Čas protékal mezi prsty, a než jsem se nadála, už tu byl čtvrtý den.

Alex se ke mně chová už mnohem líp a jde vidět, že je mu líto toho, jak se ke mně choval předtím.

Zjistila jsem, že vynikám v boji
a z určitého pohledu mě to dokonce baví. Jedinou mou slabinou jsou nohy.

Ách,... jak já ty svoje hnáty nesnáším. Pokaždé stačí jen, aby mi někdo nastavil nohu nebo do mě jemně drkl, a ty nohy prostě musí zakopnout.

A když už jsme u mých nohou, tak jsem se naučila chodit! Sice při tom vypadám jako čáp, ale furt umím chodit! Už dokážu ujít dvacet metrů, aniž by jsem při tom totálně zkolabovala. Samozřejmě poté co to ujdu, se většinou svalím na zem a necítím dolní část těla.

Taky jsem zjistila, že když jsem v krizové situaci, tak si moje nohy zázračně vzpomenou, že mě mají poslouchat a já dokážu běžet a chodit bez problému.

Naučila jsem se taky létat na Orionovy. Oba dva nás to baví a je to snad jediná věc na které se shodneme. Orion je totiž poslední dobou nesnesitelný. Stále povídá, povídá a povídá... Když jsem se na to ptala Madelaiin, tak mi řekla jenom to, že je to součást dospívání.

No, ale kromě toho, že povídá má bohužel poslední dobou velké sklony k mé ochraně. Nechápu proč, ale furt se o mě bojí. A taky hodně vyrostl. Už je velký pomalu deset metrů a já oproti němu jsem jako mravenec.

Dnes máme jít na trh koupit jídlo a Orion se málem zbláznil, když zjistil, že půjdu taky.

Dokonce se kvůli tomu pohádal s Madeliin.
Vypadalo to docela komicky, jak se drak (pomalu velkým jako menší dům)
hádá s malou holkou.

Teda, do doby než Madelaiin ruply nervy a proměnila se do své druhé podoby. Vzlétla nad Oriona a ve vzduch vypadala mnohem
mohutněji, vznešeněji a mocněji.
Jeden by si řekl, že je anděl.
Což vlastně není daleko od pravdy...

Orion poznal, že nemá cenu se s Madelaiin dál hádat, a tak se spokojil jen se zavrčením a odešel.

Odběhla jsem do kuchyně.

Usoudila jsem totiž, že na tom co říkal Orion něco bude. Připlížila jsem se k policii s noži, a jeden pořádný nůž vzala. Pak jsem nůž obalený látkou schovala do kapsy u kalhot.
Jen pro jistotu...

Jen co jsem strčila nůž do kapsy, vykoukla y chodby Madelaiin.

,,Luno, mám pro tebe dobrou zprávu. Jdeme nakupovat!"
Byla jsem šťastná, nikdy jsem nakupovat nebyla.

Tou dobou, jsem ale ještě nevěděla, jak se mi bude hodit ten nůž...

Prosím nezabíjejte mě...
Fakt se omlouvám, že kapitola vychází takhle pozdě, ale mám školu.

Taky se omlouvám za to jak je tahle kapitola strašně krátká, ale vynechat jsem jí nemohla. Budu se snažit vynahradit kapitoly o víkendu, prosím dejte hlas a komentáře taky nevadí. Prosím ignorujte hrubky,

vaše @natYtan