Paříž vypadala krásně, všude byli luxusní restaurace a hotely.
Šli jsme i kolem affelovy věže a já viděla, jak se před ní líbá několik párů.

Píchlo mě u srdce, já nikdy nebudu mít kluka, přece kdo by chtěl chodit s tou holkou na vozíku.

No, každopádně Martina jsme našli rychle. Madelaiin zřejmě věděla kde bydlí a není tu poprvé.

Bydlel ve větší šedý vilce a už z ulice šla vidět velká zahrada i s bazénem.
„Tati! Ty jsi mi slíbil nový mobil!", ozval se chlapecký hlas z vily.
„Nic takového jsem ti neslíbil!"
„A mě si slíbil křečka!", ozval se podobný chlapecký hlas.

Madelaiin si povzdechla a zazvonila na zvonek.
„Tati já chci křečka!" „A já mobil!"
„Sklapněte oba dva a běžte otevřít!", zařval někdo.

Za chvíli se s cvaknutím odemkly dveře a v nich stály dva chlapci. Dvojčata podle jejich vzhledu, bylo jim tak dvanáct nebo třináct.

„Tetičko Madelaiin!", zakřičeli zároveň.
„Ahoj Davide a Johne! Jak se máte? Půjdete nám otevřít?"

David a John přispěchali a otevřeli nám, přičemž se na mě se zájmem dívali.

Až teď jsem si uvědomila, že to Madelaiinino levitující kouzlo stále působí a já létám asi dobrý metr nad zemí.

Vešli jsme dovnitř vily a já zalapala po dechu. Zevnitř vypadala snad i ještě větší a krásnější než z venku.

„Kdopak to k nám přišel?
Madelaiin, rád tě vidím,
a kohopak si to přivedla?"
Zeptal se známí mužský hlas.

Podívala jsem se na dotyčného.
Byl to muž ve středním věku, který vypadal velmi pohledně pro ženy jeho kategorie a na obličeji se mu začali tvořit první známky stáří.

„Ahoj Martine, tak se po dlouhé době vidíme. Neuvěříš tomu, ale David a John zase strašně vyrostli.
Chci ti představit mojí kamarádku Lunu a víc ti řeknu v soukromí."

Martin se usmál od ucha k uchu a zavedl nás dlouhou chodbou ke dveřím jeho pracovny. Když je otevřel, zadržela jsem dech.

Pracovna byla velká asi tak sto metrů.
Byla tady knihovnička, krb, televize, počítače, velký stůl a u něho několik pohodlně vyhlížejících křesel, gauč, postel, mini kuchyňka a dokonce i vířivka a mnoho dalšího.

„Pojďte si sednout, přece tady nebudete jen tak stát."
Sedli jsme si tedy do křesel.

„Tak, co tě ke mě přivádí Madelaiin?"
„Popravdě, ona.", a ukázala na mě.
Martin se na mě podíval.
„Kdopak jsi?"
„Jsem Violeta, ztracená princezna měsíce a právoplatná dědička trůnu.
Pokud mi nevěříte potvrdí vám to Orion."
Martinovo obočí muselo doletět až na oběžnou dráhu.

„Jo, jó. Má pravdu je to ona. Kdyby to nebyla ona, tak bych se přece ani nevylíhl."
Pro jednou jsem byla strašně moc ráda, že Orion nespustil jednu ze svých ság o tom jak, proč, kdy nebo kde se vylíhl.

Orion vylezl spod mé mikiny a s překvapením jsem zjistila, že už je dlouhý jako obě dvě moje rozpažený paže dohromady.

„To jsem vskutku..."
Přehlušilo ho vykopnutí dveří.
Okamžitě jsem odstrčila křeslo (a znova jsem vzlétla asi metr nad zem) a otočila jsem se. To co jsem ale spatřila mi vyrazilo dech.

„Doufám, že neruším.", pronesl hoch z mé vzpomínky (akorát, že starší).
Vedle něj stál velký slunečný drak.

„Ó můj Bože...", zašeptala Madelaiin.
Pak se ten kluk otočil ke mě.

„Violeto, si to ty?", řekl a najednou zbledl, dřív než kdokoliv z nás stihl zareagovat, se svezl na zem a ztratil vědomí.

Doufám, že se vám kapitola líbí.
Hlasujte pro ní prosím a nevadí ani komentář. Jsem ráda, že jste se dočetli až sem. Darováno všem mým čtenářům, natYtan.😘