Probudila jsem se celá rozespalá a bolavá. „Orione, nevíš kolik je hodin?", zeptala jsem se a docela mě zmátlo, když se mi nedostalo odpovědi. „Orione?"
Podívala jsem se k místu kde včera Orion ulehl, ale nikdo tam nebyl.

„Orione!", zakřičela jsem a rozběhla jsem se na chodbu.
Ignorovala jsem fakt, že jak utíkám, tak to za mnou vypadá, jako kdyby se tudy prohnalo tornádo.

Vyběhla jsem ven na zahradu a tam spatřila Oriona.
"Orione víš kolikrát jsem tě volala?!"

Z poza strom vyšla postava.
„Takže první lekci chození máme za sebou. Právě jsi dokázala že umíš běhat a to docela rychle.", řekla uznale Madelaiin.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem celou dobu běžela a hned jsem spadla na zadek.

„Tohle mi už nikdy nedělejte!"
„No jó no. Během noci jsem ti udělala rozvrh co kdy budeme dělat.

První den neboli dnešek, se budeš do oběda učit chodit a běhat. Po obědě se začneš učit bojovat.

Druhý den neboli zítřek, se budeš učit bojovat. Pak bude oběd, a po obědě vás budeme učit létat na dracích.

Třetí den, vás začneme učit to kouzlo na poražení Samanthy, pak bude oběd a po obědě půjdeme nakoupit.

Čtvrtý den, tě budu učit konkrétně kouzlit. Po obědě uděláme mix všeho a prozkoušíme všechny vaše dovednosti případně doladíme to co vám nepůjde.
Dobrý ne?"

Povzdechla jsem si a Madelaiin mě začala učit chodit. Bylo to těžké, ale hned jakmile jsem si tuhle schopnost trochu osvojila tak už to šlo líp.

No, líp,... asi 110 000 000 000 krát jsem spadla, a strašně mě bolí zadek.

Viděla jsem přitom, jak na druhé straně zahrady učí Martin Alexandra vykvést narcis. Ale vůbec mu to nešlo, vždycky ho nechá vyrůst, akorát že potom hned zvládne.
Bylo vtipné se na to dívat.

Alexandr se přitom mračil jako kakabus. Musela jsem se zasmát.

„Luno dávej pozor!"
Najednou jsem spadla.
Ty kořeny a kameny...
Jak můžou všichni
normálně běhat v tomhle?!

Vstala jsem celá rozbolavěná ze země.

„Pro začátek dobrý, dáme si oběd."
Madelaiin mě odvedla do jídelny a jen co jsme do ní vešly, pohltila mě vůně pečeného masa.

Ježiš já mám takový hlad.
Pak jsem si všimla, že u stolu sedí Alex s Martinem a hned jsem hlad neměla.

Otočila jsem se směrem pryč, ale Madelaiin mě zatahala za rukáv.
„Kam si myslíš že jdeš?
Po jídle se máte učit bojovat.
Musíš mít dost síly!"
„Ach jo...", řekla jsem jí a šla do jídelny.

◼️◼️◼️

Po obědě jsme vyšli na velkou zahradu.

Společně s Alexandrem jsme šli za Martinem. (Madelaiin šla učit Davida a Johna šachy.)

Zavedl nás do tří metrového kruhu a řekl: „Takže teď se budete učit bojovat.
A protože je nejlepší učit se za pochodu tak se do sebe za chvíli pustíte.

Žádná pravidla nejsou snad jenom to, že nemůžete vystoupit z kruhu a nesmíte se zabít.

Tři dva jedna teď!"

A to nás před tím nic nenaučí?
Vždyť jsem se zrovna naučila chodit...

Alex se na mě podíval varovným pohledem.

První ráně jsem se vyhnula, ale podruhé mi podkopl nohy a ty se mi zamotaly, takže jsem skončila na zemi.

Bohužel jsem při pádu zavadila o Alexe a on spadl taky.

Ležel teď na mě a naše tváře byly od sebe jen malý kousíček.
Alex celý zrudl. „Ehm....", začal.

Ale já jsem mu vrazila pěst do obličeje.
„Jau!", zaječel, ale to už mu přistála další. Odstrčila jsem ho od sebe, vstala jsem a vrazila mu koleno mezi žebra.

Pak se svalil na zem.
„Za co?...", zeptal se.
„Zaprvé, za to že jsi takový idiot."
Kopla jsem do něj.
„Za druhé, za včerejšek."
Kopla jsem ho ještě jednou.
„A za třetí, správný gentleman by nechal zaútočit dámu jako první."
A kopla jsem do něj ještě jednou a naposledy. Teď už spíš znechuceně než ze vzteku.

„Dobrá, vyhrává Violeta!
Pro dnešek by to stačilo.", řekl Martin a já se šla osprchovat.

Ahoj, doufám že jste si kapitolu užili stejně jako já.
Prosím hlasujte pro tuto kapitolu pokud se vám líbí.
Svoje názory můžete klidně říct, mně to vadit nebude.
Ignorujte prosím ty hrozné hrubky a zase u další kapitoly @natYtan😁