Tak to mě podrž! Když jsem se šla ráno nasnídat, čekalo na mě ve velkém salónku překvapení. Hodnou chvíli jsem stále ve dveřím a civěla ke stolu. Myslela jsem si, že sním. Pro jednou jsem neměla kyselý výraz kvůli Saně, která sice byla také v místnosti, ale moji pozornost si zatím nezískala.

"Unnie!" vykřikla jsem a skočila Mině okolo krku. Uslyšela jsem její kouzelný smích. Opět jsem si připadala jako malé dítě. Vždy jsme se takto vítaly, když se vrátila z USA. Jsem zachráněna, můj den je hned lepší.

"Momoring! Nemusíš mě hned uškrtit," opět se rozesmála a s ní i tentokrát kluci. Místo toho, abych ji pustila, ještě víc jsem zesílila svůj stisk okolo ní.

"Hej Momo-ah! Taky bychom s Sharon chtěli v klidu posnídat," oznámil monotónním hlasem Yoongi. Když je rozespalý nebo unavený, vypadá jako kočka. Občas si z něho kvůli tomu ostatní utahují. Už jsem Minu pustila a posadila se vedle ní. Ona totiž seděla na mém místě vedle Sany a já si na místo její princeznovské matky sedat nebudu. Nechci si kazit Miny příjezd. Nabrala jsem si snídani a až potom jsem se podívala na bratry. Jedna věc hned upoutala moji pozornost.

"Jin Opa~ co to máš na obličeji? Zase jste byli v aréně? Říkala jsem vám, že je to nebezpečné, neměli byste tam chodit. Rozhodně ne tak často a za pár dní sem přijedou mafie z celého Japonska a vy nemůžete vypadat jak pomlácená jablka," zamračila jsem se a kriticky zakroutila hlavou.

"Pro jednou bych s Momo souhlasil," přikývl Yoongi a dál si pečlivě mazal chleba. Perfekcionista jeden! Jsem ale ráda, že se někdo postavil na moji stranu, protože ostatní jen kouleli očima.

"Kdyby tam nešli, nestalo by se to, co se stalo," řekla Mina. Nechápavě jsem naklonila hlavu do strany. Kluci taky rázem zpozorněli. Všimla jsem si jak Namjoon nenápadně zavrtěl hlavou. Toho si ale Mina nevšimla.

"Rozhodně bychom nezjistili, že Sana dokáže porazit nejlepší ženskou bojovnici v mafii. Taky by nepotkali mě, protože jsem přijela kolem půlnoci a-"

"Ty jsi přijela tak brzo?! Proč si mě nešla vzbudit Unnie?!" nafoukla jsem tváře a ruce na hrudi překřížila. Mina se lehce usmála. Až po chvíli mi došlo, co vlastně řekla.

"Cože kdo dokáže?" položila jsem takovou zvláštní otázku. Nechtěla jsem vyslovit její jméno. Kluci se napřímili a zaujatě si prohlíželi ubrus, jako by ho nikdy neviděli. Už asi chápu, proč to Namjoon předtím udělal. Nechtěl vyvolávat další hádku. Mina se na kluky omluvně usmála a dál se věnovala snídani. S lehce pootevřenou pusou jsem se nahnula přes stůl, abych viděla na Sanu. V životě jsem si nemyslela, že to dobrovolně udělám.

Sana měla obvázané rameno a lehce roztrhlý ret. Narovnala jsem se zpátky na své místo a tupě hleděla na nějaký bod před sebou. Zavládlo ticho, ve kterém byl slyšet pouze nůž, mlaskání a polykání. Sana je vážně děsivá.

"Proč ona může do arény a já ne?" položila jsem otázku mým bratrů. Ruce jsem si na hrudi překřížila a tváře se mi lehce nafoukly. To se děje vždy, když jsem uražená, ale tentokrát se cítím i raněná. Proč má větší svobodu něž já?!

