Tma, která pohltila Tokijské ulice, byla ničena světly z billboardů. Avšak čím blíž jsme byli k našemu cíli, tím větší byla tma a ticho. Málo lidí chodí v tuhle noční dobu do starých čtvrtí Tokia. To krásné ticho bylo přehlušeno motorem našeho auta. Na dnešní noc předpovídali bouřky. Moc doufáme, že se předpověď nevydaří a my neschytáme slejvák. Obraz by se mohl poničit, avšak to bychom ho museli nejdříve ukrást.

„Jsme na místě," oznámil nám Hoseok. Postupně jsme vyšli z auta a hned si nasadili černou roušku a brýle. Namjoon z auta vytáhl malý černý kufřík, dveře zabouchl a nechal Hoseoka uvnitř. On jediný tu zůstává. Jeho jediný úkol je trpělivě vyčkávat a pak nás ve správný čas a na správném místě vyzvednout. Kývl na nás hlavou a tím nám popřál šťastnou misi. Nastartoval a odjel bůh ví kam. Tedy Yoongi a Jungkook ví.

Dali jsme se do pohybu. Byli jsme pár ulic od muzea. Šli jsme mlčky, protože vše potřebné jsme si řekli v autě. Měli jsme dostatek času na doladění plánu. Po chvíli jsme se ocitli u muzea. V cestě nám stál plot. Mohli bychom ho přelézt, ale zpátky by to bylo nepraktické. Namjoon otevřel svůj kufřík, kde se nacházeli různé mafiánské hračičky. Nestačila jsem ani mrknout a už se v plotě nacházel otvor.

Zkontrolovali jsme okolí. Nikdo nikde. Opatrně jsme prolezli otvorem do areálu muzea. Yoongi s Jungkookem nás ubezpečili, že jsme mimo dosah kamer. Došli jsme až k otvoru pro zaměstnance. Jimin vytáhl z kapsy klíče, které se mu povedlo získat včera večer od zaměstnance muzea. S kamerou, která se nacházela nad dveřmi, se nám podařilo hýbnout tak, abychom byli mimo záběr. Tiše jsme proklouzli dovnitř. Nacházeli jsme se na malé chodbě.

Pohybovali jsme se až překvapivě rychle, ale zároveň tiše. Snažila jsem se vše dělat tak, jak mě Taehyung naučil. Prošli jsme několika místnostmi, vyšli schody a konečně se dostali do srdce samotného muzea. Tady jsme všichni zpomalili. Obraz se nachází v 2. patře v západním křídle. V tuhle chvíli jsme ve východním. Tady jsme se já, Jimin a Jin zastavili. Jak bylo domluveno, my musíme hlídat.

Jin zůstal u schodiště, Jimin šel na roh mezi východním a severním křídlem a já se přesunula do rohu jihovýchodního. Byla jsem celkem nervózní. Co když si někoho nevšimnu? Svírala jsem v ruce vysílačku a čekala na signál. V muzeu bylo hrobové ticho, slyšela jsem i svůj vlastní dech. Minuty se zdáli být nekonečné.

„Tady Alfa, je všechno v pořádku?" ozval se z vysílačky Yoongi-ův hlas.

„Schodiště čistý"

„Severovýchod čistý"

„Jihovýchod čistý," zašeptala jsem tiše.

„Tady Základna, před muzeem zaparkovalo auto. Vystoupili dva chlapy a odemkli si vrata do areálu. Řekl bych, že míří ke vchodu pro zaměstnance. Buďte ostražití," oznámil nám Hoseok. Nebudu lhát, začínala jsem mít strach. Tajně jsem doufala, že nikoho nepotkáme. Z vysílačky už se nic neozvalo. Myslím si, že kluci u obrazu přidali na tempu. Nejsem si úplně jistá, co všechno musí podstoupit, aby obraz mohli odnést.

Nejistě jsem přešlapovala z místa na místo a neustále se rozhlížela. I sebemenší zvuk mě dokázal vevést z míry. Mám pocit, že jsme tu už několik hodin. Snažila jsem se soustředit a zároveň uklidnit. Všechno bude v pořádku, nesmím myslet negativně.

„Schodiště, alarm! Opakuji: schodiště, alarm!" ozvalo se zničehonic z vysílačky. Naskočila mi husí kůže, protože jsem slyšela opravdu tiché zabouchnutí dveří. Buď to byl Jin, který byl přinucen opustit svoji pozici, anebo to byli oni muži a Jina si nevšimli.

„Jdou k tobě Sano, nesmí tě vidět!" upozornil mě Jin. Tím pádem zůstal na svém místě, díky kterému měl skvělý rozhled. Začala jsem lehce panikařit. Mohla bych utéct přes malé schodiště, které je určeno pro zaměstnance. Pokud to však udělám, neuvidím pak, kam se vydali.

„Alfa potřebuje ještě chvilku času, zkuste přilákat jejich pozornost. Dejte nám tak dvě minuty," řekl rychle Yoongi. Slyšela jsem dva tiché hlasy, jak se ke mně pomalu ale jistě přibližují. Nemůžu si být jistá, jestli půjdou dál tímhle patrem, anebo přes schody do 3. patra. Dostala jsem nápad, dost nebezpečný nápad. Možná tím všechno zkazím, anebo taky ne. Mám ale pocit, že už by nezbývá jiná možnost. Musím to risknout.

