"Sana-shii, kde jsi?! Haku nás všechny volá do sklepení na poradu!" nesl se mým pokojem Jinův hlas. Akorát jsem vylezla ze sprchy. Musím uznat, že má Momo hezkou a především praktickou koupelnu. Už zase sdílíme spolu pokoj, tak snad to nedopadne jako naposledy.

"Proč zrovna teď? Právě jsem si umyla vlasy!" řekla jsem smutně, zatímco jsem své vlasy svázala do turbanu. Jin jen pokrčil rameny a řekl, že bychom se neměli zdržovat. Protočila jsem očima, protože se mi vážně na nějakou hloupou poradu nechtělo. Stejně tam budu jen sedět a kývat jak blbec, protože mafie používá jisté zkratky a slova, kterým nerozumím. Nebylo by praktičtější, kdybych zůstala na pokoji?

Následovala jsem Jina do sklepení a došli jsme až k místnosti nižší porady. Uvnitř seděli už skoro všichni bratři a překvapivě pár dalších členů mafie. Mezi nimi byl i Shontaro, člen starší mafie a častý zástupce samotného Hakua. Hlavou na pozdrav kývl a naznačil nám, ať si přisedneme ke stolu. Učinili jsme tak a čekali, co se bude dít dál.

"Máme pro mladší mafii další misi a jsme přesvědčeni, že je dělaná přímo pro vás," řekl Shontaro a před Namjoona předložil nějakou složku papírů. Lehce jsem se naklonila, abych si mohla přečíst alespoň název. Na složce stálo: MOMAT. Tu zkratku jsem už někde slyšela. Jen si musím vzpomenout kde.

"Museum of Modern Art Tokyo," přečet nahlas Hobi, "co s tím?" zeptal se a podíval se na Shontara. Ten neodpověděl a díval se na Namjoona, jako by ho vyzíval, aby onu složku otevřel. Namjoon tak učinil a na stůl začal vyndávat jednotlivé papíry. Na jednom byla nejspíš mapa samotného muzea s únikovými východy. Na dalším papíru byl nějaký text, dále malý výstřižek z novin a fotka. Fotka obrazu v modro-zelených barvách. Když jsem si přečetla novinový výstřižek, zjistila jsem, jak velkou cenu má na první pohled obyčejný obraz.

"143 650 000 ¥?! To přeci není možné!" vykřikl udiveně Jin, který mi četl přes rameno. (Pro pochopení: je to 25 miliónů korun českých.) Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Jak by mohl obraz stát tolik? Vždyť je to jen plátno a barva.

"To je jenom odhadovaná částka, skutečná hodnota je mnohem vyšší. Kdybychom ten obraz měli, mohli bychom ho prodat za trojnásobnou cenu možná i více. Váš úkol je tedy prostý: vloupat se do muzea a ukořistit obraz. Vůdce vyslovil přání, abyste se toho ujmuli vy. Sana by se měla všechno naučit a jak jinak než praxí. Musíte ale na ní dát pozor, rozumíte?" zeptal se přísně a každého z nás si prohlédl.

"Je nějaký časový limit?" přerušil ticho Yoongi.

"Bylo by dobré, abychom ho tu měli co nejdříve. Pokud vám mohu něco doporučit, vrhněte se na to zítra," oznámil nám a zvedl se ze židle i se svými kolegy. Opustili místnost a nás v ní zanechali. Byla jsem upřímně překvapená. Mám svojí první misi a hned je to loupež. Vím, že to nebude nic lehkého, proto nesmím nic podcenit.

Poprvé jsem mohla na něčem s kluky spolupracovat a vidět je v akci, což jsem si tak trochu tajně přála. Vždy na mě působí, že se zvládnou dohodnout na všem a bez potíží. Tím pádem jsem zvědavá, kolik je na to pravdy. Namjoon se ještě chvíli přehraboval v papírech než si odkašlal, aby získal naši pozornost. Jak jsem už stihla zjistit, Namjoon je vůdce téhle skupiny, ač není nejstarší.

