Jakmile se dva mladí manželé rozloučili a Naruto se odporoučel rychlostí blesku na trénink, stále červený Gaara zamířil svým směrem, spolu s démonem pouště na rameni. Ignoroval pohledy ostatních, některé se mu zdály stále ještě nepřátelské, načež se k němu připojila jeho osobní stráž. Tak aspoň nebyl sám. Mohl si v klidu urovnat myšlenky, jazykem přejel po obou napuchlých rtech a musel uznat, že se mu jeho chuť zamlouvala čím dál tím víc. Nakonec obavy o chlad v jejich vztahu se zas tak moc bát nemusel, doslova cítil to jiskření mezi nimi. Nějaká chemie tu být musela a bylo jen na nich, zda jí nechají průchod.

"Nevadí, když půjdeme ještě na trh?" obrátil se na ANBU Gaara.

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou. Daleko víc by ho těšilo, kdyby si masku sundala. Písečný démon pravděpodobně stráž děsil, neboť se od něj snažila držet dál. Shukaku, ať už zmenšený, či ne, budil silný pocit ohrožení a strachu.

"Haha! Co z toho vytvořit pěknou rudou pustinu? Víš jak by to tu bylo pěkné?!" vřískl Shukaku natěšeně.

"Jasně jsme se dohodli, že nic takovýho dělat nebudeš," zamračil se jeho jinchuuriki.

"Gaara-sama, nebylo by lepší toho démona držet pod zámkem?" odhodlala se zeptat mladá strážkyně.

"My máme dohodu!" vykřikl rozladěně mýval.

"Zvládnu ho," odvětil bývalý Kazekage a natočil k ní tvář. "Tady nemusíš mít masku. Proč si ji nesundáš?"

Ačkoliv znal pravidla krytí identity speciálních jednotek ANBU, byl nesmírně zvědavý na dívku schovanou pod démonickou maskou. Chtě nechtě, lámal si hlavu nad tím, kdo přesně ho chrání. Musel to být někdo velice známý, poněvadž ta jasná odhodlanost v hlase se jen tak přeslechnout nedala, a proč by někdo cizí chtěl být tak blízko pověstné bomby smrti? Kdykoliv mohl neřízeně vybuchnout.

"Máme mít utajenou identitu a zde je moc lidí," pověděla tiše dívka s maskou.

Rudovlasý mladík vydal povzdech, nic dalšího z ní raději nedostával. Jeho krajanka nemohla odhalit svou tvář, i když by se dala přinutit, jenomže on ne. Strach nebyl řešením nikdy.

Suňané šli mlčky vedle sebe, ostatní si od nich dávali odstup a to připomnělo Gaaru k nejistotě. Pořád ho tu nepřijali. Viděl na jejich očích tu zdráhavost, někdy obavy, v nejhorším případě znechucení. Copak on si vybral hlavní roli v Kyuubiho lapálii? Jakoby snad o to stál! Doposud nevěděl, že je možné mužské těhotenství, ani jeho uspíšení.

Tsunade ho při minulém vyšetření varovala. S rychle rostoucím plodem, bude muset jít dřív na řez a její výpočty ukazovaly, že se k tomu schyluje už za pět měsíců. Ne, osm, ani sedm, ale pouhých pět... Příliš málo času a příliš bolesti s tím přicházející.

°•°•°

Mladík s novým příjmením Uzumaki, právě tyrkysovýma očima pátral po uprchlém démonovi. Ten chlupatý zmetek se jen tak vypařil! Pověřil dívku s přezdívkou Kima, aby ho zkusila najít, protože to vypadalo, že se Shukaku rozhodl pro procházku skrze vesnici. Jak moc daleko mohl vlastně jít? Vypařil se ani ne před hodinou u jednoho stánku se zeleninou. Ani si neuvědomil jeho odchod, to až po chvíli. Co když něco vyvede? Jemu se nedalo moc věřit.

Netrpělivě si skousl spodní ret, podíval se po své pravici, při níž protékala divoká řeka. Chytala odlesky podzimního sluníčka a zdálo se jakoby zářila. Trochu mu to připomnělo Narutovy oči. Miloval nebeskou modř. Vždyť uklidňovala jeho poničenou duši a raněné srdce. Po takové době plné bolesti, hořkého zklamání si snad zasloužil trochu štěstí, ne?

Ze zamyšlení ho kdosi vyrušil. Někdo neopatrný se nedíval na cestu a strčil do jeho boku.

"P-pardon, nev-neviděla jsem v-vás," zakoktal se hanbou tichý, dívčí hlas.

