Druhý den ráno se dívka probudí, jako by se den předtím nic moc nestalo, chodí normálně do školy, stejně jako na trénink. Teprve když si všimne osoby opřené o strom a zírající na ni, dívka se usměje.

Heath přišel, aby jí nabídl zmrzlinu, po které jsme oba toužili.

"Kinder a sušenka, děkuji"

"Jahoda a smetana"

Když oba dostanou zmrzlinu, kterou si objednali, a Heath zaplatí, vydají se směrem k neurčitému místu. Toulají se po městě a dál si povídají o tom a tom, dokud si nesednou na lavičku, unaveni chůzí, a společně pozorují západ slunce.

"Tohle mi připomíná tolik vzpomínek," říká Hearh.

"Mě taky," odpovídá Lilith s teskným úsměvem.

"Chtěla bys mi o tom říct?" chlapec se pak zeptá a dostane nevýraznou odpověď „ne"

„Dobře, pak ti řeknu – začne se usmívat – tady jsem dal svůj první polibek. Byli jsme děti a já vlastně nevěděl, co dělám, ale víš, když jste dítě, myslíš si, že je to jen hra, zatímco v očích ostatních je to mnohem víc." stále se usmívá, i když příběh nabírá špatný spád, usmívá se.

A dívka se v tom úsměvu ztrácí jako dítě, ale zároveň jako zralá a obětavá dívka. Pak se to ztratí v jeho očích, které se mohou zdát šedé a nudné, ale ve skutečnosti skrývají některé skutečně velkolepé emoce.

A zatímco on o těchto věcech přemýšlí, Lilith mu fascinovaně naslouchá, ale aniž by spustila oči z jeho fantastické tváře, zejména z jeho rtů.

"Hej, jsi v pořádku?" ptá se Heath, když vidí dívku, jak mu zírá na ústa.

Ne, to není v pořádku... Ale on všechno skryje a přikývne, začne znovu hledět na krajinu nyní osvětlenou pouze umělými světly.

„Můj nejlepší přítel – začíná a cítí se nucena mu něco říct – byli jsme si velmi blízcí a možná to pro mě bylo něco víc než jen přátelství. Ale nikdy jsem mu nepřiznala, co jsem doopravdy cítila. - po tváři ji začne stékat slza - Myslela jsem, že mu to budu moci říct, až budeme mít rozumný věk na to, abychom se zasnoubili, abychom se opravdu zasnoubili »její příběh přeruší vzlyk, příliš silný na to, aby se dal potlačit. Heath se tedy ujme iniciativy a obejme ji a Lilith to kupodivu opětuje.

"Nemusíš pokračovat." Můžeš mi říct, až se budeš cítit připraven"

Dívka přikývne, ale rozhodne se pokračovat, trochu vypustit páru, trochu se nechat utěšit.

„Zemřel před pěti lety při autonehodě. On a jeho matka zemřeli, když byl jeho otec v práci. Po čase spáchal sebevraždu i otec, který už neodolal.
Tohle bylo naše místo, vždycky jsme sem chodili hrát. - další melancholický úsměv - plakala jsem celé dny, až jsem si slíbila, že už nebudu plakat, že si postavím zeď kolem svého srdce. Ale tu a tam mi chybí ta bezstarostná a hravá holčička. dívka přestala plakat, ale necítila se provinile - nejhorší na tom je, že to byla jen moje chyba...