"Sana je členka mladší mafie, může si v podstatě dělat, co chce," obeznámil mě se situací Hobi. To je tak nefér!

"Tak chci být taky členka mladší mafie!" řekla jsem a na židli se napřímila. Bratři ke mně zvedli svůj zrak stejně jako Mina, která se ne mě otočila. Moc dobře ví, jak jsem na tohle téma háklivá, ta proč mi tohle dělají?!

"Znáš důvod, proč tě Haku nechce zapojovat do mafiánské činnosti. Je to nebezpečné a on tě nechce ztratit," řekla laskavě Mina, jako by se mě snažila utěšit. Lehce se na mě usmála a doufala, že ji úsměv opětuji. V žádném případě! Já se nevzdám tak lehce, rozhodně ne bez boje.

"Sana je princezna Japonska a může dělat všechny ty nebezpečné věci. Já tady už přes dva roky sedím a jenom poslouchám kdo kde byl a co kdo zažil. Víte jak se cítím?! Úplně k ničemu, protože mám všechno zakázané. Jenom proto, že jsem jeho dcera!" sotva jsem to stihla doříct, kluci rychle vyskočili na nohy a sklonili hlavu. Nechápavě jsem na ně hleděla a po chvíli se ohlédla za sebe. Přímo ve dveřích stál můj otec. Najednou jsem se cítila, jako by mě někdo polil studenou vodou. Slyšel to?

Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Slyšela jsem, že se pohybuje. Nepatrně jsem zvedla hlavu a viděla, jak míří k čelu stolu. Jakmile tam došel, dal nám pokyn, abychom se posadili. Jsem strašně nervózní. Upřímně mám strach, aby se můj stav ještě nezhoršil. Co když už nebudu moct jít s Jinem ven?

"Cože jsi to říkala Momo? Lituješ snad toho, že jsi moje dcera? Snažím se o to, abys byla v bezpečí, protože jsem to slíbil tvé matce a ty se mi odvděčíš takto? Urážíš svou vlastní krev?" mluvil ledově klidně. Jeho pronikavý pohled mi provrtával hlavu. Mám strach dýchat natož zvednou oči od ubrusu na stole. Ucítila jsem, jak mě Mina pod stolem chytla za ruku. Snažila se mě uklidnit.

"Ani jeden tvůj bratr si nikdy nestěžoval na těžké břemeno, co sebou mafie nese. Sama jsi svědkem jejich zranění a utrpění. Všichni, co se jednou upíší mafii, musí udělat vše, co jim nakáže. Kdybych jim dal rozkaz, ať tě zabijí, myslíš si, že by to udělali?" zeptal se zničehonic. V tu chvíli jsem se na něj vyděšeně podívala. Setkala jsem se s jeho chladnou tváří bez emocí. Mí bratři na něj taky hleděli překvapeně a mírně vyděšeně. Co tím chce naznačit? Opravdu by mě zabili na jeho rozkaz? Moji vlastní bratři?

"Nezabili by tě a víš proč? Protože jedno ze základních pravidel je, že se všichni musejí postarat o tvoji ochranu. Byť by ti někdo zkřivil jen vlásek, znepřátelí si celou mafii. A to všechno proč? Z lásky k tvé matce. Takže pokud stále trváš na tom, že se chceš přidat do mladší mafie, urážíš tím nejen mě, ale i svoje bratry a především svoji vlastní matku!" vyděsil mě, když bouchnul rukou do stolu. Srdce mi rychle bylo. Jeho slova mě zranila. Jak mohl do toho zatáhnout moji matku?

"Tohle ale není fér!" vykřikla jsem a vyskočila na nohy. Otec se taky rychle zvedl a s ním i ostatní. Zajímalo by mě, odkud se ve mě ta odvaha bere.

