"Podívej se, Unnie! Tyhle by mi slušely," zavolala jsem na Minu skoro přes celou prodejnu. V rukou jsem třímala bílé letní šaty. Vím, že do léta zbývá ještě pár měsíců, ale není na škodu si začít vybírat oblečení už teď. V svém košíku jsem už měla spoustu triček, tílek, crop topů, sukní a kraťas.  Minu jsem přemluvila, ať se mnou vyrazí ven na nákupy. Dalo to sice práci, ale nakonec souhlasila. 

Potřebovala jsem se nějak odreagovat, protože ve vile teď vládne chaos a zmatek. Přes den se řeší mezi mafiemi spolupráce, budoucí plány a různé další věci, kterým vůbec nerozumím. V noci na všechny čeká zábavy a alkohol teče proudem. Mám poměrně dost pozornosti, jelikož se snažím věnovat všem. Dost mě to vyčerpává, a proto se vždy těším, až se zachumlám do peřin a budu mít trochu klidu. Když už jsem zmínila ten svůj klid, Sana už nespí v mém pokoji. Vyhodila jsem jí.

Po tom, co se mezi námi odehrálo v den zahájení, jsem měla chuť jí zakroutit krkem. Hned ráno jsem sebrala všechny její věci a přestěhovala je k Mině. Nedobrovolně souhlasila s tím, že u ní může Sana spát na úkor toho, že Taehyung bude muset jít ke klukům. Byl na mě dost naštvaný, ale nemohla jsem mu říct pravý důvod. Ten zatím nezná nikdo. Se Sanou jsme se dost pohádali, protože odmítla z mého pokoje odejít. Má smůlu, já mám první i poslední slovo.

"Jsou hezké, ale nemáš toho už příliš mnoho? Kdybys řekla, že to tady chceš vykoupit, vzala bych si auto. Jak to teď dostaneme domů?" povzdychla si, když se podívala na můj plný košík. Mina už je dostatečně stará, aby mohla řídit auto. Sama ještě nevím, jestli si budu chtít udělat řidičák. Pokud mi to tedy otec dovolí. 

"Vždyť toho není zas tak moc. Při nejhorším, zavoláme klukům, ať nás vyzvednou," řekla jsem a bíle šaty vložila do košíku. Jelikož je čtvrtek, kluci se připravují na večerní souboje. Aréna nebyla uzavřena, ba naopak. Bude to jeden ze zábavných prvků dnešního večera. Taehyung se poctivě připravoval, aby se mohl pořádně předvést. Prý se toho bude účastnit i Sana, což mě netěší. Zvažuju, jestli se tam vůbec půjdu podívat. Kluci jsou na mě naštvaní, tím pádem by jim určitě nevadilo, kdybych tam nebyla. U Miny jsem si jistá, že se tam objeví.

Zamířily jsme k pokladně a nakonec vyšly z prodejny. Nacházeli jsme se v jednom z největších obchodních domů v Tokiu. Dlouho jsem se sem chtěla podívat, jelikož tu prodávají ty nejhezčí a nejluxusnější věci. Procházely jsme se s plnými taškami a dívaly se, co bychom si ještě mohly koupit. Jako by před chvílí Mina neřekla, že toho mám příliš.

"Vysvětlíš mi už konečně, proč u mě Sana spí? Odpověď mi dlužíš už 3 dny!" je samozřejmé, že se zajímá o to, proč jsem Sanu vyhodila. Ví, že jí nesnáším, ale přesto se neustále ptá. Jako by tušila, že za tím něco stojí. Je až příliš chytrá, protože má pravdu.

"Políbila mě," řekla jsem nezáživně, jako by to vůbec nic neznamenalo. To ale není pravda, znamenalo to pro mě dost. Už se k ní nikdy nepřiblížím a nedovím, aby si se mnou zahrávala.

"Cože?!" zvýšila trochu překvapeně hlas Mina. Pár lidí se na nás podivně podívalo a pak si zas hleděli svého. Hlavně že to byla ona, kdo mi neustále opakoval, že musíme být nenápadné. Sice Mina už není známá tak, jako byla před 10 lety, ale stále se někde objevuje její jméno. Pro jistotu má teď na sobě černé brýle a roušku.

"Nekřič tak! Ano, políbila mě a já s ní už nikdy nebudu sama v místnosti, " řekla jsem naštvaně a pokračovala v chůzi. Mina mě doběhla a společně jsme nevědomky vstoupily do dalšího butiku.

"Počkej, to jako z ničeho nic tě políbila? To je přeci blbost," konstatovala Mina.

