Ahojky! ^^

Nejdřív vám musím moc děkovat za překročení 1,7k přečtení a 200 hvězdiček! ♥️ Moc moc děkuji! :3 Tohle si ani nezasloužím. ♥️

Dny do svatby se zkracují. Gaarovi se to moc nezamlouvá a už vůbec ne do jaké role ho ostatní staví. Ještě, než k tomu velkému dni dojde, musí se vyřešit mnoho věcí a jistá skupinka lidí jim je na stopě.

Kdopak asi bude jejich informátor? Tady přichází čas pro mé oc. Troška legrace bude. :3

Hezké počteníčko~

°•°•°

Těžko průsvitná, bílá mlha padala na zem jako háv. Jakýkoliv zdroj světla neměl jedinou šancí projít takovou hustotou.

Dva uprchlí ninjové v černých pláštích s rudými mraky vykračovali touto mlhou a jejich cílem bylo malé stavení. Taková jediná hospůdka široko daleko, kde by mohli dokonce složit hlavu pokud by chtěli.

Oba došli mlčky ke dveřím a ninja menší postavy musel zatlačit na dveře. Ten druhý se musel sklonit kvůli své výšce. Pod širokými klobouky zanikaly jejich velmi známé tváře, jenž kolikrát nalézaly na plakátech s názvem: hledaní.

Vnitřek hospůdky vypadal vkusně. Nebylo jen tak ledajaké místo. Často tu pobývala jedna jistá kunoichi z Mlžné vesnice. Samotářská žena dělající problémy. Tentokrát by jim mohla pomoci.

Oba nukeinové zasedli do rohu hospůdky, nehodlali takhle na začátku popíjet alkohol, stačilo jen něco na zahřátí.

Bystrý ninja s havraními vlasy obezřetně sledoval jejich prostor. Žádné plakáty, lidí tu bylo též pomálu. Nevypadlo tu na boudu, ale byli zde velice blízko Mlžné vesnice.

"Ještě jednou mi vysvětli, proč jsem musel svou milovanou Samehadu nechat v úkrytu," ozval se vyšší muž. Ve velkém úsměvu odhalil své žraločí zuby.

"Budí to tady pozornost," odvětil klidně druhý. "Nic vážného se nestane. Neočekávám komplikace."

"Vždycky víš, co děláš," uchechtl se.

Dva muži neunikly ostrému zraku cizích očí. Jejich majitelka však nehodlala opustit svoje místečko v přítmí. Nechala si bohy hozené na stole, zkřížené a záda ji za tohle sezení nebudou vůbec děkovat. Bude ráda pokud vstane.

"Mám dojem... támhle... není to ona?" kývl ke stolu naproti nim, jež zahaloval stín, předtím za ním viděli sedět osobu.

Jeho týmový parťák bez meškání vstal. "Půjdu tam. Počkej tady. Nebude riskovat odhalení."

V půlnočních očích se zalesklo rudé světlo pověstného Sharinganu. Pořád byl mistr v něčem, co ta osoba ne.

"Vida... rudý mráčky na černým plášti. Budu hádat... Akatsuki," promluvila první žena, jakmile se uživatel Sharinganu dostal moc blízko.

"Asi víš, co po tobě sobě chci."

"To, že jste ztratili tu čubku od Nibiho, za to já nemůžu," zavrčela nevrle dlouhovlasá žena. Nohy přesunula ze stolu na zem a podepřela si bradu dlaní. Jedním pohledem pokynula členovi Akatsuki, aby se posadil. "Ten Sharingan ti bude k hovnu," prohodila jen tak.

Černovlásek zachoval chladnou tvář. "Není to prvně, co ho vidíš."

"A to poznávám vraha Uchiha klanu poprvé," odvětila drze a natočila k němu tvář. V jejích očích zaplálo tekuté zlato a ještě... cosi, co nedokázal Uchiha identifikovat. "Ano, tvůj mladší bráška je úplně k nakousnutí, jak se tě pořád snaží dohnat... Pověz, bylo tak moc těžký před lety vztáhnout ruku a uškrtit ten krček?" ušklíbla se.

