Seděla jsem v křesle a listovala jedním módním časopisem. Na stole jich bylo dalších 10. Už mám za sebou společné focení s Momo a i své sólo fotky. Ty teď fotí i Momo, proto na ní musím počkat. Tahle práce je vcelku průměrná. Ano, je to trochu zábavné, ale že bych to chtěla dělat každý den? To rozhodně ne. Momo to očividně dost baví, což chápu. Doteď toho moc dělat nesměla. 

Už mě nebavilo čekat, a tak jsem zaměstnancům oznámila, že se za chvíli vrátím a vydala se pryč ze studií. Budova této modelingové agentury byla sakra veliká. Díky bohu mám dobrý orientační smysl, a tak už nějak vím, kde co je. To je jedna z mnoha věcí, co mě naučila moje práce v utajení v USA. Musím se umět orientovat v neznámých místech, jinak by se mohlo stát, že osoba, kterou mám za úkol špehovat, se mi ztratí. A věřte, že se mi to ze začátku stávalo pořád.

Další věc, ve které vynikám, je odposlouchávání. Moje uši zaslechnout i šepot a ruka s propiskou to rychle zapíšou na nějaký kus papíru. Lidé jsou občas tak nepozorní. Sama se divím, že mě ještě nikdo neodhalil. Ale so už, hold jsem mistr v oboru. V mafii nikdo tak dobrý jako já není. Doufám, že to teď nevyznělo špatně. Já bych si ve skutečnosti mile ráda svoji pozici vyměnila s někým jiným. Ono pracovat pro jednu z nejlepších mafií Japonska není zrovna výhra.

Už jenom to cestovaní. To je neustále: do Japonska, do USA, do New Yorku, do Las Vegas, do kanceláří, do domu, prostě nemám ani čas si odpočinout. Když se totiž váš cíl rozhodne sbalit si kufry a odjet na druhou stranu Ameriky bez toho, aniž by to někomu řekl, máte chuť s tím vším seknout. Myslela jsem, že ho půjdu střelit.

"Dej pozor, je tam schod-" uslyšela jsem za sebou a v tu chvíli se střetl se zemí. AU!

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě dívka. Její nabízenou ruku jsem přijala a postavila se na nohy. Kde se tady ten schod vzal?! Byla jsem příliš zabraná do svých myšlenek, že jsem se zapomněla dívat pod nohy. Zvedla jsem zrak k dívce, která se mě pokoušela před oním schodem varovat. Byla překvapivě vysoká. Mám pocit, že už jsem ji někde vidělat.

"Promiň, že se ptám, ale nejsi ty Chou Tzuyu?" zeptala jsem se a když se dívka plaše usmála, bylo mi hned jasné, že je to ona. Tahle holka byla na našem letáčku na pozvánce na konkurz do této agentury.

"Nečekala jsem, že by mě mohl někdo tak rychle poznat," řekla se stydlivým úsměvem.

"Tvoje fotka byla na mé pozvánce na konkurz, proto jsem tě hned poznala. Jinak ti moc děkuji za pomoc, vážně jsem ten schod přehlédla. Mé jméno je Sharon," podala jsem ji ruku a ona ji přijala. Schválně jsem neřekla své jméno celé, vždy totiž přijde stejná reakce. 'Myoui Sharon Mina? To jméno je mi povědomé, nejsi ta mladá milionářka?' a to je ještě ta lepší varianta. Občas si mě pamatují kvůli havárii mé rodiny a to mám chuť vraždit.

"Pochopila jsem tedy správně, že jsi tu nová?" zeptala se.

"Ano, ale jsem tu jenom na půl úvazku. Mám totiž i jinou práci a tohle je jenom doplněk. Spíš tu jsem jako doprovod a podpora mé nejlepší kamarádky. Právě probíhá její focení, já už mám hotovo, takže jsem se šla projít," řekla jsem ač si nemyslím, že jí to nějak zajímalo.

"Taky teď mířím na focení," pane jo, má vážně roztomilý a plachý úsměv.

"Tak to tě nebudu zdržovat užij si to," a s tím jsem se i vydala zpět do studia, kde byla Momo. Moc doufám, že už dofotila. Bohužel jsem si musela ještě na chvíli sednout. Vzala jsem do ruky náhodný časopis a otevřela ho na náhodné stránce. Četla jsem jenom dvě minuty až jsem musela vykulit oči. Ve čtvrti, kde se nachází hlavní sídlo, došlo za poslední dva měsíce ke čtyřem napadení žen ve věku mezi 18 - 22. Vše se odehrálo v barech. Tohle byla dost šokující zpráva.

