Naruto se převalil na kraj postele z toho, jak se snažil uniknout slunečnímu svitu. Z koutku úst stekla dlouhá slina a kápla na překvapivě čistou zem. Postačil by jediný pohyb k bolestivému pádu. Za chvíli se tak určitě stane...

Jeho probuzené smysly se snažily seč jen mohly ignorovat všechny venkovní zvuky. Nakonec mladý ninja otevřel očka, chvíli švidral, než konečně přijal chabé vědomí. Rukou zašmátral k modrým studnám, aby si je promnul, hlasitě zívl a jak tak přenášel váhu z jedné strany na druhou, sjel z kraje na zem. Buch. Rozplácl se na zemi.

"To je teda ráno," zamručel unaveně.

Protíral si důkladně víčka, než je zvedl. Polední slunce bylo poměrně vysoko. Kolik tak mohlo být? A proč měl pocit, že na něco, či spíš na někoho zapomněl...

"Ale neeee, dattebayo, proč jsem si jen nenastavil budík..." zcela nedobrovolně vstal na nohy, doploužil do kuchyně a snažil se najít něco poživatelného. Ranní rámen přišel nejvíc vhod.

"Uh, jsem zapomněl nakoupit," zamumlal tiše.

Až tu bude mít Gaaru, bude muset nakupovat často. Včera tady doopravdy uklidil, což se nikdy nestávalo a přemýšlel jak to říct ostatním. Bude se ženit, svatba se konala za méně, než měsíc, čekalo ho otcovství... Skvělé. Přímo... skvělé...

Snídani spořádal rychle, vyčistil si zuby, omyl rozespalou tvář, převlékl se a vyběhl ven. Už muselo být dávno jedenáct pryč. Spánek mu moc odpočinku nedopřál, neboť ho neustále sužovaly špatné sny a myšlenky.

Vypravil se přímo směr hotel, v hlavě přemýšlel nad výmluvou, než mu utkvěl zrak na bývalém týmu Kurenai-sensei. Dnes dostávali vlastní mise, ale pořád je potkával co by partu.

"Hej, lidi! Ahoj!" zařval nahlas a zamával na ně.

Hi hi, jen počkej Kibo... pomyslel si škodolibě v duchu, když na něj jako jediný zamával. Hinata sklápěla oči k zemi, Shino zkoumal své brouky a reagoval teprve až po chvilce.

"Ale ale, Naruto je tady. Kdy jsi dorazil? Včera?" ozval se první Kiba a zazubil se, zatímco se Akamaru běžel přivítat s blonďatým jinchuurikim.

"Jo, mise v Písečné, docela mi šlo o kejhák," ušklíbl se plavovlasý ninja. Psa podrbal na hlavě a úšklebek změnil v uculení.

"Jak to?" naklonil hlavu na stranu brunet a Shino se na něj zaujatě podíval.

"Naštval jsem loutkáře a asi mě chtěl zabít," mykl rameny.

"J-js-jsem... um... ráda, že-že ti... nic n-není... Naruto-kun," pípla potichu dívka.

Naruto zvedl oči, on by jí byl schopen přehlédnout, pokud by se neozvala. Usmál se na ni, čímž dívce přinesl větší rozpaky. "Je ti dobře? Jsi nějaká červená. Nemáš horečku třeba?" zamumlal starostlivě.

"Um-um- a-ano... ehm..." pokývala hlavou nahoru a dolů rychle za sebou.

"Když to říkáš," vydechl klidně chuunin a následně obrátil zrak na třetího ninju, "a co ty Shino?"

"Slyšeli jsme, že je tu Kazekage," promluvil místo odpovědi mistr hmyzu.

Uzumaki pozvedl obočí. Ino neudržela hubu? Nebo se to Kiba dozvěděl od Kankura a ten pak informoval ostatní? Nasadil takový tupý výraz. Nebylo to tajné, to ne, ale teď nevěděl, koho přesně myslí.

"A který vlastně?"

"Boha Naruto, přece Pátý, který jiný," protočil Inuzuka očima.

Světlovlásek se začal nervózně smát a zamával rukou. "Jo! Jo! Jen jsem vás zkoušel, aheh!"

