Probral jsem se zimou, naprosto opuštěn na sněhu, v zimě a... Byl jsem v cele, bylo tu chladno a já si málo pamatoval co se odehrávalo po tom, co jsem spadl na zem. Kroky, hlasitější by nemohly být? A nakonec ochranka otevřela dveře, do nich vstoupil ředitel věznice. Ďábelsky si promnul prsty a s úšklebkem si popostrčil brýle ke kořenu nosu. Na sucho jsem polknul, nevěděl jsem co se bude dít, ale mé vědomí v hlavě řvalo jasnou odpověď. „Milý chlapče, máš štěstí, máš návštěvu, ale zítra!“ zdůrazní poslední slovo ještě jednou. „Zítra mladej jedeš pryč, hezky do zimy, do kruta a smrti!“ zasměje se. „Neměl jsi se prát, tím porušuješ pravidla“ odejde rychlým krokem. Ochranka mne beze slova rychle popadla a odvláčela do návštěvní místnosti.

U stolu seděla vyklepaná May, brečela a v ruce žmoulala látkový kapesníček od strýčka Bena. Ochranka mne hrubě hodila na židli, ale jako naschvál mne hodili na ni, a já se se židlí převrhl a roztrhl trochu čelo. I přes to, že jsem měl pouta, jsem se vyhoupl na nohy a zvedl židli, na kterou se pak i posadil. May ke mně zvedla rozklepaný, ustaraný pohled. „Měla jsem o tebe strach“ špitne a vtáhne si mne do objetí.

Slzy nám oboum tekli a já se dal do povídání o té bitce i nespravedlivém převozu do té kruté zimy. Nedalo se to už zastavit, tahle chvíle je, či snad možná bude poslední na May? Působil jsem klidně, vyrovnaně... Opak byl pravdou. „Ne, nikam tě nepustím“ pevně mne obejme. Pak přejde k ochrance a začne na ně řvát, jeden ji dokonce chtěl dát facku! Postavil jsem se před May a tu velkou facku jsem schytal já. May zavrčela, ale už se o nic nepokoušela. Bylo mi ji líto, když odcházela.

Odvedli mne do cely, kde jsem padl na postel a usnul. Myšlenky mi bloudili jak se May musí cítit. To mu běželo furt a já usnul, i přesto jsem něco vnímal. Například jak mne nabírají a někam hází na studenou, tvrdou zem, pod koly silnice drnčela a tím se ke mně dostávali hrozné zvuky, co trhají halvu i bubínky na kusy!...