Z pohledu Luny:

Ještě před tím, než jsme vyšli jsem se stihla pohádat s Martinem, Madelaiin a Alexem (, Orion byl uražený, protože jsme ho poslali s nápadem, že zůstanu tady, tam, kam slunce nesvítí).

No, každopádně trvali na tom, že nakupovat nepůjdu pěšky, nýbrž mi seženou vozíček.

Proč?!
Vždyť už umím chodit!
I když... jedna moje část mi říká,
že mají pravdu, protože na nákupech budeme asi dvě hodiny a já bych nedokázala tak dlouho chodit.

Nakonec jsem ale hádku přece jen prohrála, a já si musela sednout na tu věc, kterou tolik nesnáším.

Z pohledu Alexandra:

Právě jsem se díval, jak s nechutí Violeta nasedá na vozíček.
Co jí je?

„Můžeme už jít?", zeptala se opatrně a zarazila mě její prudká změna nálady

„Samozřejmě.", odvětila Madelaiin.
Pak už jsme se jen rozloučili s Martinem a jeho děcky.

Vyšli jsme a mě neuniklo jak se Violeta třese. Nevěděl jsem proč, ale hned jak jsme narazili na trh ve kterém, jsme chtěli nakupovat, zjistil jsem to.

Všichni ustali ve své činnosti a zírali na Violetu. Někteří znechuceně, někteří se strachem a jiní rozzuřeně.
Byli tu i tací, co se jí začali smát.

Kolem nás prošel houf chichotajících se holek, ale jakmile nás spatřily, zmlkly a mlčely jako hrom.

Hned v zápětí kolem nás prošla banda kluků. Všichni byli nechutně opilí a jakmile spatřili Violetu, začali se smát a ukazovat si na ní.

Něco mi říkalo, že se nevidíme naposled...

Došli jsme za roh ulice a Madelaiin nás zastavila. „Dobře, ehm...
pokud se nemýlím, tak mnohem dřív stihneme nakoupit, když se rozdělíme.
A protože chceme být zpátky co nejdřív, tak tady máte každý seznam věcí co koupíte, takže,... můžeme?"

Už jsem chtěl jít nakoupit věci, ale ona na mě hodila vražedný pohled.
„A jestli nás zradíš...", naznačila rukou co se mi stane.
Protočil jsem nad tím oči.
Stále mi nevěří.
Ani nevím proč.
No, to je jedno...

Všichni jsme se rozešli, každý svým směrem.

Nevím proč, ale cítím ve vzduchu,
že něco není v pořádku,
něco se stane...

Z pohledu Luny:

Šla jsem zrovna nakoupit kuřecí křidýlka, ale pak jsem zaslechla zvuk.
Nebyl to ledajaký zvuk, bylo to kňučení zděšeného zvířete.

Co se to děje?!
Ihned zajedu do uličky, odkud slyším ty zvuky. A to byla chyba.
Ozval se smích a ze stínu vyšla ta parta opilých kluků...

Z pohledu Alexandra:

Procházel jsem se po tržišti a dělal to co obvykle. Jakmile jsem někde zahlédl nápis ochutnávka zdarma, tak jsem vešel do stánku a všechno jim tam snědl.

Nezáleželo na tom co to bylo, jestli dva litry džusu nebo sušený ovoce a nebo jenom kousky nakrájenou sýra,
je tam jasně napsaný
ochutnávka zdarma a to znamená
pro mě, svačina.

Pak jsem šel koupit vajíčka, mouku a mléko.

Všechno ostatní co mi Madelaiin dala abych koupil byli v podstatě prkotiny, takže jsem to nekoupil, a místo toho zainvestoval zbytky peněz do automatu.

Zrovna teď mlátím do jednoho, ale místo toho, aby mi to dalo žvýkačku, mi to sežralo všechny peníze!

Když to mě někdo poklepal na rameno.
Otočil jsem se, a to byla chyba, protože mě dotyčný uhodil tak silně, že jsem upadl do bezvědomí...

Z pohledu Luny:

Otočila jsem se druhým směrem, abych odjela pryč, ale tam už stál další kluk.
Až po chvíli mě došlo, že jsem obklíčena.

„Ahoj, já se jmenuju James a ty teď půjdeš s námi.", řekl jeden kluk ve předu, který držel nějaké kotě za zátylek, a asi do něj před chvílí kopal. Nejspíš je vůdce téhle bandy.

„Takže jdeme?!", vytrhl mě z myšlenek.
Co mu je? Jo, já málem zapomněla, že je opilí...

„Na něco jsem se tě ptal ty krávo!"
Nic jsem neodpověděla, jen jsem nenápadně zapla brzdy.

Nikam nepůjdu.

„Tak ty nebudeš odpovídat?!",
rozzuřil se. Jen jsem nechápavě natočila hlavu, jako bych mu nerozuměla. Jen ať si myslí, že jsem Francouzka, přece jen, jsme v Paříži.

James odhodil kotě, které hned uteklo, a přišel ke mě, chvíli se snažil odtáhnout mě s vozíkem pryč, ale já zapnula brzdy, takže jsem se nehla.

„Co je to do prele za krám?!", začne nadávat a mě se rozšíří slovníček sprostých slov.

Za chvíli to vzdal a šel za ostatníma a začali mluvit.

„...hele je to ona?"
„Samozřejmě že je ty vole!"
„Co s ní budeme dělat?"
„Ten týpek přece říkal, ať najdeme tuhle holku a ještě jednoho malého parchanta a předáme mu je."

Cože? Kdo by mě chtěl unést?
A navíc jak by zjistil naší polohu...
Ledaže...
Ne. To nemůže být pravda!
Mezi námi je zrádce.
Někdo řekl naši
polohu a informace Samanthě.

„Hele vy kreténi!
Nenapadlo vás třeba, že nás ta svivě slyší?!" Všichni se na mě podívali, dělala jsem, že jsem si toho nevšimla.

„Vždyť je to Francouzka!
Jak by nás mohla slyšet?!"

Potřebuju nohy...
Oni mě chcou unést, ale jak se jim mám bránit, když umím sotva ujít dvacet metrů? Prosím! Tohle je kritická situace, nohy poslouchejte mě...

Tak jo, děj se konečně posouvá.
Kdo si myslíte, že je zrádce?
Prosím dejte hlas.
Vaše,
natYtan.🔥🖤❤️