Doufám, že se vám kapitola bude líbit. Omlouvám se že jí vydávám tak pozdě. Tentokrát je extra dlouhá. Užijte si kapitolu,
natYtan.😋

Znova se mi zdál ten sen, ale něco tu bylo jinak. Jakoby tu i vzduch ztěžkl. Žádný dětský pláč se neozýval a to už dlouhé hodiny.

„Violeto, říkala jsem ti ať utečeš!
Proč si mě neposlechla? Teď už je pozdě, už tě našli, už není cesty úniku, zabijí tě."

Podívala jsem se za mě a spatřila holčičku, která ale nebrečela, nýbrž zuřila a sálal z ní vztek.

„Kdo by se mě, ale pokusil zabít a jak je poznám?"
„Madelaiin a Orion je poznají."
„Madelaiin?! Jak by je mohla poznat? A jaký Orion? Jó vlastně, už si vzpomínám, můj drak.
Ale stejně, Orion vrčí kvůli nedostatku jídla furt a s Madelaiin se vidím jen jednou do týdne, to mi nestačí, nevíš jak jinak bych mohla poznat dotyčného, který se mě pokusí zabít?"

Dívka se zamyslela, a řekla.
„Bytost, která tě přijde zabít nebude vědět, že se jmenuješ Luna, bude ti říkat Violeto."

Pak se dívka rozplakala. „To je bohužel všechno co ti můžu říct."
Holčička se na mě podívala a já jsem zděšeně ucouvla.
„Proč přede mnou couváš?"

Podívala se na mě velkýma, smutnýma a modrýma očima. Né, modrýma né, ale zářivě červenýma. „T-t-tvoje oči."

Dívka se otočila a podívala se za sebe.
Zjistila jsem, že dívka začíná být průsvitná a červené oči patří bytosti za ní.

Dívka stihla jen otevřít pusu, aby zakřičela, když se velký černý drak s hvězdou na čele a červenýma očima rozpřáhl a na mě dopadla sprška horké dívčiny krve. Zatímco já jsem na něj jen nevěřícně zírala neschopná se pohnout.

Drak se na mě otočil a vychrlil proud ohně, který mě okamžitě oslepil přičemž se mu zlostně zablýsklo v očích.

Vážně jsem chtěla utéct, ale nohy mi zdřevěněly a já se nedokázal pohnout z místa.

Pak moji tvář olízly plameny a mě začalo být strašné horko a vedro a byla jsem zpocená, zpocená, zpocená...

Celá zpocená jsem se probudila.
Trhavě jsem dýchala a srdce mi zvonilo jako zvon.

Byl to jen sen, byl to jen sen...
Opakovala jsem si, ale pak jsem spatřila velký stín hvězdného draka, který zabil tu holčičku a moje sebeovládání selhalo a začala jsem ječet.

Chraplavě jsem se zasmála, když ze stínu vyšel Orion. Orion byl totiž mnohem menší než jeho stín a ve skutečnosti je velký jako moje dlaň.

Orion ke mě došel a uvelebil se mi na klíně zatímco já jsem ho drbala mezi ušima. Začal vrnět jako kočka a já se už uklidnila.

Nakonec jsem se rozhodla znova usnout. Bohužel mi to nešlo a tak, jsem začala počítat, ale u šedesáti tisíc mě to přestalo bavit.

Dojela jsem tedy do koupelny, abych udělala alespoň ranní hygienu.

Znovu se mou chatkou rozlehl výkřik a na zrcadle se objevila pavučina prasklin.

Když jsem se totiž podívala do zrcadla, spatřila jsem jak je moje noční košile celá ohořelá od dračího ohně a postříkaná dívčinou krví.

To nebyl sen.

                          ◾️◾️◾️

Zbytek noci jsem nedokázala usnout.
Po osmé ráno jsem to už nevydržela a začala (, jako už každé ráno od té doby co se vylíhlo Orionovo vejce)  bombardovat Madelaiin otázkami.

A ona mi řekla, že za půl hodiny
bude u mě. Jupí! Konečně.

Podívala jsem se na hodiny, je půl deváté. No, akorát čas na to, abych udělala ranní hygienu.

