Když jsem se probudila, byl už čas oběda. Včera jsem byla dlouho vzhůru, protože byl první den nového lunárního roku. Venku se leskl lehký poprašek sněhu. Sníh už pomalu taje a příroda se probouzí. Oblékla jsem se a vydala se hledat své bratry. Abych se představila, jmenuji se Momo a je mi 17 let.

Ne že bych se tím nějak chlubila, ale můj táta je vůdce japonské mafie Hiraisio. Nikdo to samozřejmě neví, až na členy samotné mafie. Je nás docela hodně. Mafie je rozdělaná na dvě hlavní skupiny, starší a mladší mafie. Starší mafie tvoří většinu celku. Jak už název napovídá, jsou to věkově starší lidé. Věková hranice pro starší mafii je 35 let. Plní velmi důležité a především nebezpečné úkoly. Moc o tom, co dělají nevím. Sotva je znám, vždyť jich je kolem 80ti! Přechovávám k nim respekt stejně jako oni mně.

Mezi všemi jsem velice vážená. Nikdo by si nedovolil ublížit nebo urazit samotnou princeznu mafie. Ano, tak mi říkají. Je to velice lichotivé. Vždy, když mě někdo potká, lehce pokývne hlavou jako náznak respektu. Kde takový respekt už nemám, je mladší mafie. Skoro polovinu tvoří mých 7 bratrů. S jejich úkoly jsem už trochu obeznámena. Nejčastěji sledují lidi ve městě, účastní se nějakých menších krádeží a loupeží. Občas pomáhají s převozem nebezpečných věcí. Nebezpečných proto, že kdyby na to někdo přišel, odseděli by si slušnou řádku let za mřížemi.

Já nepatřím do žádné skupiny. Otec mi zakázal se takových věcí účastnit. Chápu, že má o mě strach, ale já se ve vile opravdu nudím. Od svých 15 let jsem neopustila pozemky vily. Otec mě nechal dokončit základní školu tak, jak to dělají všechny děti. Teď se vzdělávám sama doma. Taky byla vyhozena moje chůva, paní Arai.

Byla pro mě babičkou. Vychovávala mě a snažila se, abych vedla normální život stejně jako ostatní děti. Jakmile jsem dokončila základní vzdělání, otec uznal, že paní Arai už k ničemu nebude. Abych byla upřímná, dost mi chybí. Spoustu času trávím sama v rozlehlých zahradách vily. Nejšťastnější jsem, když se ve vile objeví moje nejlepší kamarádka, Myoui Sharon Mina. To jak jsme se s Minou poznaly zní, jako by to byla nějaká hodně špatná komedie.

Bylo mi 6 let a jí 8 let. Chodila do stejné prestižní školy jako já. Její rodiče vlastnily velice úspěšnou kosmetickou značku, ale bohužel zemřeli v mladém věku. Mina se tedy v osmi letech stala jednou z nejmladších milionářek v Japonsku. Pro mafii to byla snadná kořist. Trvalo jen pár dní než se jim ji podařilo unést. Několik dní strávila v našem rozsáhlém sklepení. Nad zemí krásná vila, pod zemí hlavní štáb mafie. Bylo mi ji tak líto. Jsem velice tvrdohlavá a mám dobré přesvědčovací schopnosti. Tři dny jsem otce přemlouvala, odmítala cokoliv jíst dokud Minu nepustí. A světe div se, ono to vyšlo.

Mina byla propuštěna, ale věděla o naší mafii. Už tenkrát byla velice chytrá. Mafie požadovala, aby všechno její mění po dovršení 18 let bylo přepsáno na mafii. Mina se tenkrát drze otázala, co dostane na oplátku. Otce tenkrát velice fascinovala a mě též. Všichni věděli, že toto geniální dítě bude těžké obejít. To, co ale udělal můj otec, všechny překvapilo. Nabídl ji místo v mafii. Ano, slyšíte správně! Mina často cestovala do USA, a proto mohla být velice užitečná. Samotnou mě překvapilo, když na to s úšklebkem přikývla. Ona získala prestižní a vysoko postavené místo v mafii a já svou první kamarádku. A tak to je dodnes. 