Četla jsem další odstavce, protože mě to dost zaujalo. Oběti vypověděli, že si z těch večerů nic nepamatují. Tři z nich se probudili nahé na levných pokojích. Podle všech důkazů by mohl být útočník taky žena. Tahle zpráva mě překvapila nejvíce. Proč by žena ubližovala jiné ženě zrovna tímto způsobem? Co je to za psychopatku?!

"Kdo že je psychopatka? Sana? to rozhodně souhlasím," řekla zničehonic vedle mě Momo. Dost jsem se jí lekla. Já jsem svojí poslední domněnku řekla nahlas?

"Co to plácáš? Mluvím o těch šokujících napadení. Teď o tom tady píšou," řekla jsem a podala ji časopis. Čím déle četla, tím víc znechucený měla výraz. Já se ji nedivím, chtělo se mi zvracet, když jsem to četla.

"Proč by někdo něco takového dělal?!" zeptala se zaraženě. To by mě taky zajímalo. Šly jsme se převléct a debatovaly nad různými důvody, proč by měl někdo zapotřebí dělat takové nechuťárny. 

"A proč tě vlastně první napadla Sana? Co jste si zase udělaly?" otázala jsem se, když už naše konverzace začala upadat. Bylo poznat, že se viditelně napnula.

"Ale nic," řekla rychle a usmála se. Hned jsem poznala, že je to falešný úsměv.

"Znám tě 11 let, takže poznám, když se něco děje. Dnes ráno jsi se chovala divně a Sana taky mluvila rychleji než měla zvykem. Tím pádem se ptám, co se mezi vámi zas stalo. Víš, že mi můžeš říct všechno," opravdu mě tu zajímalo. Momo vypadala, že váhá. Už jsem chtěla něco říct, ale konečně se odhodlala promluvit.

"Zase mě políbila," řekla trochu tišeji, aby nás neslyšel nikdo jiný.

"Jako dneska ráno?" upřímně bych se tomu ani nedivila. Byla rudá jak rajče a Sana mluvila tak rychle, že jí bylo sotva rozumět.

"Ne, to ne. Včera večer mě třikrát políbila, chtěla jsem se bránit, ale musela jsem kapitulovat. Vážně ji nešlo odstrčit. Dnes ráno mě provokovala," řekla a protočila očima. Tahle informace mě zaskočila. Tahle situace se vyvíjí rychleji než jsem původně čekala.

"Nejhorší na tom je, že její drzost nezná meze. Ráno mi řekla, že pokud o tom někomu řeknu, tak mě potrestá. Co ona mi má vyhrožovat nějakými tresty? Mám jí už plné zuby!" naštvaně všechny své věci naházela do malého baťůžku, který měla s sebou. Připadalo mi docela vtipné, jak se kvůli tomu čertí.

"Neboj se Momo, já jsem na tvé straně," ušklíbla jsem se k ní zády. Ano, je to moje nejlepší kamarádka, ale občas nedělá nějaké věci dobře. Sice znám Sanu jen pár týdnů, ale za tu dobu stihla pěkně dobře Momo rozházet životní stereotypy. To mě na tom baví. Jak se neustále vzteká, protože věci nejdou tak, jak by chtěla. Jenže takový je život, ale Momo si to vůbec neuvědomuje. Žila moc dlouho mimo společnost.

"Alespoň někdo. Mám pocit, že jsou kluci na její straně. Tedy s výjimkou Jina, ten bude stát po mém boku vždycky," trochu stydlivě se usmála. Nijak jsem na to nereagovala a spíš jsem Momo popohnala. Hoseok tady bude každou chvíli.

"Sano, soustřeď se!" okřikl mě Yoongi. Rázem se místností prohnala kulka. Ne, Yoongi se mě nesnaží zastřelit a ani já jeho. Jsme v soukromé střelnici a učím se ovládat zbraň. Povím vám, že to není nic jednoduché. Ve filmech to vždy vypadá tak lehce. Hrdina střílí na svého nepřítele klidně dvěma zbraněmi a vždy se trefí. Ještě u toho stihnou udělat nějaký trik. Já jsem ráda, že vůbec zvládnu zmáčknout spoušť. Jak to v těch filmech dělaj? 

"Já se opravdu snažím, Oppa, ale nejde mi to," řekla jsem smutně a svalila se do jednoho z přítomných křesel. Už mě zdržení té pistole bolely ruce. Yoongi protočil očima a svou pistolí zamířil na terč ve tvaru člověka. Zamířil a několikrát vystřelil. pokaždé se trefil přímo do hlavy. Jak to sakra dělá? Já se nedokážu ani do toho terče trefit, natož ještě na životně důležité body!