"Takže Sano, jelikož je to tvoje první mise, zkus nás teď pozorovat a pozorně poslouchat. My už v tom máme určitý systém, tím pádem se do toho moc nemíchej. Kdyby si něčemu nerozuměla, klidně se zeptej, jen nám neskákej do řeči, ano?" hned jsem přikývla na znamení, že mi je vše jasné. Nerada bych klukům komplikovala práci, což nebude zas tak jednoduché. Ráda bych všechno věděla hned, ale nemám tušení, jak se taková mafiánská vloupačka organizuje. Jungkook, Taehyung, Jimin a Hobi se posadili naproti nám, aby měli lepší přístup k informacím.

"Vrhneme se tedy na to. Kook a Yoongi, tady máte mapu muzea a jeho okolí. Vymyslete co nejrychlejší a nejbezpečnější trasu, pokud to bude možné. Hobi, budeme potřebovat auto, do kterého se vejde 8 lidí a obraz s úhlopříčkou 1,5 metru. Jimine, ty znáš toho kluka, co tam dělá průvodce, viď? Výborně, zkus od něj zjistit, kolik hlídačů bude zítra v noci hlídat muzeum. Tae ti s ním pomůže. Já, Jin a Sana připravíme všechny věci s sebou. Nějaké dotazy?"

Všichni záporně zakývali hlavou. Obdivuji Namjoona, jak všem zvládl dát nějaký úkol. Jungkook a Yoongi už si něco šeptali a prsty jezdili po mapce. Zároveň měli zapnutý telefon a v něm něco hledali. Hobi se zvedl od stolu s tím, že jde do garáží. Jimin taky opustil místnost, protože šel volat onomu klukovi, který se stal pro tuto misi důležitý. Překvapuje mě náhoda, že Jimin někoho takového zná. Napadla mě teď otázka.

"Namjoon Oppa, co by se stalo, kdyby Jimin neznal toho kluka? Jak bychom potom zjistili, kolik hlídačů v muzeu bude?" zeptala jsem se a jsem ráda, že mi Namjoon věnoval pozornost. Všimla jsem si, že se uchechtnul.

"Jde poznat, že v tom ještě neumíš chodit Sano. Mafie nehraje na nějaké co by kdyby, pracujeme na základě faktů. Neřešíme, co bychom museli dělat, kdyby Jimin neměl tak dobré známosti. Ale odpovím ti na tvoji otázku, kterou by mohli někteří starší členové považovat za směšnou. Naše mafie má kontakty po celém Tokiu a jeho okolí. Dále můžeme požádat jiné mafie o spolupráci, ale to by nás vyšlo draho. Nikdy se nestane, že bychom něco nevěděli. Občas to trvá dlouho, ale vždy se nakonec dozvíme to, co chceme," zakončil svůj proslov úsměvem. Než jsem stihla něco říct, Jimin se vrátil zpět.

"Vše naplánováno. Domluvil jsem nám schůzku dnes večer v jednom baru. Nesnáší alkohol moc dobře, tím pádem bude jednoduché z něj dostat potřebné informace," řekl Jimin a s úsměvem se posadil vedle Taehyunga, který dělal něco na svém telefonu.

"Máme hotovo!" zvolal zničehonic Jungkook, čímž nás trochu polekal.

"Za předpokladu, že odtud vyjedeme přesně v 21:48 a cesta nám bude trvat tak 1 hodinu, nenastanou žádné komplikace při přesunu, budeme tam kolem 23:00. Půjdu to ukázat a vysvětlit Hobimu, aby se mohl připravit. Jimine a Taehyungu, hned jak se vrátíte, běžte za mnou a Yoongim. Vzbuďte nás a řekněte nám, co jste zjistili. Každá informace o muzeu se hodí. My potom naplánujeme trasu uvnitř. Je všem vše jasné?" zeptal se Jungkook, když nám řekl plán, co s Yoongim vymysleli. Hodina autem, to se mi moc nechce, ale pro svojí první misi udělám cokoliv.