Teď už jí je 19 let a pro mafii pracuje jako špeh a agent v USA. Už se nevídáme tak často, protože se do Japonska vrací jen na pár týdnů. Je si velmi blízká i s mými bratry. Co jsem vždy považovala za legrační a zároveň nepochopitelné, je její oslovení. Jsem snad jediná, která ji může říkat jejím japonským jménem, Mina. Všichni ostatní jí oslovují jako Sharon, což je její americké jméno. Nikdy jsem tomu nerozuměla. Vždy, když je pryč, nudím se v tomhle velkém sídle. Všichni mají nějakou práci a já jediná nic. Tak nefér! Zajímalo by mě, jestli by se takto zachoval otec kdybych měla nějakého dalšího sourozence. Abyste pochopili, mám 7 nevlastních bratrů. Je to velice složité, ale zkusím vám to vysvětlit. Abyste to pochopili, musím vám první říct příběh mého otce a mé maminky.

Moje maminka byla jako mladá dospělá unesena mafií, kterou řídil můj děd. Můj otec se do ní hned zamiloval a ona mu city opětovala. Jenže museli být opatrní, protože bylo zakázané, aby se syn vůdce miloval s ubohou vězeňkyní. Přesto se tajně vzali a čekali spolu dítě. Neznám důvod proč ji drželi ve vile tak dlouho, ale nejspíš za to mohl můj otec, který svoji ženu nechtěl upustit. Když jsem se narodila, všichni se museli dozvědět pravdu. Děda to rozzuřilo a rozhodl se mé maminky zbavit. Takto jsem přišla o jediné světlo v mém životě. Otce to velice ranilo a začal spřádat pomstu. O necelých pár dní zemřel vůdce rukou svého syna. Ten den se můj otec stal vůdcem mafie, která mu zabila lásku.

Tenkrát byla mafie na pokraji krachu. Moc se ji nedařilo, a tak musel nový vůdce přijít s nápadem, jak získat peníze. Vybral si trochu zdlouhavý, ale spolehlivý způsob. Našel si nějakou bohatou ženu, oženil se s ní a nakonec ji přesvědčil, aby všechen její majetek byl přepsán na něj. Svoje přesvědčovací schopnosti jsem zdědila po něm. Když už měl peníze i majetek, své manželky se jednoduše zbavil. Potkal ji stejný osud jako moji maminku. Jenže on tentokrát nelitoval, nešlo o lásku ale o peníze. A tak to vlastně praktikuje dodnes, ale už ne tak často.

Když si vzal ženu, která už měla jiné dítě, s radostí ho přijal. Nikdy se nedozvěděli, že je vůdcem mafie a že ve sklepení se dějí hříšné věci. Když se zbavil své manželky, zůstala vyset otázka. Co s dítětem? Potřeboval rozšířit řady svých mafiánů, a tak je zasvětil do mafiánských tajemství. Nabídl jim místo v mafii a sedm mých bratrů toto místo přijalo. Za celou dlouhou dobu toto místo odmítli dva chlapci. Nemusíte hádat, co se s nimi stalo. Skončili přesně jako jejich matky. Zní to možná krutě, ale v takovém světě jsem vyrostla. V světě, kde je život velice krutý, kde nezáleží na lidech ale na penězích.

Sešla jsem do přízemí a mířila do jednoho konkrétního salónku. Byl to nejoblíbenější salónek mých bratrů a moc jsem doufala, že na ně narazím. Otevřela jsem dveře a usmála se, když na mě pohlédlo sedm párů očí. Málokdy se stalo, že jsem je neviděla pohromadě. Občas tedy mají nějakou krizi a nebaví se spolu, ale to jen výjimečně. Zkusím vám je co nejstručněji představit, ale nevím jestli to půjde. O každém bych vám mohla dlouho povídat. Začnu nejstarším.