"Vidíš, je to jednoduché, ale to by ses musela trochu snažit," řekl otráveně a postol položil na pult. Je mu se to říká. On si tady chodí střílet od svých13 let a mě bude vyčítat, že se to za jeden týden nezvládnu naučit. Na tohle nemám náladu. Zvedla jsem se z křesla a s výrazem říkající: nech mě žít, jsem odešla ze střelnice. Naštěstí to bylo od vily kousek. Nemusela jsem se ani nijak zahalovat, protože nikdo mě nezná. Neví, že si to naproti nim kráčí princezna Sana, čtvrtá nástupnice trůnu. To by si tak klidně nešli.

Prošla jsem branou do areálu vily. Abych se dostala dovnitř, musela jsem k bráně přiložit svůj mafiánský přívěšek. Nejsem si úplně jista, jak to funguje, ale díky tomu se do areálu jen tak někdo nedostane. Zamířila jsem do největšího salónku, kde se nacházel i Namjoon, Jungkook a Jimin. Dva mladší spolu hráli šachy. Sotva si všimli mého příchodu. Namjoon seděl u stolu a byl zabraný do práce. Měl před sebou pár papíru a do nějakého notesu psal. Natáhla jsem se a jedny noviny mu sebrala. Měl tam minimálně ještě další dvě, takže teď si tyhle půjčit můžu. Prolistovala jsem jimi a doufala, že narazím na nějaké zajímavé novinky. No, místo toho mě málem trefil šlak.

V MĚSTKÉ ČVRTI -XXXX- BYLO ZA POSLEDNÍ DVA MĚSÍCE NAHLÁŠENY 4 ZNÁSILNĚNÍ.
!!!POLICIE VYPOVĚDĚLA, ŽE ÚTOČNÍK JE NEJSPÍŠE ŽENA!!! 

"Čteš ten článek o těch napadení? Je to síla, co?" probudil mě z transu Namjoon. No, to tedy síla je a průšvih taky! Nikdy mě nikdo nenahlásil, nejspíš si to v Kjótu nedovolily, ale zatímco tady mě nahlásí všechny?! Jestli na tohle někdo přijde... to nezakecám. Ani jsem si nevšimla, že se vedle mě octil Jimin. Vzal mi noviny z ruky a rychle přes stránky kmital očima. Jeho znechucený výraz mluvil za vše.

"Nechápu to. Kdo má takhle zapotřebí ubližovat nevinným ženám?" řekl smutně ale zároveň naštvaně Jimin. Novinami flák o stůl, jakoby se bál, že ho kousnou.

"Je to strašné. A pokud to dělá nějaká jiná ženská, tak to je o to nechutnější. Co to musí být za psychopatku," řekl znechuceně Jungkook, který se vedle nás taky objevil. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Bylo to docela těžké, protože se mi vůbec nelíbilo, jak mě nazývají. Jsem úplně normální, jen mám trochu zvrhlejší způsob zábavy. Všichni jsme se otočili ke dveřím, které se otevřeli. Musela jsem párkrát zamrkat a ujistit se, že vidím správně. Kurva!

"Kon'nichiwa mami," falešně jsem se usmála a vběhla jí do náruče. Úplně jsem zapomněla, že vůbec existuje.

"Koibito, tak ráda tě vidím. Chyběla jsem ti?" Ne.

"Samozřejmě mami. Jsem ráda, že jsi tady," kdy odjedeš?

"Vidím, že trávíš čas tady s chlapci. Jsem moc ráda, že spolu tak vycházíte. Nevíte, kde se nachází můj drahý manžel? Musím ho jít přivítat," řekla nadšeně a rozhlížela se, jako kdyby se tu měl každou chvílí objevit. Mám pocit, že se chovám víc dospěle než ona.

"Je v salónku u knihovny," odpověděl jí s úsměvem Jimin. Poděkovala mu a už utíkala ke dveřím. Jakmile opustila místnost, z tváře mi úsměv zmizel a nahradil ho otavený výraz. Mé rychle změny v obličeji si kluci všimli a ušklíbli se.

"Copak Sano, nevidíš svou maminku ráda?" zeptal se s úšklebkem Jungkook.

"Skoro jsem zapomněla, že se má ještě někdy vrátit. Doufám, že tu nepobude moc dlouho," řekla jsem a posadila se zpátky na židli.

"No, to nepobude," řekl tiše Namjoon, jako by si to spíš říkal sobě než nám. Trochu jsem nechápala, co tím myslel. Než jsem se však stihla zeptat, dveře se znovu otevřely a opět si to do místnosti napochodovala má matka i s Hakuem.