"Neustále vám říkám, že Sanu neznáte a děláte z ní andílka. Vyjíždí po mě už od prvního týdne. Absolutně jí nezajímá, že jsem starší a dělá si, co chce. Třeba jednou mi u oběda osahávala stehno nebo v zahradě mě přitiskla k zemi. Je nechutná a já se od ní snažím držet, co nejdál," řekla jsem rázně a zamířila jsem k pokladně. Zatímco jsem mluvila, vybrala jsem si pár věcí. Měla jsem hned špatnou náladu. Doufala jsem, že se tady odreaguju a nebudu na to myslet.

"To by se dalo nazvat obtěžováním," řekla zamyšleně a následovala mě opět do uliček obchodního domu. Má pravdu, ale nejsem si jistá. Stále mi v hlavě vrtá jedna věc, co mi řekla: Myslíš si, že ti budou věřit? Zklamu tě Unnie, ale já mám navrch. Ať řekneš cokoliv, všichni si budou myslet, že to děláš jen ze zášti. Žárlíš, moc dobře to vím, ale teď jsi si vykopala vlastní hrob. Komu myslíš, že budou věřit víc? Holce, která je neustále naštvaná a žárlí, anebo dívce, co je na všechny milá a snaží se s tou druhou vycházet? Myslím si, že obě známe správnou odpověď, zlato. (7. Vítej mezi námi)

"Mino Unnie, ty mi věříš, že ano?" zeptala jsem se trochu nejistě. 

"Proč bych ti nevěřila? Pochybuješ o mně?" odpověděla mi otázkou. Zněla trochu překvapeně, možná až lehce uraženě. Sklopila jsem zrak a neodpověděla. Z nějakého zvláštního důvodu se teď cítím trapně. Mina se už na nic neptala a spolu jsme si to namířily k východu. Když už jsme skoro vycházely, zastavil nás jeden muž, tak ve středním věku, a v rukou třímal jakýsi letáčky.

"Dobrý den dámy, jsem zástupce modelingové agentury J-Beauty Space a hledáme nové tváře pro náš módní časopis. Všiml jsem si vašich krásných tváří a byli bychom rádi, kdybyste se zúčastnili konkurzu," usmál se na nás a dal nám jeden z těch letáčků. Až teď jsem si uvědomila, že Mina neměla nasazenou svoji masku. Taky si toho všimla a nenápadně si jí zpátky nasadila. Rozloučili jsme se a vešly ven. V tu chvíli jsem se podívala na onen kus papíru.

Z jedné strany bylo nějaké povídaní o konkurzu. Byla tam adresa, telefonní číslo, email a tak dále. Když jsem se podívala na druhou stranu, byla jsem příjemně překvapena. Byla to totiž úvodní stránka módního časopisu J-Beauty Space.

"Nevypadá špatně," řekla Mina po tom, co se na dívku na letáčku podívala. Musela jsem souhlasit. Vypadala opravdu hezky. Stále jsem byla překvapená, že si nás někdo všiml. Nikdy jsem sama sebe nevnímala jako nějakou krásku. Vždy jsem obdivovala Minu, která je prostě dokonalá. Všimla jsem si, že Mina s někým telefonuje. Odhaduji, že nám volá odvoz. V doufám v to, protože se mi nechce jít pěšky s tolika taškami. Možná jsem vážně toho nakoupila příliš. 

"Do 5 minut je tady Hobi," oznámila mi a ještě něco vyřizovala na telefonu. Odhaduji, že to má co dělat s její prací ve Státech. Jelikož se specializuje na pronásledování lidí a manipulaci s nimi, tak musí mít přístup k novým informacím. Není to tak lehké, jak to možná teď zní. Když ve svých 13 letech odjela poprvé, několikrát mi do telefonu brečela, že to nezvládá. Podcenila přípravu. Teď už má všechno pod palcem a nikdo by si netroufal říct, že kdysi dávno se její práce sypala jak domeček z karet. 

"Mina Unnie, myslíš si, že mám u otce s tímhle šanci?" promluvila jsem čímž jsem si získala její pozornost. 

"Moment, ty to chceš vážně zkusit?" zeptala se trochu překvapeně. Asi si myslela, že mě to nijak nezaujalo.

"Chtěla bych, pokud by mi to otec dovolil. V mafii nedělám niv, tím pádem bych se mohla věnovat něčemu jinému," odpověděla jsem jí, ale můj zrak spočinul na černém luxusním autě, která se k nám blížilo. Spoustu lidí se muselo zastavit a podívat se, protože taková auta mají jen ti nejbohatší obyvatelé Japonska. Jakmile auto před námi zastavilo, s Minou jsme si sedli na zadní sedačky. Hobi vystoupil a všechny naše tašky dal do kufru auta. Jaký to gentleman.