Jin je ten nejvtipnější člověk, kterého jsem zatím potkala. Má svůj specifický humor a vždy se snaží být středem pozornosti. Dělá si legraci i z trošku nevhodných věcí a občas se to vůbec nehodí. Je průměrný v ovládání bojových uměních. Dokáže jak bránit, tak i útočit. Když je vážný, všichni víme, že je něco špatně. Ráda s ním trávím čas, protože mě dokáže rozveselit, když si opět stěžuji na svůj nudný život.

Yoongi, anebo také Suga je hlavní stratég mladší mafie. Je velice pozorný a dokáže si spojit dvě na první pohled odlišné věci. Jinak není moc výrazný. Ze všech mých bratrů se chová nejvíce dospěle. A to jsou už dospělí všichni! Netrávím s ním tolik času, protože úplně nechápe moji situaci. Já chci ven a on se mě snaží přesvědčit, že ven rozhodně nechci. Ach jo...

Hoseok, můj další a ne zas tak výrazný bratr. Jeho specialitou je, že umí řídit snad úplně všechno, co má kola. A ani to ty kola mít nemusí, kdybyste mu dali letadlo, určitě by se mu podařilo vzlétnout.  Popsala bych ho jedním slovem: super. Je to skvělý bratr a skvěle doplňuje ostatní.

Namjoon, anebo také RM je pomyslný vůdce této klučičí sebranky. Je velice ochranitelský. Dokázal by i zabít, kdyby mi někdo ublížil. Je to takový můj táta. Jsem ráda, že mu na mě záleží, když je můj reálná otec furt pryč. Občas mám pocit, že toho otce už taky nemám. Namjoon je taky dobrý v bojových uměních. Je nejlepší v obraně, pochopitelně.

Jimin zdědil nadání po své již zesnulé matce. Byla to uznávaná doktorka, což je i v mafii Jimin. Když se vrací jednotky z různých loupeží a přepadení, vždy míří za Jiminem. Je v tom opravdu dobrý. Ze všech bratrů je nejvíc introvertním. Když ho ale poznáte víc, zjistíte, že je velmi přátelský a milý. Nemá rád, že mafie musí ubližovat lidem. Je ze všech nejmírumilovnější.

Taehyung, který si nechává říkat V. Je to typický bad boy. Drzý, arogantní, ale za své bratry a mě by položil život. Jeho slovník je nejvíce kritizovaným. Je nejlepší v bojových uměních a několikrát držel rekord v aréně, která se nachází ve sklepení. Schází se tam jak mladší, tak i starší mafie. Co mě ale překvapilo nejvíce, je to, že Taehyung chodí s Minou! Tajili mi to celý měsíc a i tak mi to musel říct Jimin.

Můj nejmladší bratr je Jungkook. Nejmladší, ale přesto o tři roky starší než já! Je to ten nejinteligentnější kluk, které ho jsem potkala. Právem je označován jako mozek mladší mafie. Společně se Sugou tvoří neporazitelnou dvojici. Ale ani bojová uměn í mu nejsou cizí. Bojuje jen když musí, nevyhledává problémy. Opravdu se řadí mezi mé nejoblíbenější bratry. A to ne že bych je seřazovala!

"Dobré ráno Momoringu!" přivítal mě s úsměvem Jin. Ostatní ho rychle napodobili, a proto jsem zadržovala smích. Baví mě, jak se předhání v tom, kdo mě pozdraví jako první. Když už konečně přestali, popřála jsem jim krásné ráno a posadila se do jednoho volného křesla. Jakmile jsem tak učinila, všimla jsem si jedné zvláštnosti. Taehyung měl na krku šátek, což je u něj docela neobvyklé. Natáhla jsem se a šátek mu z krku strhla. Už jsem chápala, proč ho měl. Na jeho krku byl nehezký škrábanec a kolem něho zaschlá krev.

"Oppa~ co se ti stalo? Proč jsi nešel za Jiminem?" prohlédla jsem si ho starostlivě a lehce šťouchla do jeho krku. Ucukl a z ruky mi vytrhl šátek, který si následně obvázal kolem krku.

