cpát, protože si nedopatřením stáhl žaludek a od toho se odvíjela protivnost.

Naruto si od Hokage vyžádal i několika denní mise. Tsunade se to vůbec nelíbilo, jenomže nemohla ho tu držet násilím. Sice slíbil, že vydrží ve vesnici, dokud nedojde k císařskému řezu, jenže on nehodlal být doma, kde na něj byly vrhány nepříjemné pohledy. Samozřejmě čím více se Gaarovi vyhýbal, tím psychicky na dně z toho byl a nejednou se stalo, že uprostřed noci propukl v pláč kvůli nočním můrám.

"Gaaro-sama, měl bys se vyspat, vypadáš opravdu hrozně," promluvila Maki starostlivě. Teď častěji zůstávala po jeho boku a dohlížela na něj, když se chuunin rozhodl vypařit.

Dnes se rudovlásek rozhodl pro menší procházku, jelikož doma nenacházel žádné rozptýlení. Seděl na písečném disku, aby na studené lavičce náhodou neprochladl. Shukaku už holt věděl, co a jak.

"Dobře," zamumlal jakoby tu ani nebyl a dál sklápěl pohled. 

Měl pocit, že od té hádky se s ním Naruto nechtěl vůbec vídat. Narozeniny oslavili spolu, to ano, avšak od té doby doopravdy nic. Cítil se kvůli tomu  moc špatně. Téma na Sasukeho tedy přestal vytahovat, jen jasně ukazoval svůj nesouhlas. Plavovlásek si neuměl představit, jak se o něj bál.

Maki si povzdechla, absolutně netušila co s ním. Jakmile se k nim začala blížit třetí osoba, zpozorněla. Podle chakry snadno rozeznala léčitelského ninju. Sabaku zaslechl kroky ve sněhu, došly až k němu a zastavily u něj. Bylo mu blbé tady sedět, tudíž vstal na nohy.

"Naruto má zase misi?" zamračila růžovovlasá kunoichi a její pohled zpřísněl ještě víc po kladné odpovědi.

°•°•°

Rudovlásek si podpíral bradu dlaní, loket nechal položený na desce stolu a místo Sakury dělající tři čaje, pozoroval stěnu.

"Nerozumím proč to dělá..." zamumlala zelenooká rozčileně, "a zrovna v tuhle dobu."

Mladík s tetováním vydechl, sklopil oči a obdivoval pečlivě nalakovaný povrch.

"Vyžádal si od Hokage-sama třídenní misi. Během dnešního večera by měl dorazit," promluvila učednice Pakury.

"To taky doufám," skousla si Haruno ret a dala před oba písečné ninje hrnky s teplým nápojem na zahřátí.

Jinchuuriki nereagoval na žádné podněty. Momentálně se stůl dál jako ta nejzajímavější věc. Jeho výraz jasně zračil, že byl duchem mimo, naprosto nevnímal a v jednu chvíli by obě dokonce řekly, že si snad něco šlehl na nervy.

"Proč se jím tak posedlý?" odhodlal se konečně zeptat a lesklé, tyrkysové duhovky vyhledaly kamarádku jeho muže.

Medička netrpělivě nasála spodní ret, upravila pramen vlasů za ucho a prsty objala malý hrníček. "Popravdě... Naruto je... vážně posedlý... Chce ho dostat zpátky pod tíhou slibu, který jsem mu kdysi dala já a doteď toho nesmírně lituju. Snažila jsem se ho přesvědčit, jenže... nebere slova zpět..."

"Proč? Já-já... to nechápu... Proč chce tolik riskovat pro člověka, který ho chce zabít?"

"Protože Naruto chápe Sasukeho ztrátu, když přišel o rodiče. Vytvořil si k němu pouto jako k bratrovi, se kterým se pořád hádal, soupeřil a snažil se být lepší. Nevidím mu do hlavy, i když bych někdy ráda abych viděla proč se o něj tak snaží. Ačkoliv je to bláhovost věřit v jeho nápravu, nikdo se ho ani nesnaží zadržet," vysvětlila tichým tónem.

Suňan zamrkal, dával si dvě a dvě dohromady. Doopravdy celá ta léta věřil v jeho nápravu? A už vůbec se mu nelíbila zmínka o tom poutu...

S polknutím sáhl na své břicho, ucítil slabé pnutí, něco jako kopanec a pokaždé se nad tím začervenal. To bylo tak strašně zvláštní!