Jungkook odešel za Hobim, Yoongi si šel něco zařídit a my jsme tam zůstali jen tak trčet. Namjoon navrhnul, že by mě mohl Tae vzít do nějakých starých skladů a potrénovat se mnou plížení. Připadal mi to jako skvělý nápad, protože nechci nic zkazit. Tae taky souhlasil, a tak jsme se oba vydali do garáží. Ty sklady odtud nejsou daleko, ale on je prý líný chodit. Hobiho ani Jungkooka jsme tam nepotkali. Nejspíš se šli domlouvat někam jinam. Procházela jsem mezi auty a rozhodovala se, kterým pojedeme.

"Tímhle ne, to teď bude Hoseok potřebovat," řekl, když jsem ukázala na jedno z aut. Nechápavě jsem se zarazila. Na co zrovna teď potřebuje Hobi auto? Taehyung si očividně všiml mého nechápavého výrazu.

"Jsme poctiví a nenecháme nic náhodě, hlavně ne Hoseok. Ještě dnes si půjde projet tu trasu, aby zítra nemusel zmatkovat," oznámil mi a u toho poklepal na kapotu jednoho auta. Pochopila jsem, že vybral za mě, a proto jsem se vedle něho posadila. Upřímně mi je Hobiho líto. Mě by se opravdu nechtělo jet dneska hodinu někam, hodinu zpátky a zítra to stejný znova. Ač se jeho práce jeví jako ta nejjednodušší, není to zas tak lehké, jak se na první pohled zdá.

Taehyung nastartoval auto a vyjeli jsme z podzemních garáží. Nedokázala jsem určit, jakým směrem to jedeme. Byla to pro mě neznámá cesta. Projížděli jsme Tokiem a u toho poslouchali písně z rádia. Taehyung není zrovna povídací typ. Má rád svůj klid. Pozorovala jsem dění z okna. Bylo krátce po poledni, a tak většina obyvatel buď pracovala, anebo hledali místo, kde by se mohli na obědvat. 

Na ulici nejčastěji chodili turisti, maminky s kočárky a sprintující zaměstnanci. Vždy mě bavilo pozorovat prostý život japonského obyvatelstva. Proto jsem tak často vyrážela do ulic Kjóta. Najednou jsem mezi lidmi zahlédla dvě známé tváře. Momo a Sharon dnes byly na konkurzu. Snad se jim to povedlo. Vypadaly docela šťastně a spokojeně, ale nevím, jestli za to nemohlo jídlo, které si nesly v ruce.

"Ahh, já tomu stále nemohu uvěřit!" vykřikla jsem nadšením, že se za mnou muselo pár lidí pootočit. Určitě si musejí říkat: co to tady jde za blázna? Jenže v tuhle chvíli mi to je naprosto ukradená, protože jsem prošla konkurzem! Tedy, my jsme prošly. Nesmím zapomínat Minu Unnie.

Po tak radostné novině mě Mina vzala na oběd do jedné místní restaurace. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem si toho objednala až moc. Proto si ho teď neseme do vily. Prohlížela jsem si okolí, když jsem si všimla projíždějícího auta. Hned jsem to auto poznala. V té rychlosti jsem si stihla jen všimnout Taehyunga, který to auto řídil.

"No to se podívejme. My jim voláme, aby nás vyzvedli. Nedovoláme se a teď si to někam ještě se Sanou štrádujou. To je ale drzost, co?" zeptala se pobaveně Mina. Přitakala jsem a dál jsme šly ulicí. Kam by mohli spolu jet? Divím se, že Mina nežárlí. Ale když se na tím zamyslím, žárlit jsem jí snad nikdy neviděla. Asi to nemá v povaze.