"Chtěl jsem mu to ošetřit, ale znáš ho. Je příliš tvrdohlavý a nenechá si pomoct," kroutil hlavou Jimin. Taehyung jenom protočil očima a dál svou pozornost zaměřil na svůj telefon. Povzdychla jsem si a svou pozornost zaměřila na ostatní bratry. Všimla jsem si, že někteří měli taky malé ranky různě po obličeji, krku a rukou. Jen vím, že šli včera večer vyřídit nějaké věci pro mého otce. Co jsem tak zaslechla, někdo mafii nezaplatil tolik, kolik měl. Nejspíš to neproběhlo tak hladce, jak si všichni původně mysleli.

"Jak to, že jste všichni tak poškrábaní? Otec přeci říkal, že to bude lehké!" chlapci se ani nedivili, jak je možné, že tohle vím. Správně mám totiž zakázáno se účastnit jakýchkoliv porad a vlastně bych vůbec neměla chodit do sklepení. Stejně toto pravidlo porušuji a tajně odposlouchávám.

"Zas tak lehké to tedy nebylo, ale nebavme se o tom. Vyspala jsi se dobře Momoringu?" zeptala se mě Jin. Momoringu je moje přezdívka, kterou jsem dostala už jako malá právě od Jina. Už ani neznám přesný důvod, proč mi ji dal.

"Tak normálně. Jinak, co máte dnes v plánu?"

"SPÁT!" řekli jednohlasně a já nestihla jsem potlačit smích. Na první pohled bych řekla, že jsou sedmerčata. I když spolu nemají pokrevně nic společného, chovají se jako praví bratři. Upřímně už si neumím představit, že by k nim měl někdo přibýt. Otec poslední manželku s jejím dítětem přivedl do vily před šesti lety. Tak jsem poznala Jungkooka. Když jsem chodila do školy, slýchávala jsem příběhy o tom, jak děti svoje nevlastní sourozence a rodiče nenávidí. Já to vždy měla naopak.

Ze svých batolecích let si toho moc nepamatuji a nějaké silnější vzpomínku mám s Jinem. Přišel do vily když mi byly pouhé tři roky. Od té doby vítám každého sourozence. Dokud byly malí, mohla jsem si s nimi hrát. Jakmile otec uznal za vhodné je zapojit do mafie, už jsem s nimi netrávila tolik času. Když mi bylo tak 7 let, zeptala jsem se otce, proč nemám žádnou sestru. Ze školy jsem poslouchala, jak je skvělé mít starší sestru. Mohla bych si zkoušet její oblečení, tajně si půjčovat její make-up a bavit se s ní o tajných holčičích věcech. Otec mi tenkrát řekl, že žádná jiná dívka by nedokázala nahradit moje místo. Velice mě to polichotilo.

"Jaká je vůbec situace ve městě? Dlouho jste mě neinformovali!" řekla jsem a zamračila se. Jenže můj naštvaný obličej je zároveň velice roztomilý obličej. Zatímco mi Namjoon, Jimin a Jin popisovali dění ve městě, Suga si mě změřil podezřívavým pohledem. Na chvíli jsme si hleděli do očí, ale rychle jsem náš oční kontakt přerušila. Měla jsem pocit, že mi dokáže číst myšlenky!

"Takže je všechno víceméně v klidu... zajímavé..." zrekapitulovala jsem. Dostala jsem totiž takový nápad. Mám dojem, že Suga to věděl dřív, než to napadlo mě. Opravdu se ho musím zeptat, jestli dokáže lidem nahlížet do hlavy. Občas toho ví až děsivě moc.

"Ani o tom nepřemýšlej, Momo!" napomenul mě právě zmiňovaný. Naštvaně jsem na něj pohlédla, zatímco ostatní nechápavě kroutili hlavou. Dokonce i Taehyung zvedl oči od telefonu a Jungkook od své knihy, kterou už čte beztak po sedmnácté.