"Jste nakupovali, jako by měla přijít nějaká módní apokalypsa," řekl pobaveně a auto se dalo do pohybu. On a Mina si povídali, já jsem se do jejich rozhovoru nezapojila, ale poslouchala jsem je. Když nastalo krátké ticho, využila jsem situace.

"Unnie, neodpověděla jsi mi na otázku," oznámila jsem a tím si získala pozornost nejen Miny, ale i Hobiho. Ten samozřejmě nemohl vědět, co tím myslím. Proto se hned zeptal, co se děje, aby byl v obraze. To je ale drbna!

"Jeden muž dal Momo pozvánku na konkurz do modelingové agentury," řekla nezáživně Mina, jako by se jí to stávalo běžně. Klidně bych tomu věřila, protože krásná je na to dost. Mina ale neřekla pravdu.

"Pozval nás obě, ne jenom mě," upřesnila jsem, "chtěla jsem vědět Miny názor, jestli si myslí, že mi to otec dovolí."

"To je hustý! Mě nikdo žádné pozvání nikdy nedal, ale Jinovi taky ne, takže jsem v pohodě," zasmál se nad tím Hobi. Jin je označován za nejhezčího z bratrů společně s Taehyungem. Hobiho na základce uráželi za jeho vzhled. Říkali, že jeho hlava má tvar té koňské. Za mě je krásný a úžasný jako ostatní bratři.

"Myslím si, že se radujete zbytečně. Haku je na tebe stále naštvaný, i když to na něm není vidět," konstatovala Mina a u toho hleděla do telefonu. Úsměv mi z tváře opadl. Možná má Mina pravdu. Už jsem se do rozhovoru nezapojila a radši hleděla z okna. To nadšení, které jsem měla ještě při vstupu do auta, se vytratilo. Můžu to zkusit, ale začínám pochybovat o svých přesvědčovacích schopnostech.

Oddechovala jsem na sedačce a u toho pozorovala kluky. Byli jsme v mafiánské posilovně a připravovali se na večerní zápasy. Byla jsem tu já, Taehyung, Jungkook, Namjoon a Jin. Ještě před chvílí tu s námi byl i Hobi, ale ten jel do města vyzvednout Sharon a Momo. Když už je řeč o té malé mrše, jsem na ní naštvaná. 

Očekávala jsem cokoliv, ale ne to, že mě vystěhuje k Mině. Ta taky z toho nebyla nadšená, chudák holka. Momo se zachovala jako srab. Myslí si snad, že mě tohle zastaví. Jednou jsem ochutnala její rty a už se jich jen tak dobrovolně nevzdám. Za celou dobu se mi vyhýbá jako čert kříži. Začíná mě to unavovat.

"To už pro dnešek stačí. Měli bychom šetřit síly, za pár hodin je budeme potřebovat," řekl Jungkook a posadil se vedle mě. Podala jsem mu ručník, aby se mohl odebrat do sprch. Ty už jsem navštívila před pár minutami. Postupně tam zmizeli všichni čtyři a já mezitím uklidila všechno náčiní na své místo. Už se nemůžu dočkat večera. Po chvíli vyšel Jungkook.

"Můžeme jít," řekl a sebral svoje věci.

"Nepočkáme na ostatní?" zeptala jsem se. Nevadilo by mi jít, ale nechci, aby se kluci urazili. Naštěstí to nejsou holky, které si hned všechno berou k srdci.

"Oni nahoru sami trefí, pojď," usmál se a vyšel z posilovny ven. Následovala jsem ho ač jsem nevěděla, kam máme namířeno.

"Sana-shii, chci se tě na něco zeptat, můžu?" začal zničehonic konverzaci. Buď nerad chodil v tichu anebo ho opravdu něco zajímá. Můj šestý smysl říká, že se to bude týkat Momo. A můj šestý smysl se nikdy nemýlí, to už mám ověřené. 

"Všiml jsem si, že se teď s Momo nebavíte. Ne že byste se spolu bavily předtím, ale chápeš, jak to myslím, že? Taky tě vystěhovala ze svého pokoje, což znamená, že mezi vámi opravdu něco stalo. Pokud to zjistí otec, bude určitě naštvaný. Nelíbí se mu, že se spolu nebavíte," jak jsem očekávala. Vždyť jsem říkala, že se nemýlím. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co mu mám odpovědět. Můžu mu říct pravdu, ale je tady velká možnost, že mě bude nenávidět.