"To určitě," rýpl si ironicky Shino.

Modrooký chuunin po něm šlehl zlostný pohled. Ten smích ho rychle přešel. "No, musím jít. Slíbil jsem Kazekagemu, že ho tu provedu, takže zatím!" hlesl, mávl rukou na rozloučenou a s úsměvem se ještě dotkl Hinatina ramene. Potom poklusem vyrazil vpřed.

Jenže Hinata měla v hlavě jediné: Na-Naruto-kun, on... on... s-se... on... on- on dotknul... se mě! Vypískla v duchu, celá zčervenala a úplně cítila, jak jí měknou kolena.

"Hej! Hinato! Neomdlívej zase!" vyhrkl poplašeně Kiba, jakmile jeho kamarádka začala ztrácet rovnováhu.

A to bylo to poslední co slyšela.

°•°•°

Bývalý Kazekage rozespale zívl, protáhl se a čekal na Kankura, který dokončoval svoji patlanici na obličeji. Pokaždé, když se ho ptal proč to dělá, řekl: "Chci zakrýt svým uměním otcův obličej..." a vždycky ho to umlčelo. Kankuro nevypadal, že by chtěl téma rodiče někdy řešit. Zvlášť po tom, co si vytrpěli s otcem.

"Proč nechceš, aby na to Temari přišla?" uhodil na něj otázkou, jakmile vycházeli z pokoje.

"Nemusí vědět všechno."

"Hm... a kdo to vlastně je? Včera jsi zapomněl na jméno..." připomněl mu nesměle Gaara a ušklíbl se nad jeho výrazem.

"Nezapomněl. Jen ti ho neřekl a ani to nemám zatím v plánu."

Tohle se zrzkovi moc nelíbilo. Nespokojeně nakrčil nos, škoda, že to z něj nemohl dostat jediným zamračením. Před lety to platilo. Jediný pohled zajistil vždycky všechno. Stal se z něj pěkně rozmazlený spratek. Ještě, že konečně dostal rozum.

"Jak myslíš."

°•°•°

Gaara s tichým úžasem, který si schovával pro sebe, sledoval pěkně udržovanou zahradu plnou pozdního kvítí. Většina z nich už stejně odkvétala, ale některé se stále držely.

V životě tyto odrůdy neviděl. Fauna a flóra byla v různých zemích tak odlišná. On nad nimi pokaždé žasl. V Suně byl odjakživa skleník na pěstování plodin, které by v poušti neměly šanci přežít kvůli hroznému dusnu, horku a nedostatku vody. Tyto rostliny však sloužily jen na léčení, případně pár druhů k jídlu. Rýže uprostřed pouště moc neprospívala a v těch podmínkách si vyžadovala péči. Už zakladatel vesnice věděl, že s tímto místem bude problém.

Vždycky, když tu nocovali, nikdy neměl příležitost si jejich okrasu prohlédnout. Dnes na ně měl času kolik chtěl a lidská zvědavost mohla být správně ukojena.

Najednou za sebou zaslechl kroky. Rychle se otočil, nechtěl být překvapen nějakým útokem z bratrovi strany, protože ho delší dobu neviděl. Velice rád vtipkoval a střílel si z něj. Nešlo o nic vážného, jen o sourozenecké potyčky.

Na tváři se mu usadil malý úsměv. Vida jak tohle blonďaté sluníčko zvládlo jediným pohledem přinést tolik radosti. Jakpak to jen dělal? Nikdy nevěděl, jak se v jeho přítomnosti chovat. Chtěl se ovládat, ale copak to šlo?

"Ahoj! Vyspal ses dobře?" zazubil se Naruto.

"Celkem," otočil se na něj Gaara celým tělem. "Jen vstávat se mi moc nechtělo..."

"Měl jsem to stejně."

Blonďák si nikdy nepředstavoval podobnou situaci. Nastalo mezi nimi trapné ticho, při němž si navzájem koukali do očí.

"Ehmm, měl jsem v plánu tě tu provést," vzpomněl si najednou Uzumaki.

"Provést?"

"Jasný! Když už tu budeš trávit svůj čas, proč to tu nepoznat?" nadhodil nadšeně.

