Kapitánovi shinigamské divize bylo nevolno. Věděl, že se jedná o dozvuky nezřízené pitky, ale snášel to, i den po kocovině, zle. Zvláště, když objevil těla.

Nevěděl, co ty lidi zabilo, ale nejednalo se o přirozená úmrtí. Poznal jedině to, že zemřeli násilně a pravděpodobně na následky krutého mučení. Litoval toho, že nedostal příkaz k prošetření situace dřív. Mohl vyslechnout duše těch nebožáků, ale už bylo pozdě. Předešlá hlídka je poslala do Soul Society, aniž by je vyzpovídala.

Váhal s bližším ohledáním těl. Nikdy se příliš nezajímal o anatomii jako Retsu a neholdoval zkoumání, které preferoval Mayuri. Nepovažoval to za důležité. Nemohl ovšem jen tak odejít, když lidé umírali. Ne, neumírali. Vraždili je jako zvěř.

Klekl si k tělu mladé ženy. Ve tváři měla vepsanou bolest a strach. Otevřené oči ztratily jiskru, která v nich byla za života. Lehce jí na oči zatlačil, zavřel je. Výraz čirého strachu z jejího obličeje smazat nemohl. Poznal z ohledání, že trpěla. Zemřela v bolestech, křeči. Zvedl se. Podobně ohledal i ostatní těla. Všechna vykazovala stejnou příčinu smrti.

V očích se mu mihl vzteklý pohled. Vybavil si dávnou vzpomínku. Vytanula mu v mysli sama od sebe. Potřásl hlavou, aby ji zahnal. Tohle nebyla Aizenova práce. Nemohla být! Nezajímal se o lidi, o ryoky. Ke všemu... po něm by nezůstala těla. Pamatoval si to.

Rangiku... Nevědomky sevřel ruku v pěst. Pomalu vydechl. Znovu a znovu. Uklidňoval se. Teď nebyla vhodná chvíle, aby se nechal strhnout emocemi. Měl úkol, který nepočkal. Pomstu mohl odložit na později.

*

Čaroděj se ujistil, že je na místě, které si vybral, sám. Kdysi dávno, za dob studií, se zajímal o Viteály. Teď nastala chvíle, kdy se odhodlal, vytvořit první z nich. Chtěl žít dlouho, obelstít samotnou Smrt, a nejen to. Namířil hůlkou na objekt, který umístil na zvýšený podstavec. V druhé ruce svíral nůž.

Začal pomalu a pečlivě vyslovovat jednotlivé části prastarého kouzla. Špička hůlky se rozzářila bledým světlem. Nepřerušil vyslovování ani na vteřinu. Nožem se řízl do druhé paže, té, ve které svíral hůlku. Nezachvěl se, když krev potřísnila předmět. Byl malý. V kožených deskách se zažloutlými stránkami. Prostý deník.

Krev se na deskách zatřpytila. Vpila se do nich. Zároveň s tím projela jeho tělem bodavá bolest. Svírala ho a dusila. Klesl na kolena. Světlo hůlky zhaslo, nůž upustil do trávy. Cítil se vyčerpaně, ale zmocnila se ho divoká radost. Podařilo se. Připoutal část svojí duše k deníku. Stálo to za to. Veškerá bolest, kterou si způsobil. Ve srovnání s úspěchem se zdála vzdálená. Natáhl ruku, aby se deníku dotknul. Musel se přesvědčit, že opravdu uspěl. Dokázal to.

***

Gin vzhlédl. Nehnul se od těl, předpokládal, že vrahové je přijdou odklidit. Lehce podřimoval, opřený zády o strom. Něco ho vyrušilo. Byl to jen pocit. Cosi mlhavého a naléhavého. Kdysi to už cítil, ale tohle bylo staré. Odporné.

Dotkl se zanpakuto. Rezonovala v pochvě. Vysílala ke svému pánovi vibrace. „Taky to cítíš, Shinso? Podíváme se tam." Vydal se po stopě. Nebyl si s určitostí jistý, co najde. Věděl jediné. Nic hezkého to nebude.