Itachi zatnul pěsti, vůbec se mu nelíbilo, že to vytahuje. Nesnášel se za vyvraždění Uchiha klanu a milovaných rodičů. Bylo to nezbytné. Díky jeho činu, Konoha ještě stojí a obyvatelé prosperují. Mnoho jej za to bude odsuzovat i po smrti a on z toho stále měl černé svědomí. Jeho mladé já tohle uneslo jen velmi těžko. Během osamělých nocích oplakal rodiče, modlil se, aby byl bratr v pořádku a v budoucnu měl natolik silnou ruku, aby ho připravil o život. Se skrytou nemocí, jenž se každým rokem zhoršuje, bude jeho brzký konec nevyhnutelný. On nikdy nezjistí jaké by to bylo být dědečkem, nepozná děti svého bratra, neuvidí růst rodnou vesnici do nových rozměrů a mnoho dalšího...

Uchiha varovně přivřel oči, cítil z ní sílu, nebyla sice taková, jakou měl on, ale při případné potyčce by mu způsobila potíže. Co si tak zjišťoval... byla tahle ženská z vesnice, kde ovládali krev. Potom zničehonic Krvavá Měsíční zmizela z map jednou pro vždy. Pravděpodobně její příčinou.

"Jak víš o Sasukem?" zeptal se přímo.

Rudovláska si sfoukla pramen vlasů z čela, koukla do svého pití a usrkla. Srkání tím stylem, že najednou zmizel všechen zbývající obsah.

"Párkrát jsem zařídila pro Orochimara nějaké laskavosti. Pokaždý, když jsem tam přišla, viděla jen jeho výraz zatoulanýho štěňátka, takže," uchechtla se škodolibě. Utrápený štěně zrovna ne, ale přišlo ji to zábavné přirovnání, "se má asi v pohodě."

"Jaké laskavosti?"

"Si už moc nepamatuju. Posledně to bylo tělo."

"Orochimaru tedy nemá jeho tělo..." kontaktoval s oddechem.

"Hm ne, spíš po té rozkošné držce chce něco jinýho," pokrčila rameny, zatímco si nalila další pohár. Nehodlala pít z flašky jak neandrtálec.

Starší Uchiha semkl rty. Moc dobře věděl, co myslí. Jak jen toho paličáka vytáhnout ven? Mohl se tam jen tak objevit?

"Jak se... vůbec má... Itachi?" hodila po něm zvláštní pohled. V levém oku zahlédl černé... bělmo, které bělmo vlastně nebylo. "Asi tě muselo hodně mrzet, když zemřela, hm?" zatvářila se nanejvýš smutně. V očích nechala hrát pobavení. Nikdy jí nedělal problém předstírat smutné emoce. Vždy si jen hrála...

"Neměla by ses spíš starat o to, že tě pořád hledají za vraždy a zničení Krvavé Měsíčné?" zavrčel podrážděně.

"Pfrrr, neschopní kreténi. Seru na ně. Spíš mi odpověz..." odmlčela se, zase si podepřela bradu a místo zlaté duhovky se objevila krvavě červená. "Jak se má tvůj syn?"

Na moment měl Uchiha pocit, že špatně slyší. Několikrát se k tomu vrátil, aby se ujistil o její vysoké úrovni drzosti. Přesahovala nebesa. Pomalu vydechl a nadechl se. Měl chuť ji poslat na onen svět.

"O něm víš jak?" zeptal se úplně klidně.

"Informace jsou všude, když nejsi slepý a umíš si dát souvislosti dohromady," odpověděla, duhovka ji zazářila, pomalu ale jistě v ní vznikaly čtyři drobné kaňky. "Tu noc jsi nezabil všechny, viď? Jednu si nechal utéct a pak tě s radostí přijala mezi stehny..."

Další slova přerušila silná rána do stolu. Tentokrát neměl v očích jen pouhý Sharingan.

"Oh, rozčílil ses? To mi promiň," vydechla dramaticky.

"Ještě jednou kvákni na tohle téma... a uškvařím tě. Ani Krvavé oko, největší zbraň tvého klanu ti nepomůže," syčel nenávistně skrze zaťaté zuby dlouhovlásek.

Zrzka na moment opravdu zavřela hubu. Proti síle Sharinganu by vydržela sotva pět minut. Nepřicházela s ním tolik do kontaktu a neměla proti němu pořádnou obranu. Jen zmíněné Krvavé oko dělalo divy. Ovládat krev protivníků bylo vážně něco extra.