Gaara už chtěl říct, že se nic nestalo, jenže slova mu uvázla v krku. Překvapeně hleděl na Hinatu, která celou dobu sklápěla oči k zemi a pravděpodobně z toho důvodu do něj strčila. Nedávala pozor na cestu a sama nesla tašku a nákupem.

"To nic, moje chyba," ozval se tiše mladík a čekal na její reakci. Ta se dostavila okamžitě, jakmile zvedla pohled.

Takhle vypadají oči klanu Hyuuga?

Nikdy nezískal možnost vidět je tak zblízka, obyčejně se tím nezabýval, neřešil, avšak nyní měl zvláštní pocit. Těma očima mohla vidět i jeho duši kdyby chtěla.

"Gaaro-kun?" zašeptala skoro neslyšně jeho jméno. Chvíli nevěděla jak se tvářit, no, nakonec nechala tvář uvolněnou. Nemělo cenu se vztekat, řvát po něm, vybrečet se, nedej bože mu ublížit, tudíž jen tam tak stála, přímo před mladíkem, jenž vyfoukl její životní lásku.

"Zlobíš se. Je to tak?" zazněl jinchuurikiho hluboký hlas do ticha.

Modrovláska potřásla hlavou v zápornou odpověď. "Jen na sebe, že jsem... že jsem... se nevyjádřila dříve, ale... všimla jsem si... Narutovi-kun na tobě dost záleží," šeptla potichu. Vždycky si přála, aby se na ni díval přesně tím pohledem, kterým okukoval Gaaru. Všimla si toho, ne že ne. Bylo to přímo do očí bijící!

"Rozumím ti... Kdyby nebylo toho..." odmlčel se a hlasitě polkl. Věděla vůbec ona, že byl v tom? Mohl to na ni tak vypálit?

"A-ale... já nechci... vám to kazit... prosím, nezlob se na Naruta-kun, že-že... no, nebyl nikdy moc na slova..."

"Chápu, vyjasnili jsme si to."

"T-tak to jsem ráda," usmála se Hyuuga slabým úsměvem.

Rudovlásek nemile zjišťoval, že k němu stále něco cítí. To ho zamrzelo. Proč jen musel všechno pokazit? Kdyby ho tehdy ignoroval a nechal se válet u té cedule, která ho tak nemilosrdně dostala na zem, bylo by vše jinak... Chybělo tak málo, aby od něj odešel... Proč tak neučinil?

K nějaké další interakci už se Hinata neměla. Jen se se zrzkem rozloučila a vydala domů.

V tom si Gaara vzpomněl na rozhovor se Sakurou, jehož vedl minulý den. Mohla by mu pomoci? Vždyť ani jeden neumí vařit a alespoň základ by se naučit mohl. Velmi se přemáhal, nechtěl dívku otravovat, či ji vystavovat v nastavené skutečnosti, leč lepší šanci už nezíská.

"Hinato, počkej ještě!"

°•°•°

Dlouhovlasá kunoichi byla velmi překvapená žádostí o lekci vaření, a dokonce s tím souhlasila. Jen museli počkat na ANBU a jednoocasého démona, který si tu klidně běhal po svobodě. Nikdo nebyl z vypuštění démona nadšený, jen on sám a možná taky Gaara. V hlavě měl konečně klid a v noci mohl bez jeho otravného hlasu spát.

"N-naučím tě onigiri. Je to poměrně jednoduché. Základem je rýže, jemně solená..."  začala Hinata vysvětlovat instrukce pro rýžové trojhránky a v duchu se nad tím musela culit, jelikož zrzek pomalu nevěděl, která bije. Nepletl se sestře pod ruce, když vařila, musel být neustále v kanceláři a zůstat pro všechny na příjmu takříkajíc.

Modrovláska neviděla ve vaření nic složitého, vždycky jí to bavilo a pořád si pamatovala na Narutovu průpovídku, že jednoho dne bude skvělá manželka. Nad tím se do dnešních dní červenala.

"Umm, tak?" hlesl tiše písečný ninja, dal ruce nahoru a o krok couvl od kuchyňské linky.

Hyuuga ze zvědavosti natáhla krk, musela hlasitě polknout na zaplašení smíchu a stejně na rtech nechala vyznít slaboučký poloúsměv. To nevypadalo jako trojhránek, spíš to bylo ve tvaru vejce. Křivého vejce.

Krátce se zachichotala, uchopila rýži s výplní do rukou a názorně ukázala, jak se to má správně dělat.

"Ne moc jemně, nebude to držet, ale... taky ne moc hrubě," promluvila tiše a vytvořila pěkný trojúhelník.

"Ehm... dobře... Mockrát ti děkuji. Za všechno."

"V-vůbec není zač," usmívala se nenuceně. Vlastně tohle nebylo pořádně uplácané. Na ovládání písku určitě musel mít jemné ruce a pohyby. Uživatel větrné podstaty, jistě si s Narutem rozuměli. A to bylo to další, co dívku trápilo.