*

Přibližoval se k místu, ze kterého cítil odpornou magii. Zanpakuto měl připravenou v ruce. Počítal i s možností léčky. Musel být připravený na cokoliv.

Zadíval se zpoza stromu na místo. Viděl podstavec, na kterém cosi leželo. Nerozpoznal co, ale odpornou magii té věci cítil i z místa, kde stál schovaný. Zároveň i s podstavcem spatřil muže, který vzal předmět do rukou. Viděl, jak klečí na zemi.

Magie ho tam musela srazit. Cítil ji. Celé místo bylo té odporné magie plné. Prýštila z každé části, ale nejvíc z předmětu v mužových rukou.

Rozhodl se během několika vteřin. Ten předmět musel získat a prozkoumat. Nebyl si jistý, ale možná to mělo souvislost s vraždami, které vyšetřoval. Musel zjistit, co nejvíc a případně vraha zastavit. Teď k tomu měl nejlepší možnost. Sevřel svoji zanpakuto pevněji.

*

Tom vzal deník do rukou. Pociťoval euforii, že se to podařilo. První krok k tomu, aby obelstil smrt. Zbývalo jich dalších pět. Chtěl svoji duši rozdělit ještě pětkrát. Ovšem teď se opájel radostí. Uspěl. Cítil část svojí duše v deníku. Ty prosté desky se zažloutlými stránkami nyní obsahovaly část z něj, doslova. Byly cennější než cokoliv jiného.

Sáhl po hůlce, deník si druhou rukou přitiskl blíž k sobě. Varoval ho šestý smysl, a krom něj, cítil cizí pohled. Nebyl sám. Někdo ho sledoval.

Zvedl se na nohy. Zhasl světlo z hůlky. Napřáhl ji před sebe. Musel být rychlý. Zlikvidovat slídila.

***

Měl sotva pár vteřin. Zmizel z místa, kde postával. Věřil svým schopnostem natolik, aby byl schopný předmět získat. Automaticky spoléhal na to, že bude schopný muže zlikvidovat. Věřil sobě a své zanpakuto.

*

Čaroděj vytušil, kde se jeho protivník objeví. Z nějakého důvodu to poznal, snad ho varoval instinkt. Vyhnul se cizincově krátké zbrani.

„Crucio!" Mířil hůlkou přesně. Zakázaná kletba našla svůj cíl. Díval se. Neodvrátil pohled, když jeho soupeř, zloděj, klesl na kolena.

Ten jeho křik... Řev, který se mu line zpoza rtů...

Pro černokněžníkovy uši to byla slast. Ten bídný červ si to zasloužil. Chtěl ho mučit, až by přišel o rozum. Nikdo se nesměl o tom, co stvořil dozvědět.

***

Byl na kolenou. Nemohl se zvednout, ale odmítal klesnout na zem. Byl shinigami, dokonce kapitán. Nehodlal se vzdát, měl svoji hrdost, i když křičel bolestí a do těla se mu zabodávalo tisíce jehliček. V porovnání s Aizenem byl muž, který ho mučil, žabař. Nepustil z ruky svoji zanpakuto, pootevřenýma očima se zadíval, že muž pořád stojí na místě.

Přesně tak. Žabař, viď, Shinso? Cítil, jak zanpakuto zareagovala. Souhlasila, ale neskrývala obavy o svého pána.

Neboj se. Pár minut ještě vydržím. Věděl, že Shinso tím nijak neuklidnil.

Teď. Částečně se zvedl, ne nijak moc, jen nepatrně. „Vystřel, Shinso."

Zanpakuto se prodloužila. Čepel se zabořila do mužova ramene, prošla až do masa a svalů. Gina nevýslovně potěšil mužův výkřik. Byl plný překvapení a zuřivosti. Pomalu se zvedl. K muži se přibližoval opatrně.