Nechala svou největší zbraň zmizet, do duhovky se opět navrátila zlatá. Zaměřila zrak dopředu a s naprostým nezájem se napila.

"Nemám tucha, kde Nibi je... Obyčejně poznám, když je jinchuuriki poblíž, ale ona mi nějak unikla."

Mladý Uchiha se stihl uklidnit. Musel dýchat, možná si utřídit myšlenky. Ta drzá ženská... Pravda. Jednu nechal uniknout. Nedokázal ji zabít a zastavil včas vražednou ruku spolupachatele. Zamilovanost dělá s člověkem divy...

"Ale našla jsem dva... byli pohromadě asi čtyři dny zpátky. Možná je to víc? Teď nevím..." podrbala se ve vlasech a snažila vybavit přesné datum.

"Cože?" zamračil se znovu Itachi.

"Ichibi a Kyuubi..." sklonila víc hlavu a stíny udělaly na její tvář vskutku děsivou, temnou clonu.

"Ichibi je v Písečné. Jeho jinchuuriki je Kazekage. Pain už pověřil Sasoriho a Deidaru, aby ho šli vyzvednout..."

"Tam se teď delší dobu zdržovat nebude. Šel s tím... druhým jinchuurikim do Listový i s celou skupinou," zamumlala rudovláska a opřela se zády o zeď za sebou.

Tohle Itachiho překvapilo. Takhle by vtrhli do Písečné a odešli s prázdnýma rukama. Byl by risk zaútočit a pokusit se jí zničit. Nechtěl by být svědkem výbuchu vzteku jinchuurikiho, který tam vyrůstal. Zase se dozvěděl velmi důležitou informaci. Tohle se jim bude hodit. Jejich plán se musel přehodnotit.

"Proč by mířili do Listové...?" zašeptal si pro sebe otázku.

"Těžko říct... ale... chvíli bych počkala. Budou přísně střežení a obě vesnice nedávno uzavřeli mír. Snad si proti sobě nechcete poštvat armádu."

"Máš docela dobrý postřeh," rýpnul si Uchiha.

"Nepovyšuj se jen protože ses narodil do správný rodiny."

"To je jedno. Tvé informace jsou velmi užitečné," dodal nakonec. Nepotřeboval být v její přítomnosti ani o minutu navíc a připojil se zpátky ke svému parťákovi.

Kunoichi z Mlžné si prohrábla hustou hřívu ohnivých vlasů a sklopila pohled do pití.

"Být padouchem není tak zlý. Je to vlastně sranda..." uchechtla se tiše. V očích ji zasvítilo pravé a nefalšované šílenství kdysi zlomeného ducha. Upřímně to se životem vzdala, ale proč se ještě před skonem nedopřát divadlo.

Ještě se uvidíme, zlatíčka...

°•°•°

"Potřebujeme víc informací. Nemohla nám toho říct víc?" zabrblal nespokojeně Kisame, když odcházeli z malého stavení.

"Ona sama neví, co se děje. Budeme muset přehodnotit celý plán," promnul si dlouhovlásek bradu. "Dva jinchuuriki... pospolu... Pokud spojí své síly, bude to veliký problém. Silou bysme je nedostali."

Žraločí muž sledoval svého zamyšleného parťáka a v duchu musel žasnout nad jeho rychlou reakcí. Tenhle Uchiha hned věděl co a jak. Uvažoval všechny možnosti, díval se na to i z druhé strany, přemýšlel... Dokonalý parťák.

"Kyuubiho má Uzumaki Naruto. Už jednou jsme pro něj byli, jenže to byl děcko. Kdoví na jaké úrovni je teď..."

"Slušnějšího únosce jsem neviděl," ozval se vyšší muž a uchechtl se.

Který únosce v dnešní době klepal na svou oběť a ptal se jí, zda-li by nešla s nimi? Ještě ke všemu se slovíčkem prosím.

"Lepší to, než humbuk," obrátil k němu tvář. "Na písečného démona postačí voda, hlavně Ichibiho nepodceňuj. Může být nebezpečnější, než si myslíme."

"Myslíš, že pro ně půjdeme zrovna my?"

"Znám vesnici lépe, než kdokoliv z vás, takže ano," promluvil sebejistě a oba uprchlíci zmizeli pod okem noci.