"Oppa, můžu ti věřit, že nebudeš vyšilovat a vyslechneš mě?" zeptala jsem se trochu nejistě. S Jungkookem máme opravdu skvělý vztah, nechci ho zničit. Přece jenom, Momo je jeho sestra o dost déle než já. Jenže v tomhle pomyslném boji vždy stál na mé straně.

"Ooh Sano, jestli se mě ptáš na něco takového, muselo se mezi vámi stát něco vážného. Vypadáš nervózně. Ať to bude cokoliv, slibuji, že tě vyslechnu a pokusím se ti pomoct. Nedělám ukvapené závěry," a povzbudivě se na mě usmál. Tohle mám na něm ráda. Je opravdu skvělým bratrem. Rozhlédla jsem se, jestli nikdo není v dohledu. Nechci, aby to slyšel kdokoliv jiný. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. 

"Políbila jsem jí," řekla jsem a hned se mu podívala do tváře. Musím vidět jeho reakci. Vypadal trochu zaraženě, což odpovídalo tomu, že se zastavil. Ve tváři měl docela zvláštní výraz.

"Oppa, děsíš mě," nervózně jsem si promnula ruce. Po chvíli se na Jungkookovy tváři objevil úsměv, což mě naprosto zmátlo. Proč se ksakru usmívá?! Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude nevědomost nahánět takový strach.

"Hádám, že asi nadšením neskákala," pronesl pobaveně. Nechápavě jsem pootevřela pusu. Co to s ním je a jak si mám tohle vyložit?

"Ty... nejsi naštvaný?" musela jsem se na tohle zeptat. Absolutně nepobírám celou tuhle situaci.

"Proč bych měl být na tebe naštvaný? Políbila jsi jí a co? Spíš mě zajímá, co k tomu vedlo, proč a jak na to reagovala," hned jsem pocítila úlevu. Jako by ze mě spadlo závaží. Jsem tak ráda, že na mě není naštvaný tak, jak jsem si původně myslela, že bude.

"Co k tomu vedlo, proč a jak reagovala? No, kopla do mě a spadla jsem na zem. Proč? To je trochu složitější," řekla jsem, zatímco jsme se dali už dávno do pohybu. Nechci mu úplně vysvětlovat důvod, proč jsem to udělala. Musela bych mu i říct o svých barových aktivitách a to nepřipadá v úvahu. Tohle tajemství si s sebou odnesu do hrobu. 

"Líbí se ti?" zeptal se trochu pobaveně. Jak mu může připadat tahle situace vtipná? Asi je na mě moc chytrý, protože mu nerozumím. Líbí se mi Momo? To rozhodně. Přitahuje mě fyzicky? Na 100 %. Je v tom ale i něco víc? To právě nedokážu rozluštit. Od toho polibku se cítím zmatená. Ač jsem na ní naštvaná, něco hluboko uvnitř mě jí chce odpustit. Přestávám rozumět sama sobě a to jen kvůli ní. To se mi ještě nestalo.

"Když odpovím ano, přestaneš mě tu vyslýchat?" odpověděla jsem otázku, načež on s úsměvem přikývl. Neodolala jsem a taky se začala umívat jak měsíček na hnoji.

"To je dobře. Upřímně by mi nevadilo, kdyby mezi vámi něco takového bylo," řekl a já musela sklopit zrak, aby to nebylo vidět, jak jsem se začala červenat. Procházeli jsme chodbou, když se tu najednou zjevil Hobi a říkal, ať ho následujeme. Prý se bude něco řešit a bude to podívaná. S Jungkookem jsme si vyměnili nechápající pohled a šli za ním. Pokud už tady Hobi je, znamená to, že jsou holky zpátky.

Hobi nás přivedl do jednoho menšího salónku. Byli tam už ostatní kluci, ale k mému překvapení taky Haku a holky. Momo se na mě jen rychle podívala, ale přesto se na mě stihla zamračit. Úsměv mi hned zmizel. Haku taky vypadá, že nechápe, o co tady jde.

"Hoseoku, tohle není žádné divadlo," řekla poměrně naštvaně Momo. Neříkali kluci, že se šla ven odreagovat. Zatím to tedy vypadá, že přijela víc naštvaná, než když odcházela.

"Já vím, ale tohle si nikdo z nich nemůže nechat ujít. Dělej, že tu nikdo z nás není. Tak šup šup," pobídl ji a posadil se na pohovku vedle Jimina. Nikdo nepobíral, co má tohle divadélko, jak sama Momo řekla, znamenat. Momo se na něj naštvaně podívala a následně svůj zrak zastavila na svém otci. Ten se mračil, protože se mu asi nelíbilo, že nemá tušení, o čem je řeč.