"Říkáš, že mě chráníš, protože si to máma přála. Ale bylo v tom jejím přání taky to, že mě máš tady věznit a nechat trpět?! Chtěla, abys mě odřízl od celého světa?! Víš, jak těžké to pro mě je? Postupně jsi sem přivedl kluky a zatímco oni trénovali a bavili se, já jsem musela sedět a poslušně plnit všechno, co jsi si vymyslel. Všechno jsem to přetrpěla, protože mi kluci přirostli k srdci.  Jenže pak si zničehonic přivedl jí a po třech týdnech jí vzal do mafie. Když jsem byla malá, ptala jsem se tě, proč nemám sestru. Říkal si, že jsem jedinečná a nikdo nemůže mé cenné místo v mafii. Jaká součást mafie jsem?! Všichni jste mi říkali, že to bude v pořádku a až budu starší, tak si budu moct dělat, co chci. Jak dlouho mám ještě čekat? Kolik mi musí být? Dvacet, třicet, anebo třeba osmdesát!" 

Slzy se mi valily po tváři. Už ani nevím, co všechno jsem to křičela. Všechno to ze mě šlo tak nějak přirozeně. Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. Otec došel až přede mě, napřáhl se a vlepil mi facku. Ze celou dobu na mě nikdy nevzpřáhl ruku, i když kluci se občas nevyhnuli jeho hněvu. Všichni zalapali po dechu. Okamžitě jsem se dotkla své tváře.

"Tohle všechno děláš jen za žárlivosti. Kdybys nebyla moje jediná dcera, vyhodil bych tě okamžitě z vily a nestaral bych se o to, kde skončíš. Měla bys být ráda, že se mafii teď daří a díky Saně ještě dařit bude. Místo toho se chováš jako nevděčný spratek, Hirai Momo. Už od tebe nechci slyšet ani jedno slovo. Vypadni do svého pokoje a později se Saně omluvíš stejně jako svým bratrům za to, že jsi urazila jejich práci a postavení. Teď běž a opovaž se ještě ceknout!" 

Neměla jsem jinou možnost. Shodila jsem pár věcí ze stolu a převrhla židli. Opustila jsem salónek s prásknutím dveří a utíkala do svého pokoje. Jakmile jsem byla uvnitř, zamkla jsem a zhrotila se na zem. Slzy mi tekly po celé tváři a špatně se mi dýchalo. Roztřesenou rukou jsem otevřela medailonek a hleděla na fotku v něm.

Do očí se mi nahrnulo ještě více slz, ani jsem si nemyslela, že je to ještě možné. Mami, kéž bys tu byla se mnou. Chtěla bych, abys mě objala a utírala mi slzy, do ucha šeptala uklidňující věty a dala mi všechno svoji lásku. Mohla bys mi říct, co ode mě očekáváš. Vůbec totiž nevím, co mám dělat.  

Nikdo z nás nechápal, co se před chvílí stalo. Chtěla jsem nějak pomoct, ale věděla jsem, že na to nemám pravomoc. Bolelo mě jen nečině přihlížet, hlavně, když Momo dostala facku. Haku je na ní příliš krutý. Nikdo z nás si nedokáže představit to, co ona zažívá. Potom co odešla, se Haku vrátil na svoje místo. Seděl a hleděl někam před sebe. Byl děsivý. Neměla jsem odvahu cokoliv říct.

"Sano, mohla bys nás tu prosím nechat o samotě? Potřebuji si s chlapci promluvit," Sana přikývla a zvedla se od stolu. Chtěla jsem ji následovat, ale Haku opět promluvil.

"Lady Sharon, vy tu taky prosím zůstaňte," trochu vyděšeně jsem přikývla a opět se posadila. Sana mezitím opustila salónek. Kluci vypadali poměrně zmateně. Proč s námi chce Haku mluvit a týká se to nějak Momo? Řekla bych, že nejspíš ano.