Bohužel, dřív než jsem vůbec stihla pomyslet na to, že si vyčistím zuby, přišel Orion, na ten skvělý nápad, obrátit mi ložnici vzhůru nohama.

Když jsem zrovna zkoušela zašít peřinu (,kterou Orion roztrhal, tudíž z ní lítalo peří), zavolal mi táta, že už našel náhradu za učitelku z Němčiny.

Prý už ke mě jede nový chlap, který mě chtěl strašně učit. Měla jsem z toho, takový zvláštní pocit, nikdo mě nikdy nechtěl učit, jenom Madelaiin.

No, to je teď jedno, teď je hlavní, abych zašila tu peřinu... někdo zaklepal.

Co? Už tak brzo?
Vždyť je teprve,... devět?! To už je tolik?

Orion, který doteď spokojeně roztrhával moje sešity, se zarazil a zavrčel. Pak příběh ke mě, skočil mi na rameno a schoval se do mých vlasů.

Co mu je? Znovu někdo zaklepal.
„Dále."
Z venku se otevřeli dveře a dovnitř vstoupil muž, s blonďatými vlasy a zvláštně zlomeným nosem. 

„Jsem tu správně u Violety?
Mám tě učit Němčinu pokud vím."

„Já se nejmenuji Violeta, já jsem-"
Zarazila jsem se, co že to právě řekl?
On mně nazval Violetou...

Bytost, která tě přijde zabít nebude vědět, že se jmenuješ Luna, bude ti říkat Violeto. Rozeznělo se mi v hlavě dívčino varování, a Orion se ještě tak divně choval...

Připadal mi tolik povědomý, hlavně jeho zlomený nos... najednou mnou problesklo několik vzpomínek.

Dívka asi stejně stará jako teď já, mi podává amulet a říká mi ať uteču.
A pak se najednou objeví tenhle chlap v místnosti a ptá se dívky, kde je amulet.
Pak ho dívka kopne do obličeje a zlomí mu nos a hned potom,... a hned potom se dívka radši sama zabije než, aby mu řekla něco o amuletu.

Všechno to zapadá, tenhle chlap mě zabije, tak takhle skončí můj život?
Nechci aby takhle skončil můj život.
Chci si splnit moje sny,
dospět, najít lásku,
podívat se do Paříže...

Moje sny přerušilo otevření dveří.
„Promiň že jdu tak pozdě, byla zácpa-"
Vešla dovnitř Madelaiin a zarazila se, když spatřila toho chlapa.

Najednou skoro až nadlidským skokem přeskočila celou místnost a tu stála přede mnou.

„ANI SE JÍ NEDOTKNEŠ!"
Zařvala Madelaiin (s žádným Španělským přízvukem) a celý pokoj rozzazářil proud světla, který z ní sálal.

Otevřela jsem ústa v úžasu, přede mnou nestála Madelaiin.

Stála zde dívka jen v obličeji podobná Madelaiin, jen z očí jí sálala nezměrná síla a moudrost. Vlasy měla rozpuštěné a vlály jí v neviditelným větru.

Na sobě už neměla džíny a triko ve kterých přišla. Teď na sobě měla krásně zdobené brnění a na zádech měla pár andělských křídel, který měla rozevřené v takové poloze, že mě chránili před okolním světem.

V jedné ruce třímala ohnivý meč a v druhé ruce třímala magickou ohnivou kouli.

„Už zase ty?!" Zaječel muž.
„Už zase já." Odvětila znuděně Madelaiin. „Jdi pryč a nepleť se mi do cesty. Víš že ti nechci ublížit zlato."

„ Už nejsem tvoje zlato! A teď zmiz!
Víš jak to bylo pro nás bylo těžký poté co ses přidal k Samathě?!"

„ Jak to myslíš pro nás?" Zeptal se ten chlap.
„ Tak promiň! Víš jak si pletu slova!"

Chlap se jen usmál. „ Po tolika letech tě vidím, a dostane se mi tak vřelého uvítání. A víš ty co? Vůbec ses nezměnila, si stejně mizerná lhářka, jako když jsem tě viděl naposled."