Silně jsem dupla do země a loktem strčila do nějaké misky, která spadla ze svého místa na zem. Nerozbila se, ale zvuk udělala pořádný. Zaregistrovala jsem, že už jsou blízko, proto jsem vyběhla směrem ke schodišti. Byla jsem si jistá, že mě zahlédli. Napovídali tomu zvuky kroků přímo za mnou.

„Hej ty! Okamžitě se zastav!" uslyšela jsem. Neuposlechla jsem a běžela, co mi síly stačily. Proběhla jsem 3. patrem a už lapala po dechu na schodišti do čtvrtého. Stále jsem za sebou slyšela kroky a hlasy, které se mě snažily zastavit. Ve 4. patře jsem omylem narazila do nějaké sošky. Zvuk oné rány se nesl celým muzeem. Začínal mi docházet dech a i patra, do kterých bych mohla vběhnout.

„Tady Alfa, obraz máme a blížíme se k severovýchodnímu rohu. Co to bylo za ty rány?!" zeptal se Yoongi. Bylo poznat, že je celkem nervózní. Sotva jsem stihla pochopit, co říkal. Mám pocit, že jsem je alespoň na chvíli setřásla, ale přesto jsem nezpomalovala.

„Sano, kde jsi?!" skoro zakřičel do vysílačky Jin.

„5. patro," řekla jsem celkem udýchaně. Konečně jsem se zastavila a snažila se nabrat dech. Píchalo mě v boku z toho, jak rychle dýchám.

„Co tam kurva děláš?!" ozval se vyděšeně Yoongi.

„Upoutávám pozornost. Pronásledují mě, ale povedlo se mi je setřást," odpověděla jsem a dala se znovu do pohybu. Nevím, kam mám jít. Čím výš budu, tím těžší bude se dostat dolů.

„V 5. patře je terasa a z ní vede schodiště do 1. patra. Pospěš si, bude tam na tebe Taehyung čekat," řekl mi instrukce Jungkook. Musel si převzít vysílačku od Yoongiho. Rozeběhla jsem se po patře a hledala dveře na terasu. Vyděsilo mě, když jsem uslyšela sprosté nadávání jednoho z mužů. Jsou tady se mnou.

Konečně jsem je našla a vběhla na čerstvý vzduch. Nezapomněla jsem za sebou zavřít, abych nezanechávala tolik stop. Myslím si, že to slyšeli. Schody jsem brala po třech, což nebyl zas tak dobrý nápad, protože v jednu chvíli jsem špatně došlápla a upadla. Asi jsem si zvrtla kotník. Vůbec mě to ale nezajímalo a dál běžela ač to sakra bolelo. Byla jsem opravdu ráda, že jsem se ocitla až úplně dole a rychle vběhla do 1. patra.

Cestou jsem zaregistrovala, že z vysílačky vycházejí nějaké zvuky. Nejspíš někdo mluvil, ale já tomu nestihla porozumět. Hned za dveřmi mě čekal Taehyung. Nestihli jsme si ani nic říct a utíkali, jako by nás pronásledovala smrt. Oba muži totiž taky seběhli do 1. patra. Do očí se mi hrnuly slzy kvůli bolesti kotníků. Nic jsem však neřekla a držela se rychlého tempa, který Taehyung nasadil.

Konečně jsme se dostali k schodišti, na kterém o patro výš hlídal Jin. Proběhli jsme několika místnostmi a muzeum opustili vchodem, v tuhle chvíli východem, pro zaměstnance. Prolezli jsme otvorem a rozhlédli se, abychom našli naše auto. Nikde nebylo. Začala mě pohlcovat panika. Proč jsem jen neposlouchala to, co říkali do té vysílačky.

K smrti mě vyděsilo zatroubení velké černé dodávky. Tak moc se mi ulevilo, když před námi přibrzdila a my rychle naskočili do otevřených dveří, které se za námi rychle zabouchli. Auto se rozjelo a velkou rychlostí kličkovalo Tokijskými ulicemi. Až v tu chvíli jsem pocítila, jako moc mě všechno bolí. Instinktivně jsem se chytla za zraněný kotník a pokoušela se zadržet slzy bolesti. Naštěstí Jimin hned zaregistroval, že je něco špatně.

„Ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach," vydechl Namjoon. Ostatní hned přitakali a já bych to ráda udělala též. Taky jsem o sebe měla strach.

„Co to bylo za ty hlasité rány?" zeptal se Yoongi. Očividně ho to dost zajímá. Jimin mi už mezitím obvazoval postižený kotník.

„Úmyslně jsem shodila misku a neúmyslně ve 4. patře srazila nějakou sochu. Nedokážete si představit, jaký to byl šok. Vůbec jsem jí neviděla," řekla jsem a více uvelebila v sedadle. Měla jsem pocit, že se každou chvíli rozpadnu.

„Jak to, že jste byli tady? Nedorazila k vám informace, kde se sejít?" otázal se Jungkook směrem k Taehyungovi. Ten se podíval na mě.

„Běžela jsem po těch venkovních schodech a slyšela, že něco do vysílačky říkáte. Vůbec jsem vám v tom spěchu nerozuměla. Byli hned za mnou a to jsem se ještě zdržela tím, že jsem spadla a poranila si ten kotník," objasnila jsem celou situaci. Když jsem se ohlédla dozadu, uviděla jsem onen obraz zabalený v plachtě tmavé barvy. Musela jsem se lehce usmát, jelikož jsem si uvědomila, že byla naše mise úspěšná. Projížděli jsme Tokijskými uličkami, která osvětlovali billboardy a ticho narušovaly motory aut. Bylo tu živěji než u muzea. A my jsme jeli zpátky do vily.   

... Princezna Mafie ...