Pozorovala jsem hvězdnou oblohu z koruny stromu. Pro jednou jsem nebyla v zahradách u vily, ale ve městě. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, a proto i s Jinem jsem vyrazila opět na večerní procházku po Tokiu. Seděla jsem na pevné větvi mohutného stromu uprostřed Koishikawa Korakuen. To je jeden z nejkrásnějších parků v centru Tokia. V tuhle dobu už tu bylo málo lidí. Sem tam prošla skupinka puberťáků a nějaké zamilované páry, ale jinak tu nebylo ani živáčka. Strom se trochu zatřásl, když na něj Jin lezl, aby se dostal až ke mně.

"Nečekal jsem, že vylezeš tak vysoko. Snad nás tahle větev unese," usmál se a podal mi horkou čokoládu, pro kterou šel do nejbližší kavárny. Mohla jsem vybrat na sezení obyčejnou lavičku, anebo nějaký menší strom, ale já si zvolila ten největší a nejkrásnější v celém parku. Poděkovala jsem a napila se, abych zahřála své tělo. Blíží se začátek března, ale zatím není moc teplo. Jin mi na ramena položil jeho bundu, abych nepromrzla.

"Proč jsi tak naléhavě chtěla vypadnout z vily? Má to nějakou souvislost se Sanou? Promiň, že se ptám," omluvil se, protože ví, jak moc tohle téma nesnáším. Kdykoliv se za poslední tři týdny někdo zmínil o Saně, vybuchovala jsem vzteky. Čas tak letí, protože si ani neuvědomuju, že už je u nás skoro měsíc.

"Budu upřímná, ano i ne. Chtěla jsem jít na čerstvý vzduch a někam, kde ji určitě nepotkám. Vážně mi už leze krkem a každým dnem ji nesnáším víc a víc. Na druhou stranu, chtěla jsem za do města. Můžu jít kam chci a nikdo mě nehlídá. Taky tu jsem s tebou. Poslední dobou mám pocit, že už vám na mě nezáleží," pronesla jsem a a smutně sklopila hlavu. Opravdu mi připadá, že už pro ně nejsem důležitá. Předtím jsem byla středobod jejich vesmíru. Starali se o mě a trávili se mnou spoustu času. Teď si nenajdou ani čas, aby si se mnou sedli a popovídali si.

"To není pravda, Momo. Jsi naše sestra stejně jako Sana, proto teď musíme naši pozornost dělit mezi vás dvě. Nezapomeň, že jsme tu vždy pro tebe a pomůžeme ti s jakýmkoliv problém. No tak se usměj, Momoringu," povzbudil mě a lehce polochtal na břiše. Málem jsem upustila horkou čokoládu, ale jinak jsem se začala tiše smát. Jin je opravdu skvělý bratr a ví, jak mě rozesmát a uklidnit. 

"Ale řekni mi, Oppa, je Sana vážně tak skvělá?" zeptala jsem se a položila hlavu na jeho rameno. Jin se opřel a kmen stromu a ujistil se, že nespadneme.

"Jak to jen říct. Sana je milá a zábavná. Opravdu si s ní rozumíme, ale to nemění nic na tom, že to nejsi ty. Poslyš Momo, známe se už 15 let a myslíš si, že jsem tě někdy přestal mít rád?"  zeptal se a pohlédl na mě s vážnou tváří. Málokdy tak vypadá, a proto vždy vím, že při tomhle výrazu myslí všechno vážně. Stydlivě jsem se usmála a ještě víc se k němu přitiskla. V tu chvíli jsme oba vybuchli v záchvat smíchu. Jsem tak vděčná, že mám bratra jako je on.

Mlčky jsme seděli a prohlíželi si okolní přírodu. Dnes na obloze nebyl ani jeden mrak a tím pádem jsme mohli pozorovat hvězdy. Uklidňuje mě pohled na rozzářenou oblohu. Hvězdy jsou něco tak kouzelného a zároveň nepředstavitelného. Spousta lidí tvrdí, že hvězdy jsou žhavé koule, které jednou vyhasnou. Podle mě jsou hvězdy zesnulí lidé, kteří dělali dobré skutky, a proto si zasloužili místo na hvězdné obloze.

"Jin Oppa~ myslíš si, že je tam i moje maminka?" zeptala jsem se tiše při pohledu na nebe. Jin nejdříve nechápal, jak to myslím. Jakmile jsem však ukázala směrem k hvězdné obloze, pochopil, na co jsem se ptala. Ví, že téma mé maminky, je pro mě velice citlivé a těžké. Málokdy se o ní zmiňuji, ale za to na ni hodně myslím. Jin mě objal a zahleděl se stejným směrem jako já. 