"Oppa~ já se tady hrozně nudím! Zasloužím si trochu zábavy. Napadlo mě, že bych zkusila přesvědčit otce, aby mě na jeden den pustil ven. Připadám si tady jako zvíře v kleci!" odfrkla jsem si a tím si i vysloužila Jinův smích. Prý jsem opravdu roztomilá.

"Haku tě nepustí samotnou ven," odvětil bez emocí Jungkook. Bratři v soukromí nazývali mého otce jeho křestním jménem. Bylo to praktičtější než furt říkat 'vůdce' anebo 'otče'. Hlavně Haku jejich pokrevní otec vůbec není, ale to teď nebudeme řešit. Jungkook má pravdu, otec mě samotnou nepustí. Hlavně bych se ztratila, Tokio je dost velké město. Chvíli jsem přemýšlela než mě konečně něco napadlo.

"Když jeden z vás půjde se mnou, otec se o mě nemusí bát!" řekla jsem nadšeně.

"Řekli jsme, že chceme spát..."

"A i tak je Tokio nebezpečné..."

"Jeden z nás rozhodně nestačí..."

"Nikdo nechce nést zodpovědnost za tvoji smrt, Momo," ušklíbl se Taehyung. Obrátila jsem oči v sloup a ignorovala jejich nesmyslné věty. Vstala jsem a zamířila na chodbu. Viděla jsem totiž projít svého otce, od kterého teď potřebuju získat souhlas.

... o 3 hodiny později ... 

Plná radosti jsem běhala po vile a snažila se najít své bratry. Podezřívám je, že se přede mnou schovali. Jsou tak zlí! S otcem to nebylo zas tak jednoduché, ale zvládla jsem. Můžu jít do města s jedním ze svých bratrů, ale do půlnoci musíme být zpátky. Otevřela jsem už čtvrté dveře, avšak na hledané bratry jsem nenarazila. Přemýšlela jsem, kam se mohli podít. Kam bych šla, kdybych se chtěla vyhnout svým sourozencům? Určitě na nějaké místo, na které by nemohly. Už vím kde jsou!

Rozhlédla jsem se a ujistila se, že mě nikdo nevidí. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře do prostorného sklepení. Byla tu docela tma, většina žárovek nesvítila, nebo náhodně blikala. Bylo to strašidelné. Znala jsem tajné zkratky a tiše našlapovala. Překvapilo mě, že jsem na nikoho nenarazila. Nejspíš mají důležitou poradu, anebo... jsou všichni v aréně! Právě odtamtud se ozývaly hlasité pokřiky a potlesky.  

Vešla jsem do jedné z převlékacích místností a vypůjčila si tam kšilt, černé sluneční brýle a roušku. Vlasy jsem si svázala do culíku a oblékla si černou bundu. Podívala jsem se do zrcadla a ušklíbla se. Jako mafiánka vypadám sakra dobře! Opatrně jsem vešla do haly a rozhlédla se. Našla jsem je velice rychle, protože Taehyung byl zrovna uprostřed zápasu. Ohrnula jsem nos, když jsem viděla modřiny na jeho vypracované hrudi. Zbytek bratrů stál vedle a povzbuzovali ho. Prosmýkla jsem se mezi postávající mi lidmi a snažila se na sebe neupoutat pozornost. Dav lidí začal hlasitě tleskat, když Taehyung naposledy udeřil svého soupeře a poslal ho do bezvědomí.

Vrátil se do skupinky bratrů a společně začali někam odcházet. Ach ne, nesmím je ztratit! Naštěstí z arény neodešly, jen se posadili k rohovému stolu. Bylo tam nejmíň světla a sotva jsem rozeznala jejich obličeje. Došla jsem k jejich stolu a vzala Namjoonovi sklenici s pitím a napila se. Rychle jsem poznala, že je to nějaký alkohol. Kluci na mě nechápavě civěli. V mafii je beze mě přesně 18 žen a tím pádem je všichni znají. Ušklíbla jsem se a sundala si sluneční brýle, ve kterých jsem skoro nic neviděla. Chvilinku jim trvalo, než mě poznali.