"Jak se cítíš? Máš z toho strach?" zeptala se tiše dívka.

Bylo jasně znát, že mu téma o Narutově posedlosti nedělalo zrovna nejlépe a růžovovlasá kunoichi byla zvědavá, jak tohle těhotenství vnímal on jakožto chlapec.

"Je to... podivné... Cítím se... zvláštně a připadám si jako bych nezdravě přibral. Taky mě, až moc bolí záda a mám zvětšený stehna. Je to... opravdu podivné, protože jsem býval mnohem hubenější," sdělil své pocity a nejistě si poposedl. Starší, mladá žena je nehnutě pozorovala a sem tam upíjela z teplého nápoje, "a jestli mám strach? Samozřejmě, že ano," usmál se křivě, hlasitě polkl a začal jako žíznivec u baru pít.

Sakura zamrkala, roztáhla povzbudivě koutky a pravila: "Chápu tě. Sice si neumím představit, jak se cítíš, ale věř mi, že Tsunade-sama udělá všechno proto, abyste byli v pořádku. Netrap se kvůli Narutovi. On si uvědomí sám jaké blbosti dělá."

Ačkoliv by s poslední větou rudovlasý Uzumaki rád souhlasil, příliš dobře poznal manželovu tvrdohlavost a sebevědomí. Ten se jen tak nevzdá. Věděl to moc dobře. Hokage důvěřoval. Na všech vyšetření na něj dbala, aby byl při síle a slibovala, že ho při tom uspí, aby to přežil bez bolestně. Mohlo by se stát, že muž, který nebyl zvyklý na takovou fyzickou bolest, by snadno zešílel, nedej bože to nezvládl a zemřel.

Tomu se chtěla Pátá zaručeně vyhnout. Nový Kazekage by smrt bratra nenechal jen tak.

°•°•°

O tři dny později

Blonďatý chuunin s polknutím vstoupil do kuchyně, kde už s teplým nápojem seděl na židli zelenooký ninja a svůj nesouhlasný pohled bořil do tmavší tekutiny. Nikde jinde se to totiž nevyplatilo.

Před třemi dny dorazil domů, až k večeru. Sakura mu před svým odchodem stihla vynadat za jeho neomalenost a on pak stanul tváří v tvář staršímu jinchuurikimu. Naruto by dal cokoliv za to, aby na něj alespoň jedenkrát zařval, okřikoval ho, jenže ani hláska. Celou dobu ho zvládl Gaara ignorovat a ukazovat dřívější chladnou tvář. A to se plavovláskovi nelíbilo...

"J-já... dneska vyrážím... Mělo by to být na dva týdny. Čtyři dny cesta tam a čtyři nazpět... Pokud by vše šlo dobře, vrátil bych se dřív... i s ním..." promluvil potichu Kyuubiho jinchuuriki.

Bývalý Kazekage si podepřel bradu, konečně zvedl tyrkysové duhovky plné nesouhlasu, jen vydechl a stočil zrakový smysl do nejbližšího okna. Nesouhlas nepomohl. Mluvil s ním, sdělil mu všechno a on stejně šel? Proč se vlastně snažil? Přišel si jakoby mluvil do zdi. Shukaku jeho mlčení nějak nekomentoval, jen v tom nechal Naruta pěkně topit. Ani od mývala neuposlechl rad a on nebyl zrovna trpělivý démon.

"Nechci se tam zdržovat, ale pokud nenajdeme Orochimarovo doupě, prodlouží se to," dodal ještě a lehce se naklonil tělem dopředu. Opravdu nezájem v tváři druhého mladíka.

Chuunin sebral ninja výbavu, upevnil ji vysoko na stehni a na záda malý, cestovní batoh s trochou jídla. Prohrábl si světlé vlasy, upravil čelenku a pomalou chůzí šel ke dveřím.

"Ehm... Prosím, dej na sebe pozor a vím, že jsi na mě naštvaný, ale... ať se ti něco nestane," řekl smutně a dvě tvářičky ukázaly nešťastný výraz. Takhle se s ním nechtěl rozloučit. "J-já jdu..." hlesl nakřáple.

Suňan odvrátil pohled na druhou stranu a poprvé za tři dny pronesl: "Jakoby se stalo."

Modroočko se otřásl. Nezněl příjemně hluboce a melodicky, ale tak chladně a nepřístupně. Nazul si boty, řekl tiché sbohem a opustil dům.