Momo celou dobu měla ruce za zády. Až teď jsme zjistili, že drží nějaký papír. Vypadala tak nervózně. Snad za celou dobu jsem ji takhle neviděla. Buď se mi to zdálo, anebo se jí začaly lehce klepat ruce. Napovídal tomu fakt, že se dívá na své ruce, ve kterých drží onen papír. Bylo vidět, že se zhluboka nedechla a pak se podívala přímo do očí svého otce. Vypadala trochu klidněji.

"Byly jsme se s Minou projít venku a oslovil nás jeden muž z modelingové agentury. Poprosil nás, jestli bychom se nemohly zúčastnit konkurzu. Dal nám k tomu tenhle letáček," natáhla ruku s papírem ke svému otci. Ten nevypadal zrovna nadšeně, ale leták si převzal a prohlédl si ho z obou stran. Všimla jsem si, že na jedné straně byla fotka.

"Říkáš mi to, protože chceš ode mě získat povolení?" zeptal se svým hlubokým a klidným hlasem. Momo nejistě přikývla a stále se na něj upřeně dívala. Jako by ho očima prosila.

"Myslíš, že si něco takového zasloužíš?" zeptal se po chvíli ticha. Leták začal pomalu skládat do malých obdélníků. Momo sklopila zrak k podlaze. Sharon se celou dobu tvářila, jako by tu ani s námi nebyla. Hleděla klidně přímo na Hakua. Někdo by si mohl myslet, že se mu snaží do hlavy vypálit díru.

"Vím, že jsem v poslední době udělala dost problém a upřímně se za ně omlouvám. Ten konkurz by mi ale pomohl. V mafii nemám co na práci, v podstatě nemám žádné koníčky. V zahradě a vile znám každý kout. Všechny knihy v knihovně jsem přečetla už nejmíň třikrát. Za chvíli si budu pamatovat jména všech starších členů mafie a toho se upřímně děsím. Slibuji, že přestanu dělat problémy a udělám cokoliv, co budeš po mě chtít. Jenom tě prosím, nech mě jít na ten konkurz. Třeba mě nevyberou a mě zůstane alespoň nějaká zkušenost. Moc tě o to prosím," poslední slova skoro zašeptala.

Zněla opravdu zoufale. Z toho, co říkala, chápu její situaci. Vlastně mi teď připomíná mě. Taky jsem byla zavřená na jednom místě a to v Kjótu, ale dokázala jsem se z toho dostat. Nebýt mého skvělého a oddaného služebnictva, byla by ze mě nudná a hloupá princezna.

"Lady Sharon má nabitý program. Nemá čas na něco takového," konstatoval Haku.

"Pane, není to pro mě důležité. Nestojím o tuto nabídku, ale kdybyste Momo povolil zúčastnit se konkurzu, mile ráda bych jí byla po boku a popřípadě smlouvu zařídila tak, aby nenarušila mou činnost," Sharon zněla tak přesvědčivě. Když mluví tak vážně, naskakuje mi husí kůže. Haku si prohlédl obě dívky od hlavy až k patě, následně se podíval na leták, ze kterého poskládal čepici. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Nebyla jsem jediná, Jin a Hobi taky vypadali, že se každou chvíli začnou smát.

"První věc, kterou teď vyžaduju, je to, aby se Sana vrátila do tvého pokoje. Žádné změny nejsou a ani nebyly povoleny. Teď si běžte každý za svojí prací a doufám, že se večer předvedete. Už mě laskavě nerušte," a dveře za ním práskly. Chvilku jsme všichni zpracovávali, co řekl. Jak se dozvěděl, že mě Momo vyhodila? Žijeme v jeho baráku, takže to asi nebylo nic tajného.

"Momo-ah! Můžeš jít na konkurz!" vyskočil nadšením do vzduchu Hobi a Momo uvěznil v objetí, "a ty jsi tvrdila, že to nepovolí," řekl lehce výsměšně směrem k Sharon, která jen protočila očima, ale nakonec se ušklíbla.

"Takže Momo a Sharon budou modelky. Gratuluji děvčata," usmál se Jungkook a obě dívky mu úsměv oplatily. Nevím proč jsem se taky usmála. Možná za to mohl její úsměv, který byl opravdu zářivý.

"Jak to, že já nemám žádnou pozvánku na konkurz? Byl by ze mě dobrý model," řekl Jin a my vyprskli smíchem. Jin nechápavě zakroutil hlavou, ale moc dlouho nevydržel se tvářit vážně. Vybouchl smíchy s námi.

... Princezna Mafie ...