Chladná krajina se blížila. Spánky mne bolely hlava třeštila a od toho jak drnčela a poskakovala kola, to bylo horší. V mysli mi běhaly myšlenky jak se cítí May. To že bolest v mém rameni sílila, každým mým pohybem, který měl být pokus se dostat ze silných pout. Dokázal jsem si z lehu kleknout. Vlak prudce zabrzdil a nad mou hlavou proletělo několik těžkých balíků. Chlad prostupoval přes malé škvíry a já zde byl jen v krátké vězeňské oranžové kombinéze.

Proud myšlenek se přerušil. To hrobové ticho rozrazili těžké kroky ve sněhu, poklepávání prsty na pušku a policejní obušek jezdící přes venkovní stěny vlaku. Prudké otevření dveří, kde se mi naskytl zrak na všechny muže z vězenské ochranky. „Je vzhůru!!“ křikl jeden z mužů. „Tak to ne, rozkaz je rozkaz Hrdino“ řekl jeden z mužů, co měl v ruce pistoli. „Ale já...“ příšerná bolest ze zadu do hlavy, mi přistála, jak mne muž z ochranky s pistolí v ruce s ní přetáhl přes hlavu. Padl jsem opět na chladnou zem vlaku, do spánků mne udeřila větší bolest, proudící z ramene.

Stál jsem v kostce... Celé chladné, kovové, bez dveří, oken vzduchu... Jen se ozýval smích. Chytil jsem se za hlavu a spadl na kolena. Všude mne byla krev... Měl jsem ji na oblečení, na rtech, krku a rukou. Na zemi leželi muži z ochranky a vedle mne ležel nůž celý od jejich krve. Ten smích co se smál, byl  jen v mé hlavě. Objevilo se tam zrcadlo, viděl jsem sebe jak se směju, byl jsem od krve a měl na rtech šílený úsměv držel jsem pistoli... Odraz v zrcadle vystřelil a střepy ze zrcadla se sesypaly na zem. Proměnily se na vodu, která začala stoupat.... A potom se ta železná kostka rozpadla a já se ocitl v černotě...

Probral jsem se. Všiml jsem si, že jsem již v cele, na samotce, tak chladné, děsivé, s jedním pruhem světla z venku. Bylo nádherně z něj vidět na tu mrznoucí, zasněženou, ledovou venkovní krásu.