"Co tady DĚLÁŠ?!" vykřikl nejdříve Suga a hned se přidali ostatní. Rychle mě chytli za ruku a zatáhli mezi sebe, abych nebyla vidět. Propukla jsem v záchvat smíchu. Očekávala jsem všechno, ale takovou reakci rozhodně ne.

"Přestaň se smát! Vůbec sem nesmíš chodit! Chápu, že odposloucháváš porady, ale do arény prostě nesmíš. Je to tu nebezpečné! Co kdyby ti někdo ublížil?" prohlédl si mě starostlivě a káravě zároveň Jungkook. Ostatní jenom přikývli a naštvaně na mě hleděli. V jejích očích jsem teď nezodpovědná.

"Nikdo by přece neublížil princezně mafie," ušklíbla jsem se a znovu se natáhla pro Namjoonovu skleničku. Rychle mi ji vzal z ruky a postavil ji znova na stůl. Opět jsem ji svírala v rukou a mi ji opět sebral. Dodal, že děti tohle pít nesmí. Protočila jsem oči a s úšklebkem jsem mu skleničku vtrhla z ruky a vypila ji na ex. Kluci na mě nechápavě a šokovaně hleděli.

"Nejsem dítě," odvětila jsem a prázdnou sklenku položila před Namjoona. Bratři si povzdychli a to mi vytvořilo ještě větší úsměv. Po chvíli se mě J-Hope zeptal, jaký jsem měla důvod sem jít. Jin zavtipkoval, že asi upíjení cizích nápojů. Nad jeho vtipem jsem se pousmála.

"Otec mi dovolil jít do města! Takže jeden z vás je povinný jít se mnou. Vrátit se musím do půlnoci, což není zas tak daleko. Takže, kdo bude dělat své drahé sestřičce bodyguarda?" kluci si nejprve mysleli, že si vymýšlím. To mě samozřejmě naštvalo, copak nevěřili v mé přesvědčovací schopnosti? Po dlouhém dohadováním jsme se nakonec shodli, že se mnou půjde Jin. Jsem velice ráda, že jde se mnou zrovna on. Je zodpovědný, ale taky velice vtipný. Alespoň se neunudím, i když bych se určitě bavila s kýmkoliv. Vždyť můžu jít do města!

"Tak tedy pojď, nebo se tam dneska nedostaneme," usmál se Jin a vedl mě k východu z arény. Prošli jsme bez jakýchkoliv problémů a jelikož jsem už všechno měla, zamířili jsme rovnou ven z vili. Shodou okolností jsme na dvorku potkali mého otce. Vzal si na chvilku Jina stranou a rázně mu vysvětlil, že jestli se mi něco stane, odnese to on. Takto soudím dle jejich výrazů. Když se vrátili ke mně, protočila jsem očima a otci řekla, že jsem už dostatečně stará, abych mohla chodit po městě. Vysloužila jsem si jeden z jeho výhružných výrazů, ale nic nenamítal. Usmála jsem se a chytla Jina za paži a táhla ho ven z areálu vili.

Jakmile jsem prošla bránou, cítila jsem volnost. Jako by mi někdo rozvázal křídla a já mohla vzlétnout. Byl to pocit svobody. Jin se na mě usmál a vedl mě do hloubi města. Vyprávěl mi o všech místech, které mi chce ukázat. Nejdříve jsme zašli do parku jménem Shinjuku Gyeon. Je to ten nejpopulárnější park v Tokiu. Bylo tom pohádkové místo. Chodila jsem po cestičkách a fascinovaně si prohlížela místní rostliny.

"Líbí se ti tu?" zeptal se mě Jin. Upřímně jsem úplně zapomněla, že je to se mnou. Celou dobu, co jsme v parku, mlčel a následoval mě. Nechal mě, ať si zvolím cestu a obdivuju místní přírodu. Je to skvělý bratr.