"Co tu tak sedíte? Musíme Marin patřičně přivítat. Sežeňte ostatní!" přikázal, zatímco se na Marin usmál. Hned jsme se zvedli od stolu a utíkali pro ostatní. Jin byl v baru, kde si povídal se servírkou Juri. Taehyunga jsme našli v posilovně. Když jsem se chystala volat Yoongimu, že se musí ze střelnice rychle vrátit, otevřely se dveře a tam stál nejen Yoongi, ale i Hoseok, Sharon a Momo. Namjoon jim rychle objasnil celou situaci a společně jsme se vrátili do velkého salónku, kde už vše bylo nachystané na pozdní oběd.

Všichni jsme se usadili až na Sharon, která zůstala stát. Haku se pohotově taky zvedl a naznačil mé matce, aby se taky postavila. Nejdříve nechápala, co se děje, ale když si všimla postávající dívky, hned se usmála a postavila se naproti ní. 

"Drahá, dovolte mi Vám představit Myoui Sharon Minu, kamarádka mé dcery. Svým způsobem je i členkou naší rodiny, ale nepobývá tu moc často. Má své vlastní povinnosti za oceánem," řekl Haku a lehce kývl hlavou směrem k Sharon.

"Jsem tak ráda, že vás poznávám. Vzpomínám si na dny, kdy se vaše tvář objevovala po celém Japonsku. Muselo to pro vás být náročné. Takový zájem ze strany obyčejných lidí, muselo mladou dívku velice překvapit a snad i trochu vyděsit," doufala jsem, že už konečně přestane mluvit. Nechci, aby se Sharon cítila nějak nepříjemně. Sama jsem s ní o její rodině nikdy nemluvila. Neodvážila jsem se. I když se to stalo před 11 lety. Říká se, že nikdy nemáme otvírat již zahojené rány. Sharon ale vypadala, že jí tato konverzace nevadí.

"Potěšení je na mé straně, madam. Máte pravdu, nebylo to zrovna nejšťastnější a nejjednodušší období mého života. Ale je to už minulost," usmála se a lehce se uklonila, aby mé matce vyjádřila respekt a úctu. Všichni se posadili na své místo a pustili se do jídla.

"Drahá, mohl bych vědět, jaký byl důvod Vašeho náhlého příchodu. Kdybyste oznámila svůj příchod, připravil bych pro vás lepší uvítání. Teď to bylo velice komplikované," řekl trochu lítostivým tónem Haku. Asi nebyl moc nadšení, že sem má matka vtrhla bez oznámení. Mohlo se tady dít cokoliv. Mě by například zajímalo, jak se dostala dovnitř. Přeci nemá klíče a ani mafiánský přívěšek. Očividně jí musel někdo otevřít.

Matka začala vše vysvětlovat a do toho i mluvila o věcech, co dělala mimo vilu. Bylo to strašně nudné, ale Haku se tvářil, jakoby ho to opravdu zajímalo. Je mi jasné, že se přetvařoval. NIKOHO by takové kecy nezajímali. Trochu rychle jsem dojedla jídlo, abych unikla této konverzaci mezi vůdce mafie a princeznou Japonska, která nemá ani tucha, kde se to právě nachází. Zpětně mi to připadá tak vtipné.  

Zvedla jsem se od stolu s tím, že mám ještě nějakou práci. Matka se naštěstí na nic neptala a já mohla v klidu opustit největší salónek. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, ulevilo se mi. Už jsem si zvykla, že se nemusím přetvařovat. Před matkou ale musím hrát tu dokonalou princeznu Sanu. Vydala jsem se chodbou, když jsem za sebou slyšela kroky. Otočila jsem se a zjistila, že to je Sharon. Prý se mnou chce mluvit. Rozhlédla se a když zjistila, že jsme na chodbě samy, trochu se ke mně přiblížila. Nebudu lhát, byla jsem z toho malinko rozhozená.

"Musíš vědět, že jsem na tvé straně," řekla trochu tišeji. Nechápavě jsem se na ní podívala. Co tím myslí?

"Jen až ohneš Momo, tak mi to v pohodě můžeš říct, nic proti tomu nemám. A jo, vím o tom. Momo nedokáže udržet tajemství. Asi by sis jí měla trochu převychovat," mrkla na mě a s úšklebkem se ode mě vzdálila. Vydala se chodbou nejspíš do svého pokoje. Šokovaně jsem jí hleděla na záda. Co se to právě stalo?!

Chápu to správně, že už mám podporu Jungkooka a teď i Sharon? Nejlepší kamarádku holky, kterou se celou dobu snažím dostat do postele. To co bylo v tom jídle?! Dnešek je hodně zvláštní.

... Princezna Mafie ...