Po nějaké době jsme se konečně dobelhaly až k vile. Nejsem zvyklá chodit, a proto mě to tak zmohlo. Rozloučila jsem se s Minou a zamířila rovnou do svého pokoje. Dala jsem si sprchu, protože jsem se potřebovala trochu probudit. Je blbé, abych si v tuhle dobu šla lehnout. Nejsem přeci důchodce ani mimino, co potřebuje odpolední šlofík. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co dělat. Jediný dobrý nápad, který jsem měla, bylo projít se po vile a na někoho natrefit. Nebude to těžké, protože o lidi není ve vile nouze.

Procházela jsem chodbami a jak jsem doufala, po chvíli jsem potkala Mashiro a Taewoonga. Jsou to sourozenci z francouzsko-japonské mafie s hlavním sídlem ve městě Fukuoka. Řekla bych, že jsou velice milí. Jejich mafie je s tou naší v neutrálním vztahu, tím pádem ani my nemáme mezi sebou žádné rozepře. Předci s matčiny strany pocházeli z Francouzských šlechtických rodin. Moc se nevyznám v evropských dějinách, ale oblečení, co nosí jejich matka, rozhodně historické je. Vypadá, jakoby přišla z úplně jiné doby.

"Momo, snažíme se už přes 10 minut najít cestu z vily ven. Můžeš nám pomoct, jsme zoufalí!" zeptala se mě Mashiro. Musím uznat, že je naše vila trochu komplikovaná, ale já to tak nevnímám. Samozřejmě jsem je ven vyvedla. Nabídli mi, že můžu jít s nimi. Chtěli se jít podívat do ulic Tokia. Za normálních okolnostech bych souhlasila, ale teď už na další chození nemám náladu. Slušně jsem odmítla a popřála jim hezkou procházku. Když jsem se vracela zpět, narazila jsem na jednoho z bratrů.

"Jé, Momo, kde se tady bereš?" zeptal se trochu překvapeně Jin.

"Já tady bydlím, Jin Oppa," pronesla jsem nezáživně. Kde se tady beru? Co je to za otázku?

"To vím, ale říkala jsi u snídaně, že jdete s Lady Sharon na ten konkurz. Hobi vás tam vezl, nebo ne?" překvapuje mě, že se stále ptá. Toho nenapadlo, že už konkurz skončil. Jde vidět, že na žádném nikdy nebyl. A to by chtěl být modelem!

"Konkurz skončil přesně v poledne, Jin Oppa. Snažily jsme se vám dovolat, ale ani jeden z vás to nebral," řekla jsem trochu nabručeně. Co měli tak důležitého?

"Promiň, měl jsem telefon v pokoji. A jak jste dopadli?" zajímal se hned. Lehce jsem se ušklíbla, protože přesně vím, jakou bude mít reakci. Znám ho od A po Z.

"Snad si o nás nepochyboval. Samozřejmě, že jsme konkurzem prošly. Nebylo to tak těžké, jak jsem čekala," řekla jsem pyšně. Konečně mám něco, co Sana ne. Jak jsem předpokládala, Jin vykřikl nadšením. Tašku, kterou držel, mrskl o zem a zmáčkl mě v objetí.

"Já jsem věděl, že to zvládnete. Ale slibte mi, že mě jednou vezmete s sebou a představíte mě tam fotografům. Snad si všimnou mé neodolatelné tváře a půvabu," typický Jin. 

"Máš pravdu, sotva odolávám tu tvoji dokonalou tvářičku nepraštit. Jin Oppa, ty musíš vždycky všechno zkazit," řekla jsem a ruce si na hrudi zkřížila. Chtěla jsem hrát uraženou, ale nafoukli se mi tváře a v tu chvíli se Jin rozesmál na plné kolo. Nedalo se odolat a musela jsem se začít smát taky.

"Idiote," řekla jsem a lehce do něj strčila. Tohle naše pošťuchování mi vždycky zvedne náladu.

... Princezna Mafie ...