"Věděl jsem, že rivalita mezi Momo a Sanou je poměrně nesnesitelná, ale že až takhle? Nemůže to tak dál pokračovat. Tímhle tempem Momo zničí celou mafii! Musíme je nějak donutit vycházet za každou cenu. Proto si chci nechat poradit od vás. Znáte Momo lépe než já a Sanu určitě taky. Vymyslete jakýkoliv způsob, i kdyby by to mělo znamenat, že je zamkneme v jedné místnosti a nepustíme, dokud spolu nebudou vycházet. Samozřejmě teď trochu přeháním."

Chápu, co tím myslí a proč to dělá. Jenže po nás žádá nemožné. Momo Sanu nesnáší, to jsem si stihla ověřit velice rychle. Když tak nad tím přemýšlím. Napadla mě jedna věc.

(Vzpomínka; aréna - 1 am)

"Sharon, ani nevíš, jak moc mě to trápí. Momo Unnie je tak hezká a už jsem ji několikrát málem měla. Baví mě si s ní hrát, ale pomalu ztrácím víru. Štve mě, že je její pokoj tak daleko. Vždy tam uteče a já pak už nemám co dělat. Ach Sharon Unnie, tohle mě ubíjí," zakňourala Sana když už měla v krvi poměrně dost alkoholu. Povídaly jsme si jen mi dvě, protože kluci začali řešit nudné věci. Bylo zajímavé poslouchat obě strany. Momo Sanu nenávidí a taky to jde z její mluvy poznat. Ale Sana o ní mluví jinak. Skoro jako by byla zamilovaná. Ach ty dvě, kéž bych měla nějakou šanci je k sobě popostrčit. Mohlo by to dopadnout zajímavě.

(Konec vzpomínky)

"Ale to není špatný nápad," řekla jsem omylem nahlas. Původně jsem to chtěla jen zašeptat, ale uklouzlo mi to. To však nevadí, dostala jsem totiž super nápad. Kluci na mě nechápavě civěli.

"Počkej! Nemůžeš je zamknout do jedné místnosti. To je strašně násilné!" zakňučel Jimin. Celou dobu byl velice smutný, protože se mu nelíbilo Hakuovo chování vůči Momo.

"Napadlo mě něco lepšího," ušklíbla jsem se a dlouze se podívala Hakuovi do očí. Dal mi pokyn, abych mluvila.

"Za pár dní přijedou do vily mafie z celého Japonska a budou potřebovat někde spát. Ty nejvyšší představitele bychom nechali spát v pokojích tady ve vile. Jenže jich tu není moc a my bychom potřebovali jich co nejvíce. To by mohla být záminka pro to, abychom Sanu přestěhovali k Momo do pokoje. Momo bude zuřit, ale neudělá s tím nic, když budou všechny pokoje obsazené. V podstatě je zavřeme do jedné místnosti, ale jen na noc. Myslím si, že Sana nebude mít nic proti," dokončila jsem svůj nápad a čekala na reakce.

"To nezní špatně," odpověděl zamyšleně Yoongi. Jiminovi se nejspíš můj nápad nezamlouval stejně jako Jinovi a Namjoonovi.

"Rozhodně lepší než nic, ale vážně nás bude nenávidět," podotkl Jungkook.

"Bude naštvaná, ale jak už jsem řekla, budeme mít záminku. Pokud nepřijde na to, že jsme to vymysleli my, projde nám to bez větší újmy," ušklíbla jsem a znovu navázala s Hakuem oční kontakt. Vypadal, že o tom přemýšlí.

"Ne nadarmo máte titul nejchytřejší ženy v mafii, Lady Sharon. Vaše nápady jsou vždy výtečné. Měli byste si z ní vzít příklad, chlapci. To už je tedy všechno. Vás poprosím, abyste se se mnou přesunula do sklepení, Lady. Potřebujeme vyřešit vaše mise a to, co jste zjistila," řekl a zamířil ze salónku pryč. Na kluky jsem se usmála, s Taehyugem jsme si vyměnili o něco delší pohled, a následovala jsem Hakua do sklepení.

... Princezna Mafie ...