*

Tom Raddle zuřil. Nepředpokládal, že by se jeho oběť zmohla na odpor. Právě teď mu však v rameni vězela čepel dlouhá, jak dva domy a její rukojeť třímal muž, kterého před chvilkou mučil. Podcenil ho. Znova se už stejné chyby nedopustí.

Zaslepila ho zuřivost. Pozvedl hůlku. Zamířil zdravou rukou přesně. Chtěl muže zabít. „Avada..."

***

Pohnul se. Třikrát se objevil a zase zmizel. Vytrhl Shinso z rány. Zanpakuto se smrskla na obvyklou délku. Nedbal na to, že muž se dřevem zařval bolestí. Byl přímo u něj. Věděl, že nesmí dovolit, aby vyslovil zbytek nějakého kouzla.

Sevřel druhou ruku v pěst. Udeřil. Vložil do rány veškerou zlobu, kterou cítil. Spokojeně se ušklíbl, když jeho pěst narazila do mučitelovy čelisti. Vyvedl muže natolik z rovnováhy, že se zapotácel. Využil toho. Tu otravou věc, dřívko, mu vyškubl z ruky, prostě odhodil.

Viděl, jak jeho protivník zesinal vzteky. Teď nastal čas, aby vyjednával, pokud nechtěl, aby ho shinigami rovnou zabil.

„Dej mi tu knihu a nechám tě žít. V opačném případě... hm..." Větu schválně nedopověděl. Vyhrál a věděl to.

*

Ztuhl. Jeho protivník poprvé promluvil nahlas a Tomova mysl okamžitě zareagovala. Tohle byl muž, kterého už dvakrát potkal. Teď se ovšem chtěli zabít.

Podařilo se mu to, co chtěl. Přivolal ho. Viděl v jeho očích, že nežertuje. Zabil by ho bez váhání.

„Kdysi... řekl jste, že ještě nemám umřít." Zpozoroval to slabé zaváhání. „Porušíte snad to, co jste řekl?" Rameno mu krvácelo, ale horší byla bolest svalu než ztráta krve.

„Ten chlapec... jistě... tady plyne čas jinak. V případě, že mi to dáš, nezemřeš. Je z toho cítit hnusná magie."

„Zničíte to..." Věděl to, nehádal. „Uděláte to a... zabijete část mně. Připoutal jsem tam část svojí duše." Něco mu říkalo, že tenhle... tvor... si to nechá pro sebe.

Šok se kromě očí objevil i v Ginově tváři. Nevěřil, že by něco takového bylo možné, ale necítil, že muž naproti němu lže. Říkal pravdu.

„Kdo jste?" Jeho otázka byla úsečná. „Stvořil jste... něco, co vám brání zemřít." Mohl by kus duše v deníku cítit, kdyby se dostatečně soustředil.

„Jmenuju se Tom, ale říkají mi Voldemort." Nezeptal se na oplátku. Vycítil, že jeho otázky nejsou žádané. O to víc si muže prohlížel. Od jeho vzpomínek se nezměnil, snad měl kolem očí pár vrásek, ale to bylo vše. „Čaroděj, černokněžník." Doufal, že tím ho rozmluví, ale marně.

Gin mlčel, ale jeho mysl pracovala. Zvažoval, co udělat. Nemohl muže před sebou jen tak zabít, i když tím vyhrožoval. Shinigami se starali jen o duše, o lidi po smrti, o ty živé nejevili zájem. Krom toho... za oplétačky s Centrem 46 to nestálo.

Té knížky se taky dotknout nemůžu. Je v ní část jeho duše. Zničením bych zabil i jeho. Částečně, což je proti našim pravidlům. Dospěl k rozhodnutí.

„Nechám tebe i tu knížku být, ale... budu tě pozorně sledovat." Nic víc dělat nemohl. Pozorovat a nezasahovat byla jediná možnost. „Rozumíme si?" Ostře na něj, Toma, pohlédl. „Rozumíme." Ulevilo se mu. Nechá ho žít. Nechá ho dál tvořit Viteály a ke všemu... bude ho pozorovat. Nebylo to poslední setkání. Kdyby tak věděl...

***