Těšil se, že to bude on kdo mu všechno ukáže.

"Ehm, to je... dobrý nápad, ale..." odmlčel se starší a podíval za sebe.

Pohotově je sledovala jedna a ta samá jednotka ANBU, o které netušil zhola nic.

"To nevadí..." usmál se světlovlásek bezstarostně, vzal ho za rukáv a zatáhl směrem k sobě. "Tak jdem? Jdem, dattebayo?"

Zelenooký ninja nasadil malý úsměv a kývl hlavou na souhlas.

°•°•°

"Tady odsud je úplně nejvíc parádní rozhled!" zahalekal nadšeně Naruto a přispěchal ke kraji vysoké skály, do jejíž kamenů byly vyryty obličeje všech předchozích ninjů ochraňující vesnici.

V Písečné měli rovnou celé sochy. Největší respekt budila socha Třetího Kazekageho, který byl nejsilnější v dějinách díky železnému písku. Nikdo nikdy nezjistil, kam jejich Kage zmizel. Kdo mohl být tak silný, aby ho unesl a zabil?

Gaara se postavil vedle něj, přivřel oči kvůli zvýšenému poryvu větru a rozhlédl se. Skutečně krásný výhled. Za celé odpoledne mu stihl ukázat všechno, co chtěl. Museli se sem tam zastavit kvůli lidem, ke kterým se nedostalo, že červenovlasý mladík už dávno Kagem nebyl.

Do svého malého bytečku ho zatím nepozval. Nechtěl vidět jeho zklamání takhle brzy. Bude se muset rozhlédnout po něčem větším.

"Líbí, hm?" vydechl světlovlasý s radostí.

"Jo. Je to vážně krásný rozhled," přikyvoval hlavou rudovlásek a opřel si lokty o zábradlí.

"Jen počkej v zimě! To je ještě lepší! Všechno je bílé, pokryté sněhem... Nádhera!" zasnil se.

Jo, moc se na tohle období těšil. Dle nažloutlých stromů klepala zima na dveře.

Suňan k němu natočil obličej. V životě sníh neviděl. Znal jen písek a nepřetržité horko. Pokaždé, když bylo shromáždění Kagů, vystihl to na letní období. V životě sníh neviděl. To zase neznamenalo, že nevěděl, co to je.

"Na to se... docela těším..." prohodil tiše a z nadšené tváře mladíka sjel pohledem dopředu.

Uzumaki byl trochu nervózní z postávajícího strážce ANBU. Tohle nebyl tak výmluvný společník a pořád jen zíral na něj. Vypadal snad nevěrohodně?

Ještě dřív ale bude svatba. Na to se těším snad nejmíň, zamyslel se nad tím zelenooký a nahlas vzdychl. A to si představoval klidný, samotářský život.

"H-hele... asi... docela... je to trapné, ale..." podrbal se ve zlatých vlasech Naruto, "můj byt je docela malý. Opravdu ti přijde dobrý nápad žít tady? U vás bychom měli prostor," prohodil zklamaně.

"Nevadí mi to," zavrtěl nad tím hlavou bývalý Kazekage a sklopil pohled. "Vždycky se tam můžeme vrátit, jenže... nechci, abys... opustil svůj sen..."

"Huh? Doopravdy?"

"Ano. Myslíš, že tě budu nějak omezovat?"

Mladší z dvojice zrůžověl. Najednou ucítil ruku, pomalu překrývající tu jeho. Zmateně zamrkal a zvedl k němu pohled. Gaara se na něj sice nedíval, ale líce měl pokryté červení.

Opravdu dokonalý. Je rozhodnutý tady zůstat. Asi mu to nevymluvím, huh? Přijdu si sobecky, že kvůli mně musel jít sem... Ne, to já se měl všeho vzdát.

'Dost dobrý rande,' uchechtl se písečný démon. Schválně to řekl nahlas, aby ho slyšeli oba dva.

Naruto to nevydržel a začal se tiše smát. Nepřišel si jako velký romantik. Tohle byla spíš přátelská procházka... Ani Gaara to nevydržel dlouho. Akorát jeho tichý smích zanikal pod tím Narutovým.