Gaara sledoval její výraz, jenž se začínal měnit z malého, veselého úsměvu na posmutnělý. Přesně věděl proč byla najednou taková. To on jí vzal osobu, kterou milovala. To on bude mít jeho dítě, ačkoliv si přišel zvláštně to vyslovovat. Už jen pojem těhotný se zdál příliš v pohádce.

Se sklopenýma očima si omyl ruce, pečlivě vysušil a hledal vhodná slova pro nadcházející hovor.

"Hinato?"

Modrovláska cukla hlavou, zamrkala a koukla na svého hosta. Bledé líce se jí zbavily do růžova, neboť nepostřehla, co říkal předtím. Pokud tedy vůbec něco říkal, byla ponořená ve svém depresivním myšlení.

"A-asi... omluva... ti bude na nic, ale j-já," polkl mladík rozechvělým hlasem, prsty překryl stříbrný prsten, který jakoby začal schválně vrhat svítivé odlesky a konečně dostal odvahu pohlédnout dívce do očí, "chci se ti omluvit za to, co jsem způsobil... J-já... teď... nevím, co jsem si myslel... Jasně jsem cítil, že je s Narutem něco špatně a stejně se nedržel dál. Jen kvůli mně ses musela cítit hrozně a pokud... pokud..." odmlčel se zase, bříšky štíhlých prstů přejely po hrubém okraji kulatého kovu. Netušil, co to do něj vjelo. Najednou měl chuť se tu sesypat jako naprostý chudáček bez špetky sebevědomí. Takovou přecitlivělost u sebe v životě nezaznamenal. Jistě, nějaké výkyvy se najít daly, ale takové?

I tak se novopečený Uzumaki nadechl ke slovům, jež ho uvnitř zabolela: "Pokud se budeš chtít s Narutem scházet, nebudu bránit. Koneckonců... já nevím... jestli-"

"Ne," zněla Hinatina odpověď, přerušila tak staršího chlapce před sebou. Jeho lesklé oči nečekaně zamrkaly a rozehnaly tak štiplavou vlhkost v koutcích.

"C-cože?"

"Nechci se s ním scházet..."

"Vždyť ho miluješ," namítl jinchuuriki.

"To a-ano, jenže... on má tebe... a... já k němu nezvládla být upřímná. Vlastně ani k sobě," promluvila dívka se smutným úsměvem.

Och, jistě, zlomilo jí to srdce, avšak co mohla dělat? Viděla jak Naruto pokaždé zářil jen z toho, když zaslechl Gaarovo jméno, nebo měl jít na misi do Písečné, či se doslechl o schůzi Kagů. Zpráva o sňatku ji doslova položila, div se nesložila přímo při obřadu.

Zaměřila oči na mladíkovo břicho, s opatrností si na něj troufla položit dlaň. Nezvyklé na chlapce a nesmírně vzácné.

"Tohle je přeci štěstí. Veliké štěstí, které vám bude přinášet radost po celý život."

Zelenooký se nestačil divit. Mluvila tak pěkně. Vůbec se nezlobila! Jemně sevřel dlaň v pěst a pousmál se. Byla tak hodná. Někdo takový na tomto světě existoval?

"Jsi... skvělá... Ten kdo si tě získá bude velmi šťastný muž."

Hinata zčervenala na barvu zrajících jahod a odtáhla se. To by se musel někdo vhodný najít. Těžko bude překonávat nynější city.

"Naučím tě ještě jeden recept. Je to jednoduché a nemusíš nic tvarovat," vydechla Hyuuga a zacukaly jí koutky. Tu náhle jakoby dusná atmosféra mezi nimi zmizela. Nemohla jim vyčítat jejich vztah.

"Díky, myslím, že jednou budeš skvělá manželka."

"Tohle mi kdysi řekl Naruto-kun," zasmála se krátce.

Mladík se přestal culit. Začínal na něj mít vážný vliv. "Opravdu?" zeptal se tiše a zamyšleně zkoumal její tvář.

"Ano, ale už je to dávno. Vypadá to, že jste pro sebe vážně stvoření."

Tentokrát starší chlapec zrudnul sytěji, než byly jeho vlasy. Kolikrát ho ještě přivedou do rozpaků? Nejdříve si myslel, že tahle slova říkají jen z dobrého vychování, jenomže čím víc Naruta poznával, tím více si pravdu připouštěl k tělu.

Chtě nechtě, musela se jeho výrazu Hinata zasmát. Dávala bývalému Kazekagemu lekce vaření, aby měli s manželem co jíst. Taková situace by ji ještě před půl rokem nenapadla.