Tento příběh patří laura_blaze  já ho pouze překládám.

Tento příběh je z inazuma eleven.

 "A DOST"

Dívka, která jen křičela, aby umlčela fotbalový tým, se jmenuje Lilith. Má málo trpělivosti a s partou hráčů, kteří nedělají nic jiného než se perou. A to vše pro hloupého a velmi dobrého útočníka. Nebýt jeho schopností, už by ho několikrát zabila, ale je to on, kdo ve všech hrách boduje nejvíce.
Elliot Ember, impulzivní a hrubý chlap... Se všemi!

"Unavili jste mě." Vše, co děláte, je bojovat a bojovat! Jste tým, sakra!"

Po jejích slovech k ní kapitán přistoupí a zašeptá „děkuji", rovněž vyčerpaný všemi těmi mlácejícími zobáky.

Akademie Stella... To je právě teď. Jedna její část se odtamtud chce dostat, ale druhá část ji to nedovolí. Má ráda všechny své spoluhráče a ráda je také manažerkou.

"A ano? Škoda, že je to parta poražených!" zasáhne chlapec s dlouhými stříbrnými vlasy

"Vezmi si zpět všechno, co jsi řekl, Embre." odsekne svému nejhoršímu nepříteli.

"Přísahám, že tě praštím, jestli nepřestaneš..." říká dívka tichým hlasem a se sklopenou hlavou, aby se ovládla.

"Co je... Princezna se zlobí?" Elliot se usměje

Při té přezdívce se manažerka neudrží a skočí na svého partnera a praští ho pěstí do obličeje.

Nebýt jeho přátel, rozbila by tu hezkou tvář.

"Lilith... Teď se uklidni!" kapitán se svým ledovým klidem ji probere.

"Půjdu na chvíli do koupelny," řekne a pak zamíří na určené místo.

Umývá si obličej a opírá se o umyvadlo, dívá se do zrcadla a proklíná se, že takto reagovala...

"Jen jsem mu chtěla dát lekci... Určitě jsem se ho nepokoušela zabít," opakuje, když nemůže myslet na nic jiného než na ten okamžik.

"Omlouvám se," zašeptá si pro sebe.

"Přijímám tvou omluvu," vyruší ji z myšlenek hlas a prudce se otočí.

"Už neklepeš?!" ptá se kysele.

Další jeho vada. Je docela hrdá.

"Proč jsi to udělala... Určitě ne kvůli přezdívce, vždycky ti tak říkám, princezno"

„No, možná ano. To je důvod, proč - říká, když se blíží k východu - možná jsem jen unavená z toho, jak se ke mně a ostatním pořád chováte!"

Těsně před odchodem je však zastavena a přišpendlena ke zdi

"Možná to dělám proto, že chci pozornost!"

"No ode mě ji určitě nedostaneš," odpoví a pak se odlepí od těla toho vyššího a definitivně opustí místnost.

"Jdu domů," informuje s odkazem na kapitána, který přikývne.

Při chůzi se však cítí sledována... Několikrát se otočila, ale nikdy si nikoho nevšimla. Přesto si je jistá, že to není jen dojem.