'To sis tedy pořádně posral,' uchechtla se liška.

"Prosím, teď ne," zamručel její jinchuuriki. "Stejně porod bude až za tři měsíce, možná dva podle všeho," dodal ještě a vyskočil na nejbližší střechu. Po ní přeskakoval mezery mezi domy a mířil k bráně.

'To se ještě uvidí,' ozval se Kyuubi jen tak mimochodem.

Světlovlásek se zarazil, seskočil na střechu a chvíli tupě zíral před sebe. Jak to myslel? Co uvidí? Chtěl ho zmást? Věřit devítiocasé lišce byl poměrně problém, takže se rozhodl ta slova hodit za hlavu.

Jaká to šeredná chyba.

°•°•°

Byl to už jeden celý den, kdy Naruto odešel.

Gaara ležel zády na pohovce, pravé předloktí šikovně zakrývalo mokré oči a levé zůstalo podél těla. Jen dlaň pomaličku zamířila k břichu. Cítil, že se zase něco děje. Prcek byl poslední dobou hrozně živý a měl pocit, že si hraje s jeho prostatou jako s kopacím míčem.

Do toho všeho se trápil. Tolik potřeboval mít Naruta u sebe, jenomže vyjádřil to vůbec? Měl říct Shukakovi, aby ho zapečetil do písečného vězení. Teď už bylo pozdě a tikající hodiny daly najevo, že byl blonďák delší dobu pryč.

"Je ti špatně?" ozval se zvědavý démon, kterého ticho přestalo bavit.

"T-trochu... Mám divný křeče. Docela to bolí," přiznal potichu a rychle otřel mokro do sucha.

"Kope snad?"

"J-jo, ale taky... Něco jinýho... něco, co bolí... Jako... křeče..." zaúpěl tiše rudovlásek a pokusil se o polosed. Příšerně ho bolela bedra a břicho. Od toho měl rychlejší dech, puls a zvýšenou teplotu.

Jednoocasý démon na chvíli zaváhal. Mohl snad už teď...? Ne... To přece ne...  Mělo by to přijít tak za dva měsíce, minimálně jeden a půl... pomyslel si. Nechtěl nějak svého jinchuurikiho znepokojovat. Zakmital ouškama, pozoroval, jak si Gaara přeopatrně posedl a s drobným hekem opřel bokem o sedačku.

"Přesně... před měsícem... slavili jsme... moje narozeniny... Na chvíli se zdálo, že od toho... opustil, dokonce se přestal hádat s Kankurem, abych se netrápil. Vážně spolu vycházeli," šeptal nakřáplým tónem, neuvědomil si unikající slzičky a hned na to vyšel z hrdla první vzlyk. "A-a... jak jsem... s-se k němu... za- choval...? A... A... Ani se a ním... nerozloučil... K-kdyby se třeba... nevrátil, tak-tak..."

Bránil se hysterickému pláči seč mohl, leč kvůli fyzické bolesti snadněji podlehl. Schoval tvář do dlaní a nechal slzy volně téct. Podvědomě věděl, že pokud se teď vybrečí, bude mu potom lépe.

Žlutooký démon si povzdechl, neřekl mu nic, neměl ho jak utišit.

Sabaku dlouho překonával dotěrné slzy. Otíral si bledé tváře pokryté nachem a chystal se zvednout. "Půjdu... asi spát..." hlesl rozechvěle.

"Dobrý nápad, za chvíli máš jedenáct pryč," souhlasil Shukaku a raději si připravil písek kdyby se náhodou rozhodl seknout na zem.

Mladík udělal pár kroků, pak se zastavil, protože ucítil opravdu silnou bolest. Chytil se za břicho, slabě vyjekl a na místě se zakolébal. Po pár sekundách přišla daleko horší bolest, jenž ho dostala na zem. Mýval reagoval okamžitě a stačil ten pád zbrzdit pískem.

Rudovláskovi z očí vytryskly úplně nové slzy. Držel si břicho, stínal zuby k sobě a čelo opíral o písečný disk, jakoby se v něm snažil udělat díru. Shukaku se nemusel ptát, co se stalo, pořádně to totiž věděl. A on naivně věřil, že až za dva měsíce.

"Ch-chce ven..." kníkl rozechvěle zelenooký ninja a vyděšeně se podíval na jedinou bytost v domě, "už... chce... ven..."

Další prudká bolest doprovázel hlasitý výkřik.