"Myslím si, že se na tebe seshora dívá. Snad tam je i s tou mojí a kluků," lehce se usmál a dál zasněně pozoroval hvězdy. Taky se mu o jeho mamince nemluví zrovna nejjednodušeji. Já jsem svou nikdy nepoznala, zatímco on s ní žil 12 let svého života. Jako malé dítě jsem nechápala jeho bolest nad její ztrátou, dnes už vše chápu. Přesto mu závidím, že ji mohl poznat. Nikdy jsem k nevlastním matkám necítila to mateřské pouto. Možná za to mohl fakt, že u nás nepobyly déle než několik měsíců. Jediná žena, kterou jsem vnímala jako pomyslnou matku, byla paní Arai. Spíš pro mě byla babičkou než matkou, ale brala jsem ji jako svoji rodinu. Zajímalo by mě, jak se teď má, kde žije a jestli na mě někdy myslí.

"Momoringu, asi už půjdeme. Usínáš mi na rameni," usmál se a dloubl mě do tváře. Přinutil mě tak, abych se začala trochu červenat. Opatrně slezl ze stromu a pomohl mi dolů. Dával pozor, abych se neodřela. Pomalu jsme se vydali do vily vzájemném objetí. Někdo by si možná pomyslel, že jsme pár, ale není samozřejmě pravda. Mezi námi je čistě sourozenecké pouto, ač nebylo by zas tak nepravděpodobné, že bychom mohli spolu chodit. Pokrevně spolu nemáme nic společného, ale známe se už tak dlouho, že by to nefungovalo.

Došli jsme do vily a Jin mě doprovodil do mého pokoje. Popřál mi dobrou noc a odešel do svého. Dala jsem si rychlou sprchu a zachumlala se do peřin. Nešlo mi ale usnout. Po chvíli jsem se i s peřinou zvedla a došla na balkón. Posadila jsem se do křesla a vzhlédla vzhůru. Opravdu doufám, že tam někde je a pozoruje mě. Byla by na mě pyšná? Nevím, jaké byly její sny a cíle. Nemám tušení, jak by vypadal můj život s ní. Sundala jsem si z krku medailonek a otevřela ho. Byla to jediná fotka mé maminky, kterou jsem měla. Otec je prý všechny spálil, protože už na ni nechtěl myslet a nemohl se na ty fotografie dívat. Tuhle pro mě zachránila paní Arai.

Ležela jsem v posteli a civěla do zdi. Dnes mi vůbec nešlo usnout. Abych byla upřímná, začínám se tady po třech týdnech nudit. Přečetla jsem většinu knih, prošla zahrady skrz na skrz a navštívila snad všechny místnosti ve vile. Jenže je tady jedna výjimka, sklepení. Mámin nový manžel, Haku, mi zakázal chodit do sklepení. Prý toto pravidlo platí i pro jeho dceru, a tak ho mám dodržovat. Jenže už jsem viděla Momo, jak se třikrát potají vydává do sklepení. 

Přes den tu vídám spoustu neznámých lidí, prý jsou to jejich zaměstnanci. Všichni ale vždy míří do sklepení, anebo do salónků. Vážně by mě zajímalo, co tam dole je. Zatím jsem se rozhodla do toho nestrkat nos. Uvidím, kdy mě zvědavost překoná. Postupně tu ale začínám být zoufalá. Skoro měsíc bez bojových uměních a sexu, pomoc! Opravdu to začíná být nepříjemné.

Zkusila jsem se převalit na bok a znovu se pokusila usnout, avšak nic nezabralo. Vzdala jsem to s tím, že bych se mohla zkusit projít. Zabalila jsem se do županu a opustila pokoj. Procházela jsem chodbami ani nevím kam, ale rychle jsem se musela zastavit. Moji pozornost upoutalo 6 bratrů, kteří vypadali, že se někam chystají. Neslyšela jsem o čem se baví, ale pro případ nouze jsem se schovala. Byli oblečení v černém oblečení, ale vypadali velice dobře. Měli kožené bundy a přiléhavá trička s džíny. Nebudu si nic nalhávat, byli opravdu přitažlivý. Po chvíli se sebrali a společně odešli pryč z vily.

Něco uvnitř mě mi říkalo, že bych taky mohla odtud na chvíli vypadnout. Slyšela jsem, jak Jin ostatním dnes říkal, že půjde s Momo ven. Tím pádem nevidím problém v tom, abych šla ven. Zaběhla jsem do pokoje a vybrala si něco hezkého na sebe. Je pravda, že mi sluší všechno. Moc dlouho jsem se nerozhodovala, vzala jsem si to, co si vždy beru na noční výpravy do města.

Tiše jsem se sbalila a vyplížila se z vily ven. Jakmile jsem stála před branou, došlo mi, že se v Tokiu vůbec nevyznám. Pokrčila jsem rameny a vydala se náhodným směrem. Většina dívek v mém věku by se určitě bála jít v těchto hodinách sama, ale já nejsem jen tak ledajaké holka. Dokážu se bránit a nemám strach z nočních uliček. Nohy mě nesly Tokiem a konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Předtím kolem mě byli samí paparazzi a nedali mi pokoj. Záhadným způsobem jsem došla k jednomu nočnímu klubu. Jako by se mi moje nohy snažily něco naznačit.