Madelaiin mu úsměv oplatila.
„ Po tolika letech tě vidím, a dostane se mi tak vřelého uvítání, jako útok na mou kamarádku. A víš co? Vůbec ses nezměnil, si stejný idiot, jako když jsem tě viděla naposled.
A nesnaž se změnit téma!
Zmiz mi z očí!"

„Navrhuju dohodu, necháš mě dodělat to co jsem před dvanácti lety začal a skryješ se, s tím že všechno přečkáš v úkrytu, aby se ti nic nestalo A až tahle válka skončí, zařídím aby si měla dobrou pozici u Samanthy."

„Víš, že mi nikdo nemůže ublížit" Oznámila mu Madelaiin. „ a teď zmiz!"

„ Tedy dobrá..."  Vrhl proti Madelaiin skrytý nůž.

Vykulila jsem oči, když se nůž zastavil ve vzduchu necelý palec od Madelaiidiny tváře. Ona se jen zasmála a šťouchla do nože, který spadl na zem.

„ Toho budeš litovat Thomasi." Řekla a z ruky ji vystřelila ohnivá koule.
Thomas (ten chlap se zlomeným nosem) stihl jen tak tak uhnout a střelu jí opětoval. Chvíli si jen oplácely střely a pak se k němu Madelaiin přiblížila kopla ho do hrudi, a to tak silně, že se odrazil od země a prolétl zdí ven.

Madelaiin okamžitě pomocí kouzla zacelila rány ve zdi.

Chvíli bylo ticho a pak Madelaiin vyštěkla. „ Musíme utéct. Už ví kde se nacházíš."

Popadla truhlu, ve které se mi hrabala před pár dny a řekla. „ Jdeme!"
„ Né, ještě musím najít mobil a housle."
Odvětila jsem. „ Mobil si neber, dokážou podle něho určit naší polohu a do prdele k čemu ti budou housle?! Musíme odsud co nejdřív vypadnout!"

„ Nehodlám jen kvůli tvým sporům s pár lidmi zameškat lekce houslí!"
Odsekla jsem.

Najednou se ozvalo bušení na dveře a mnou probleskly další vzpomínky.

Dívka, která mi předtím dala amulet se teď krčila v rohu místnosti a tihle lidé bušili do dveřích.

„ Našla jsem ty tvoje housle, tak pojď, už musíme jít!"
Zakřičela Madelaiin.

„ Ale jak se odsud-"
Začala jsem, ale tu mě Madelaiin popadla za rameno a pomocí křídel se vznesla, rozbila přitom strop a najednou jsme byli ve vzduchu.

                       ◾️◾️◾️
Když byla Madelaiin ve vzduchu spatřila jsem asi stovku vojáků kolem mé chatky.
Vojáci pod námi zaječeli, když spatřili Madelaiin. Jen jeden se vzchopil a ten došel za roh a chvíli tam něco dělal.

Pak se najednou z houští vzneslo obří tělo hvězdného draka s červenýma očima a já v něm poznala bytost, která zabila holčičku.

Drak mířil naším směrem a já byla víc a víc nervózní, že nás sežere.

Když už byl drak necelý metr ode mě, zívl mi za ramenem ve vlasech Orion, zakňučel a pak mi vylezl na ruku.

Velký hvězdný drak, který nás honil, se zarazil a jeho červené očí vystřídali modré.

Pak se stalo něco co jsem nečekala.
Pak se k sobě začal velký drak a Orion lísat. Kňučeli a otírali se čely o sebe.

„ Co to sakra, co to má znamenat...?"
Uslyšela jsem z houfu vojáků.

Velký drak se pak zarazil, jakoby nad něčím uvažoval.

Pak se otočil a já jen s úžasem hleděla jak vychrlil plamen
né na nás, ale do svých vlastních řad.

Vojáci ječeli, když na ně jejich vlastní drak zaútočil, ale brzy se vzpamatovali a začali po něm vrhat oštěpy.

Nakonec drak padl a zavalil svým tělem většinu vojáků. To už jsem, ale pozorovala jen z dálky, protože Madelaiin nabírala rychlost a už jsme byli od mé chatky asi sedm set metrů a zanedlouho jsem ztratila vědomí, protože Madelaiin stoupala výš a výš a já už nemohla dýchat.