"Je to tu kouzelné," vydechla jsem nadšeně. Opravdu se mi toto místo líbilo. Poprosila jsem Jina, aby mě vyfotil u jezera. S radostí přikývl nechal mě pózovat. Dost jsme se nasmáli, když jsme zkoušeli různé úhly, při kterých by mě mohl Jin vyfotit. Musím říct, že nejvíce se mi líbí obyčejná fotografie mě s krásným jezerem v pozadí. Není to nic extra, ale líbí se mi to nejvíce. Jin mi chtěl ukázat ještě pár dalších míst, a tak jsme park opustili. Navštívili jsme muzeum umění, tržiště s moc dobrým pouličním jídlem a nakonec jsme skončili v baru.

Jin nám šel objednat pití a já šla najít volné místo. Bylo tu docela plno. Jin po chvíli přinesl pití, mně limonádu a sobě nějaký alkoholický nápoj. Musela jsem odpřisáhnout, že otci neřeknu, co Jin pil. Prý by měl zůstat naprosto střízlivý, aby mohl rychle reagovat na neočekávané reakce. Se smíchem jsem mu slíbila, že nic nikomu neřeknu. Povídali jsme si o různých tématech a moc se bavili. Nevšímali jsme si svého okolí, ale v jednu chvíli jsme se oba naráz podívali na nově příchozího muže. 

Byl mi povědomý. Musela jsem ho už někde vidět. Ani o nás nezavadil pohledem a šel rovnou do hloubi baru. Prošel kolem barmana aniž by něco řekl a posadil se ke stolu, kde už seděli dvě ženy. Abych byla konkrétní, jedna žena a dívka v mém věku. Očividně na toho může čekaly a hned s ním začali komunikovat. Jin mě napomenul, abych se na ně nedívala tak okatě. Je to neslušné, ale moje zvědavost je silnější. Vážně toho muže znám.

"Je od nás," řekla jsem tiše směrem k Jinovi. Ten se v tu chvíli usmíval na nově příchozí skupinku holek, a proto jsem mu musela zamávat před obličejem. Protočila jsem oči a tiše dodala, že je neslušné se na někoho dívat tak okatě. Ušklíbl se, když si uvědomil, že přesně tohle před chvíli řekl on mě. 

"Říkám, že ten muž je od nás," po mém prohlášení se Jin více podíval ke stolu toho muže. Chvíli si ho prohlížel a pak mi moji domněnku potvrdil. Byl to jeden z členů starší mafie. To proto se mi zdál povědomý. Chvíli jsme přemýšleli, co tu vlastně dělá. Vyřizuje snad něco pro mafii, anebo se vyrazil bavit?

"Co když je to jeho manželka a ta dívka vedle je jeho dcera?" vyslovila jsem svoji domněnku směrem k Jinovi. Rázem jsem se dozvěděla, že tento muž manželku ani děti nemá. Tím pádem, kdo jsou ty ženy, se kterými mluví? Ta starší se mi zdála trochu povědomá. Jako bych ji už někde zahlédla, ale nedokázala jsem si vzpomenout kde. I Jin tvrdil, že mu je povědomá. Ani jeden z nás si nedokázal vybavit místo, kde jsme tohle ženu viděli.

"Za chvíli je půlnoc, Momo. Musíme se vrátit. Doufám, že si ti to dnes líbilo," usmál se na mě a šel zaplatit. I muž od vedlejšího stolu se zvednul a zaplatil. Rozloučil se s ženami a odešel stejně rychle jako i přišel. Na malou chvíli dívka zvedla zrak od stolu a podívala se na mě. Náš oční kontakt přerušil až Jin, který se vrátil. Vzal mě za loket a společně jsme odešli z baru. Nejspíš si ani nevšiml našeho očního kontaktu. Došli jsme až k vile a on mě doprovodil k mému pokoji.

"Oppa~ děkuji za dnešek" usmála jsem se a zmizela ve svém pokoji v prvním patře. Dnešní den se mi určitě zaryje do paměti.

... Princezna Mafie ...