Chvíli jsem jen stála před budovou a přemýšlela, jestli to je dobrý nápad. Přece jenom nevím, jaká je mentalita lidí tady v Tokiu. Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že si zasloužím trochu zábavy. Bez jakýchkoliv zábran jsem vešla do nočního klubu. Nebylo tu tolik lidí, jak jsem původně očekávala. Nasadila jsem výraz ala všechno mi to tady patří a vydala se k baru. Objednala jsem si a byla jsem ráda, že po mně nechce barman občanku. Rychle by totiž zjistil, že 18 mi vážně není. Zatím jsem jenom analyzovala situaci, a proto mě překvapilo, když mě skupinka mladých holek přizvala k sobě. 

To bude ještě jednoduší než jsem čekala. Povídali jsme si a postupně odpadávaly. Nakonec jsem tam zůstala sedět jen s jednou, Mizuki. Začala jsem hrát svoji běžnou taktiku. Nechávala jsem nám nalévat různé koktejly a mixovala alkohol. To totiž opíjí rychleji než alkohol normální. Sama jsem vždy obsah sklenice vylila do blízkého květináče. Už byla dost zmatená, a tak si toho nevšimla.

"Mizuki, máš někoho?" zeptala jsem se. Upřímně mi to je jedno, ale chci vypadat, že se o ní zajímám. Odpověděla, že se před pár týdny rozešla se svojí přítelkyní, což mi trochu hrálo do karet. Nechal jsem ji, aby mi pověděla o svém zlomeném srdíčku a dál nám objednávala.

"Nebyla pro tebe dost dobrá, Mizuki. Zasloužíš si víc," usmála jsem se a nenápadně ji položila ruku na stehno. Vůbec si toho nevšimla. Hladila jsem ji a nepatrně jsem ji jezdila na vnitřní straně stehna. Po chvíli se na mě podívala potřebným výrazem. Ušklíbla jsem se a zvedla se od stolu. Chytla jsem ji za paži a táhla na záchody. Naštěstí tam nebylo automatické rozsvěcování, a tak jsem mohla jednoduše rozbít kameru. Ujistila jsem se, že jsem zamkla a až poté rozsvítila. Okamžitě jsem ji přitiskla ke zdi a začala hladově líbat.

Už je delší doba, a tak trvalo jen chvilku než jsem se vzrušila. Dělala jsem jí kousance na krku a poslouchala její sténání. Slyšela jsem i lepší, ale stačilo to. Rukou jsem zajela pod její sukni a ušklíbla se nad jejím výrazem. Začala pohybovat pánví proti mé ruce což samozřejmě nepřipadalo v úvahu.

"Jak netrpělivá děvka! První udělej mě, baby, a pak možná dostaneš odměnu," ušklíbla jsem se, když mi rychle stáhla černé džíny. Klekla si a jazykem mě začala uspokojovat. Ruku jsem měla na její hlavě a povzbuzovala ji. Zaklonila jsem hlavu a slastně vydechla. Nebyla až tak dobrá, a proto jsem si musela domoct sama, když jsem volnou rukou přejížděla přes své bradavky.

"Za tohle budeš chtít odměnu?! Snaž se trochu!" zatáhla jsem ji za vlasy, aby se na mě podívala. Znovu se pustila do práce, ale tentokrát rychleji. Jenže dnes to vážně není ono. Co to se mnou je?! Zase jsem si vybrala nějakou zoufalou amatérku. Znovu jsem ji zatáhla za vlasy a tentokrát ji a vrazila facku.

"Řekla jsem, že se máš snažit!" než jsem však stihla říct cokoliv jiného, ozvalo se klepání na dveře a ne jedno. Očividně někdo už potřebuje využít záchody. Naštvaně jsem si odfrkla a odstrčila jí. Rychle jsem se oblékla a udělal to, co dělám vždy. Nemohla jsem riskovat, že si na mě zítra náhodou vzpomene a bude mě hledat. Než stihla zareagovat, poslala jsem jí jednou mířenou ranou do bezvědomí. Klepaní z venčí zesilovalo a mě už nezbývalo moc času. Ty dveře určitě nebude těžké vyrazit.

Rozhlédla jsem se a našla svůj únikový otvor. Přes umyvadlo jsem vlezla do ventilační šachty a rychle proklouzla ven. Byla jsem ale opravdu naštvaná. Neměla jsem už na nic náladu, a tak jsem rovnou zapnula navigaci do vily. Nebyla jsem až tak daleko, proto netrvalo dlouho než jsem se vrátila. Opatrně a tiše jsem se proplížila do pokoje a zmučeně vydechla, když jsem zády dopadla na postel. Pro jednou se mi to zase nepovedlo.

... Princezna Mafie ...